Míra viny

Kami se opatrně rozhlédl. Ulice Růžových květů, nyní změť mrvých stromů a suti, kterou nikdo za těch pět let od příchodu Stříbrného prince nenašel čas uklidit, vypadala ve večerním šeru ještě strašidelněji, než obvykle. Pět let od příchodu démona, kterému skupina nezodpovědných vědců z Technomagického institutu otevřela cestu. Nepochopitelné, ničivé bytosti, která poté, co zničila Město, se zase stejně nepochopitelně vrátila zpět za Závoj.

Kami nikoho neviděl. Potichu se rozběhl k nejbližší hromadě rozbitých cihel a přikrčil se za ni. Vyčkával. Teprve se stmívalo a rozbořené domy vrhaly stín do ulic. Měl vyrazit později. Jenže cesta kanály, která jej čekala, zabrala dost času a on chtěl být do rána zpátky u Arleny.

Zpoza mraku vykoukl měsíc. Tma nebyla ještě tak hustá, aby jeho světlo dokázalo něco změnit, ale i tak Kami znervózněl. Čtvrť Rypáčků, nebo to, co z ní zbylo, prohlédávaly v posledních týdnech s železnou pravidelností trpasličí hlídky. Nešlo o to, že byl Přímořan. Buri-bur, dříve prezident, nyní ničím neomezovaný vládce Města nebeského prachu, stále alespoň na oko prohlašoval, že Přímořané i lidé jsou ve Městě vítáni. Na rozdíl od ptáků. Ti, kteří kdysi Město založili, nyní museli pryč. Problém byl v tom, co schovával v pytli, opatrně položeném u jeho nohou.

Z dálky se ozvaly kroky. Nemusela to být hlídka, ale také mohla. Kami se zoufale rozhlédl, opatrně popadl pytel a vmáčknul se do nejhlubšího stínu, který jeho úkryt nabízel.

Kroky se blížily. Tři lidé nebo trpaslíci, těžké boty. Takže to je hlídka. Rukou sjel k dlouhému noži, který měl připevněný k opasku. Nechtěl si ho brát, ale Arlena mu ho vnutila. Děsila ho myšlenka na to, že by ho měl použít. Proti trpasličím sekerám by stejně neměl šanci.

Pak ho napadlo něco jiného. Zatímco kroky se stále přibližovaly, vjel rukou do kapsy a vytáhl malou baňku. Přes černé sklo nebylo nic vidět, ale na prstech cítil teplo živoucího ohně. S Arlenou jim trvalo skoro dva roky, než přišli na to, jak živoucí oheň uchovat několik hodin v prostředí bez přísunu vzduchu. V této chvíli mu jejich objev mohl zachránit život.

Opatrně, aby si trpaslíci nevšimli světla, otevřel baňku. Jiskra živoucího ohně mu vyrazila vstříc a zahřála bříška prstů. Technomagie posilovala to, co právě procházelo změnou. To bylo základní pravidlo. Živoucí oheň dokázal její sílu exponenciálně zvýšit. Posílit světlo by bylo samozřejmě snazší, než prohloubit jeho nepřítomnost. Teď ale světla ubývalo a Kami se potřeboval schovat ve tmě. Ale jak posílit něco, co nemá vlastní podstatu? Co je pouhou nepřítomností světla? Zoufale se snažil najít řešení. Leda... co když se na tmu budeme dívat jako na záporné světlo?

V duchu si vybavil příslušné symboly. Pro vyvolání staré technomagie bylo třeba nakreslit znaky prvního písma. Technomágové z Institutu ale objevili, že staré písmo pouze nedokonale odkazuje ke složitým vzorům, které trénovaná mysl dokáže uchopit a ovlivnit tak samotnou tkáň Eliho světa. Soustředil se na obrazec evokující sílící světlo. Pak jedním hnutím mysli převrátil všechny linie do jejich zrcadlového opaku. Představil si, jak jím prostupuje živoucí oheň. Jeho ruku na okamžik obklopily plameny. Bolestně sykl a otevřel oči.

