Zpověď

Pokřivené chápání reality? Co je vlastně realita? A jak to vidí ostatní?
Filmová história scifi
Dříve, než začnu svoje vyprávění, mi dovolte, abych se představil. Moje jméno je Jim Harding. Na začátek by určitě každý uvedl odkud je, čím se živí, kolik má dětí a spoustu dalších informací, popisujících bezvadné bytí v bezvadném světě, přímo překypujícím možnostmi. Pravdou ale je, že ten bezvadný svět je jen iluze, kterou si vytváříme v mysli, abychom dokázali přežít další prašivý den. Na to jsem přišel až příliš brzy. Ale nebudu tady filozofovat, o to nikdo nestojí.
Neústupnost, nebo lépe řečeno vzdorovitost vůči nastaveným pravidlům, které se mi otec snažil vnutit řemenem, kdykoliv se víc napil, mě stále více oddělovala od společnosti. Vždycky jsem měl problém rozumět lidem, což byl asi důvod, proč tolik mých rozhodnutí končilo špatně. Už si ani nevzpomínám, kdy mi muži zákona poprvé zatlačili obličej do bahna a zkroutili ruce až k lopatkám. Tu bolest si dobře pamatuji.
Scénář, který následoval, byl vždycky stejný. Vyslechli mě a poslali zpět do péče muže, pro kterého byla plná lahev tím nejúžasnějším divem světa.
Jenže pak jsem potkal ji. Bylo to na jednom večírku. Blikající světla v pravidelných intervalech osvětlovala její oblé křivky, vtěsnané do přiléhavých šatů. Podívala se na mě a usmála se. Až po chvíli mi došlo, co to znamená. Polovinu večera jsem strávil popíjením piva, než jsem dokázal sebrat tolik odvahy, abych ji oslovil. Vyšlo to. Zbytek noci se nesl v duchu nesmělého sbližování. Když jsem ji k ránu doprovázel domů přes park, chytila mě za ruku a zastoupila mi cestu. Netušil jsem, co přijde. Objala mě a políbila. Projelo mnou přímo elektrizující vzrušení.
Takový pocit jsem zažíval jen při listování tátovými časopisy nebo když žena ze sousedství zapomněla při převlékání zatáhnout závěsy. Tohle bylo ale mnohem intenzivnější. Pevně jsem ji uchopil za pas a přitáhl k sobě. Vzrušení se stupňovalo s každým polibkem, každým dotykem. Už se nedalo vydržet. Nedočkavě jsem jí vyhrnul šaty až k pasu. Odtáhla se a rychle šaty zase skasala dolů. Ve tváři měla zvláštní tvrdý výraz. Mračila se. Nechápal jsem to. Hraje si se mnou? Co všechny ty signály? Úsměvy, flirtování, vyzývavé šaty, líbání? To je přece zelená, jako na semaforu. Přesně takhle to popisovali v jednom článku. Říkají ne, ale myslí ano.
Jediným rázným pohybem jsem roztrhl tenkou látku, obepínající ňadra, chytil ji kolem boků a strhl k zemi. Dál si pamatuji jen vlnu adrenalinu, křik, pláč, zmítání ženského těla a pak… někdo mě surově popadl za rameno. Přesně mířená rána pěstí, zasazená na kořen nosu způsobila ostrou bolest a paralýzu. Několik vteřin jsem zmateně seděl na zemi a pokoušel se zastavit proud slz, jež rána vyvolala.
„Ty hajzle!“ ozvalo se a ostré světlo baterky protnula černá šmouha, která s sebou přinesla další tvrdý náraz do obličeje.
Nečekal jsem, až se útočník znovu napřáhne k úderu a jako pes se odplazil do křoví. Světlo baterky zakroužilo kolem. Vyskočil jsem na nohy a utíkal pryč. Nějakou dobu mě provázely nadávky a dusot nohou, ale nakonec vše utichlo. Mohutná dávka adrenalinu vyburcovala srdce k výkonu, který téměř trhal pohrudnici a lámal žebra. Kyselina mléčná zalila svaly palčivou bolestí a nechala je roztřesené a téměř na pokraji kolapsu. Vběhl jsem do otevřených dveří a zhroutil se mezi dvě dlouhé kovové konstrukce.
Notnou chvíli trvalo, než utichlo hučení valící se krve, které jako by se rozléhalo všude kolem. Zamrkal jsem. Moje oči pomalu přivykaly tmě a já rozeznával hranaté obrysy vyrovnané podél zdí. Najednou mi došlo, kde jsem. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Mé tělo se třáslo vyčerpáním a strachem. Pomalu jsem otáčel hlavou, aby můj, nedostatkem světla ochromený zrak dokázal rozpoznat veškeré předměty, nehybně čnící z temnoty. Trhnul jsem sebou, když se v periférii mého vidění cosi mihlo. Pohledem jsem se vrátil na ono místo, ale nic tam nebylo. Přísahal bych, že se v ten samý moment ochladilo. Paralyzující strach pomalu vystřídal pocit až fyzického uspokojení. Propadal jsem se do té chtivé řeky emocí, které byly tak cizí a zároveň v nich bylo něco povědomého a konejšivého.
Ten podivný pocit mě ovládl natolik, že jsem přeslechl prudké drhnutí kol o štěrkový podklad cesty a dráždivý zvuk policejních sirén. Ozvalo se dupání. Místností zakroužilo oranžové světlo a ulpělo na mojí tváři.
„Lehni si na břicho!“ zazněl rozkaz. „Ruce za hlavu!“
Následovala už dávno známá přednáška o mých právech. Slyšel jsem slova, ale jako by můj mozek nebyl schopen rozpoznat jejich význam. Mým tělem stále rezonoval onen záhadný pocit. Poprvé v životě jsem se nebránil zatčení. Poprvé v životě jsem cítil naprostý klid.
***
„Osm let vězení bez podmínečného propuštění!“ pronesl soudce těsně před ukončením soudního procesu.
Tentokrát to bylo vážné. Překročil jsem hranici plnoletosti a nejen tu. Také hranici, rozdělující opovrženíhodný svět drobných krádeží od světa násilného zločinu. Takhle mi to řekli. Já sám to tak necítil. Ta holka byla iniciátorkou, ne já. Udělal jsem jen to, co chtěla. O co si říkala.
Celé ty roky ve mně dřímala zloba. I přes snahu psychologa můj mozek nebyl schopen vstřebat teorii soudu, že jsem udělal něco špatného. Neudělal! Prostě neudělal!
A pak přišel ten den. Než se za mnou zavřela brána věznice, odchytil mě můj probační.
