Některé úkazy nebo události se už ze své podstaty mohou jevit jako nevysvětlitelné. Znamenalo to snad, že je zbytečné vynaložit úsilí k jejich objasnění? Stačilo se smířit s tím, že se některé věci prostě dějí? Že obyčejný smrtelník nemá dostatečnou intelektuální kapacitu k tomu, aby znal všechno, co znát chce?

„Vše musí mít nějaké vysvětlení,“ potvrdil nahlas svou myšlenku Werner Janssen, když s kolegou po boku procházeli zdecimovanou pustinou. Z vlastní zkušenosti totiž věděl, že u většiny takových záhad bývá odpověď na dosah, akorát se vždy skrývala v souvislostech a nenápadných detailech. Jenomže lidé nemívají dostatečně bystré smysly, aby postřehli ony důležité střípky, které vedly k odpovědím. A před souvislostmi dobrovolně zakrývaly oči, aby své duševní zdraví uchránily před rozkladem a úpadkem.

„Samozřejmě,“ potvrdil Matthias, „ale jak chceš vysvětlit… tohle?“ V údivu rozpažil ruce, jako kdyby v nich mohl obejmout celé to neštěstí, které se rozprostíralo do všech stran; tak daleko, kam až lidské oko dohlédlo.

Werner se zastavil a rozhlédl se po okolí. Netušil, co na to má svému mladšímu kolegovi říct. Lidská představivost byla pro odhalení příčiny téhle zkázy nedostatečná.

Nacházeli se na mýtině, jež byla ještě před několika hodinami bujným lesem. Ten nyní připomínala pouze osamocená torza stromů, náhodně rozesetých jako šachové figurky na hrací desce. Byly to však otlučené figurky, s ulámanými větvemi, kůrou sedřenou až na lýko a nebezpečně nahnutými na jih. Přesto šlo o šťastlivce. Tisíce jejich bratrů skončily vyvrácené z půdy i s kořeny, popadané jako kuželky. Ani na zemi nebyly ušetřeny hrozivé síle, která se v noci prohnala krajinou. Půda, dříve jistě hodnotná a poddajná, jak to v lesích bývá, nyní byla tak udusaná, že na dotyk evokovala kámen, a z jehličnanů, které při zkáze padly, zůstaly jen oholené kmeny. Většina kůry byla sedřená a z větví zbyla hrubá drť.

„A co všechna ta zvířata?“ pokračoval Matthias rozrušeně, „před čím prchala? Co to sakra všechno znamená?!“

Werner věděl, co má jeho kolega na mysli. Půda byla udusaná z toho důvodu, že se po ní přehnalo nějaké divoké stádo. V mechu, hlíně a sněhu po sobě zanechalo otisky své přítomnosti, hluboké a vzájemně se překrývající stopy. Nacházely se všude, na každém čtverečním centimetru, a stejně jako kmeny dosud stojících smrků směřovaly k jihu.

Zkušeného komisaře Wernera Jenssena trápily jiné otázky, než jeho kolegu – vyvrácené stromy a polámané větve se daly vysvětlit třeba hurikánem, který se mohl prohnat údolím. Odkud se ale vzalo tolik zvěře a kam prchala? A hlavně, jaké zvěři ty stopy patřily?

Přestože se na jeho zraku i paměti podepsal zub času, stále si dobře pamatoval, jak ho v dětství otec brával do lesů a učil rozpoznávat jednotlivé zvířecí stopy. Stále by dovedl rozeznat většinu šlépějí, jež po sobě zvířata obvykle zanechávají. Jenomže dnes žádnou z dostupných stop nerozeznával. Za další znepokojující fakt považoval neidentifikovatelné obrysy kopyt a otisky obřích pařátů, které se vzájemně překrývaly. Co v něm ale vyvolalo čirou a jen s největším úsilím skrývanou paniku – a co Matthias zjevně přehlédl – byly téměř nezřetelné a přesto přítomné stopy ne nepodobné lidskému chodidlu.

Ve chvíli, kdy je spatřil poprvé, narazil na hranice své představivosti. Neuměl si vysvětlit, jaká síla vytrhala ze země ty mlčenlivé obry, před čím prchalo vše živé, a už vůbec nedokázal pochopit, z jakých tvorů se ta pohyblivá horda skládala. Nebo, a tím bylo jeho vnitřní rozpolcení kompletní, kam se poděla. Celá říše zvířat prchala na jih. Na jihu se ovšem žádné přirozené útočiště pro zvěř nenacházelo. V cestě k dalšímu lesu stálo několik luk, polí, a především rozměrná městská aglomerace.

Werner se pokusil všechny tyto neobjasněné otázky vytěsnit z hlavy a přenechat je jiným expertům. Na rozdíl od hrůzy, která jej čekala opodál, nebyly v jeho kompetenci.

Když vyšli mírný kopec, naskytl se jim výhled na zbylý pruh lesního porostu, u něhož se již hemžilo několik jejich kolegů. Z dálky působili jako parta školáků ve stejnokroji, co si vyrazila na sběr hub nebo borůvek. Namísto proutěných košíků však drželi uzavíratelné průhledné pytlíky s nápisem důkazy a rozličné nástroje, od plastových očíslovaných značek, které pokládali na zem, přes skládací polní lopatky a velké pinzety, jimiž z udusané půdy opatrně sbírali důležitý materiál.

