Je to jako kafe po letech se starým známým. Sedíte a pijete v přítomnosti, ale myšlenkami a řečmi jste v dobách dávno minulých. Jako by hodnota toho setkání nebyla teď a tady, ale v tom, co bylo dvacet let zpátky. Protože když pak se rozloučíte a vydáte se z kavárny domů, běží vám hlavou, že zavzpomínat byla fajn, ale kavárna byla hlučná, společník rozvláčný a kafe bylo nějaké ztuchlé.

Tad Williams nás po více než dvaceti letech znovu vzal na výlet do Východního Ardu. Je to návrat utopený v nostalgii – a nostalgie je na tom celém pořád to nejlepší.

Půl roku jsem se pročítal Posledním králem Východního Ardu, trilogií o čtyřech dílech a osmi svazcích, a dvěma vedlejšími romány, jakýmisi zbytnělými prology. Nebyl to nepříjemný zážitek, naopak. Jen… jsem si to (rozuměj předchozí trilogii o sedmi dílech Jasný osten, Žal a Trn z 90. let) pamatoval lepší…?

Tad Williams, pokud jste ještě neměli tu čest, je možná poslední aktivní z generace fantasy autorů, kteří dominovali v 80. a 90. letech. (Určitě jsem na někoho zapomněl.) Můžete jí říkat high fantasy, ale vynechejte elfy a trpaslíky. Připomíná Tolkiena svou důstojnou vznešeností, ale navíc je v ní spoustu politických intrik, kterých by se Tolkien štítil, ovšem nestírá se rozdíl mezi dobrem a zlem. A ano, občas dojde i na velice decentně popsaný sex. Ještě není tak temná a apokalyptická jako celá řada dnešních děl. Vždycky mi přišlo, že k tomuhle stylu z mladších autorů má nejblíže Brandon Sanderson, takže jestli máte rádi jeho, Williams může být dobrá volba na pláž pod deštník.

Trilogie o sedmi (nebo čtyřech?*) dílech Jasný osten, Žal a Trn (Trůn z dračích kostí, Kámen rozluky a Věž Zeleného anděla) je devadesátková pecka, archetypální příběh o sirotkovi, který se stal králem, o nadpřirozeném čirém zlu, které chce vyhubit vše lidské a obrátit plynutí času. Tisícem drobných a vtipných způsobů podvrací žánr, aniž by ho rozbila. U Feista nebo Eddingse by Simon, hlavní hrdina příběhu, nebyl na začátku až takový trouba, že ho většina lidí považuje za slabomyslného. Úprk z hradu v polovině prvního dílu Trůn z dračích kostí – literární zážitek, který si v sobě ponesu už napořád – by u jmenovaných autorů nebyl až takové psychedelické cosi. A zdejší elfové, totiž Sithové, by nebyli až takoví zlomyslní kreténi. Dokonce ani princezna Miriamele se většinu času nechová jako princezna, ale jako velmi reálná dívka ve zranitelné situaci.

A do toho – o 20 let později - přichází Srdce ztraceného. Prolog nebo epilog, chabých 300 stran, na kterých hlavní padouši celé série, temní elfové zde řečení Nornové, prchají z prohrané bitvy přes půl kontinentu zpět do svého doupěte, na každém kroku pronásledováni hrdiny z předchozí trilogie. Williamsovo mistrovství je v tom, otočit hru proti čtenáři a vylíčit nepřítele způsobem, že pro něho čtenář najde pochopení a vlastně fandí oběma stranám války. Hodně se naznačí, máloco vysvětlí, takže v ubohém čtenáři vzroste zvědavost na neúnosnou mez. Tohle „dílko“ je podle mě to nejlepší, co jsem od Williamse četl.

A máme tu novou trilogii o čtyřech (osmi?*) dílech, Poslední král Východního Ardu. Simonovi, hlavnímu hrdinovi z předešlé trilogie, je kolem šedesáti, žije nostalgií a trápí ho zdraví (skvělý twist na to, že hrdinové v high fantasy jsou až na výjimky mladí a zdraví). V prvním díle, Koruna z čarodřeva, putujeme spolu s královským dvorem po zemích Východního Ardu a shledáváme se se starými známými i novými postavami. Je to tak plné nostalgie, že se dá z knihy lisovat a stáčet a prodávat na mítinzích národoveckých stran – ale funguje to skvěle. Zápletka se veeeelice pomalu začíná zaplétat, představí se tucet a víc předznamenání, z nichž některá se ukáží jako falešná, atmosféra je nepopsatelně dusná, ale de facto se toho mnoho neuděje.

V druhé knize Říše trav se příběh pořádně rozlije do epické šíře a hlavní postavy se pozvolna vydají za úkoly, ve kterých mají prokázat svůj osobní růst. Královna Miriamele odjíždí do Nabbanu zaplést se do imperiální politiky, princ Morgan se vydává jako posel k Sithům – patrně aby se z něho nestal mladistvý alkoholik než z jakéhokoliv jiného důvodu. Zrádce na královském dvoře kuje stále temnější pikle. Mladá Nornka Nezeru se vzepře řádu, v němž byla vychována, a je na útěku před vlastními lidmi a vlastně přede všemi. Ztracený syn královské rodiny Unver se stává náčelníkem klanů stepních nomádů….

