Tichem večera se křupnutí větvičky neslo jako výstřel z děla. Luční cvrčci dnes byli nezvykle tiší. Slunce zapadlo za zkroucené větve vysokých stromů na okraji lesa. Obloha byla zbarvena do nachova a místy jí probleskovaly poslední zlatavé paprsky.

Na těle se mi usadila husí kůže. Žaludek jsem měla na vodě. Svět se mi chvílemi nepříjemně houpal. Nehty jsem si musela zarýt do dlaní, abych se přinutila pokračovat. Kolem mě se jako kouř obtáčel pruh temně šedivého strachu s nitkami světlé nejistoty.

Cítila jsem desítky pohledů v zádech. Kdybych se otočila, viděla bych vesničany stojící na okraji vesnice s loučemi v rukou. Ani ty však nedokázaly prosvětlit pruhy jejich obav. Někteří možná brečeli. Tiskli své milované. Děsili se noci, kdy stejnou cestou půjdou jejich děti.

Někde mezi nimi stáli moji rodiče. Drželi v pevném objetí mou mladší sestru. Šeptali jí, ať se nebojí. Že se vrátím. Živá. Zdravá. Nezešílím.

Milosrdné lži.

Jen hrstka lidí přežila hrůzy skrývající se pod korunami stromů. Chtěla jsem utéct. Nikdy se k tomuhle proklatému místu nevracet.

Jenže les nenechá projít nikoho, kdo se v den svých šestnáctin nevystaví svým nočním můrám. Obepínal vesnici jako dřevěná klec. Žádné vystrašené dítko z ní nemohlo uniknout.

Pod botami mi zašustilo listí. Nesměla jsem se ohlédnout. Duchové by mě vtáhli mezi sebe a nikdy už nenechali jít.

Když se bojíš, skloň zrak k zemi. Tak to vždycky říkal otec.

Hlína pode mnou byla nerovná, porostlá suchou trávou. S každým krokem na zemi přibývalo listí, které vítr nesl od lesa. Stříbrný měsíc mi ukazoval cestu. Jeho světlo pokrývalo kořeny, jenž se mi objevily v zorném poli.

Stála jsem na hranici lesa. Dál jsem ještě nikdy nebyla. Myslí se mi rozlehlo houkání sovy. Vítala mě ve svém království. Zvala dál. Vtíravé pohledy byly najednou všude kolem. V každém koutě tmy se skrývali duchové a jejich děsy.

Jak dlouho mě asi nechají jít v klidu? Mezi větvemi se táhly stužky jejich emocí. Do tyrkysova zbarvená zvědavost, korálové pobavení, levandulové očekávání.

Byla tohle pro ně jen zábava? Rozptýlení od jednolitého běhu času?

Hluboký nádech. Pohlazení pevné kůže na jílci meče. Další nádech. První krok. Pak druhý. Nikdy se neohlížet.

Úzká cestička mě vedla do hloubi lesa. Ve dne to tu muselo být nádherné. V mysli se mi ozval zpěv sýkorek propletený s hučením nedalekého potůčku. Listy by zářily zelení. U kmenů by se choulily trsy konvalinek. Po cestě bych potkala potulné hudebníky nebo kejklíře.

Obrnila jsem se radostnou žlutou a prosvětlila jí tmu. Najednou se to nezdálo tak hrozné. Část šedivého pásu se rozplynula.

Pokračovala jsem dál jistějším krokem. Stromy byly čím dál blíž u sebe. Měsíc dávno zmizel někde nad jejich korunami. Zvířata byla pro dnešek tichá. Zůstala ve svých norách a jen zvědavě vykukovala ven. Vzduch se s postupující nocí ochladil a řezal mě do plic. Přitáhla jsem si plášť o něco blíž k tělu. Prsty jsem poklepávala na jílec meče v rytmu vlastních kroků.