„Najdi si práci, Jime,“ byla jeho první slova.
„Jasně, proč by ne. A kam mě asi tak vezmou?“ ohradil jsem se. „Do továrny? Promiňte, ale upocených chlapů, co se na mě v jednom kuse mačkají, jsem si užil až dost.“
„Zkus tohle!“ řekl s vážným výrazem a vtiskl mi do dlaně lísteček.
„Noční hlídač?“
„Buď slušný a zaměstnají tě. Lidi se tam zrovna nehrnou. A budeš tam sám, to přece chceš!“
Chvíli jsem mu hleděl do očí skrz tlustá skla jeho brýlí. Pak jsem přikývl. Měl pravdu. Přesně tohle jsem chtěl. Pokýval jsem hlavou a otočil se k odchodu.
„A Jime!“ zavolal na mě, až když jsem byl na druhé straně silnice. „Zkus to tentokrát nepodělat.“
Mávl jsem rukou na znamení, že jsem rozuměl a vydal se přímo na adresu, uvedenou na lístečku. Znal jsem to místo. Věděl jsem, kam mířím. Nervozita, která najednou zasáhla moje tělo a způsobila nepříjemné pocení se zvyšovala s každým krokem. Bál jsem se a současně těšil. Chtěl jsem to cítit znovu. To, co před osmi lety vlilo do mých žil ten omamný pocit. Pocit klidu a harmonie, které se mi nikdy nedostávalo.
***
„Přes den to jde,“ pokýval hlavou muž, který mě přijímal. „Ale v noci tady nikdo dělat nechce.“
„Dřív tady nikdo nehlídal, pokud si pamatuji,“ poznamenal jsem.
„No jo, to je fakt. Už dřív se tu občas stala nějaká nehoda. Ale šlo spíš o bezdomovce a takový ty marný existence. Jenže před nedávnem se sem vydala nějaká zbohatlická omladina. Netuším, proč sem lezli, ale nejspíš byli dost nametený. Asi si chtěli hrát na hrdiny. Vylezli do patra. Jeden z nich se údajně vyklonil z okna, utrhl se s ním parapet a našli ho dole na placku. Rodiče si tehdá stěžovali, že to tady není bezpečný a že se to musí zajistit, tak to obehnali plotem a musíme hlídat, aby se sem už nikdo nedostal.“
„Rozumím. Co je to vlastně za místo? Prý to byla nemocnice?“
„Skoro,“ pousmál se muž. „Původně jo, ale pak z toho udělali léčebnu pro duševně chorý. Dlouhýho trvání to nemělo. V jednačtyřicátým roce tady vypuknul požár. Uhořela spousta lidí. Všichni byli ale myšlenkama jinde, tak to nikdo neřešil. Na opravu nebyli peníze, takže to od tý doby chátrá. No co, naše starost to není. My jsme jen hlídači,“ otočil se ke mně a kývl hlavou. „Tak jak? Bereš?“
„Beru!“
***
Procházel jsem ulicemi, kterými jsem před lety chodíval každý den. Nikdy jsem si moc nevšímal okolí ani lidí, jenž mě míjeli. Snažil jsem se vyhýbat všem a všemu, co se mi stavělo do cesty, ale tentokrát to bylo jiné. Jako bych to tu nepoznával. Copak se mohou místa za osm let tolik změnit? Ošuntělá kavárna nabyla nového lesku, autoservis na rohu změnil název i majitele.
I lidé se změnili. Byli cizí. Potěšilo mě to. Ten pocit anonymity, to, že si na mě nikdo neukazuje prstem a neříká: „To je ten magor, ten potížista, co ho vyhodili ze školy, protože byl sprostý na učitele.“, mi dodával alespoň špetku sebejistoty.
Jen na mou obranu, ten učitel mě vyprovokoval! Snažil se mi dokázat, že je něco lepšího než já a drnknul na citlivou strunu alkoholového romantismu mého otce. Dlouho jsem se držel, ale tohle už přehnal. Bohužel pro mě, nebylo to poprvé. Výchovná poradkyně mi tehdy řekla, že se musím naučit ovládat svoje emoce. Leda hovno. To by se měl naučit spíš ten učitel, ne? Když se o svou provokaci pokusil příště, prostě jsem mu jen ukázal prostředníček. Úplně bez emocí. Ale i přesto mě vyloučili.
Ze zamyšlení mě cosi vytrhlo. Na druhé straně ulice stála žena a upřeně mě pozorovala. Oči měla široce rozevřené a rty semknuté do tenké linky. Dlouhými pytlovitými šaty se zřejmě pokoušela zakrýt své obézní tělo, ale výsledek byl spíše opačný.
Jakmile jsem na ni pohlédl, viditelně sebou trhla a zaběhla do nejbližšího obchodu. Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že takhle nereaguje na někoho jiného, ale nikdo kolem mě v tu chvíli nebyl. Pokrčil jsem potetovanými rameny a pokračoval v cestě.
***
Opět jsem mohl vkročit do té budovy a procházet se jejím omšelým nitrem. V záři posledních slunečních paprsků působila zvláštně. Ze stěn se loupala omítka, spousta dveří byla vytržena z pantů a kovové harampádí leželo naházené podél stěn. Jako by světlo odhalovalo jen tu ztrápenou a bezútěšnou tvář této monstrózní stavby.
Čekal jsem do západu slunce. Ruce se mi třásly nervozitou a nedočkavostí. Konečně se setmělo a já mohl pokračovat. Rozsvícená baterka se mi houpala u pasu. Drobná opora mého zraku, ale opravdu jen drobná, protože úzký kužel mdlého světla sotva dosahoval až na zem. Nedočkavost vystřídala rozmrzelost. Kde je? Kde je ten pocit? Začínal jsem upadat do depresí. Stejně jako krátce po nástupu do věznice, kde se alkohol podával jen ve svátky a fet byl prakticky nedosažitelný.
Tenkrát jsem si vytrpěl svoje. Dokonce jsem prý i napadl sestru na ošetřovně, když se mě snažila uklidnit v jednom z mých abstinenčních záchvatů. Já si ale vybavuji, jak mi ramenatá žena držela ruce tak pevně, až mi modrala zápěstí. Chtěl jsem se jen vymanit z jejího sevření. Udělal jsem tedy to první, co mě napadlo. Dodnes si pamatuji zvuk, který vydala praskající kost nosní a proud krve, jenž se valil přes ten ošklivý obličej.