„Dávejte si pozor, kam šlapete,“ přivítal je svérázně hlavní technik, který jim šel naproti, „je to tu úplně všude, jako kdyby je někdo hodil do obřího mixéru.“

Werner nedbale přikývl a prohlížel si mravenčí práci svých kolegů. Ale ani z toho, jak detailně mu od rozrušeného vedoucího týmu techniků bylo místo činu vylíčeno po telefonu, se nemohl psychicky připravit na sadistický obraz, do něhož právě vkročil.

Kamkoli otočil hlavu, tam spatřil nějakou část násilně odtrženého lidského těla. V perimetru asi dvaceti metrů se povalovaly oddělené části trupů, končetiny i lidské hlavy. Ústa mrtvých zůstala otevřená dokořán v němém výkřiku bolesti a jejich zakalené oči bez života svědčily o tom, že to poslední, co spatřily, budilo nevýslovnou hrůzu. Na některých místech ležely jen cáry masa, ztuhlé svaloviny a vykrvených cucků, rozpárané orgány, utrhané prsty nebo vyražené zuby. Celé okolí bylo ušpiněno skvrnami zčernalé krve, která se na slisované hlíně a zmrzlém sněhu neměla kam vsáknout. A mezi tím vším se klikatila jako paže dospělého muže široká jednotvárná stopa, kterou dělalo zvláštním především to, že se v ní nezdržoval žádný sníh a travina i samotná půda působila jako spálená od nepředstavitelného žáru.

„Ať se tu stalo cokoli, tohle konkrétní místo je zdrojem všeho, co se tu v noci odehrálo,“ řekl Matthias nahlas myšlenku. Jeho starší kolega sdílel stejný názor.

Werner opatrně kličkoval mezi cedulkami označenými torzy lidských těl a jejich výměšky, aby se přiblížil ke kamennému kvádru, který představoval pomyslný střed celého utrpení. Kvádr byl umně vyhotovený z břidlice, výškou dosahoval těsně nad kolena. Jeho rozměry Werner odhadoval na dva metry na šířku a tři na délku. Na povrchu kvádru ulpíval vlhký popel.

Werner zamyšleně do popelu zabořil prst a přejel po hladkém povrchu pod ním. Popel, který mu ulpěl na kůži, rozmělnil mezi ukazováčkem a palcem. Byl studený a vlhký.

Pak si v úzké cestičce, kterou po sobě zanechal prstem, něčeho všiml. Z kapsy kabátu vytáhl kapesník, aby se co nejméně umazal, a kam až jím dosáhl, stíral vrstvu mazlavého popela. Zanedlouho byl s výsledkem spokojený. Zčernalý a ztěžklý kapesník odložil na roh kvádru a za účasti Matthiase a hlavního technika hleděl na složitý kruhovitý obrazec plný znaků, čar a různých klikyháků, nakreslený jakousi odolnou barvou, připomínající ty tmavé fleky v nejbližším okolí.

„Co je zase tohle?“

Werner se ohlédl za nechápavým kolegou a znovu se vrátil pohledem k pozoruhodnému, ba téměř hypnotickému a zároveň povědomému obrazci.

„Myslím, že to je pečeť,“ odpověděl, zatímco jedním z prstů očištěných o kalhoty zkoumal místo, kde byl vnější kruh záměrně narušený.

Patnáct těl. Tolik se jich povalovalo u kamene z černé břidlice, alespoň soudě dle nalezených hlav a trupů. Celá událost vyvolala spoustu otázek a spekulací, a mezi kriminalisty, senzacechtivými novináři, odborníky na počasí a dokonce i mezi paranoidními konspirátory nebo forenzními patology padalo mnoho možných i nemožných teorií, co se oné osudné noci odehrálo, zatímco Werner se k takovým diskusím odmítal připojit a pouze tomu šumu jedním uchem naslouchal. Své názory si nechával pro sebe. Když ho někdo konfrontoval s přímou otázkou, co si o tom myslí, tak mlžil. Nejenže nechtěl nikomu nic sdělovat, ale ani nemohl.

Místo toho, aby se věnoval klepům, vyrazil do terénu. Zkoumal okolí a poptával se v nedaleké vsi, až nakonec objevil, co hledal.

Zprvu si vyslechl svědectví několika místních, kteří tvrdili, že v noci zaslechli jakýsi podivný hřmot a hukot. Nejedni lidé ten zvuk popisovali jako kakofonii šílených trubadúrů. Potom narazil na jednu starou ženu žijící na samotě. Smršť, jež se prohnala okolím, se jejímu obydlí jen taktak vyhnula. Toho dne prý postřehla, jak na lesní cestu vjíždí černá dodávka a ztrácí se mezi kmeny stromů.

