Drakobijec

Byl jednou jeden hrdina. Statečný, silný, krásný. A o něm je tento příběh... ehm... nebo ne?
Podporte scifi.sk
Malebnou vesničkou, zvanou Úhory se prohnalo stádečko ovcí, pronásledované dvěma bosými chlapci, kteří neúnavně šlehali zadní část vlnaté masy březovými proutky. Ne že by to mělo nějaký význam, protože ovce byly po zimě tak zarostlé, že by necítili ani šlehnutí bičem, natož tenkým proutkem. Běželi jen proto, že měly hlad. A nebyly jediné.
Bezstarostnost celého výjevu z nenadání přikryl temný stín, doprovázený ostrým svistem větru a ohlušujícím řevem. Všichni obyvatelé Úhor svorně zvedli hlavy, i když už dávno věděli, co je příčinou.
„Drááák!“ ozvalo se sborové vyjeknutí a ves ovládla panika.
Lidé vyděšeně prchali do svých domů. Stín se znovu prohnal nad slaměnými střechami. Zemí otřáslo přistání těžkého těla a zaznělo táhlé zoufalstvím prosycené bečení. Několik úhozů o zem, zatmění, svist. Pak znovu nastalo ticho.
Lidé opatrně vyhlédli ze dveří.
„Tak, a letos jsme bez skopovýho,“ pronesl vcelku věcně jeden z vesničanů.
„Tohle je vážná situace,“ zahlaholil starosta. „Příště by se mohl stát obětí i někdo z nás!“
Odpovědí mu bylo souhlasné přikyvování.
„Potřebujeme drakobijce!“ vykřikl kdosi.
Lidé se na sebe zmateně podívali. Muž zklamaný z nadcházejícího, na kvalitní bílkoviny chudého léta, udělal krok vpřed.
„A kde ho seženeme?“ zeptal se.
Starosta se zhluboka nadechl a pronesl spásnou větu:
„V Netaroku!“
***
„Promiňte?“ mladík nesměle oslovil ženu, která seděla na kraji cesty a zálibně leštila dlouhý meč.
Pomalu k němu zvedla zrak. Její pohled prozrazoval, že vyrušení od tak intimní činnosti není moc dobrý nápad, ale mladík byl zoufalý, proto pokračoval:
„Hledám mistra Arkaje, nevíte, kde bych ho našel?“
Vložil do těch slov tolik beznaděje, kolik jen dokázal, ale nezdálo se, že by to na ženu nějak zapůsobilo.
„Proč?“ zavrčela po chvilce urputného zírání do chlapcovi tváře, během kterého jej střídavě poléval chladný pot a ruměnec.
„Proč co?“ vykoktal ze sebe.
Žena otráveně protočila panenky.
„Proč ho hledáš?“
Mladík sebou trhnul, jako by se jeho mozek právě probral z hypnózy.
„Naši vesnici napadl drak, paní. Starosta mi řekl, že mám najít mistra Arkaje. Že on je jediný, kdo nám dokáže pomoct.“
Žena se nejdřív zatvářila překvapeně, ale pak vyvalila oči a vyprskla smíchy.
„To jako fakt? Nebo si děláš prdel?“ smála se.
Mladík se zmateně podrbal na hlavě, když postřehl, jak se ženě z očí valí záplava slz. Trvalo ještě notnou chvíli, než se dokázala zase uklidnit. Pak se vysmrkala do rukávu a pokývala hlavou.
„Takhle jsem se už dlouho nepobavila,“ ušklíbla se. „Za to tě k mistrovi,“ přednesla teatrálně. „ráda dovedu. Mimochodem, jmenuju se Sonja.“
***
Z hostince se ozýval ryk a tlumené nárazy do něčeho dřevěného. Nebo možná nárazy něčím dřevěným do jiného materiálu. Vzhledem k propojení štípání dřeva s bolestivými výkřiky se dalo odhadnout, že jde pravděpodobně o člověka.
V tom se rozletěly dveře a do prachu cesty padla velká postava, zahalená v mocném lihovém oparu.
„A už se sem nevracej, ty ožralo!“ zařval brunátný hostinský a svá slova stvrdil rázným zabouchnutím dveří.
„No, tak jsme ho našli,“ zkonstatovala Sonja.