A nyní to bylo podobné. Jen bolest, vztek a pocit beznaděje. K ránu jsem odcházel domů. Naštvaný a zklamaný. Se skloněnou hlavou, staženou mezi rameny, jsem kráčel po ulici k polorozpadlému přívěsu, jedinému majetku, který mi zbyl po otci. Tlumený výkřik mě donutil zastavit a zvednout hlavu. Tlusté nohy udělaly několik rychlých kroků směrem ode mě. Zahlédl jsem lem pytlovitých šatů a líně zvedl zrak k ženské tváři. Oči byly doširoka otevřené, stejně jako předešlého dne, kdy mě sledovaly z druhého konce ulice a… najednou mi to došlo.
„Hej!“ vyhrkl jsem a ukázal na ni prstem.
Znovu vykřikla, otočila se a utíkala pryč. Rozeběhl jsem se za ní, ale v tu chvíli odbočilo do ulice policejní auto. Vybavila se mi poslední slova probačního: „Zkus to tentokrát nepodělat.“ Obrátil jsem se k výloze zastavárny a předstíral zájem o jízdní kolo, pověšené nad nepřeberným množstvím hodinek.
Ten den jsem nemohl spát. Utekla mi. Cloumal mnou vztek. Příště už neuteče!
Nemohl jsem se dočkat, až zase vejdu do té budovy. Dlouho jsem procházel přízemí, ale nic se nedělo. Vystoupal jsem do patra a prošel chodbou až na konec. Pořád nic. V rozčilení jsem vytrhl baterku z koženého pouzdra a mrštil jí o zem. Rozletěla se na kousky. Všechno najednou utichlo. Jediný zvuk, který se ozýval byl můj zrychlený dech. Stejně jako… moment. Jako by se má mysl najednou zbystřila. Potmě jsme otevřel dveře, sešel po nouzovém schodišti a zahnul za roh. Moje chůze byla tak jistá, jako by něco vedlo moje kroky.
Zamžoural jsem do temnoty pokoje s vylomenými dveřmi. Po obvodu zdí se táhly hranaté obrysy nějakých skříní. Uprostřed stály dvě kovové konstrukce. Opatrně jsem vkročil dovnitř a postavil se mezi ně. Pouta z tvrdé kůže už téměř rozežrala plíseň. Rozpadaly se i při jemném doteku a měnili se na hromádky prachu. Pohlédl jsem na svou dlaň. I v tom chabém měsíčním světle, které dovnitř propouštěla dvě malá zamřížovaná okna, jsem si všiml, že je černá. V tom se ochladilo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Prve jsem si toho nevšiml, ale celá místnost byla černá. Po celém těle mi nasakovala husí kůže. Čekal jsem. Čekal jsem na to, co mělo následovat. To sladké blaho. Ale místo toho se stále více ochlazovalo. Kde je ten stín? Znervózněl jsem. Najednou jsem měl pocit, jak by mi někdo dupl okovanou botou doprostřed hrudi. To, co mě zaplavilo nebyl klid, ale strach. Škubl jsem sebou a vyběhl z pokoje. Stejná cesta, která mě téměř bezmyšlenkovitě dovedla sem, mě vedla zase zpět do patra. Klopýtal jsem po schodech, rukama se odrážel od zábradlí, ale chlad mě pronásledoval jako lovecký pes. Na jedinou vteřinu se v periférii mého vidění mihl onen známý stín. Prudce jsem otočil hlavu. Mozek, vyrušený ze soustředění, přerušil spojení s pravou nohou a nedokončil impulz, který ji měl zvednout ještě o několik centimetrů výš. Následovalo zakopnutí a srážka kolene s hranou posledního schodu. Křup. Hlavou mi bleskla vzpomínka na zdravotní sestru z věznice.
Projela mnou palčivá bolest, která mě naprosto paralyzovala. Padl jsem k zemi jako hadrový panák, skřípal zuby a křečovitě tiskl holeň pravé nohy k tělu. Všechno jako by ještě víc potemnělo. Táhlé stíny se plížili po stěnách a stahovali ke mně. Chlad se nořil až do morků kostí. Věděl jsem, že musím pryč. Pryč z tohohle prokletého místa, které vás přivábí a pak spolkne jako mořský ďas.
S vypětím všech sil jsem se zvedl na všechny čtyři a plazil se chodbou. Bojoval jsem s kolísáním tlaku, jenž mi každou chvíli předhodilo před oči nepříjemné mžitky.
„Rychle! Rychleji!“
Bylo to marné. Stíny se stahovaly a tiskly mě k zemi. Vysávaly ze mě sílu. Panikařil jsem. Postavil se na nohy a utíkal. Ale bolest mě srážela na kolena.
„Nesmím to vzdát!“
Znovu jsem vstal. Z vytřeštěných očí se mi řinuly proudy slz.
„Už jsem skoro venku! Vím to!“
Přidal jsem. Téměř jsem cítil doteky ledových rukou na zátylku, které se mě snažili popadnout a stáhnout k sobě do temnoty.
„Ještě kousek!“
A pak se to stalo! Chlad vystřídalo teplo, strach vystřídal klid. Konejšivý pocit ke mně natáhl dlaně a zval mě do své náruče. Usmíval se na mě.
Odrazil jsem se a vymrštil ruce před sebe. Tvář mi ovanul proud vzduchu. Měsíc právě zahalovala temná mračna.
****
O měsíc později…
„Je dobře, že to strhnou.“
„Ano. Je mi líto, že přijdete o práci, pane Barkere, ale takhle už to dál nešlo. Ta budova přináší víc škody než užitku,“ muž se zarazil, ale pak zamyšleně pokračoval. „I když… jak se to vezme. Nejsem z těch, co se nechávají svést předsudky, ale ten poslední si to nejspíš zasloužil.“
„Nepřipadal mi jako nějakej hajzl, pane šéf. Takovej zamlklej, to jo, možná trochu divnej, ale hajzl ne.“
„Tomu věřím. Někdy to na lidech hned nepoznáte. Nicméně, jeho trestní rejstřík byl prý dost obsáhlý. Zloděj, násilník, takové lidi by měli zavírat a už nikdy nepouštět.“
„Co se mu vlastně stalo, pane šéf?“
„Vím jen to, co mi dosti stroze sdělila policie. Vypadl z okna. Proč? To nikdo přesně neví. Za budovou našli nějaké lahve od toluenu. Také se proslýchá, že trpěl depresemi a možná byl i schizofrenik, ale nikdy se neléčil, takže se mohou jen domnívat. Protože společně s ním vypadlo i celé okno, policie to připsala na vrub chatrnému stavu budovy, a proto ji město nařídilo strhnout. Toť vše.“
„Hmm, prej ho našla nějaká Judy Pernhousová?“
„Ano, nebohé děvče. Slyšel jsem, že když byla mladší, někdo jí znásilnil. Nikdy se z toho nevzpamatovala. A teď ještě tohle. Víte, co dělala, když přijela policie?“
Barker krátce zavrtěl hlavou.
„Co, pane šéf?“
„Smála se. Chudinka, musela být bez sebe.“

