Deštruktívny tón, ktorý udal Posledný bozk bohyne, rezonuje v podzemí ďalej. Diktatúra Synody zviera dystopické ulice Prešporka v kliešťach strachu, no do bezchybnej architektúry jej serverov nebadane preniká prach prastarých mýtov. Totalitný systém kontroluje každý bajt informácií, no uniká mu jedna fatálna chyba. Sieť má totiž svoju vlastnú Tkáčku.
Prízraku sa v nedozernej zeleni oregonských hôr dotkla samota. Vpila sa do neho ako dážď do vysušenej pôdy, stískala mu myšlienky clivotou. Jeho existencia pocítila bolesť.....
Rozhranie. Miesto, ktoré dýcha, vníma a pulzuje nesmrteľnosťou. Miesto, ktoré sa dotýka každého sveta a každého života. Rozhranie; takmer neviditeľné. A takmer večné...
V zabudnutej osade Ostrý Grúň, kde vzduch páchne hrdzou a ľudské duše už dávno skameneli pod nánosmi krutosti a strachu, sa s ohlušujúcim revom roztrhne realita. Temný príbeh vás vtiahne do sveta brutálnej mágie a hlbokej tragédie, kde hrdinstvo povstáva z prachu a prežitie z milosti nenávideného sa stáva tým najťažším doživotným prekliatím.
Po letech samoty strávených na severu se na Vanka konečně usmálo štěstí. S pytlem vyrýžovaného zlata se vrací zpět do civilizace. Jenomže v drsném kraji ledových vichrů, bláznivých desperátů a lidožravých mamutů nemusí žádné štěstí dlouho vydržet…
Nemocnice. Místo, které jsem odjakživa nenáviděla. Všudypřítomný zápach dezinfekce a sterility mě už od malička přiváděl k šílenství. Přidejte k tomu bílé stěny, bílá povlečení a lékařské stejnokroje a máte námět na horor, který ochromí všechny diváky. A potom je zde ještě jeden zápach, který doprovází každou nemocnici. Je to zápach smrti. Je cítit po zemitém koření, liliích a hořícím seně. Neptejte se, jak to vím, protože na to nemám vysvětlení. Stejně tak na to, že jsem vždy dokázala rozeznat pach nemoci, ten je pro změnu cítit po uleželém česneku a hnilobě. Nicméně nic z těchto zápachů mě neděsí víc než sterilita nemocnic, i když, co bych za ní dnes dala.