Tma zhoustla. Tlačila mi na všechny smysly a chystala se mě pohltit. Na zátylku jsem ucítila pnutí. Temnota pohltila všechny barvy mých pocitů. Od špiček palců u nohou se mi po kůži šířilo svědění.

Sklonila jsem oči. Lesem se rozlehl můj výkřik. Kolem se rozlila černota temnější než noc. Můj strach.

Jen těžko jsem rozeznávala obrysy těl. A přesto jsem přesně věděla, na co se dívám. Po každičkém kousku mé pokožky i oblečení běhali pavouci. Každý z nich byl velký jako dětská pěstička. Na konci dlouhých nohou měly ostny, zabodávající se mi do kůže.

Roztřesenými dlaněmi jsem se je snažila smést. Poskakovala jsem. Drápala se do vlastních končetin. Nevnímala jsem bolest vystřelující z ran. Pavouci se nepouštěli. S každým mým pokusem se jen zakousávali hlouběji. Jako klíšťata lačnící po krvi.

Stíny prořezávaly ostny zoufalství rudé jako víno. Hlas jsem měla ochraptělý od neustálého křiku.

Ani krok zpět. Ani krok zpět. Opakovala jsem si známá otcova slova. Nesměla jsem se ohlédnout. Nesměla jsem klopýtnout.

Sáhla jsem po jílci meče. Dotek studeného kovu mě zarazil. U všech bohů, právě jsem se chystala rozřezat samu sebe na kusy. S vypětím vlastní vůle jsem uvolnila prsty a spustila je z jílce.

Nebyla jsem v lese více než dvě hodiny, a už mě doháněl k šílenství.

Zavřela jsem oči. Nebyli tu žádní pavouci. To mě jen svěží jarní vánek laskal po kůži. Byl po zimě ještě chladný, to proto se do mě zakusoval.

Nějaký pavouk mi vylezl na obličej. Ne, žádný pavouk. Akorát kolem zrovna proletěl motýl a jeho krásná křídla mě pohladila po tváři. Zatnula jsem pěsti. Donutila jsem se vykročit vpřed. Nevšímat si nepřestávajícího pohybu chlupatých nohou.

Po několika krocích začali pavouci odpadávat. I přes zavřená víčka jsem rozeznávala zářící vlákna jejich zklamání.

Neubránila jsem se pousmání. Právě jsem přežila první nástrahu.

Cestička mě vedla kolem zurčícího potůčku. Přidřepla jsem si na jeho břehu. Nabrala jsem křišťálovou vodu do dlaní a lačně se napila. Přejela jsem si mokrými prsty po pažích a pokoušela se smýt krev. Sykla jsem bolestí, když jsem si přejela po ráně.

Kousek po proudu šplouchla voda. To se nějaký obyvatel lesa přišel pobavit mým trápením. Zvedla jsem k tomu neznámému oči. Zvědavý tyrkys osvětloval prázdný břeh a klidnou hladinu vody.

Jen se mi něco zdálo, namlouvala jsem si. Přesto jsem se radši rychle zvedla. Naposled jsem zavadila pohledem o potůček a otočila se k odchodu. Smývat si teď krev bylo zbytečné. Kdo ví, kolik jí na mě dnes ještě ulpí.

Moje myšlenka zřejmě působila na lesní duchy jako prosba. Okolí vybuchlo stužkami mých pocitů, když se mi kolem kotníku obtočily ledové prsty. Ani jsem nestihla vyjeknout. Trhlo to se mnou. Bezvládně jsem spadla na zem. Do hlavy se mi zakousla ostrá bolest.

Ocelový stisk mě stahoval k vodě. Šátrala jsem rukama po čemkoliv, čeho bych se mohla zachytit. Zlomila jsem si několik dlouhých nehtů. Větvičky mě řezaly do dlaní.