Několikrát zamávala rukou, aby rozehnala směsici pachů, linoucích se od muže, ležícího na zemi, v nichž rozeznávala kromě alkoholu taky aroma moči, potu a něčeho dalšího, co si raději ani netroufala identifikovat.
„Hej, Arkaji!“ zavolala.
Muž se obrátil na břicho a několik vteřin tupě zíral na rusovlasou ženu a drobného mladíka, kteří na něj shlíželi s výrazy, jaké má člověk, když se pokouší potlačit zvracení.
„Sonjo!“ vyhrkl Arkaj a pokusil se vstát, ale jeho rovnováha momentálně sváděla bitvu s přesilou kořalky a beznadějně prohrávala.
Jako sud se svalil zpátky na zem. Mladík obrátil zděšený pohled k Sonje. Ta jen pokrčila rameny.
„Aspoň už chápeš, proč jsem se tak smála.“
***
„Zbít draka?“ zeptal se nechápavě Arkaj, když se mu konečně podařilo vyplavit z krve dostatek alkoholu, vypouštěný skrz močové ústrojí a nohavice kalhot až na zem.
Mladík se rozpačitě pousmál.
„Ehm…ZABÍT draka,“ zopakoval.
„No jasně,“ uchechtl se Arkaj. „Teď už mi to dává smysl. Kdo by taky draka vyzýval na pěstní souboj. Vždyť nemá pěsti.“
Sonja se chytila ukazováčkem a palcem za kořen nosu a zavrtěla hlavou.
„Bohové, jak jste mohli dát nadlidskou sílu do takovýho blba,“ zašeptala sama pro sebe.
„Takže ho mám zabít já?“ otázal se Arkaj a vykrknul obláček plynu.
Sonja si znechuceně odsedla.
„Tímhle bys ho zabil zaručeně,“ řekla.
„Ano,“ vmísil se zpět do hovoru mladík. „Mám vás přivést co nejdřív. Jste naše jediná naděje,“ jeho hlas ale uchvátily pochyby. „Tvrdil starosta,“ dodal.
***
„Céstou necéstou, za svou bílou nevěstou…“
„Drž hubu, Arkaji,“ křikla Sonja. „Jestli je něco horšího než drak, je to tvůj zpěv!“
Arkaj si uraženě odfrkl.
„Co seš tak podrážděná? A vůbec, tady mladej říkal, že má přivést jen mě. Tak proč jdeš s námi?“ pak se zatvářil potutelně a dvakrát povytáhl obočí. „Že ty jdeš kvůli mně, co? Nejspíš chceš zjistit, co mám v kalhotách,“ při těch slovech se několikrát zhoupl v bocích dopředu a dozadu.
Sonja se na něj podívala s naprosto kamenným výrazem ve tváři. Pak sjela pohledem ke stále patrné skvrně na jeho kalhotách, táhnoucí se od rozkroku až k botám.
„Vím, co máš v kalhotách,“ prohlásila. „Celý Netarok ví, co máš v kalhotách. I všude jinde. Být tebou, přenechám to opilecké tancování a svlékání někomu, kdo má proporce, na který se dá koukat. A jdu s vámi, protože za prvé, chci se ujistit, že tam skutečně dojdeš a nezapadneš do prvního pajzlu, který potkáš. Za druhé, nechci si nechat ujít tu srandu, až budeš zabíjet draka. Nebo on tebe. Pokud se mu nezasekneš v hubě a nezdechnete oba.“ ušklíbla se.
„Héj,“ ohradil se Arkaj a shlédl na svou mohutnou hruď, podpíranou ještě mohutnějším břichem. „Tak nejsem úplně ve formě, no co. Ale víš moc dobře, že už jsem pár draků zabil.“
„No to jo,“ přisvědčila Sonja. „Tak před deseti lety jsi byl třída. Ale poslední dobou zabíjíš leda svou důstojnost,“ zarazila se a zamyšleně svraštila obočí. „Jestli jsi teda někdy nějakou měl.“
Mladík těkal očima ze Sonji na Arkaje a jeho beznaděj se s každým jejich slovem prohlubovala.
***
„Tak to je ono,“ rozpřáhl ruce mladík, jako by chtěl obejmout celý kraj. „Úhory.“
Úhledná vesnička byla těsně přimknuta k úbočí obrovské hory, jejíž vršek pokrýval bílý pláštík sněhu.
