Opravdové hrdinství?

Jaké pohnutky nás vedou k tomu, abychom překonali svůj strach?
Podporte scifi.sk
Brk se vnořil do kalamáře a jemným obloukem zamířil nad úhledně rozložený pergamen: Píše se rok 1246. Už je to pár let, co vypukla válka, jenž s sebou přinesla nejen smrt a utrpení, ale ještě něco dalšího. V pomyslném klínu, rozdělujícím dvě mocné říše, povstala nová síla, jménem Quart. Byla to skupina bojovníků, spojených k jedinému účelu, bránit zemi a lid před zrůdami, které napadaly vše živé. Nikdo tehdy netušil, kde se vzaly a co jsou zač.
***
Cairen přelétl pohledem pustinu před sebou. Kdesi v dálce se ozvalo táhlé zavití.
„Další vlci,“ konstatoval podrážděně. „Kde se tu berou? Jako by se stahovali z lesů. Ale proč sem? Není tu nic k jídlu. Nedává to smysl!“ zavrtěl hlavou a vzhlédl k obloze.
Blankytnou modř protnula tenká černá šmouha. Cairen se instinktivně přikrčil, sáhl po jílci meče a rychle se rozhlédl kolem sebe. Několik kroků od něj dopadl na zem mrtvý pták. Z jeho hrudi trčela křidélka šípu. Opatrně ustoupil ke skále, aby jej alespoň z části kryla. Zaslechl tvrdý dopad nohou na vyschlou zem a svižné kroky. Zpoza skalního výčnělku vyběhla drobná postava v lehké šupinové zbroji a s šátkem, omotaným kolem hlavy. Tvary těla na první pohled prozrazovaly, že je to žena. Cairen se narovnal a sundal ruku z jílce. I tak zůstal ve střehu. Krátký meč na zádech, dýka připevněná ke stehnu a luk v ruce nevzbuzovali příliš důvěry. Žena zamířila ke sestřelenému pernatci. Jakmile si všimla muže, stojícího ve stínu skály, zarazila se. Zdálo se, že přemýšlí, jestli má utéct nebo zůstat stát. Cairen chvíli pozoroval, zda sáhne po zbrani, ale neudělala to, proto zvedl ruce před sebe a udělal několik kroků vpřed.
„Dovol, abych se představil,“ zkusil formální tón. „Jmenuji se Cairen,“ řekl a doplnil slova jemnou úklonou.
Žena na něj notnou chvíli hleděla, pak kývla hlavou. Přehodila si luk přes rameno a stáhla z hlavy šátek. Cairen překvapeně zamrkal. Nebyla to žena, ale ještě dívka. Měla něžnou tvář, připomínající spíš vílu než bojovnici.
„Těší mě,“ řekla hlubším hlasem, který se příliš nehodil k jejímu křehkému vzhledu. „Jsem Elly.“
„Co tu děláš?“ zeptal se.
„Co tu děláš ty?“ vrátila mu dívka otázku zpět.
Cairen se pousmál.
„Dobře, tohle by asi nikam nevedlo. Zkusíme to jinak, ano?“ spustil ruce zpět k tělu a kývl směrem k mrtvému opeřenci. „Dobrá trefa,“ prohlásil uznale. „Kousek odtud je skvělé místo na rozbití tábora. Když se se mnou podělíš o úlovek, určitě se najde něco, čím ti to můžu oplatit.“
„Třeba informace?“ doplnil rychle, když zahlédl, jak se dívčiny velké oči stáhly do úzkých škvírek.
„To beru,“ řekla nakonec.
„Takže, kdo vlastně jsi?“ zeptal se Cairen a vhodil do ohně další dřevo. „Máš prvotřídní zbroj i zbraně. Obyčejný člověk by na to nenašetřil za celý život. Jsi buďto z bohaté rodiny nebo se živíš něčím hodně výnosným. Ale vzhledem k tomu, jak jsi mladá, bych se přikláněl spíš k té první variantě. O to je mi větší záhadou, co tu děláš tak sama. Někdo přepadl tvoji eskortu?“
Vzhlédl od ohně přímo k zeleným očím, které jej celou dobu bedlivě sledovaly.
Elly se zhluboka nadechla.
„Skláním se před tvými pozorovacími schopnostmi,“ řekla s jemným náznakem sarkasmu v hlase.
„Podívej,“ usmál se na ni Cairen. „Jestli mi to nechceš říct, tak mi to neříkej. Klidně tu můžeme jen sedět a zírat do ohně. Je mi to jedno. Jen jsem chtěl zavést přátelský rozhovor, nic víc.“
„Přátelský?“
Cairen pokrčil rameny.
„Proč ne? V podstatě jsme si pomohli navzájem, to je snad přátelský přístup, ne? Chovám se k tobě slušně, nedovoluju si…“