Nahmatala jsem kořen. Sevřela jsem ho všemi silami, které mi zůstaly. Démonické stvoření mě odmítalo pustit. Dál vytrvale tahalo. Pálily mě všechny svaly. Prsty mi klouzaly. Věděla jsem, že moc dlouho nevydržím.

Dovolila jsem si podívat, co mě to vlastně táhne. Co bude mou zhoubou? Neviděla jsem však nic než měsíčně bílé paže mizející v černočerných hlubinách. Tam, kde byl předtím mělký potůček, se nyní rozlévala trhlina hluboká jako oceán sám.

Vyjekla jsem a mé sevření definitivně polevilo. Stvůra mě znovu táhla do útrob svého království a spásný kořen zůstal daleko za mnou.

Kopala jsem. Křičela. Zmítala se.

Všechno marné.

Vrátily se stužky vínového zoufalství. V jejich světle se zaleskla čepel.

V posledním záchvěvu odporu jsem sáhla po zbrani. Pouhým zázrakem se mi povedlo uvolnit meč z opasku. Švihla jsem jím po netvorovi. Netrefila jsem. Ostří bylo moc krátké.

Boty mi zvlhly a hladina stoupala stále výš po mých nohách. Neměla jsem šanci. Napřáhla jsem čepel. Bylo mi jedno jestli se zraním. Mrštila jsem s ní do hlubin. Do míst, kde jsem tušila mléčně bílé ruce.

Ležela jsem v mělkém potůčku. Démon zmizel. A má jediná zbraň s ním.

Vyškrábala jsem se na nohy. Nohavice jsem měla roztrhané. Z lýtek mi prýštila karmínová krev a ulpívala na ostrých kamenech.

S těžkým dechem jsem se vydrápala do stoje. Třásla jsem se. Touha dostat se z tohoto prokletého místa bylo to jediné, co mě přinutilo vyrazit vpřed.

Otupěle jsem míjela zářící pruhy emocí obklopující mé diváky. Kolem mě se nemíhala žádná barva. Bylo uklidňující aspoň chvíli nic necítit.

Možná proto byly pocity dospělých vždy o tolik bledší než ty dětské. Les je z nich vysál. Srazil je na kolena a sám si je přivlastil. Dopadnu stejně? Nejspíš. Tedy pokud se mi podaří přežít.

Klopýtala jsem dál po cestě. Všudypřítomné ticho mě tlačilo do spánků. Prosila jsem všechny bohy, které jsem znala, aspoň o chvíli klidu.

Rány se nezacelovaly. Mohla bych si je obvázat. Potřebné věci jsem s sebou měla. Byla by to ztráta času. Nechtěla jsem promarnit jedinou vteřinu.

Měsíc se schoval za koruny stromů. Nevěděla jsem, jak dlouho už jdu. Mohly to být hodiny. Mohly to být minuty. Neměla jsem sílu to sledovat. Jediná věc, k níž jsem upínala naděje bylo rozednění. To se ale podle temné oblohy ještě nehodlalo dostavit.

Se sestrou jsme si vždy krátily dlouhou chvíli zpěvem. Začala jsem si sotva slyšitelně broukat moji oblíbenou píseň. Vždy o slavnostech ji zpívala celá vesnice a dívčí sukně se nepřestávaly točit.

Jak ráda bych teď byla doma. Omluvila bych se všem přátelům za malicherné hádky. Četla sestře pohádky. Pomáhala rodičům v domácnosti i u zvířat. Celou věčnost bych poslouchala protivnou tetičku. Jen kdybych nemusela procházet ve stínech křivolakých stromů.

Moje tělo obepnulo indigové znepokojení. Až moc dlouho se nic nestalo. Těkala jsem pohledem ve tmě. Páteř ostražitě napjatou.

“Sestřičko.”

Zamrzla jsem na místě. Známý hlas se ozval přímo za mnou, rozechvělý dětským strachem. V představách jsem viděla jak natahuje. V očích se jí lesknou slzy. Ale ona tu nemohla být. Nemohla.