Pospíšilová.luca

Pospíšilová.luca
Fantasy je můj život

Diskusia

Veles
Niečo mi tam ešte asi chýbalo. Nehovorím, je to dobrý príbeh, aj je to dobre napísané, ale niečo mi tam chýbalo k tomu aby to bolo skvelé. Ten minimalstický fantasy prvok je tam dobre zapracovaný, trúfam si povedať že lepšie ako u mňa. Nejaké chyby som tam nevidel, možno jeden preklep. Ale ten koniec sa mi páčil :)
08.03.2022

ama_rilla
Hmm, mám rozpačité dojmy. Niektoré časti sú veľmi dobre napísané - úvod je skvelý, prvé dva odstavce paráda. Záver je tiež veľmi dobrý. Máš veľmi pekný štýl, to sa nedá poprieť. Ale mala som problém s tým, že hlavná postava mi bola nesympatická, to je jedna vec. Aj keď nemôžu byť všetci super :D Na začiatku je tam niekoľko nejasností - keď uniká po znásilnení, dostane sa do tejto osudovej budovy? Píšeš tam, že mu došlo, kde je. Ale mne ako čitateľovi to nie je jasné. Potom ani tie vsuvky o učiteľoch a zdravotnej sestre mi nie sú jasné. Malo to slúžiť na vykreslenie charakteru alebo to malo aj nejaký zámer, ktorý mi nedošiel? Ale zase nemôžem povedať, že by sa mi poviedka nepáčila, to nie, bola veľmi fajn, len niektoré veci mi ju pokazili :D
08.03.2022

Marco Ottra
Páči sa mi tvoj štýl písania, obzvlášť prvok nevyhnutnosti, ktorý bol autentickým náhľadom do mysle hlavnej postavy. Chýbala mi ale trochu lepšia orientácia (čitateľova) v realite, v deji, čo je práve vedľajším produktom uvedeného. Celkovo to bol zaujímavý nápad, dobre vyvrcholený, aj keď som ten koniec viac-menej očakával. :)
08.03.2022

Goran
Mňooo, ja neviem... je to napísané veľmi dobre. Veľmi dobre! A takýto štýl aj to rozprávačstvo tu nesmierne pasuje. Vlastne je to celé založené na pútavosti rozprávania, lenžeee: Ja fakt neviem, na konci sa (čitateľská) katarzia nedostavila, ani len uspokojenie (aspoň teda u mňa) a priznávam, nepochopil som to. Zaujalo ma, že si vyšla z krážov fantasy, aspoň tej klasickej, vždy Ti budem veľmi fandiť a poviedka sa čítala skvelo, ale toto ma skôr minulo... a vážne som jej asi neporozumel.
08.03.2022

Aleš Horváth
Nečekal jsem, až se útočník znovu napřáhne k úderu a jako pes se odplazil do křoví.
- viem že ide o hrdinu, ale významovo to prechadza na útočníka, že sa schoval do krovia. aj keď na druhej strane ti asi niekto vytkol že tam máš moc "jsem" a ty si ho vymazala, len na nesprávnom mieste.
poviedka sa mi páčila, super atmosféra. zatiaľ naj tohto kola
08.03.2022

