Rozhranie. Miesto, ktoré dýcha, vníma a pulzuje nesmrteľnosťou. Miesto, ktoré sa dotýka každého sveta a každého života. Rozhranie; takmer neviditeľné. A takmer večné...
V zabudnutej osade Ostrý Grúň, kde vzduch páchne hrdzou a ľudské duše už dávno skameneli pod nánosmi krutosti a strachu, sa s ohlušujúcim revom roztrhne realita. Temný príbeh vás vtiahne do sveta brutálnej mágie a hlbokej tragédie, kde hrdinstvo povstáva z prachu a prežitie z milosti nenávideného sa stáva tým najťažším doživotným prekliatím.
Po letech samoty strávených na severu se na Vanka konečně usmálo štěstí. S pytlem vyrýžovaného zlata se vrací zpět do civilizace. Jenomže v drsném kraji ledových vichrů, bláznivých desperátů a lidožravých mamutů nemusí žádné štěstí dlouho vydržet…
Nemocnice. Místo, které jsem odjakživa nenáviděla. Všudypřítomný zápach dezinfekce a sterility mě už od malička přiváděl k šílenství. Přidejte k tomu bílé stěny, bílá povlečení a lékařské stejnokroje a máte námět na horor, který ochromí všechny diváky. A potom je zde ještě jeden zápach, který doprovází každou nemocnici. Je to zápach smrti. Je cítit po zemitém koření, liliích a hořícím seně. Neptejte se, jak to vím, protože na to nemám vysvětlení. Stejně tak na to, že jsem vždy dokázala rozeznat pach nemoci, ten je pro změnu cítit po uleželém česneku a hnilobě. Nicméně nic z těchto zápachů mě neděsí víc než sterilita nemocnic, i když, co bych za ní dnes dala.
Prebudím sa uprostred noci. V okne sedí cudzinec. Nerozoznávam jeho tvár, iba obrysy obkolesené mesačným svitom prenikajúcim dnu. A oči. Jeho oči, v ktorých sa odráža zlatý lesk.
V noc svých šestnáctin se každý z mojí vesnice musí podrobit zkoušce - lesu plnému nočních můr. Dnes je mi šestnáct. Vydávám se do hlubin lesa, který nikoho nenechá uniknout. Rozjařené emoce démonů se táhnou v zářících pruzích barev a slibují noc plnou utrpení. Dokážu projít až na druhou stranu stromového vězení a udržet si při tom zdravý rozum? Nebo mě les pohltí?
Když se příroda chová nepřirozeně, existuje vysvětlení. Komisař Werner Janssen tomu věří – dokud nestojí uprostřed zpustošeného lesa, kde se realita začíná rozpadat. Stopy, které nepatří žádnému známému tvorovi. Masakr, který nedává smysl. A pečeť, která neměla být nikdy porušena.
Některé chyby totiž nevznikají z neznalosti… ale z touhy po poznání.
A někdo je musí napravit.
„Bolo to akoby ma niečo posadlo,“ zašepkal. „Akoby sa niečo prechádzalo vo mne. V mojich kostiach a svaloch. Akoby to niečo hľadalo… a šepkalo, že som ten správny.“
Lívia prikývla.
Pretože presne vedela, o čom hovorí.