„Jak se ta hora jmenuje?“ zajímala se Sonja.
„Dračí hora,“ oznámil mladík pyšně.
Arkaj vyprskl.
„To je trefný,“ rozchechtal se.
V ústrety jim vyběhl sám starosta. V ruce třímal podobenku vysokého urostlého muže s dlouhou plavou hřívou. Zaraženě si prohlédl tři příchozí a po krátkém zamyšlení podobenku zvedl. Jeho výraz naznačoval, že se urputně snaží najít spojitost mezi svalnatým krasavcem z podobenky a Arkajem. Na okamžik zapřemýšlel, zda známý drakobijec nezměnil pohlaví a barvu vlasů, protože za konstituci rusovlasé ženy, která před ním stála a převyšovala jej o dobré dvě hlavy, by se nemusel stydět žádný muž, ale okamžitě tu myšlenku zapudil.
„Eee…buďte zdrávi,“ pokusil se o úsměv, ale jeho mimika byla zvyklá kooperovat s vnitřním rozložením mysli, takže působil spíš vyděšeně než šťastně. „Jsem rád, že jste konečně tady,“ zalhal. „Ten drak už sežral veškerý dobytek. Jsme zoufalí.“
„To nebude problém,“ prohodil Arkaj sebevědomě. „Do večera bude po drakovi.“
Starosta se přemohl a roztáhl koutky úst ještě víc. Arkaj ho soucitně poplácal po zádech. V domnění, že křeč ve tváři je způsobena stresem a nedostatkem spánku, vtisk starostovi do dlaně malou lahvičku s makovým odvarem.
„Tohle vám pomůže,“ zašeptal. „Sám to dost často užívám.“
***
Sonja se zastavila a shlédla pod sebe. Už asi po sté.
„Víš,“ řekla směrem k Arkajovi, zbrocenému potem a funícímu jako schvácený kůň. „Od té doby, co jsme se vydali na tuhle horu přemýšlím o tom, jestli se tě drak vůbec dočká. Začínám mít strach, že tě zabije spíš tenhle výstup.“
Arkaj se opřel o kolena. Chtěl poznamenat něco kousavého, ale i jediné slovo by znamenalo ochuzení o vzácný vzduch, kterého se mu momentálně nedostávalo. A tak se raději spokojil se zatvrzelým mračením.
Po dlouhých hodinách, nesčetných nadávkách a několika zastávkách, kdy se u Arkaje střídala zimnice s návaly horka, následované nepravidelným vyprazdňováním obsahu žaludku, konečně zaznělo pod nohama spásné zakřupání sněhu.
„Zvládl jsem to!“ zahalekal Arkaj a padl tváří do bílého chladivého pokryvu.
„No výborně,“ pronesla Sonja rádoby povzbudivým tónem. „A teď už jenom zabít draka. Jelikož je nemožný, aby přeslechl kterýkoliv ze zvuků, který doprovázel tvoji cestu za hrdinstvím… ehm… a vystřízlivěním, předpokládám, že se co nevidět objeví. Pokud během čekání, než sem vylezeš, nezdechnul stářím.“
Ze sněhu se ozvalo nesouhlasné zabručení.
Hora se najednou zachvěla.
„Arkaji?“ Sonja ho chytila za ramena a zatřásla s ním. „Měl bys asi rychle vstát.“
Arkaj zvedl zbledlou tvář ze sněhu a ulpěl pohledem na statné šupinaté hrudi. Než stačil projevit jakékoliv známky údivu, obrovská tlapa jej katapultovala přes vrcholek hory. Dopadl do vysoké závěje. Na krátký okamžik ho zaplavil pocit úlevy, protože vyvázl bez jediného škrábnutí. Ten se ale s hlasitým “RUP“ a nenadálým uvolněním skalnatého podloží s následným přesunem o dobrých deset sáhů níž, záhadně vytratil.
Arkaj se propadl do tmavé jeskyně, zalité zvláštním nažloutlým jasem. Zvedl se na lokty, aby se podíval, co onu záři způsobuje. Zkoprněl, když zahlédl kopce zlatých mincí.
„Ehhhh?“ vypravil ze sebe, aby rozpohyboval myšlenku zaseknutou někde mezi očima a mozkem. „Tak proto si to tady tak hlídá.“ užasl, když myšlenka konečně doputovala na správné místo.