Pospíšilová.luca
Všem děkuji za zpětnou vazbu, vážím si každého postřehu a ukládám do paměti 🙂. Chtěla jsem trochu zaexperimentovat a zkusit vyklouznout z fiktivního středověku. Povídka má být z pohledu labilního, psychicky narušeného človeka s pokřiveným sociálním vnímáním. Chtěla jsem, hlavně tím koncem, naznačit, že různí lidé si stejnou věc vysvětlují rozdílně. Pro někoho by byl případ jasný, schizofrenie. Ale jsou lidé, kteří si takovou nehodu vysvětlují tak, že jde o paranormální aktivitu. Já patřím k té první skupině 😁. A přiznám se, že mě inspiroval pořad Po stopách duchů, u kterého jsem jen kroutila hlavou. I přes mou skepsi bych si nedovolila zpochybnit, pokud by si smrt hlavního hrdiny někdo vysvetlil jako zásah nadpřirozena. Pokud tuto pointu někdo nepochopil, je to pro mě známka, že mám pořád na čem pracovat a zdokonalovat se 🙂
08.03.2022

ama_rilla
Ok, tak mne tam táto pointa kompletne unikla :D
08.03.2022

Terry Chrapúňzel
Úžasné to bolo. Toto vždy hrozne obdivujem - keď autor dokáže vziať hrdinu, ktorý by mi v reálnom živote nebol sympatický, a odprezentuje ho tak, že s ním dokážem súcitiť. S postavou násilníka si sa pohybovala po veľmi tenkom ľade, no vykorčuľovala si z toho naozaj dobre. Teda aspoň mne bolo v závere úprimne ľúto, že Jim umrel.
Čo sa týka fantastického prvku - ten bol perfektne na hrane. Áno, tie tiene a chlad v starej nemocnici mohli to byť len halucinácie, ale v tej istej budove predsa nedávno podobným spôsobom umrel ďalší mladík! Takže, čo ak v ten nemocnici naozaj straší?
Navyše na schizofrenika mal navyš chalan dosť koherentný slovný prejav (ja niekedy produkujem väčší slovný šalát než on). A tie ostatné historky - to ako si naňho zasadol učiteľ, ako si naňho všetci ukazovali na ulici prstom a ako po prepustení z basy opakovane stretával tú istú ženu v pytlových šatách - to by človek mohol považovať za paranoidné bludy. Lenže nakoniec, keď Jim vypadol z okna, tá žena sa tam smiala nad jeho mŕtvolou, takže... takže... Mal schizofréniu? Nemal schizofréniu? 😮
08.03.2022

ama_rilla
Mne ho práve nedokázalo byť ľúto... Možno keby nejako ľutoval svoj čin, ale nebyť policajného auta, opäť by po nej šiel... Takže podľa mňa mu to patrilo :D
08.03.2022

Pospíšilová.luca
Terry, uvědomuju si, že to je trochu tenký led 😁. Ale i tak jsem tu se znásilněním ještě slabý kalibr. Oproti kanibalismu a masovým vraždám 😄. Ama_rilla, tak jsem to i zamýšlela, je to v podstatě záporák a neměl být sympatický. Jeho činy jsou špatné, I když si to tak úplně neuvědomuje, ale nejsem psycholog ani psychiatr, abych se pouštěla do rozboru mentálních poruch, takže pokud je tam něco špatně, omlouvám se za to 🙂.
09.03.2022

Veles
Dobre, beriem to, občas mám dosť, dosť divné poviedky😄 Ale ty to dokážeš lepšie napísať, moje sú dosť povrchné😀 Už lepšie chápem poviedke, ale stále mi tam niečo chýba, aj keď to nedokážem asi pomenovať🙂
09.03.2022

Goran
Nejde o to, že by bol nesympatický (je... a predsa nie je, dokázala si ho vykresliť zaujímavo a charizmaticky, napriek tomu, čo urobil a ja nie som útlocitný, toto mi vôbec nevadilo), nejde ani o to, že tam bol len letmý záchvev nadprirodzena, ak vôbec, ja osobne mám práve takúto jemnú fantastiku na hrane veľmi rád, iba to rozuzlenie, to strašenie, vôbec tá zápletka... prišlo mi to slabé, hoci napísané to bolo veľmi dobre.
09.03.2022

Terry Chrapúňzel
Pri tej zmienke o kanibalizme mi napadá jedna poviedka tuším od Teba, Veles. Bola písaná z pohľadu dievčatka, ktoré sa tešilo na zabíjačku detí. Tá postava u mňa vzbudila odpor. Lenže vzbudiť u čitateľa odpor niečím, čo u ľudí prirodzene vzbudzuje odpor, veľa spisovateľského kumštu nevyžaduje (sorry, Veles).
Poviedka o Jimovi bola ale úplne iný level - text ma vytrhol z mojej čiernobielej zóny komfortu a prinútil ma dívať sa na vec z iného pohľadu. Za normálnych okolností, keby mi niekto povedal, že aha, tu vyskočil z okna nejaký chlapík, čo sedel za znásilnenie, tak si poviem, že tak mu treba.
Ale Jimov osud u mňa naozaj vzbudil súcit - ten chalan asi potreboval dobrého psychiatra, miesto toho sa mu dostávalo akurát tak výprasku od otca. A aj to ako si racionalizoval, že to dievča to predsa chcelo - človek si uvedomí, aký zhubný vplyv môže mať kultúra znásilnenia na chlapca, ktorý z podstaty svojho ochorenia možno nedokáže správne čítať v emóciách ostatných ľudí. Možno keby mal milujúcich rodičov, keby mal dobrého terapeuta, keby mal na škole pohlavnú výchovu, kde by mu vtĺkli do hlavy, že nie znamená nie... Celý jeho život sa mohol uberať iným smerom.
Chápem, ak to nesadlo každému, ale pre mňa bol tento príbeh naozaj silný čitateľský zážitok a nemyslím, že ho v tomto kole ešte niečo prekoná.
09.03.2022

Pospíšilová.luca
Terry, je to přesně tak, jak píšeš. A děkuji za krásný komentář. Moje spisovatelská duše se tetelí blahem 😊.
09.03.2022

Pospíšilová.luca
Veles, to nebylo mířené přímo na tebe, ale když už ses přihlásil 😄. Gorane, stále se mi nedaří vnést do povídek ty silné emoce, ale věř mi, že se snažím 🙂 a experimentuji. Ne každému to sedne, to chápu, ale tomu se nevyhne žádný autor 🙂
09.03.2022