Nic neviděl. Připadal si, jakoby se ocitl v temné jeskyni, nebo snad v některé z těch podzemních chodeb vybudovaných kdysi pod Univerzitou nebeského prachu. Uslyšel kroky strážných. Prošli jen kousek od něj, aniž by mu věnovali jakoukoliv pozornost. Dva muži, jedna žena, zachmuřeně pochodující před svými společníky. Jeden z obou mužů zřejmě zakopnul o starou cihlu. Unikla mu nadávka, zatímco druhý muž se uchechtl. Byli tak blízko, že cítil pach jejich těl. Kdyby natáhl ruku, mohl se jich dotknout. Ale na zakrytí doteku jeho improvizovaná technomagie nepůsobila a Kami by skončil v Buri-burových podzemních kobkách.

Zatajil dech. Vzdalovali se. Když už je neslyšel, napočítal do dvaceti a opatrně zamířil tam, kde tušil konec technomagického stínu.

Večerní šero ho udeřilo do očí. Zamrkal, ale rychle se zorientoval. Ulice byla skutečně prázdná. Shýbl se a opatrně zdvihl pytel, který tam před tím odložil. Vejce bylo v pořádku. Výborně.

Dlouhými kroky se rozběhl uličkou. Její konec z části blokovaly rozkládající se kmeny stromů, mezi nimiž byl prosekán jen úzký průchod, kterým před chvílí prošla hlídka. Prosmýkl se jím a dostal se na malé náměstíčko. Zrní trh - kdysi tu prodávali ptačí trhovci úrodu překoupenou od Přímořanů. Teď už ve Městě ani v jeho okolí žádní ptáci nežili. Kromě těch, kteří na Kamiho čekali u východu z podzemní stoky na jeho jižním okraji.

Vchod do ní byl naštěstí už blízko. Kami proběhl Zrním trhem a na rohu ulice Hojnosti, ze které se dřív chodilo do zábavních podniků, se zastavil u mříže překrývající otvor vybudovaný pro lapání dešťové vody. V té chvíli znovu uslyšel kroky.

„Hej,“ ozvalo se za ním.

Prudce se otočil. Dva trpaslíci a jedna trpaslice ve stejnokroji městské hlídky. Museli to být ti, před kterými se před chvíli schoval. Nejspíš ho slyšeli utíkat a vrátili se.

„Ani se nehni,“ dodal jeden z trpaslíků a namířil na něj kuši. Kami opatrně odložil pytel a zvedl ruce. Vojáci ho obestoupili.

„Dlouhý večer, co?“ zeptala se ho prošedivělá, asi tak padesátiletá, trpaslice. Podle barevného nárameníku seržantka. „Nechce se ti sedět doma?“

„Tak nějak,“ pokrčil Kami rameny. Srdce mu bilo. Věděl, že tohle je konečná.

Seržantka se ušklíbla. „A tak sis říkal, že si pořídíš něco hezkého. V některém z těch hezkých domků po ptácích. Jenomže všechno, co tam zbylo, teď patří Republice. Takže jsi zloděj.“

Jeden ze strážných pozvedl sekeru a mávl s ní směrem ke Kamimu. „Tak dělej,“ pobídl ho. „Ukaž nám, co sis ukradl.“

Kami si povzdechl. Pak se sklonil a rozvázal pytel.

Voják se sekerou si odplivl. „Můžu tomu hajzlovi dát co proto?“ obrátil se na seržantku. „Uděláme z něho příklad pro ostatní.“

Poslední trpaslík, muž ve středním věku s košatým plnovousem, se zamračil. „Šetři si dech,“ řekl hrubým hlasem. „Srovnaj ho jinde. Tohle tady můžeme nechat,“ ukázal na vejce.

„Ne,“ bránil se Kami. „Nerozumíte mi. Nesmíte ho tady nechat. Zemřelo by. A nevzal jsem ho, abych ho snědl.“

„Ne?“ pozvedla obočí seržantka. „A proč tedy?“

„Znal jsem jeho rodiče,“ vysvětloval Kami neochotně. Nic jiného než pravda mu nezbývalo. „Dlouho se schovávali a nevycházeli z domu. Chtěli počkat, než se vylíhne. Občas jsem jim něco přinesl. Ale včera v noci je našly vaše hlídky. Hodily na ně sítě a odvlekly je pryč z domu a ven z města. Ji odtáhly přímo z vejce. Nedovolili jim vzít si nic sebou. Ani dítě, které spolu čekají.“

Seržantka ho pozorovala. „A?“ zeptala se po chvíli. „Co jsi měl v plánu?“

„Nesu jim to vejce,“ řekl Kami. „Brány jsou hlídané, ale stokami se dostanu ven. Vím, kde je najdu. Donesu jim ho a oni pak odletí. Prosím. Dítě může být ještě živé.“

„Měli bysme ho zadržet a vyslechnout,“ mračil se vousatý trpaslík. „Může toho vědět víc. Po tom vejci nám nic není.“

„Je v něm dítě,“ zavrtěla hlavou seržantka. „Děláš to poprvé? Spolupracuješ s někým?“ vypálila přísně na Kamiho.