„Chápu,“ přerušila ho Elly a rezignovaně rozhodila rukama. „Máš pravdu v tom, že jsem z bohaté rodiny. Ale nikdo mou eskortu nepřepadl. Žádnou jsem neměla. Ve skutečnosti nikdo neví, že jsem tady. Chci se přidat ke Quartu.“
Cairen se rozesmál.
„Ty? Chceš bojovat se zrůdami? Umíš to vůbec?“
Elly se zamračila a pevně stiskla rty.
„Ovšem, že ano,“ procedila skrz zaťaté zuby. „Ty zbraně nemám jen na okrasu. Umím je používat, a to dost dobře. Můžeš si mě vyzkoušet.“
Svižně vstala, rychlým pohybem vytáhla meč a namířila jím na Cairena.
„Mě nic dokazovat nemusíš,“ prohlásil klidně. „Raději šetři síly na zrůdy. Jestli se chceš opravdu zavázat Quartu, budeš je potřebovat!“ na chvíli se odmlčel, pak tiše dodal: „Otázkou je, na jak dlouho.“
***
„Půjdeš asi dvě míle tímhle směrem,“ ukázal dívce směr Cairen. „Tam je ležení Quartu.“
„Ty nejdeš?“ zeptala se Elly trochu překvapeně.
Cairen jen zavrtěl hlavou.
„Kdybych se chtěl nechat zabít, najdu si lepší způsob.“
„To je tvoje volba,“ řekla dívka a otočila se k odchodu. „Hodně štěstí, ať už míříš kamkoliv.“
Slunce pálilo a jedinou útěchu představoval chladivý vánek, jenž proudil od skal. Elly si zastínila oči dlaní, aby se ujistila, že tmavé obrysy, táhnoucí se po obzoru, jsou skutečně stany vojáků, a ne skvrny způsobené ostrým světlem.
Usmála se. Zaplavil ji pocit sounáležitosti a pýchy.
„Chci se přidat ke Quartu,“ prohlásila rozhodně směrem k postaršímu muži, který rozdával rozkazy několika mladíkům ve zbroji.
Muž si ji změřil pohledem od hlavy k patě.
„Jak je libo,“ řekl znechuceným tónem. „můžeš se hlásit v kuchyni, tam se budeš hodit,“ ušklíbl se.
„No já…“ začala Elly, ale muž ji přerušil.
„Takovejch jako ty sem přijde spousta. A všichni jsou k ničemu. Jestli se ti to nelíbí, vrať se k mamince pod sukni.“
Elly chvíli zmateně pozorovala mužova záda, než pochopila, že svá slova myslel vážně. Sklonila hlavu a odevzdaně odkráčela.
„Pěkná zbroj, děvče,“ usmál se tělnatý kuchař, když dorazila k provizorní kuchyni.
Elly úsměv opětovala.
„Děkuji,“ řekla. „Bohužel jí moc nevyužiju, když budu tady.“
„No jo, to říkáš teď.“
Kuchař se rozhlédl, jako by nechtěl, aby jej někdo slyšel. Pak se k dívce naklonil a ztišil hlas:
„Měla bys být ráda. Jsem tu už od začátku tohohle boje a věř mi, že jít do skal je čiré šílenství. Hlídky se střídají tak rychle, že je pomalu nestačí obměňovat. Obden sem přijde několik nováčků. Všichni mají ten samý šlechetný úmysl. Chránit ty, kteří to nedovedou. Bohužel jen málo se jich vrátí zpátky,“ znovu se rozhlédl a ztišil hlas ještě víc. „A ti, co se vrátí, už tam znovu nechtějí.“
„To tu nejsou žádní vojáci?“ zeptala se Elly.
Kuchař popuzeně mávl rukou.
„Vojáci?“ zamračil se. „Kteří? Z Antiny nebo Laote? Tady jsi v zemi nikoho. Králové se ještě nestačili dohodnout, komu tahle část země patří. A teď? Když se tu objevily zrůdy, ani jednomu se nechce převzít zodpovědnost. Politika je prašivá věc, děvče. Dva velikáni rozdrtí jednoho trpaslíka a pak ho ani nechtějí. Kdyby se lidé nestarali sami, zrůdy by byly všude.“
***
Ozvěna pronesla roklí táhlý výkřik. Ve světle skomírajícího slunce se po strmé stěně skály mihl zdeformovaný stín. Rozpřáhl se a vteřinu na to pokropily skálu krůpěje horké karmínové tekutiny. Stín se zatetelil a pak strnul. V tom přikryla skalní stěnu celistvá vlna temnoty.
***
„Podívej,“ vyvalil oči kuchař a zvedl ruku s nataženým ukazováčkem. „To je špatné, moc špatné.“
Elly pohlédla směrem, jímž ukazoval.
K táboru prchalo několik bojovníků. Zbroj měli potřísněnou krví.
„Prorazili palisádu. Míří sem!“ zakřičel jeden z nich.
Kuchař chytil dívku za rameno a trhnutím ji otočil čelem k sobě.
„Utíkej,“ řekl. „Já udělám to samé.“
