Případ ztraceného hledače (recenzia)

Hledač tak dlouho hledal bájný Hladový meč, až se ztratil. Najít ho vyráží neohrožená čmuchalka Marie di Blanché, které by malé šedé buňky záviděl i Poirot. A jak to v detektivkách bývá, máslo na hlavě, kostlivce ve skříni a temná tajemství má kdekdo. Jak to všechno dopadlo? Recenze loňského románového debutu spisovatelky Ludmily Müllerové.

Příběh je destilátem severské legendy v prostředí jižanského slunce s přídavkem detektivní zápletky coby katalyzátoru, praví se v marketingovém textu na obálce. Těžko se mi ztotožňuje příběh, který jsem přečetl, s tím, co o něm píše nakladatelství, ale líbí se mi destilátová metafora.

Jak chutná tohle severské ouzo?

Je husté, občas hravé, má celou paletu chutí, až se zdá, že se ani nemůže jednat o jeden celek. Pro přehlednost se na různé chutě podíváme pěkně popořádku, než se zamyslíme, jestli nám chutnalo.

Případ ztraceného hledače - Obálka - Plagát / Zdroj Disclaimer

První a hlavní příběhová linie jsou dopisy a deníkové zápisy Marie di Blanché z fiktivního světa tří bohů, který zatraceně připomíná naše baroko-rokoko-empír. Marie se od své přítelkyně, klášterní schovanky Marty, dozvídá o podivném chování jistého učeného pána Roberta z Donglanu, který se vydal hledat do jižních krajů (ne, není to Řecko, mrk, mrk) bájný meč, který podle všeho neexistuje. Marie je všetečná duše, a tak ji tahle malá záhadička stačí, aby přijala nabídku na cestu přes půl kontinentu (která se v knize rychle odbude), aby se panu hledači podívala na zoubek. Když ho o pár set stránek později nalezne, je už hledač ovšem pěkně oklovaný racky a nade vši pochybnost mrtvý. Zavraždili ho místní rybáři? Pašeráci? Nebo v tom má prsty podezřívavý kněz, šlehačková komtesa Lillienne (taky ji vidíte jako živou?), pán místního panství, jeho hloupoučká ženuška a jejich podezřele mladý majordomus? Jak se záhady rozmotávají, ukazuje se, že zdaleka nepůjde jen o jeden zločin.

Druhá, sekundární linka je artušovský příběh O králi Rutharovi a Hladovém meči. Odehrává se v šerém dávnověku a je psán vznešeným, archaickým jazykem (přesněji jazykem napodobujícím humanistickou češtinu). Přítomny jsou všechny možné artušovské toposy a motivy, od čarodějnic a spravedlivé pomsty přes moudré vladaře, kouzelné meče až po svářící se rytíře, kteří neváhají sáhnout po meči.

Třetí linka jsou spojovací textíky vševědoucího vypravěče mezi oběma pasážemi, které jednak dovysvětlují, jednak poněkud lacině přifukují napětí (Netuší (Robert z Donglanu), že … na konci té cesty, po níž tak prahne, jej očekává smrt, s. 29) a jednak nám představují, na co zrovna přišla Marta, Mariina kamarádka na dopisování. Je škoda, že konečné rozuzlení celého příběhu se odehraje právě v těchto spojovacích pasážích.

Takže jak to všechno chutná dohromady? Celkově velice dobře.

Knihu vytahuje vysoko nad průměr osobnost Marie di Blanché, kterou si opravdu nejde nezamilovat od první stránky. I když čtenář s nadšením přelétává příhody rozverného a zdravě sebekritického děvčete, těžko se oprostit od pocitu, že se vlastně nic neděje. Napětí se začíná rodit teprve za polovinou románu po nalezení mrtvého hledače, kdy se tato příběhová linka mění v čistokrevnou historickou detektivku. Absence napětí je kromě struktury příběhu dána také formou, kterou si autorka bohužel sama na sebe políčila. Romány v dopisech dnes nefrčí nejen proto, že kultura dopisování už má dny své slávy za sebou, ale také proto, že jim obecně chybí bezprostřednost – příběh se neodehrává teď a tady, ale jako reminiscence v době psaní.