Ozvalo se další “RUP“. Nejdříve dírou propadlo několik velkých hrud sněhu, pak Sonja.
„Do dračí řitě, to… “ zarazila se v půlce věty a pohybu. „ ...je zlato?“ dokončila větu, ale zůstala ležet.
S otevřenou pusou se rozhlížela kolem sebe. Pak pomalu vstala.
„Tak mě napadá,“ zapřemýšlel vážně Arkaj. „K čemu je vlastně drakovi zlato?“
Sonja zavřela pusu a povytáhla jedno obočí.
„Ty to nevíš? Už jsi zabil hodně draků, ne?“
„No jo,“ přikývl Arkaj. „Ale nad tímhle jsem nikdy nepřemejšlel. Vždycky mi řekli, zabij ho, tak jsem to udělal, nepovídal jsem si s ním.“
„Tak to zkus teď.“
Arkaj užasl.
„Myslíš, že mám?“
Sonja, kterou nepřestával Arkajův intelekt překvapovat, se jen zasmála.
„Ty jsi fakt idiot,“ zavrtěla hlavou, pak ale sklouzla pohledem zpět k hromadě zlata. „Umíš si vůbec představit, jaký boháči z nás můžou být?“ vyvalila oči.
„Ne.“
Odpověď Sonju nikterak nepřekvapila.
Ozval se náraz a jeskyně se zachvěla. Dračí bestii se po několika urputných pokusech, hraničících s otřesem mozku, podařilo hlavou prorazit další díru ve skále a drala se ke zlaté závěji.
„Kde máš meč?“ obrátila se na Arkaje Sonja.
Arkaj shlédl k prázdné pochvě, pak obrátil zrak k díře nad sebou a zálibně se usmál na plát prvotřídního leštěného kovu z magické kovárny Ulfbert, lesknoucí se deset sáhů nad jeho hlavou.
„Tak to jsme pěkně v prdeli,“ shrnula co nejpřesněji situaci Sonja.
„Ty ale meč máš!“ osvítilo Arkaje.
„Jenže z obyčejné oceli, tou dračí šupiny neprorazíš.“
„Tak co budeme dělat?“
„Zdrhat!“ vykřikla Sonja, když se obrovské čelisti zcvakly kousek od ní.
Společně s Arkajem přeběhli přes hromady zlata a zamířili hlouběji do jeskyně. Drak se zatím prodral skrz díru ve skále a hnal se za nimi. Neohrabaně bruslil po kluzkých mincích, což mu stěžovalo chycení kořisti a příliš nepřidávalo k jeho už tak dost velké rozladěnosti.
Sonja s Arkajem narazili na stěnu chodby, prudce se odrazili a skočili každý jiným směrem. Těžké dračí tělo, postrádající toliko mrštnosti, do stěny silně narazilo. Hora se otřásla a ozvalo se několik dalších nepříjemných rupnutí.
Po chvilce všeobecné zmatenosti Sonja s Arkajem, s dosti naštvaným drakem za zády, uháněli přes jeskyni opačným směrem. V tom se ozval zvuk podobný hřmění a ze stropu jeskyně vypadl velký kus skály, který zaterasil únikovou cestu. Jediná cesta ven teď vedla otvorem, který prorazil drak.
Sonja se zády přitiskla k zubatému okraji díry a vyděšeně sledovala, jak se šupinatý obr zastavil. V tu chvíli by přísahala, že v té ohavné tváři vidí náznak úsměvu. Byli v pasti a drak to dobře věděl.
Arkaj sáhl po Sonjině meči a napřáhl jej proti stvůře. Ten na meč jen lehce plivl, železné ostří v tu ránu změnilo skupenství a ve dvou velkých kapkách se odporoučelo z jílce. Arkaj torzo meče zahodil a postavil se před Sonju.
„Jestli si myslíš, že se nechám sežrat dobrovolně, tak se pleteš, ty hnusáku.“
Drak vycenil dlouhé zuby a udělal krok vpřed.
„Máš docela odvahu,“ promluvil vysokým hlasem.
Arkaj a Sonja si vyměnili nechápavé pohledy.