Pospíšilová.luca
Veles, to nebylo mířené přímo na tebe, ale když už ses přihlásil 😄. Gorane, stále se mi nedaří vnést do povídek ty silné emoce, ale věř mi, že se snažím 🙂 a experimentuji. Ne každému to sedne, to chápu, ale tomu se nevyhne žádný autor 🙂
09.03.2022

Olex
Ahoj,
čo sa týka písania, dovolila by som si tvrdiť, že je to výborne odvedená remeselná práca. Asi čokoľvek, čo by si napísala, by bolo pútavé :) Príbeh je zaujímavý, páčili sa mi jemné náznaky nadprirodzena, prekvapil ma záver. Problém by som videla v tom, že je poviedka podaná v 1.os., očami trestanca, a preto pôsobí veľmi neautenticky. Všetky tie krásne podané popisy okolia, minulosti, myšlienok, to je proste opísané spisovateľom a nie zločincom. Myslím, že by bolo lepšie podať príbeh prostredníctvom rozprávača.
09.03.2022

Veles
Nie je začo sa ospravedlňovať Terry :D Ja som si vedomý že drvivá väčšina mojich poviedok je plytká a nejde do hĺbky, ale raz sa to hádam zmení :D
09.03.2022

Goran
Áno, je to výborné remeslo, ale aj niečo viac - nemôžem nijako tvrdiť, že by to bola zlá poviedka, vôbec nie - určite to ani nie je v tom, že by si do poviedok (vrátane tejto) nedokázala dať silné emócie; sú tam! Ako vidíš, niekto s hrdinom súcití, iný zas na konci pocíti zadosťučinenie. Mne len skrátka (mne osobne) nepríde tá zápletka dostatočná, čosi mi tam chýba, akoby ten dejový oblúk nedosiahol až na druhý breh, nedokázal preklenúť začiatok a koniec, správne to premostiť, ja osobne mám taký pocit, že obsah nedokáže zdatne doplniť skvelú formu (nesúhlasím s tým, že by sa tam nehodilo rozprávanie v 1. osobe, podľa mňa je to práveže autentické, a keď sme už pri tom, aj zločinec môže mať rozprávačský talent ;), hoci to nie je najpravdepodobnejšie, nie je to ani vylúčené a textu to nevadí). Jeho zločin a trest v spojení so strašidelným(?) domom netvorí podľa mňa dosť silnú zápletku pre dej.
09.03.2022

Aleš Horváth
Lucka, to čo píše Veles(predpokladám, že jeho myslíš) je aj spolu s tvojím znásilnenim dokooy nič, oproti tomu, čo som sa ja snažil o sado-mado poviedku. Myslím si že by som doživotie dostal ban na scifi.sk, keby som to tu postol.
A veľmi oceňujem že nie si ako Dostojevskij v Zločin a trest a nerobila psychorozbor alebo si sa nepitvala v myšlienkach a emóciách. Podľa mňa by si toho ducha mohla pomenovať a niekto by riešil tú záhadu toho domu. a tento tvoj ujo by tam bol spomenutý ako jeden z pripadov. Alebo niečo na spôsob Strach od Kariku. Píšeš fakt super, skus aspoň novelu a bud ponukni vydavateľstvu alebo predávaj na nejakom portáli ako e-knihu.
09.03.2022

Aleš Horváth
Tery, budem ti oponovať, ale nechcem to tu moc rozvádzať. Jedna vec je to, čo si ty napísal(výchova, prostredie, škola). Lenže druhá strana mince je, neviem to napísať ako Lucia v poviedke, že ženy narobia chúťky mužovi a následne chcú prestať. Lenže chlapi ako bol Jim už sa neovládnu a bum, chcú aj nasilu potom. Takže nebola to len Jimova zodpovednosť - proste vysielala signály, ktoré nemyslela vážne, a presne ako píšeš, Jim ich neodhadol. Čiže je to obojstranný meč. a preto viem Jima pochopit, lebo subjektívne zlyhal ale objektívne mali byť potrestaní obaja a teda ho vnímam skôr ako obeť aj čo sa týka toho znásilnenia. Podobne ako keď žena rýpe a provokuje muža , nedá si normálnym hlasom povedať, až jej muž jednu utne, čož je trestný čin a zodpovedať sa bude len muž.
Ako hovorím, dalo by sa polemizovať o veľa aspektoch v Luciinej poviedke ale to teraz nie je až tak veľmi dôležité. Len na margo toho čo si uviedol ohľadom súcitu s Jimom.
09.03.2022

ama_rilla
No Aleš tak tu ťa rovno zastavím, za násilie je vždy jednoznačne zodpovedný páchateľ. A vôbec by som nepolemizovala o nejakej obojstrannej vine, pretože tu nie je priestor na debatu. Samozrejme, tá druhá strana sa môže hnevať, že niekto jej narobil chúťky a potom nič z toho, ale to nijako neospravedlňuje násilie. Má milión iných možností, čo spraviť, ale vyberie si násilný čin, takže je za to zodpovedný. Pre veľmi jednoduché vysvetlenie odporúčam krátke video: https://youtu.be/2Im5KQM_xLM
10.03.2022

Aleš Horváth
Trestnoprávne áno súhlasím, vinný je páchateľ.
Ale z pohľadu zodpovednosti musí žena rátať, že akcia vyvoláva reakciu a tým pádom ak nechcem sex tak nerobím nič takého aby som to hranil k tomu.
druhá vec by bola, že by išiel okolo a z ničoho nič ju schmatne, lebo je nadržaný. tam by bola zodpovednosť na mužovi.
Vysvetlim to na kolegyni: upozorním dva tri krát normálnym hlasom, potom jeden dva razy zvýšením a keďže pokračuje tak zrúknem. jej reakcia "prečo na mňa kričiš?" keby netobila blbosti, tak by som to neurobil(upozornil som ju najprv normálne). Ale zrazu som ja ten zlý, že som skríkol. a "ublížil" jej. Ale pritom jej konanie smerovalo k tomu, aby som na ňu nakričal. Čiže v prvom rade ona je si zodpovedná za to, že bolo na ňu nakričané, lebo vedela, že to k tomu bude viesť. Samozrejme, z pohľadu zamestnávateľa(trestnoprávn y činiteľ) som spáchal zlý skutok ja.
10.03.2022