“Šla jsem za tebou. Nechtěla jsem, abys byla sama,” popotáhl hlas mé sestry. Jak jen jsem se na ni toužila podívat. Obejmout ji a ujistit, že všechno bude dobré. Ale nemohla jsem se ohlédnout. Přes všechny city, které rozzářily okolí, jsem se nedokázala otočit. Něco mě drželo na místě. Možná pud sebezáchovy.

“Pojď přede mě,” pobídla jsem ji chraplavým hlasem. Pořád se nevzpamatoval ze všeho toho křiku.

“Bojím se,” namítla. V jejím hlase se zrcadlily slzy.

“Už jsi došla až sem. Jen pojď přede mě. Ať se na tebe můžu podívat,” mluvila jsem jemně. Jako když byla ještě docela malá. Její pláč mi řezal do srdce. “Jen klid,” zamumlala jsem.

“Otoč se na mě,” přikázala mi. Vždycky byla trochu panovačná. Ale teď bylo v jejím tónu něco zcela cizího. Po zádech mi přeběhl mráz.

“Víš, že nemůžu. Znáš přece pravidla lesa. Nesmím se ani ohlédnout,” odporovala jsem. Avšak s každým jejím dalším vzlykem se něco ve mně lámalo. Byla jsem její starší sestra. Musela jsem jí pomoct.

Právě ve chvíli, kdy jsem se chystala otočit, mě upoutal záblesk. Na samém okraji mého zorného pole probleskla jedovatě zelená. Barva zlomyslné radosti.

Mohla jít pouze od dítěte za mnou. Moje malá sestra snad ani nebyla schopna takového pocitu. Zvlášť vůči mě, v takovéto chvíli.

Protřela jsem si oči. Bez jediného slova jsem vykročila vpřed.

“Nenechávej mě tady!” vykřiklo něco hlasem mé sestry. Do očí se mi hrnuly slzy. Věděla jsem, že si zachraňuju život. Přesto něco ve mně křičelo ať se okamžitě vrátím.

“Neopouštěj mě!” neustávala stvůra ve svém snažení.

Nikdy bych tě neopustila sestřičko, a právě proto se teď nesmím otočit. Nechala jsem nářky trhající mi srdce za sebou. Až když dětský hlásek zcela zanikl v šumění listů, jsem se dokázala volně nadechnout.

Klesla jsem na kolena a nechala slané slzy smáčet mé tváře. Třásla jsem se pod náporem vzlyků. Ať už mě dál v lese čekalo cokoliv, nemohlo to být horší než tohle.

Oklepala jsem ze sebe ozvěnu toho hlasu. Je doma, v bezpečí, opakovala jsem si stále dokola a kráčela pomalu dál.

Z korun stromů se ozvalo zahoukání sovy. Zamrzla jsem v pohybu. Zvuk byl nepatřičný v okolním těžkém tichu. Přitom pouze ukazoval, že na tomto prokletém místě stále něco žije. Proč to ale dělá mi zůstávalo záhadou.

I šumění listů ve větru znělo záhadně. Ve dne tak uklidňující, teď mi z něj vstávaly všechny chloupky na těle. Někteří v něm slyšeli šepot démonů. Jejich škodolibý smích. Nejsilnější byl za soumraku, když mezi kmeny začaly blýskat pruhy rozjařených emocí.

Já ho neslyšela. Neměla jsem odvahu se dostatečně zaposlouchat. Jen cizinci, neznalí hrůz tohoto kraje, vyhledávali morbidní pošťuchování démonů záměrně. Bylo to volání, kterému nikdo z nich nedokázal odolat.

Duchové lesa je zatáhli do svých prapodivných her. Nedostali šanci na útěk. Bláhoví šílenci. Nikdy neposlouchali varování zdejších lidí.