Vynechal jsem možná 30 dalších postav, které jsou více či méně relevantní a z jejichž pohledu se nám příběh vypráví – ale už i tak je patrná hlavní slabina příběhu: i při celkové délce trilogie kolem 4000 stran není možné takovou epickou šíři a tolik vyprávěcích linek obsáhnout. Série je současně příliš dlouhá i příliš krátká. Prospělo by jí, kdyby ji autor seškrtal na třetinu. Nebo rozepsal na dvojnásobek. K dovršení tohoto problému Williams miluje scény na dvě strany, které mají prohloubit čtenářovu představu o charakteru postavy… hluboké, intimní rozhovory mezi dvěma, často zcela vedlejšími postavami o smyslu jejich počínání. Jak se ale mají vejít do příběhu, kde sledujeme šikování několika různých armád proti sobě navzájem a navíc neuvěřitelně spletité intriky na hned několika dvorech?

A tak celý příběh dochází v posledních dvou dílech, Do údolí mlh a Mořeplavcovy děti, k něčemu, co by mohlo být vyvrcholení, kdyby to nebylo… koncem, který se prostě stane? Opakem vyvrcholení? Podobné motivy se recyklují v různých dějových linkách, autor vykrádá sám sebe a bezradně utíná příliš rozbujelou epickou šíři. Několik postav zjistí, že jiná postava je jejich ztracený příbuzný. Několik postav si myslí, že jiná postava je mrtvá, a pak se s ní shledají (Vážně, autoři, nepište tyhle motivy. Když čtenář ví, že postava je naživu, nepopisujte žal, který za údajně mrtvou postavou cítí její příbuzní. Nefunguje to.) Zrádce se stává tak komicky zle zlým, že všechna práce s charakterizací z předchozích knih přijde vniveč. Podobně jiné postavy, např. velmistr Viyeki, mj. jeden z protagonistů Srdce ztraceného, zažijí takový hodnotový obrat na pětníku, že ani po všech těch krásných a dojemných intimních scénách, které ho měly čtenáři přiblížit, nerozumím tomu, proč se ve finále zachovaly určitým způsobem. Dalším iritujícím problémem bylo Williamsovo řešení odvěkého autorského problému „jak dostat postavu na místo, kde by měla být, když k tomu nemá žádný důvod“. Williams to v několika případech řeší tím, že postava prohlásí, že cítí, že jí totiž něco říká, že by měla jít do [Údolí mlh / obléhaného hradu nepřítele], a čtenář bije hlavou o stůl nebo knihou o zeď. Nebo naopak.

Ale největší kříž je s hlavní padouškou vlastně všech dosavadních knih, nesmrtelnou královnou Nornů Utukku. Přiznávám, že byla mou hlavní motivací, proč číst dál, když příběh začal bobnat do absurdna. Je popisována jako charakterem podobná pavouku, nejstarší bytost na celém světě, která přežila desetitisíce let a zná všechna tajemství. Tak zdatně hraje čtyřrozměrné šachy, že její intriky v první trilogii donutily Simona a jeho přátele, aby vlastně konali to, co ona sama jako jejich nepřítel celou dobu chtěla. Prostě… čekal jsem, že vypořádání se s ní bude epičtější – a nepochybuju o tom, že by jí Williams uměl dát lepší konec. A bohužel i její plán byl, když se ve čtvrté knize konečně vyjevil, nakonec jenom… šílený. Ne geniálně šílený nebo ďábelsky rafinovaný. Prostě jen šílený. Nafouknutý pytlík praskl, ozvalo se bum a konec.

Rád bych zmínil ještě jednu věc k tomu, jak se příběh (ne)povedlo zakončit: řada dějových linek de facto skončila nebo přestala být zajímavá dlouho před čtvrtým dílem – ale Williams je nepřestal sledovat, vrací je do hry, aby oddálil vyvrcholení, akorát že ve srovnání s osudem světa a královnou Utukku působí vyvrcholení těchhle linií – třeba osud Eolaira v Hernystiru – vlastně triviálně. Hlavní zápletka pak vyvrcholí v polovině posledního dílu a tolkienovsky dlooouhé doznívání příběhu na cca 500 stran je prostě příliš. Naznačí se další osud VŠECH, i těch méně důležitých postav a zadělá se na třetí trilogii, kterou Williams možná jednou napíše.

Ještě je třeba zmínit baladický román Bratři větru o předurčení, bolesti a samotě, který by mohl být prologem k poslední knize, kdyby ovšem nečítal 300 stran. Jeho hlavním účelem je patrně vysvětlit finálové rozhodnutí Hakatriho, jiné tajuplné postavy z hlavní trilogie. Je to dobré čtení, přináší spoustu loru Williamsova světa, ale řekl bych, že to není uspokojivé jako samostatný román.