Aleš Horváth
Ešte iný príklad mi napadol. Budeš v ZOO pôjdeš okolo klietky s levom a budes mu strkať ruku do klietky až ti ju odcvakne. Trestnoprávne bude vinný lev a žiaľ ho asi odstrelia(lebo nebezpečná šelma napadla človeka). Ale kto bude v skutočnosti zodpovedný? ty, lebo si dopredu vedela, že sa to môže stať. Síce násilnik bude potrestaný, ale tebe to ruku neprinavráti. Ale akokoľvek naštvaná na leva za to ublíženie si môžeš ty, lebo ty si pchala tu ruku dobrovoľne pod levove zuby.
10.03.2022

Olex
Ahoj,
žiadne „z pohľadu zodpovednosti“ neexistuje. Násilník je vinný z trestnoprávneho hľadiska, z morálneho hľadiska, z pohľadu zhora a zdola, z pohľadu zľava i sprava, z pohľadu všetkých pohľadov.
10.03.2022

Terry Chrapúňzel
Tak to nie. Súhlas s jednou sexuálnou aktivitou predsa neznamená automatickú výzvu k ďalším sexuálnym aktivitám. Ak dievča zvádza chalana k bozkávaniu, znamená to, že sa s ním chce bozkávať, nie že ho nabáda k znásilneniu na prvom rande. Keby sme to takto brali, bol by to koniec dvorenia, flirtovania a randenia - ženy by sa preventívne zahaľovali od hlavy po päty a preventívne sa s nikým nerozprávali.
Skús si to predstaviť na sebe - zbalíš v bare nejakú ženskú, ona ti do ucha zašeptá "Nechceš ísť ku mne na byt?" a ty dobrovoľne ideš. Ak ti ona u seba doma namieša do drinku drogy a ty sa ráno zobudíš priviazaný k posteli, s rubíkom v ústach a s butt plugom v natrhnutom konečníku, zaslúžiš si za to potrestať?
10.03.2022

Terry Chrapúňzel
Amarilla, díky za to video. Je to koncept, ktorý sa mi vždy ťažko vysvetľoval, ale s tým čajom to bude od teraz brnkačka :)
10.03.2022

Aleš Horváth
terry, ale za ten butt plug si budem niesť zodpovednosť ja. tiež musím rátať, že napriek ženinej ochote, môže dôjsť aj k nepríjemnostiam. myslím si že ten butt plug je ešte menšie zlo čo všetko by sa mohlo stať. a viem že okrádačky, či vraždy sa diali a dejú aj takýmto spôsobom
Normálny chlap ovláda to, čo píšeš. A aj keď sa snaží posunúť hranice čo najďalej, v najhoršom sa nahnevá, ak to nepôjde ďalej, presne tak ako to píše Amarilla.
Ale vedela tá žena že Jim je nadržanec a agresor? myslím si že nie. malo by platiť nechcem sex, tak sa vášnivo nebozkavam. Alebo si toho človeka oťukam(čo podľa poviedky neurobila)a až potom posuniem hranice tam, kde to ešte ide zvrátiť(čo je v Jimovom prípade maximálne pusa na líce alebo letma pusa na pery). Respektíve keď už viac, tak niekde kde ma budú počuť volať o pomoc.
Tiež si určite dávaš pozor s kým si zacneš a čo komu dovoliš. Napríklad keby som silno liezol na nervy Goranovi, tak mi jednu natiahne. Tak ho nebudem jedovať na plné pecky, lebo by som si sám za to mohol. Pred zákonom by bol vinník on, ale môj žalúdok a čeľusť by si to odniesli, lebo v mojom veku a mojich kilách by som sa nedokázal ubrániť. Ale nemohol by som Goranovi nadávať za to že mi ublížil, lebo by to bola moja nezodpovednosť.
10.03.2022

Aleš Horváth
Olex, nemáš úplne pravdu.
Ženy, netvrdím ze všetky, sa rady zbavujú zodpovednosti za svoje konanie Ale žiaľ, život ťa naučí že každá akcia má svoju reakciu a že treba pamätať aj na následky svojich činov. Niekedy sa neprehavia, niekedy sa ti to prepečie a niekedy si to zlizneš trojnásobne aj za tie ostatné prípady.
Mi prídeš ako 13cka na Tiktoku, ktorá veselo kýva na to, že ona to má rada bez ochrany ale keď otehotnie tak to nebude na stopro jej vina, lebo medveď. o tom je zodpovednosť, nechcem otehotnieť tak nesexujem alebo použijem ochranu.
Zodpovednosť je proste to, že nerobím nič, čo by mi mohlo ublížiť alebo potom musím rátať s čímkoľvek čo ma za to postihne. Napríklad, bud nebudem kradnúť alebo musím rátať, že ma chytí polícia. Ale je to tvoje rozhodnutie, ak ťa chytia a strčia do basy.
10.03.2022

Olex
Ahoj Aleš,
prosím, nezahrňuj moju osobu do svojho máličko pokriveného sveta. Všetky tvoje argumenty sú ad absurdum. Trochu si pletieš pojmy.
10.03.2022

Aleš Horváth
aha, čiže človek nenesie zodpovednosť za svoje činy a rozhodnutia? rád si to nechám vysvetliť
10.03.2022