Klopýtla jsem. Z hrdla se mi vydral výkřik, když jsem dopadla do hlíny cesty. Ústa mi zaplnila horká krev. S vypětím sil jsem se zvedla na kolena. Něco pevně drželo můj kotník. Už zase.

Nejspíš byl jen zaklíněný v dlouhých kořenech. Převalila jsem se do sedu, aby zaseknutá noha byla přede mnou.

Srdce mi vynechalo úder. Kolem kotníku se vinula temně rudá stuha pohrdání. Mého pohrdání.

Zmateně jsem na ni hleděla. Neschopna pohybu. Právě na mě zaútočila má vlastní emoce. Nemožné. To je přeci nesmysl. A přesto jsem dokázala rozpoznat stužky svých pocitů se stejnou jistotou s jakou jsem cítila vlastní ruce.

Ponořila jsem se do hlubin mysli a potlačila pohrdání. Sevření kotníku povolilo. Záře stuhy zeslábla a sklouzla na zem.

Zapřela jsem se rukama, abych se mohla zvednout. Něco mě však zadrželo. Kolem zápěstí se mi plazily levandulové pruhy zmatení a držely mě u země. Snažila jsem se vytrhnout. S každým mým pokusem o osvobození sílily.

Nemohla jsem se nadechnout. Na krk mi tlačil temně šedý strach. Jeho kouřové pruhy se mi draly do úst a zaplňovaly plíce. Cukala jsem sebou. Snažila se postavit. Nohy mi obvázala pronikavě oranžová panika. Třásla jsem se po celém těle. Docházel mi vzduch.

Zavřela jsem oči. Přestala bojovat. Pokusila jsem se zklidnit srdce. Nevšímat si stále se stahujících pocitů. Vybavila se mi sestřina tvář. Vzpomínkami se rozezněl její smích. Slíbila jsem, že se vrátím. Hodlala jsem ten slib dodržet.

Od mala jsem se učila potlačovat emoce. Tahle dovednost se teď náramně hodila. Zatlačila jsem všechno, co se na mě chystalo zaútočit. Nepřipouštěla jsem si strach. Těšila jsem se na vysvobození z tohohle pekla.

Stisk na krku povolil. Šíp slunečně žluté úlevy protnul pouta okolo nohou. Touha osvobodit se přehlušila i zmatení. Dokázala jsem volně pohnout pažemi.

Vyskočila jsem na nohy. Rozběhla se pryč, jak nejrychleji jsem dokázala. Nedovolila jsem jediné myšlence projít mou hlavou. Obrnila jsem se tichem. Sice mi teď nemělo co svítit na cestu, ale bylo lepší klopýtat po tmě než být uvězněna vlastními emocemi.

Píchalo mě v boku, krk byl v jednom ohni, ve spáncích mi tepala krev. Nedokázala jsem zastavit, třebaže mi přišlo, že se každou chvílí pozvracím. Navalovalo se mi, ale já musela pořád dál.

Zatočila se mi hlava a na očích usadila mlha. Démoni nenechají nikoho jen tak běžet. Cítila jsem sílu bludného kouzla tlačící se mi na mysl. Mohla bych běžet do vyčerpání sil a stejně bych se nepohnula z místa. Duchové nechtějí přijít o zábavu.

Chtě nechtě, musela jsem zastavit. Nohy, těžké jako olovo, mi nedovolily pokračovat. Chtěla jsem se svalit do trávy. Vydechnout. Alespoň minutku.

Nemohla jsem však otálet ani chvíli. Ploužila jsem se dál. Stále dál. Ani krok zpět. Života se jen tak nevzdám.

Už jsem neudržela emoce na uzdě. Zářící stuhy kolem mě vybuchly ve víru barev. Ve dne by se snad mohly zdát temné, ale teď jsem s vděčností přijímala jakoukoliv špetku světla. Navíc takovou, jež se mě nepokoušela zahubit.