K překladu: Máte-li možnost, doporučuju se uchýlit k originálu. Ne proto, že by byl překlad od Krejčové a Kotrleho špatný. Jen je… servisně obstojný. Drží jednotnou terminologii s předchozí trilogií, nejsou v něm až na pár záseků do očí bijící blbosti. Ale chybí tu Williamsův zvláštní, vybroušený styl, vznešený jazyk mýtu, ne až tak vzdálený od tolkienovského jazyka, občas šokujícím způsobem přerušený nějakou hrubostí nebo vulgarismem, které tím silněji působí a tím lépe evokují drsný středověk. Čeština podle mě něco takového neumí vyjádřit, a tak mimořádné se překládá všedním, nadčasové soudobým. Ani to, jak trollové s hravostí sobě vlastní masakrují jazyk, mě v české verzi neokouzlilo.

Korektura – jako bychom se vrátili do starých dobrých devadesátek a do dob nakladatelství Classic. Samozřejmě neexistuje kniha bez chyb. Když je jedna chyba na deset stran, je to za mě ucházející výkon. Tady ovšem – aniž bych si dělal statistiku – je tak jedna chyba na každou stranu nebo dvě. Nejčastěji to jsou chyby v interpunkci ve složitých souvětích, pak různé překlepy.

K technické úpravě: upozorňuju bibliofily, že zatímco starší díly jsou s černobíle potištěnými tvrdými deskami a barevným přebalem, v novějších přebal chybí a desky jsou potištěné barevně. V knihovně to nevypadá nejlépe. I když nejsem bibliofil, tohle je … inu, opět v nejlepší tradici 90. let. Navíc v mém výtisku druhého svazku Mořeplavcových dětí chybí dvě strany textu a začíná se stranou 9, místo – patrně – strany 7. Dejte si na to pozor při koupi, ať nemusíte jít reklamovat.

Tuším, že pokud jste to dočetli až sem a pokud milujete Williamse a Východní Ard (stejně jako já), můžete mě chtít kamenovat za konečný verdikt. Myslím si ale, že sobě i vám dlužím upřímnost. Deset knih, o kterých jsem tu psal, je – v originále – napsáno krásným, mistrovským jazykem. Berou nás zpět do světa, který máme rádi. Vysvětlují záhady z první trilogie, které zůstaly nevysvětleny. A přece se nejde ubránit dojmu, že si Williams ukousl příliš velké sousto, že se mu všechny ty nitky, které splétal, rozutíkaly a výsledek je banální finále, nad kterým možná pozvednete obočí a zalitujete vloženého času. Srdce ztraceného je mistrovským dílem. O ostatních knihách Posledního krále Východního Ardu totéž říct s čistým svědomím nemohu.

* Původně jak Jasný osten, Žal a Trn, tak Poslední král Východního Ardu měly být trilogie, ale jak už to tak bývá, autorovi se to do tří knih nevešlo, takže v obou případech se v americkém původním vydání jedná o čtyři knihy, tetralogii. V českém prostředí počítání dále komplikuje fakt, že řada dílů, které jsou v americkém vydání jedna kniha, jsou v češtině dvě knihy. Má to své výhody (dá se to vzít do tašky do posilovny) i nevýhody (pokud náhodou chcete klouzat prstem po mapě světa, kterým prochází hrdina, musíte se podívat do svazku 1, zatímco rejstřík postav, míst a cizích jazyků je pouze ve svazku 2 každého dílu).

Tad Williams sa narodil v USA roku 1957 ako Robert Paul Williams. Svoje meno Tad prijal za svoje až vo svojej autorskej dráhe. Ako v roku 1992 odišiel na niekoľko rokov do Londýna, vystriedal niekoľko zamestnaní (rockový spevák, predavač topánok, televízny moderátor, ilustrátor, poisťovací agent, rozhlasový redaktor a technický redaktor u Applu).

Roku 1985 uverejnil svoj prvý fantasy román Tailchaster 's song, čo mu hneď vynieslo nomináciu na Cenu J.W Campbella pre najlepšieho nováčika medzi spisovateľmi. Prenikol na rebríčky bestsellerov a aj ostatnými knihami z neskoršej doby zdobil bestsellerové indexy.

Nasledovala séria Memory, Sorrow & Thorn (č. ako Vzpomínka, Žal a Trn). Sám Williams vyhlásil, že nie je spokojný s väčšinou fantasy ság, nasledujúcich po Tolkienovi a dokázal, že dokáže napísať veľké dielo. Ďalej pokračuje v písaní, ale odklonil sa od fantasy žánru skôr do sci-fi, hoci v poslednej dobe sa predsa len vrátil naspäť k svojmu fantasy eposu. V decembri 2024 mu má vyjsť román The Navigator's Children, záverečná štvrtá časť zamýšľanej trilógie The Last King of Osten Ard (č. ako Poslední král Východního Ardu. (legie.info)

Odkazy:

Svety fantastiky: Na ceste za piesňou troch mečov.... (Jasný osten, Žal a Trn)

Návrat do Východného Ardu (recenzia Srdce strateného)

Nad Východným Ardom sa zmráka