Kolem se prohnala skupina mužů a žen. V rychlosti si připínali k pasům pochvy s meči a mířili ke skalám.
„Půjdu s nimi,“ odpověděla Elly, zahodila nožík na zeleninu a začala si oblékat zbroj.
„Co to říkáš? Roztrhají tě na kousky, to chceš?“
Elly vrhla na kuchaře pohled plný odhodlání.
„Kvůli tomu jsem tady.“
„Jak myslíš,“ pokýval hlavou kuchař. „Rád jsem tě poznal, děvče. Buď s bohy. Jen se modlím, aby ta cesta byla rychlá a co nejméně bolestivá.“
Elly na sucho polkla. Naposledy zkontrolovala řemen, držící krátký meč a rozběhla se ke skalám, odkud se ozývaly zvuky boje.
Rychle se zešeřilo. Bojiště osvětlovalo jen několik ohnišť a ledabyle poházené louče, které odhodili prchající hlídky. Zapraštělo lámané dřevo a několik palců od Elly dopadl kůl palisády. Zastavila tak prudce, až jí na vyprahlé zemi podklouzly nohy. Do světla jednoho z ohnišť vkročila velká lysá tlapa. Elly vzhlédla a zalapala po dechu. Zrůda velikosti válečného koně k ní obrátila svou zdeformovanou podlouhlou lebku s mléčně bílýma očima. Švihla sebou do strany jako ještěrka a vyrazila kupředu. V tom jí čelistmi prolétl šíp. Zrůda zapištěla. Ozval se zvuk rychlých kroků. Neznámá žena natáhla tětivu a znovu vystřelila. Pak ještě několikrát, dokud zrůda nepadla k zemi. Věnovala dívce krátký opovržlivý pohled a odběhla do tmy.
Elly se pomalu zvedla na nohy. Třásla se. Do široka otevřenýma očima, plnýma strachu, přelétla zem kolem sebe. Všude byla krev. Nedaleko slyšela křik a řinčení zbraní. Ucítila podivný závan, přicházející ze skal. Jako by se najednou vzduch naplnil podivnou elektrizující energií, která vábila a děsila současně. Ze tmy se vyřítily další dvě zrůdy. Tentokrát menší, připomínající psy. Jejich kůže byla ale lepkavá a pokrytá řadou nažloutlých vředů. Elly vytasila meč a neohrabaně, jako kdyby zapomněla, jak jej použít, se prudce rozmáchla. Náraz do tvrdé lebky byl tak silný, až jí vytrhl jílec z křečovitě sevřených dlaní. Klopýtla, srazila se s raněnou zrůdou a přepadla přes její hřbet. Těsně nad její hlavou zaznělo cvaknutí čelistí. Tvrdě dopadla na záda, přitiskla nohy k zemi, čímž se vyhnula dalšímu útoku, aby o vteřinu později její hruď zavalilo těžké vředovité tělo. Žilami se prohnala další vlna adrenalinu, která ještě posílila strachem vyburcovaný pud sebezáchovy. Dívčiny paže se zapřely a odsunuly mrtvou zrůdu stranou. Další cvaknutí čelistí. Elly se kotoulem přesunula na nohy a rozeběhla se. Netušila kam, jen věděla, že musí utéct. Dostat se co nejdál od téhle krvelačné bestie. Před sebou zahlédla zbytky palisády. Odrazila se a jediný skok ji přenesl na vrcholek dřevěného kůlu, jenž silou vůle držel palisádu ve vzpřímené pozici. Vyjekla, když ucítila, jak jejím lýtkem projely ostré zuby. Kůl praskl a stěna palisády se zřítila, takže zablokovala cestu do skal. Dívka zůstala na straně zrůd a zrůda na straně lidí. Tohle nepřežiju, prolétlo Elly hlavou.
„Zemřu tady jako další neznámý člověk a moji blízcí se nikdy nedozví, co se stalo.“
Z rozjímání ji vytrhl náraz do zřícené palisády. Elly zatápala rukama ve tmě. Nahmatala chladný kámen a nechala se slepě vést do útrob skal. Vůle žít byla stále silnější než podvolení se smrti.
Rychle postupovala kupředu. S tváří obrácenou vzhůru, sledovala vrcholky dvou stěn rokliny, osvětlené mdlým měsíčním světlem.
Rokle se rozvětvila. Elly stále sledovala tutéž stěnu, pro případ, že by se musela vrátit. Najednou před sebou zaslechla těžké nepravidelné kroky a funění. Okamžitě změnila směr. V ten samý moment k ní dolehlo tříštění dřeva, prozrazující skon palisády. Strnula. V uších jí hučela krev, prudce pumpovaná adrenalinem poháněným srdcem. Čas, jako by se zpomalil. Strachem vytřeštěné oči těkali po tmavé rokli a pokoušeli se zachytit alespoň nepatrné střípky světla. Zemí otřásaly nárazy tlap, přibližujících se s každým úderem srdce.