Goran
Práveže človek - jedinec - (ak je oslabená príčetnosť, je to všeobecne, aj pred súdom, aj v rámci spoločenskej morálky vnímané ako poľahčujúca okolnosť, a to platí presne pre prípad schizofrénie) nesie zodpovednosť za svoje konanie, lenže to sa ozaj vzťahuje na znásilňujúceho, nie na kočku, ktorá sa "previnila" tak, že má minisukňu a dovolila si vyzliecť burku ;). Ale viem, čo chce Aleš povedať, síce s ním nesúhlasím, niektoré vyjadrenia kategoricky odmietam, ale poukázal na niektoré zaujímavosti, ktoré sa oplatí rozobrať bližšie. V prvom rade sa ale ospravedlňujem, že pokračujem v debate, ktorá zrejme nikam nepovedie, lebo to by bolo lepšie si vyargumentovať naživo a v reálnom čase a tiež preto, že hoci sa držíme témy, už sme sa vzdialili od literatúry a netýka sa to priamo poviedky, no nedá mi nevyjadriť sa.
Aleš hovoril o niečom, nad čím sa naozaj oplatí zamyslieť. Opakujem, nesúhlasím s tými myšlienkovými vývodmi, uvažovať takto môže byť naozaj nebezpečné a jednoznačne škodlivé pre spoločnosť, navyše to nielen dehonestuje, ale - trochu nadsadím - až dehumanizuje ženy, s čím sa nemôžem nijako stotožniť - ja ženy milujem a vážim si ich a tak trochu si ich, uznávam, že to neodzrkadľuje realitu, staviam na piedestál (pozostatok zakorenených predstáv v západnej spoločnosti o dámach a gavalieroch). Jasné, že je medzi nežným pohlavím kopec otrasností :D ale to všeobecne medzi ľuďmi je!!! To nehovorí nič zlého o ženstve ako takom. Naozaj mi ani nepríde, že by sa ženy - žeby bol taký trend - snažili zbavovať zodpovednosti a hádzali by ju na iného, meetoo kampaň dokáže byť iste prehnaná, ale vypovedá skôr o stádovitom efekte, než o čomkoľvek inom, v zmysle: prídem s novým streleným účesom a do mesiaca ho má každý desiaty v meste... ale to nijako neznižuje fakt, že aj tento trend spustilo pandemicky rozšírené nevhodné sexistické správanie istej skupiny mužov... skôr to dlhé-predlhé obdobie bolo tak, že znásilnenej žene povedali - no tak si sa nemala vyzývavo obliekať -ale to je absurdné, nehovoriac o tom, že je to cynické, kruté, neľudské. Páchateľ, ktorý vykonáva skutok je vinný a vždy len on! Nie iba pred zákonom, ale aj pred ľudskou morálkou. Áno, niekedy môže mať zníženú schopnosť rozhodovania, áno, niekedy je tam i spoluvina (vinný je napríklad nielen nájomný vrah, ale i objednávateľ vraždy) a áno, niekedy sa môže stať, že obeť svojím nerozumným konaním, svojou naivitou či vulnerabilitou si podľa verejnej mienky doslova koleduje o problém, ale ani to z nej nerobí zodpovednú za to, čo sa jej stane (myslím, že môžeme vylúčiť taký krajne nepravdepodobný a vykonštruovaný prípad, keď sa žena pred budúcim znásilňovačom vyzlečie, začne masturbovať a vykrikovať - nemáš na to, aby si ma pretiahol... musím do dotiahnuť do absurdnosti, aby bolo jasné, že je skutočne len mizivé promile prípadov, kedy môžeme povedať, že obeť znásilnenia si za to "môže aj sama").
Správne Aleš poznamenal, že dospelý človek s istou mierou reflexie a inteligencie by mal zvážiť dopad svojho počínania. Ak napríklad vojdem do nepriateľsky naladeného baru, kde sa stretávajú fanúšikovia istému futbalového klubu a nepokryte budem fandiť ich oponentom, tak môžem počítať s tým, že dostanem po papuli. Takisto, keď si mladá kráska skráti po nočnej šichte cestu domov zle presláveným getom, je tu istý predpoklad, že... je to tak trošku aj o viktomológii, naozaj sa zdá, že isté typy ľudí s istým typom konania priťahujú problémy, ale ani toto ich nerobí (spolu)zodpovednými za to, čo sa im stane. Predpokladajme, že ja nejdem do baru s jednoznačným prianím dostať nakladačku, a dievčina s explicitným prianím byť znásilnená, oveľa pravdepodobnejšie je to, že sme pre nevedomosti, naivitu, podcenili nebezpečie.
Pozri sa na náš spor, Aleš, inteligentní ľudia, keď naozaj začnú rozmýšľať hlavou, dôjdu nakoniec konsenzu, alebo aspoň stavu neutrality, ale obeť znásilnenia sotva bude mať čas násilníkovi objasniť následky jeho konania. Je napokon tak či tak vinný on, lebo človek nie je pudové zviera a ak je niekto až tak ovládaný svojou sexualitou, že je potenciálne nebezpečný, mal by vyhľadať lekársku pomoc.
11.03.2022

B.T. Niromwell
Už si ani nevzpomínám, kdy mi muži zákona poprvé zatlačili obličej do bahna a zkroutili ruce až k lopatkám. Tu bolest si dobře pamatuji. – tak pamätá si to alebo nie? Tento problem by vyriešilo vsunuté ALE medzi tieto dve vety.
Uhořela spousta lidí. Všichni byli ale myšlenkama jinde, tak to nikdo neřešil. – čože?
Veľmi sa mi páči spôsob tvojho písania. Aj obyčajné scény, kde sa hlavná postava len premáva kade tade majú čaro, vďaka ktorému si text užívam. Ale prébehovo by som čakala o čosi viac. A ja viem, že autori to majú radi tajomné, ale čo túto poviedku potom vymaní z radu takých, kde niečo tajomné zabilo hlavnú postavu?
25.04.2022
Ak sa chcete zapojiť do diskusie, musíte najprv poviedku ohodnotiť.