„Ano, poprvé. Ne, nespolupracuju,“ zalhal tentokrát Kami. Doufal, že ho nezačnou vyslýchat. Nebyl si jistý, jestli by nakonec nevyklopil něco o síti, kterou s Arlenou ve Městě poslední roky budovali. A o tom, že posílají zprávy do Přímoří.

Seržantka chvíli přejížděla pohledem z něj na vejce a zpátky. „Tak jo,“ zamumlala si pro sebe. „Nakonec máme, co jsme chtěli. A jsme v tom až po uši. Zatracenej idiot!“

„Buri-bur je velkej trpaslík,“ protestoval voják s kuší. „Udělal toho pro nás spoustu. A vyhnat ptáky z Města bylo správný. Roky nás okrádali! Určitě mohli i za zničení Města! Jenom,...“ zarazil se.

„Jenom jsme si nemysleli, že to bude vypadat takhle,“ dokončila za něj seržantka. „Můžeš jít,“ obrátila se na Kamiho. „Ale víckrát už nic takového nedělej!“

„Paní,“ ozval se vousatý strážný, „tohle je proti předpisům! Měli bysme ho sebrat! A vejce můžeme vzít s sebou.“

„Už jsem rozhodla,“ zamračila se na něj seržantka. „Jdeme.“ Ještě jednou sjel očima k vejci a Kamimu. „Promiň,“ zamumlala. Mávla rukou a vyrazila potemnělou ulicí pryč. Oba trpaslíci ji následovali.

Kami vydechl. Opatrně zabalil vejce zpátky do pytle, nazdvihl mříž a spustil se po bronzovém žebříku do stoky.

*

Domů se Kami dovlekl až téměř před svítáním. Domluveným způsobem zaklepal na dveře, ale Arlena ho neslyšela. Nepřekvapilo ho to. Otevřel a vešel dovnitř. Našel ji v pracovně.

Arlenin pracovní stůl byl pokrytý náčrtky, schématy a obrázky zachycujícími složité symboly. I když, jak Kami věděl, i ty nejsložitěji vypadající symboly byly vlastně jen nápovědou k vizualizaci obrazců tak složitých, že na žádný papír zakreslit nešly.

Pracovna, která zabírala jeden ze dvou pokojů jejich bytu v Přímořanské čtvrti nabízela nezasvěcenému oku dost šílený obrázek. Dlouhá pracovní lavice u protější zdi byla zaplněna prototypy současného předmětu jejich výzkumu. Ty první už nebyly moc k poznání, otlučené občasnými výbuchy Arleniny frustrace. Poslední připomínal tlustou, červenou pijavici uzavřenou do skleněné koule. Na rozdíl od ostatních, které se buď nepodařilo oživit, nebo hned umřely, se spokojeně svíjela na substrátu nebeského prachu, ze kterého vyletovaly jiskřičky živoucího ohně. Dvěma hadičkami byla koule napojená na „konvertor“ – technomagickou kostku, na kterou byl Kami obvláště hrdý. Ve srovnání se zařízeními, které používali Buri-burovi trpaslíci, to byl zázrak technomagie. Nebeský prach dokázal přeměnit v živoucí oheň za zlomek času, který byl jinak potřeba.

Kamiho teď ale zajímalo něco jiného. „Už spí?” zeptal se.

„Před chvílí usnula,“ potvrdila mu Arlena. „Chtěla jíst snad každou hodinu. Brzo mě asi vysaje.“

Kami opatrně otevřel dveře do ložnice, kde v postýlce spala malá Xalena. Ve spánku se usmívala tak, až ho z toho bodlo u srdce. Tiše zase zavřel.

„Jak to šlo?“ zeptala se ho Arlena.

„Špatně,“ přiznal. „Málem mě zavřeli.“ V pár větách jí shrnul svoje noční dobrodružství. „Takže kanály už nebudou bezpečné,“ dodal. „Ale jinak to vlastně dopadlo dobře,“ usmál se unaveně na svoji ženu. „Vejce jsem předal. Touhle dobou už bude u rodičů.“

Pohladila ho. „Mám o tebe strach. Takhle to dlouho nepůjde. Příště narazíš na nějakého blbce a ....“ nedokončila.