A pak…kdosi ji chytil pod paží a vtáhl do úzké prolákliny zející v temnotě nad její hlavou. Silná paže se jí ovinula kolem ramen a druhá zakryla ústa.
„Ani se nehni!“ zašeptal hlas těsně u Ellyina ucha.
Poslechla. Roklí se prohnala psovitá zrůda. Zastavila se o vytáhlé zelené monstrum na dvou nohách, otočila se a utíkala zase zpět.
„Co tady, u všech bohů děláš?“ zeptal se hlas, když rokle opět utichla.
„Cairene?“
„Zbláznila ses?“
Elly neodpověděla.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně Cairen a mírně s dívkou zatřásl.
Cítil, jak se chvěje.
„Elly, vzpamatuj se. Teď se musíš soustředit, rozumíš?“
„Myslela jsem, že to zvládnu,“ zavzlykala tiše. „Ale ne...“ hlas se jí zlomil.
Cairen se zhluboka nadechl.
„Jo, to si myslí všichni,“ zavrčel podrážděně.
Drobné tělo se pod jeho rukama ještě víc roztřáslo. Znovu se nadechl, aby se uklidnil a pak pokračoval už mírnějším tónem:
„Já už v téhle válce byl. A nejen téhle. Vím, co s člověkem udělá strach. Viděl jsem muže, kteří se tváří v tvář nepříteli pomočili strachy. Nebo si sami podřezali hrdlo, aby nemuseli čelit pomalé a bolestivé smrti. Tohle je realita,“ zdůraznil. „Ne trénink na panském dvoře, kde s tebou každý zachází jako v rukavičkách. Ve válce není žádné hrdinství. Jen krev a hrůza. Nepřežije ten, kdo je nejstatečnější a bezhlavě se vrhne do boje, ale ten, kdo zachová rozvahu. Má cenu zemřít, když víš, že nemáš šanci vyhrát?“
Elly se pokoušela najít Cairenovi oči, aby se ujistila, že to, co řekl, myslel vážně, ale byla přílišná tma.
„Takže radši utečeš?“ vysoukala ze sebe.
„Ne,“ odpověděl po dlouhé odmlce Cairen. „Jen se pokusím najít jinou cestu,“ pustil Ellyino rameno a naklonil se nad rokli. „Teď se musíme dostat nahoru. Nezbývá moc času.“
„Po…počkej, vůbec tomu nerozumím. Říkal jsi, že se nechceš nechat zabít, ale jsi tady. Proč?“ zeptala se Elly zmateně, když se jim podařilo vylézt na stěnu rokle.
„Kvůli tomuhle,“ řekl Cairen a zvedl ruličku pergamenu, nyní již na přímém měsíčním světle jasně patrnou. „Byli jsme tři,“ začal, aniž by zastavil. „Já, Gren a Arkadia. Přišli jsme sem hned, jak se zrůdy objevily. Po pár dnech nám bylo jasné, že odrážet jejich útoky je ztráta času. Chtěli jsme zjistit pravou podstatu jejich vzniku, tak jsme se vydali hlouběji do skal. A našli tam něco…nevím, jak to popsat, snad portál? Pak nás napadli zrůdy. Jako jedinému se mi podařilo utéct,“ na chvíli se odmlčel. „Ten pergamen jsem našel nedávno mezi mrtvými těly zrůd. Píše se v něm, že jediná možnost, jak tohle zastavit, je projít skrz trhlinu,“ obrátil se k dívce čelem. „Zřejmě jsme nebyli jediní, kdo chtěl znát pravdu.“
„Takže to je ta jiná cesta?“
Cairen pokýval hlavou.
„Ony se množí. A nikdo nic nedělá, protože spoléhají na přislíbenou pomoc sousedních království. Ale jak se zdá, ta nic nepodniknou, dokud se zrůdy neobjeví až na jejich prahu. Jenže pak může být pozdě.“
„Moment,“ zarazila se Elly. „My tam jdeme? Tam, kde se ty zrůdy rodí?“
„Poslouchej,“ Cairen zastavil a otočil se k dívce čelem. „Zrůdy vyrazily do útoku, jestli je šance dostat se až k portálu, trhlině…nebo co to sakra je, je to právě teď.“
„To…to myslíš vá…vážně?“ zakoktala Elly, kterou při představě dalšího setkání se zrůdami polil studený pot.
Cairen se k ní naklonil ještě blíž.
„Nenutím tě jít se mnou. Jen ti říkám, jak se věci mají. Klidně tu zůstaň. Nebo se vrať. Když si dáš pozor, možná to přežiješ. Nepotřebuju s sebou ustrašenou porcelánovou panenku.“