Od místní lesní správy si vyžádal orientační polohu rozmístění časosběrných kamer, na mapách si ověřil, kudy vedla lesní cesta, a pak každý volný čas trávil tím, že procházel ubohou krajinou a hledal trosky plastových krabiček. Nakonec nalezl dvě. Jedna byla na kusy, rozdupaná, doslova se mu sypala pod rukama. Z druhé nezbylo o nic víc, paměťová karta uvnitř ale byla vcelku, nepoškozená. Doma na počítači si z ní stáhl obsah a důkladně si prohlížel záznamy, až objevil fotografie projíždějící dodávky. Na jedné z nich dokonce byla zcela čitelná poznávací značka.

Zbytek byl jen otázkou správného načasování a špetky praxí získané šikovnosti, než se uprostřed noci ocitl v jednom malém ušmudlaném bytě na předměstí. Potichu zaklapl vchodové dveře, vytáhl zbraň a opatrně, aby do ničeho nenarazil, se šoural tichým potemnělým bytem, dokud po pachu vyčpělého potu nenalezl ložnici. Rozsvítil lampičku na nočním stolku, sklonil se k tvrdě spícímu muži a přitlačil mu ke spánku hlaveň pistole.

Muž, teprve mladík, co sotva dosáhl dvaceti let, a který tvrdě spal v zatuchlé mikině a potrhaných džínsech, otevřel oči a zděšeně pohlédl na robustního postaršího cizince.

„Kdo jste?“ pronesl přiškrceným hlasem.

„Já jsem ten, kdo napravuje cizí chyby,“ odpověděl Werner upřímně.

Jako kdyby muž pochopil, co tím myslel, vydechl úlevou.

„Čekal jsem, že si pro mě brzy někdo přijde.“

„Chci, abys mi řekl, co se tehdy přihodilo.“

„Zpackali jsme to,“ přiznal mladík, „velký vévoda vystoupil z kruhu, pečeť ho neudržela.“

„Bathin?“

„Ano,“ přitakal mladík. „Jak to víte?“

„Nejsem hlupák, poznal jsem jeho pečeť na oltářním kameni.“

V tichu pokoje bylo zřetelně slyšet, jak muž s pistolí u hlavy polkl na prázdno.

„Tak co chcete slyšet?“

Werner se snažil zachovat klid. Naléhavost situace dal najevo jen tím, že zatlačil hlavní na mladíkův spánek.

„Všechno.“

Mladý muž přikývl a pokračoval ve vyprávění zasněným hlasem, s pohledem upřeným na strop utápějící se v šeru ložnice. „Vyvolávali jsme podle návodu. Vyslovili magickou formuli. Byli jsme úspěšní… a Bathin, velký vévoda a mocný padlý anděl, vstoupil mezi nás. Zjevil se jako mohutný muž s hadím ocasem, přesně jak ho Johannes Wier popisuje ve svém Pseudomonarchia Daemonum… ale pak se pečeť narušila a Bathin nám přestal naslouchat. Rozcupoval mé sestry a bratry… a když s námi skončil, třicet legií, jimž vládne, táhlo údolím a rozsévalo zkázu… masa monster tak děsivých, že byste jen při pohledu na ně okamžitě zešílel…“

„Ty jsi přežil,“ přerušil ho Werner.

Mladík se probral ze snění a podíval se komisařovi do očí.

„Ano, přežil jsem to.“

„Proč?“

S odpovědí si dával na čas. V matné záři lampičky se mu oči zaleskly slzami.

„Protože to já porušil pečeť,“ přiznal nakonec. „Mluvil přímo ke mně, mluvil mi do duše,“ vysvětloval potichu, „slíbil mi velkou sílu a moc! Slíbil mi, že poznám tajemství, která jsou obyčejným lidem skryta…“

„Tak jsi ho poslechl,“ dořekl za něj Werner. „Kdyby spojení vydrželo jen o pár minut déle, tak by těch jeho třicet legií srovnalo se zemí i město.“

Na polštář ukápla první slza. Byla to slza radosti, slza štěstí.

„Já vím,“ řekl mladík chvějícím se hlasem, „věděl jsem to od chvíle, kdy ke mně poprvé promluvil.“

„A přesto jsi ho poslechl…“

Při pohledu na toho šílence si Werner vybavil své mládí, kdy byl i on omámený touhou po poznání. Byly to doby, kdy poctivě studoval, vzdělával se a ve spolupráci s profesionály experimentoval s vyvoláváním mocných duchů z jiného světa. Věděl, že ty bytosti na druhé straně mají co nabídnout, pakliže byl obřad provedený správně, a z části i díky nim byl tak úspěšný ve všem, do čeho se pustil. Byly to krásné, nezapomenutelné časy… časy, z nichž si kromě jiného odnesl i tetování na hrudi; pečeť svého nejoblíbenějšího knížete. Členství ve skupině profesionálů však obnášelo i jisté povinnosti a jednou z nich bylo napravování chyb amatérů. Werner to dělal pro zachování tajemství. Pro bezpečí zasvěcených. A nakonec, pro bezpečí všech živých bytostí na tomto světě.

Sklopil pistoli a druhou rukou nenápadně sáhl k opasku.

„Zatracení amatéři,“ pronesl k mladíkovi těsně před tím, než mu do krku zarazil dlouhý obřadní nůž.