„Seržantka byla fajn,“ řekl. „A jeden z jejích vojáků taky. Ale...“

„Ten třetí?“

Přikývl. „Bojím se, že ji udá. Všiml jsem si, jak se po ní divně koukl, když mě pustila. Degradují ji a to ještě bude ráda.“

Arlena mlčela. „Třeba s tím počítala,“ řekla po chvíli. „A pustila tě i tak.“

„Úplně na konci se mi omluvila,“ zamyslel se Kami. „Asi taky dřív volila Buri-bura. Třeba to teď chtěla ... co já vím, odčinit. Nebo už v tom nechtěla dál jet a hledala způsob, jak z toho ven.“

„A co my, Kami?“ zašeptala Arlena. „Jak my se vyrovnáme s tím, co jsme provedli? Pustili jsme do Města Stříbrného prince. To kvůli nám je tohle všechno.“

Pevně ji objal. „Chtěli jsme pomoct. Živoucí oheň pro všechny. Nemohli jsme vědět, co se stane.“

„Ne. Ale udělali jsme to. Nemuseli jsme se na tom podílet. A víš, Kami? Mě jednou i napadlo, že se to může zvrtnout. Ale příliš mě zajímalo, jestli naše výpočty budou fungovat.“

„Nebyla to jenom naše chyba,“ namítl.

„Ne. Ale ostatní jsou mrtví, Kami. Bor-Ahori, Ar Pískala, náš hvězdný tým technomágů, všichni jsou mrtví nebo pryč. A ty teď zachraňuješ dítě, které by, nebýt nás, zachraňovat vůbec nebylo třeba. A já po nocích vyvíjím zbraně.“

„Budeme je potřebovat, Arleno. Jinak neubráníme Přímoří, až na něho trpaslíci zaútočí.“

„Ano, ale i tak. Kami, i kdybychom udělali cokoliv, do konce života to nevyrovnáme.“

Z ložnice se ozvalo zabroukání. Trhli s sebou.

„Měli bychom odsud odejít,“ řekla Arlena. „Vrátíme se do domů. Do Přímoří.“

„Půjdeme,“ souhlasil Kami. „Už kvůli malé.“

„Kvůli nám všem,“ odpověděla a šla nakojit dceru.

Kami zůstal v pracovně sám. Unaveně se svezl na židli, na které předtím seděla Arlena a zavřel oči. Před svou ženou se snažil nedávat najevo, jak se doopravdy cítí. Padalo to na něj – jako by všechno kolem něj pohlcovala stále hlubší a hlubší temnota. Šílenství, které hrozilo pohltit poslední jiskřičky světla: jeho ženu, dceru, pár přátel, se kterými organizoval odboj. Nebo tu trpasličí seržantku, která našla svoje svědomí – a teď již nejspíš čeká na trest.

Vzpomněl si na experiment, kterým se před pár hodinami ukryl před očima hlídky. Třeba má zlo, na rozdíl od stínu, svoji skutečnou podstatu, přemýšlel. Takovou, která vzniká ze sobectví, neukojených tužeb a přání ubližovat jiným. Třeba by dokázal najít její vzor v tkáni Eliho světa, posílit ho plamenem živoucího ohně a pak, lusknutím prstu, obrátit v pravý opak. Třeba existuje technomagie tak silná, že by s ní šlo změnit všechno, co se teď kolem nás děje. Celé Město. Celý svět.

Otřásl se a přejel si rukou čelo. Zachránit svět technomagií už jednou s Arlenou zkoušeli. Výsledek viděl všude kolem sebe.

Z ložnice k němu zaznívala Arlenina tichá ukolébavka.

„Spinkej děvčátko,

Hodné děťátko,

Ať máš dost síly

Až přijde den

Jasné slunéčko,

Ať nad tebou září,

Až půjdeš svou cestou

Životem.“

Velké ambice vedou k velkým činům, pomyslel si. Ale za velkými činy pak zůstávají zničená města, plná vězení a mrtvá těla na ulici. Lepší zůstat při zemi než znovu otevřít bránu Stříbrnému princi. Nebo dalšímu Buri-burovi.

Zvedl se a odešel za svojí ženou a dcerou do ložnice.