Otočil se a pokračoval po hřebeni rokle dál do skal.
Elly se kousla do tváře, aby zakryla vzlyknutí. Měl pravdu. Teď už to věděla. Nebyla žádná hrdinka. První střetnutí s hrůzostrašným deformovaným stvořením jí doslova zmrazilo krev v žilách. Nebýt ženy s lukem, byla by mrtvá. Nebýt náhodného seknutí mečem, byla by mrtvá. Nebýt Cairena…
„Počkej, jdu s tebou,“ vyhrkla a rozeběhla se za ním.
Došli až na konec rokle, kde se na úpatí nejvyšší skály mihotalo načervenalé světlo. Cairen se skrčil, přitiskl ukazováček ke rtům a kývl hlavou směrem ke skále. Světlo vycházelo z oválné plochy, vzdáleně připomínající vodní hladinu. Tekutina zabublala. Z jejího středu vystoupala pokřivená postava a zamířila do rokle.
„Teď nebo nikdy,“ prohlásil Cairen.
Svezl se po příkré stěně a přitiskl se k zemi. Elly ho následovala. Zaskřípala zuby, když ucítila zvláštní jiskření, které vyplňovalo vzduch kolem portálu. Ránou na lýtku projela ostrá bolest.
Cairen se postavil nad portál. Chvíli jej zamyšleně pozoroval, pak se podíval do dívčiných vystrašených očí.
„Možná se mýlím,“ řekl tiše a svraštil obočí. „Možná to není ta správná cesta. Nemusíš chodit se mnou.“
Elly udělala krok k němu, zvedla ruku a vsunula svou dlaň do jeho.
„Nezvládnu se vrátit. Nemůžu,“ zašeptala třesoucím se hlasem. „Jestli…jestli je tohle můj osud, jestli je to konec. Tak mě, prosím nenech umřít samotnou.“
Cairen pevně stiskl její ruku.
„Neboj se, nenechám,“ slíbil. „Společně, ano?“
Oba se odrazili a skočili do portálu.
Ostré rudé světlo vniklo do očí jako magma, tryskající z nitra země. Pálilo a zraňovalo. Svět se zatočil.
Elly si protřela oči a zamrkala, aby zahnala nepříjemné mžitky. Vzduch kolem ní zapraskal. Uvědomila si, že stále svírá Cairenovu dlaň. Rychle se posadila a zatřásla jím. Cairen k ní obrátil tvář. Vypadal zmateně.
„Zdá se, že žijeme,“ pronesl překvapeně.
Elly vydechla úlevou a rozhlédla se kolem sebe. Jako by se ocitli v obrovské jeskyni, s jezerem plným čiré vazké tekutiny, protkaným úzkými kamennými mostky. Za jejich zády slabě problikával portál.
„Podívej,“ Elly sebou trhla a ukázala prstem na hladinu jezera.
Z tekutiny se pomalu zvedla velká tlapa a zase zmizela.
Cairen s Elly opatrně vstali a naklonili se nad hladinu. Jezero bylo plné zrůd. Nehybné, pluly tekutinou jako kusy dřeva. Portál zabublal.
„Musíme se schovat,“ sykl Cairen.
Oba přeběhli nejdelší mostek, vedoucí na druhou stranu jeskyně a těsně se přitiskli ke kameni. Z portálu vystoupilo vytáhlé zelené monstrum. Na ramenou neslo dvě mrtvé psí zrůdy a několik těl bojovníků Quartu. Přistoupilo k jezeru a setřáslo svou zátěž do vazké tekutiny.
Elly zalapala po dechu.
„Ona ta těla…obnovuje? Takhle vznikají?“
Cairen přikývl. Pomalu sáhl po jílci meče, ale Elly ho zadržela.
„Když zemře, nebude nikdo, kdo by krmil tuhle…břečku,“ zašeptal Cairen zhnuseně.
„Možná jich je víc. Co když se tyhle probudí?“
„Pak to bude problém.“
„A co ty řeči o jiné cestě?“
Cairen vytasil meč a podíval se Elly do očí.
„Někdy bohužel jiná cesta není,“ řekl pevně, zhluboka se nadechl a vyrazil přes mostek.
Zelené monstrum se přikrčilo a vycenilo dlouhé zuby. Cairen zastavil. Monstrum po něm seklo tlapou, ale minulo. Ostří meče protnulo vzduch a zakouslo se do jednoho ze zelených pařátů, které co vteřinu podnikaly výpady proti svému nepříteli. Monstrum zapištělo tak silně, až rezonance rozvibrovala celou jeskyni. Tekutina v jezeře začala vřít. Z hladiny se zvedly části těl a pomalými pohyby se škrábaly ven. Kostnatá ruka se natáhla a chňapla do Cairenově noze. Ten klopýtl a spadl. Jeho tělo obklopila slizká masa vředovitých zrůd. Pokusil se vstát a vymanit z jejich sevření, ale vazkou tekutinou pokrytá zem mu to nedovolila. Ještě jednou sekl mečem, aby přeťal čelist, která se rychle přibližovala k jeho tváři, než jej ostatní zrůdy stáhly pod hladinu.