Pokud jde o druhou linku, vždy, když vidím, že se soudobý autor pokouší o starý jazyk, naskakuje mi husí kůže. Müllerová si s obrovským problémem, aby jazyk působil autenticky, poradila takřka na výbornou a její archaizující jazyk působí rušivě jen velmi zřídka, naopak je překvapivě silný a poetický. Příběh o králi Rutharovi se čte dobře – přesto vedle až neskutečně živě vylíčených příhod Marie di Blanché působí suše.

Souvislost obou příběhových linek se vyjasní až v závěru, i když už od začátku se občas motivy z vyprávění o králi Rutharovi promítají do zápisků komtesky Marie. Držel by Mariin příběh pohromadě i tehdy, kdyby se celá druhá linka vyprávění vypustila? Zcela jistě ano, ale byla by to škoda, kniha tak tvoří smysluplnější celek.

Co lze příběhu vytknout? Především to, že si čtenář po přečtení uvědomí, že v něm hlavní postava Marie hraje jenom vedlejší úlohu a její snažení je vlastně od samého počátku nadbytečné. Kromě toho je iritující dávkování informací. Tak se hned zkraje dozvídáme, že půjde o jedy (jak je ostatně nastíněno i na obálce), ale ke konci knihy se tatáž informace nesmyslně zatajuje.

Po stránce jazykové prokázala Müllerová mistrovství formy – její jazyk je neotřelý, vždy jiný, má mnoho různých poloh. Najdou se drobné kazíky (které se dají svést na neobratnost vypravěčky, nikoliv autorky), např. čtenáře může zarazit spojení „růžolící prstíky“ = prstíky mající růžové líce?, a konzervativní čtenáři patrně neocení četné citátové složeniny typu „Kapitánův žádné-námitky-se-nepřipouštějí výraz“. Redakční práce je dobrá a čtenář nenarazí na mnoho překlepů a pravopisných chyb. Jen hnidopich by rýpal do několikrát zopakované záměny jenž/jejž.

Co se hojných ilustrací a četných různých fontů týče, i zde platí, že méně by bylo více. Přiznám se, že mi ilustrátorský styl paní Šouflové nesedí, ačkoliv nelze popřít, že obrázky tematicky souvisejí s textem a čtenáři jich zde najdou skutečně hodně.

Vraťme se k marketingovému textu z úvodu. Skutečně jde o severskou legendu vydestilovanou jižním sluncem s detektivkou jako katalyzátorem? Lepší popis by patrně byl historická detektivka s fantasy prvky, které spočítáte na prstech ruky. Samozřejmě autorka dobře ví, že nemůže svou historickou detektivku zasadit do naší historické reality (třeba jenom představa žen, které si z plezíru udělají výlet za příbuznými na řecké ostrovy, do neklidné a chudé državy Osmanské říše, by působila anachronicky ještě na začátku dvacátého století). Vnucuje se ale otázka, jestli je správné řadit toto dílo do žánru fantasy.

Müllerová, pro kterou jde o románový debut, i když má za sebou řadu vydaných povídek a úspěchů v literárních soutěžích, prokázala, že je více než zdatnou snovačkou příběhů. Nejedná se o přelomové dílo, kvalitou ale ční vysoko nad průměr, nad mnohé komerčně nepochybně úspěšnější tituly. Müllerová se v budoucnu možná autorsky posune zcela do historického/detektivního žánru a vzdálí se fantastice, ale na tom koneckonců nezáleží, protože jediné důležité dělení je na knihy dobré a špatné. A tahle je zcela jistě dobrá.

Ludmila Müllerová: Případ ztraceného hledače

Ilustrace: Jana Šouflová

Nakladatelství: Straky na vrbě.

Rok vydání: 2018

Autor recenze prohlašuje, že tato recenze není marketingovým textem, že za tuto recenzi neobdržel žádnou výhodu od nakladatelství a že si knihu pořídil za vlastní peníze. Není v přátelském ani jiném styku s autorkou ani s jinými osobami, které se podílely na vydání této knihy.


Jan Ťuhýček

Diskusia

Strana:

|< < (1) > >|

Zostávajúci počet znakov:

(len pre registrovaných).

Registrovaný užívateľ
Login:
Heslo:
Zachovať prihlásenie po vypnutí prehliadača
Zaregistruj sa, a môžeš dostávať komentáre k témam a článkom, ktoré ťa zaujali.
Neregistrovaný užívateľ
Meno:
Email:
(nebude zverejnený)
Podmienky:
čítal som a súhlasím s podmienkami

Súvisiace objekty SFDB