Po zádech mi přejel mráz. Ze tmy přede mnou se vynořil vysoký stín. Byl to člověk, oblečen v drahých šatech. Neznala jsem ho. Při pohledu do jeho tváře jsem zkoprněla. Dlouhý obličej. Posledních pár vlasů ulíznutých dozadu. Vpadlé oči. Úsměšek, tak podivně slizký.

“Pročpak se mladé děvče toulá samo po nocích?” promluvil hlasem jako když o sebe třou meče. V očích se mu zalesklo. Ve stejný okamžik se okolo něj začaly vinout krvavé odstíny touhy, důvěrně propletené s jedovatě zelenou zlomyslností.

“Jen procházím,” ucedila jsem. Abych pokračovala, musela bych projít kolem něj. Tohle vědomí mě zamrazilo na místě. Navíc jsem netušila, kdo proti mě stojí. Přestrojený démon? Nebo se nějaký úlisný cizinec odvážil v noci vejít do lesa?

Démoni se vyžívají v negativních emocích. Na lidských slastech jim nezáleží. Ani by se mě nedotkl. Lidské fyzično by mu bylo odporné. Pouze by si užíval mé rozvířené pocity.

Zato člověk by se nezdráhal. Beze zbraně bych proti němu neměla šanci. Dost možná ani s ní. Skočil by po mně, jen bych se přiblížila. Jeho úmysl byl až nepříjemně zřejmý.

Stromy ozářil pruh mé nejistoty. Mužovy tenké rty se zkroutily do úsměvu.

Najednou mi došlo, že se nedívá na mě. Očima přímo hltal emoce kolem. Nedokázal si pomoci. Hloupě prozrazené přestrojení.

Zhluboka jsem vydechla. Vykročila jsem k němu. Když jsem ho míjela, nespustil ze mě oči. Ani se však nepohnul. Jen nepatrně stáhl ruce, aby se mě náhodou nedotkl. Kdybych nevěděla jak jsou démoni pomstychtivý, objala bych ho a užívala si odpor a děs v jeho tváři.

Usmála jsem se. Nemusela jsem se ohlížet, abych věděla, že zmizel.

Šla jsem hliněnou cestou mezi zkroucenými stromy. Z tmavých koutů lesa mě sledovaly stovky očí. Neohlížej se. Ani krok zpět.

Na obzoru se objevilo to, v co jsem už ani nedoufala. Obloha s přicházejícím úsvitem bledla a měsíc uvolňoval pole svému zářivějšímu protějšku.

Sklonila jsem pohled k zemi. Spadané listí křupalo pod tíhou mých bot. Kořeny ustupovaly. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem došla k okraji lesa. Padla jsem na kolena, když slunce konečně políbilo mou bledou tvář.

Roztřásla jsem se. Najednou jsem si uvědomovala všechny škrábance na kůži. Pálící svaly. Vyčerpání. Žízeň i hlad. Mohla jsem si dovolit je vnímat.

Proklínala jsem svou vesnici a všechny v ní.tNechápala jsem, proč by tam vůbec někdo zůstával.

A přes to všechno, přes ty hrůzy, co jsem dnes zažila, jsem věděla, že i já se tam vrátím. Budu oporou mé malé sestře. Omotaná šedivými pruhy strachu budu čekat až se i ona osvobodí. Abychom odešly spolu. Někam, kde nás nebudou pronásledovat noční můry našich šestnáctin.

Naši rodiče onemocní. Nebudeme je moci nechat napospas osudu. Počkáme. Jen chvíli. Než je uložíme do hrobů.

Nebude to krátké čekání. Otěhotním. Nestihnu utéct. Můj prvorozený se narodí uprostřed dřevěné klece. Neodejde dokud mu nebude šestnáct. Matka nikdy neopustí své dítě. Budu čekat s ním. A stále doufat, že se jednou osvobodíme.

Život je začarovaný kruh, ze kterého se moje vesnice už nikdy nevymotá.