Elly vytřeštěnýma očima sledovala, jak Cairenovo tělo mizí. Tiskla se ke stěně jeskyně a nedokázala se pohnout. Moře mrtvolných zakalených očí se pozvolna obracelo jejím směrem. Vyčerpané srdce vynechalo jeden úder. Všechno začala přikrývat temnota. Elly cítila, jak klesá k zemi. V tom jí hlavou probleskla krátká vzpomínka:
„Jestli…jestli je tohle můj osud, jestli je to konec. Tak mě, prosím nenech umřít samotnou.“
„Neboj se, nenechám,“
Elly nahmatala dýku, kterou měla stále připnutou ke stehnu a pevně ji sevřela v dlani. Vyběhla tak rychle, jak dokázala. Vzduch znovu zapraskal. Přehoupla se přes záda zrůdy, která se marně pokoušela vyšplhat z jezera a ještě zrychlila. Zelené monstrum se vztyčilo do výšky a zvedlo tlapu, připravenou zasadit poslední ránu. Dívka se rychle přibližovala. Napřáhla se a její ruka provedla perfektně nacvičený pohyb. Razance jí smýkla vpřed a ona tvrdě dopadla na zem. Vazká tekutina, pokrývající zem sunula její tělo stále dál, až k okraji jezera. Ještě kousek. Hladina se rozevřela jako náruč.
„Nenech mě umřít samotnou.“
Mezi lysými vředovitými těly nahmatala lidskou paži a pevně ji přitáhla k sobě. Ozvalo se pronikavé zapištění. Vzduch vibroval a praskal. Jeskyně se mohutně otřásla a její nitro zaplavila ostrá rudá záře.
***
„Hej, tady někdo je.“
„Toho znám, jmenuje se Cairen, bojovali jsme spolu. Žije?“
„Jo, dejchá. Ale je celej vod nějakýho slizu.“
„Támhle je další oslizlej člověk.“
„No to mě podrž. To je ta podělaná holka, co jsem jí rozstřílela zrůdu před očima.“
„Asi není tak podělaná, když se dostala až sem.“
„Spíš má neuvěřitelný štěstí,“ na dívčinu tvář tvrdě dopadla něčí dlaň. „No tak, prober se.“
Elly prudce otevřela oči.
„Co…kde…co se stalo?“ pohlédla do tváře ženy, kterou už znala.
„To mi řekni ty, děvenko. Nejdřív ten výbuch, pak začaly zrůdy padat k zemi jako zralý švestky a když jsme dorazili sem, našli jsme tu vás dva v obří kaluži plodový vody,“ žena se zasmála a několik mužských hlasů se přidalo. „Cairene? Seš v cajku?“ křikla.
„Kupodivu jsem,“ ozvalo se nedaleko.
Elly se vymrštila ze země. Cairen seděl v kaluži a znechuceně si otíral z obličeje vazkou tekutinu. Podíval se na Elly a široce se usmál. Ta vyskočila a objala ho tak prudce, až se skácel zpátky do kaluže. Žena a její společníci se hlasitě rozesmáli.
„Neměla bys to s těmi emocemi tolik přehánět,“ řekl vesele, když se mu podařilo vstát. „I když je to asi mnohem lepší než strach, co?“
Elly se pokoušela zadržet proud slz, který se dral skrz její slzné kanálky.
„No tak. Jsme na živu nebo ne?“ položil jí ruku na rameno a jemně stiskl. „A hádám, že díky tobě. Ať jsi udělala cokoliv, zvládla jsi to skvěle. Jsem na tebe pyšný, Elly,“ řekl a objal ji kolem ramen.
***
Zrůdy byly poraženy, ale magie, která je vyvolala žila dál. Časem se objevily i další portály, a tak Quart zůstal zachován jako samostatný řád, aby dál sloužil účelu, pro který byl stvořen.
„Elly?“
„Veliteli?“
„Nech si toho velitele, víš, že to oslovení nesnáším,“ zamračil se Cairen a nahlédl dívce přes rameno. „Zase píšeš ty svoje paměti?“
„To je historie. Když chceš, aby si lidé něco pamatovali, musíš o tom napsat.“
„Když myslíš,“ pokrčil Cairen rameny. „Ale teď už pojď, máme práci. Na severu se zase něco děje. Přišla zpráva od samotného krále.“
Elly odložila brk a rádoby vážným tónem pronesla:
„Rozkaz, veliteli!“
Cairen si povzdechl.
„Měl jsem se radši utopit,“ ušklíbl se.

Anonymný jednorožec

Anonymný jednorožec
Mám mnoho tvári, na mojom chrbte jeden z vás statočných autorov docvála do cieľa a stane sa víťazom anonymného kola Fantastickej poviedky.

Diskusia

Lukáš Polák
Monster príbehy mám veľmi rád, ale tuto mi to pripadalo ako jedna kapitola knihy, zo sveta veľmi podobnému Zaklínača. Osobne mám radšej, keď sa s príšerami zachádza inak - temne, iba poodhaľuje ich prítomnosť a vzhľad a buduje sa okolo toho atmosféra, miesto bojov s nimi, ale to je len môj osobný problém. Jedine, čo mi fakt vadilo bolo časté používanie slova "Zrůda", neviem ti poradiť so českými synonymami, ale zišlo by sa ich viackrát použiť. Nie som cieľovka, ale čítalo sa to dobre.
14.01.2022

WriterInTheDark
Veľmi dobré! Musím sa priznať, že mi to pripomína môj rukopis, ktorý mi doma leží, príšery sú podobné :) Naozaj sa mi to veľmi páčilo! Skvelá práca :)
14.01.2022

Goran
Krásna akčná fantasy, Lucka! :) Páči sa mi, ako máš vyváženú tú žensko-mužskú stránku v tomto príbehu. Hlavným hrdinom je sympatická dievčina, ktorá je uveriteľná, prechádza prerodom, z trochu namachrovanej bojovníčky, ktorá si vzápätí uvedomí svoje limity sa napokon stáva naozajstný hrdina, ale nie komiksovo parodický rek, čo kosí príšery po desiatkach, ale realisticky vykreslený. Mark Twain, tuším (i keď sa ten citát pripisuje viacerým) povedal: "Odvaha nie je nedostatok strachu, ale schopnosť strach prekonať." Je to silná ženská postava, a pritom žiadna traktoristka-lesba s obojručákom :) skrátka žiadny Conan v sukni. Chémia medzi dvoma hrdinami funguje dokonale a pekne sa dopĺňajú. Páči sa mi, že sa zameriavaš na vzťahy medzi postavami bez toho, aby sa to vo vzťahoch pitvalo, páči sa mi i to, že tu si dobre zvládla tú maskulínnejšiu stránku príbehu - akciu. Koniec je krásne prepojený so začiatkom, uzatvára sa to ako kruh, ktorý je však pekne otvorený prípadnému pokračovaniu, pritom to vôbec nevadí, práve naopak, láka to. Je to dôkaz, že i štandardná akčná fantasy vie aj dnes zaujať, a že "obyčajné" dobrodružné čítanie sa môže zmeniť na neobyčajné, keď tomu autor vdýchne život, a takú tú lásku, zápal, nadšenie pre príbeh a rozprávačstvo. Pre mňa tretia najlepšia poviedka tohto kola. Áno, áno, musím skonštatovať, že sám sebe by som si dal štvrté, možno piate miesto... Jediné, čo by som vytkol je fakt, že to predsa len pôsobilo trochu epizodicky a hoci neuzavretosť nevadila, hodilo by sa aspoň vysvetliť či iba naznačiť pôvod portálu. Teraz to vyznie najmä ako úvodná, pilotná poviedka k nejakej sérii próz.
14.01.2022

Goran
zrůda - bestie, příšera, netvor, potvora (skôr do sci-fi sa hodiace: hybrid, mutant, kreatura). Iste je najlepšie obmieňať; čo najviac synoným, ale toto ma nejako do očí nebilo.
14.01.2022

ama_rilla
Veľmi sa mi páčil úvod do poviedky, sľuboval zaujímavý príbeh. Ale neviem, dialógy medzi Elly a Cairenom mi pripadali také nejaké presladené. Páčilo sa mi, že hlavná hrdinka bola trochu netypická v tom, že jej ambície prekračovali schopnosti a zažila si strach o svoj život a pomyselný pád. Páčil sa mi aj nápad s portálom a jazierkom, kde sa rodia/ obnovujú monštrá. A nevadilo by mi ani to, že to bolo také zaklínačoidné, ale keď to porovnám napríklad s nesúťažnou poviedkou veľmi podobnej témy Utopený hriech (myslím, že sa tak volala), tak tá je podľa mňa výrazne lepšie spracovaná.
14.01.2022

Veles
Tiež mi tam vadilo ako by to bola len jedna časť väčšieho príbehu, ale aj napriek tomu to bolo dobré. Nie najlepšie, ale dosť dobré. Akcia bola dobre napísaná, príbeh bol trošku hmlistý. Tu o autorstve ani netreba diskutovať :D
14.01.2022

Terry Chrapúňzel
Nádherné to bolo.
Vidíte ten prológ? Rozsahom tak akurát do poviedky. Podľa kalamára a brka si vieme urobiť predstavu o tom, že to bude nejaká historická fantasy. A podľa príšer, dvoch ríš a bojovníkov Quart je nám jasné, že pôjde o fiktívnu históriu v imaginárnom svete. Potrebujeme vedieť niečo viac? Absolútne nie.
A všimnite si, ako je opis hlavnej hrdinky pekne zapracovaný do textu, takže vôbec nepôsobí rušivo. Napríklad: „I tak zůstal ve střehu. Krátký meč na zádech, dýka připevněná ke stehnu a luk v ruce nevzbuzovali příliš důvěry.“ Hrozne sa mi páči, keď má veta v opise postavy viac ako jednu funkciu – tu sa dozvedáme nielen ako Elly vyzerá, ale aj to, aké pocity jej vzhľad vzbudzuje u Cairena. O čo je to lepšie, než keby autorka napísala: „Spoza skalného výčnelku vybehla žena. Bola drobnej postavy, na sebe mala ľahkú šupinovú zbroj a hlavu mala omotanú šatkou. Na chrbte mala meč, pri stehne dýku a v ruke luk.“
Atmosférou to naozaj pripomínalo Zaklínača. Ale treba pochváliť, že autorka oživila ošúchaný zaklínačský motív coming of age tematikou. Tiež sa mi páči, že hoci je to poviedka o dospievajúcom dievčati, príbeh nepôsobí ako nejaké tupé young adult fantasy – proste je to dobre napísaný príbeh od dospelého autora pre dospelého čitateľa.
15.01.2022

Terry Chrapúňzel
Jediná trochu problematická pasáž je podľa mňa táto:
"Do světla jednoho z ohnišť vkročila velká lysá tlapa. Elly vzhlédla a zalapala po dechu. Zrůda velikosti válečného koně k ní obrátila svou zdeformovanou podlouhlou lebku s mléčně bílýma očima. Švihla sebou do strany jako ještěrka a vyrazila kupředu. V tom jí čelistmi prolétl šíp. Zrůda zapištěla."
Na scéne je Elly a zrůda - obe sú ženského rodu, takže občas je mätúce, kto čo robí - napríklad: "Švihla sebou do strany jako ještěrka a vyrazila kupředu." Kto sebou švihol? Elly alebo zrůda?
Keby to nebola zrůda ale netvor, mohla by veta znieť: "Švihl sebou do strany jako ještěrka a vyrazil kupředu." A čitateľovi je na prvý šup jasné o koho ide.
15.01.2022

Goran
Áno, to ma trošičku zmiatlo, Terry, to je pravda. Ale len na chvíľočku, ináč mi to neprerušilo čitateľskú niť. Mne sa tiež nesmierne páčili opisy. Ja sa vyžívam síce v siahodlhých a lyrizujúcich, ale úplne uznávam, že krátke, úderné natienenie dvoma troma vetami dokáže divy. Nijako to nebrzdí dej a autorka tým vie vykúzliť rovnako dobrú atmosféru, ale na oveľa menšom priestore, ako keby sa rozpisovala.
15.01.2022

Aleš Horváth
Príbeh nádherný, tipujem na víťazstvo tohto kola. napriek tomu, že človeka to láka označiť Lucku, viem že tu nie je jediná "česky mluvíci".
ukážkovo knižný sloh, myslím si že napriek drobnostiam by pri publikovaní už nedošlo k zasadnejším štylistickym zmenám. oči mi klzali zo slova na slovo, z vety ns vetu až tu zrazu hups a bol koniec.
Jednoducho paráda!!!
16.01.2022

Terry Chrapúňzel
Hm... Pravda. Lucka mala navyše nejaké poviedky preložené aj do slovenčiny, možno tak urobila aj v tomto kole. Sranda by bola, ak by toto napísal slovenský autor - nejaký vtipkár, ktorý by si dal námahu s českým prekladom, len aby si z nás v anonymnom kole vystrelil :D
17.01.2022

Terry Chrapúňzel
Ale vidím tam jednu špecifickú zvláštnosť, podľa ktorej sa dá autor určiť, lebo sa jej dopustil aj v predošlých poviedkach :3 Všimnite si ako píše trojbodky v prerývanej reči - napríklad:
„A našli tam něco…nevím, jak to popsat, snad portál?"
S troma bodkami sa zaobchádza podobne ako s inými interpunkčnými znamienkami a teda medzi trojbodkou a novým slovom by mala byť medzera. Čiže takto:
„A našli tam něco… nevím, jak to popsat, snad portál?"
17.01.2022

Anitram
Celé je to super! Len som sa počas celého čítania nemohla zbaviť podobnosti Elly-Ciri :D čo je možno moja chyba a mám málo predstavivosti, ale nejaký porotca by to mohol zaradiť pod kolonku - neoriginálne, čo je škoda.
18.01.2022
Ak sa chcete zapojiť do diskusie, musíte najprv poviedku ohodnotiť.