„Možná se nějak dohodneme a já tě nesežeru,“ pokračoval drak. „Stejně bych tě nesežral, můj čich bije na poplach. Smrdíš jak kupka otráveného hnoje,“ dodal spíš sám pro sebe, ale i tak se jeho slova po jeskyni hlasitě rozléhala.
„Héj!“ nasupil se Arkaj a vrhl na draka uražený pohled.
Drak tomu nevěnoval pozornost a prohrábl drápem nejbližší hromádku zlatých mincí.
„Vím, že pro vás lidi je tenhle kov dost cenný. Já ho používám na schlazení, jsem dost teplokrevný,“ vzhlédl, když uslyšel dvojhlasné “Ahá“, ale pak se zase vrátil k vytváření koleček ve zlaťácích. „To, co tu mám, mi bohatě stačí a když trocha ubyde… no co, nějak se s tím smířím. Co byste říkali tak měšci, za to, že mě necháte na pokoji?“ nabídl drak.
Sonja zvedla hlavu, aby přikývla, ale Arkaj ji z nějakého nevysvětlitelného důvodu předběhl.
„Co? Jeden měšec? Pfff,“ odfrkl si. „To teda přitlač.“
Drak zaskočeně zamrkal.
„Řekl bych, že je to víc než dost,“ zavrčel.
Arkaj se rozesmál.
„To je naprostý prd. Dej pytel a plácnem si.“
Drak vyvalil oči.
„Prosím? Chceš se mnou vyjednávat?“ vykašlal jakousi imitaci smíchu. „Dám ti měšec!“
Sonja se přimkla ještě blíž ke skále. Když uviděla, jak se Arkaj nadechuje, aby se ohradil, pomalu se začala loučit se životem.
„Pytel!“
„A dost!“ zapištěl drak. „Právě mi došla trpělivost! Nikdy jsem nepoznal takového zabedněnce, jako jsi ty. Už s tebou nehodlám ztratit ani chvilku, shodím tě ze skály a bude pokoj!“
Vteřinu na to se stalo hned několik událostí. Sonja zavřela oči a zaryla nehty do kamene v naději, že až ji bude drak žrát, vyláme si současně zuby o skálu. Arkajovi konečně došlo, co udělal a dal pohov svalům kolem močového měchýře. Drak učinil jeden krátký, ale razantní krok vpřed, který otřásl celou jeskyní a uvolnil tak leštěné ostří, vyrobené v magické kovárně Ulfbert, jenž se několika elegantními vruty přeneslo přímo na šupinatou hlavu pod sebou a zajelo do ní až po rukojeť. Drak vypoulil oči a protočil jimi v dosti nefyziologických úhlech, pak padl k zemi.
Sonja s Arkajem nevěřícně zírali na mrtvolu.
„No, už aspoň chápu, jak funguje to: Když nevíš, co dělat, nedělej nic, vyřeší se to samo,“ pronesl Arkaj.
Sonja po něm loupla očima.
„Nevím, jestli byl zrovna tohle ten nejlepší příklad. Spíš jsme měli neuvěřitelný štěstí. Ale co,“ mávla rukou a usmála se. „Teď jsou z nás boháči. Tohle všechno je naše.“
„To je fakt,“ přikývl Arkaj vesele.
„Víš, omlouvám se, že jsem o tobě tvrdila, že jsi pitomec,“ řekla Sonja a sklopila zrak.
Arkaj vycítil příležitost. Zvedl velkou šupinatou hlavu a přehodil ji o kousek dál, aby se k Sonje dostal blíž. Těžká čelist dopadla na už tak dost otřesené podloží a dokončila jeho oddělení. Kus skály, na které drak spočíval praskla. Arkaj jen tak tak odskočil. Mohutné tělo se pomalu svezlo k díře ve skále a proletělo jí ven, následováno spoustou zlatých mincí.
Arkaj se Sonjou se vrhli k okraji. Pozorovali, jak šupináč v záplavě zlata plachtí vzduchem a dopadá přímo doprostřed malé vesničky na úpatí hory. Vesničané na několik vteřin oněměli, nakonec propukli v hlasité provolávání slávy.
Sonja se zhluboka nadechla.
„Ehm… ne, beru to zpátky. Seš naprostej pitomec!“

Pospíšilová.luca

Pospíšilová.luca
Fantasy je můj život

Diskusia

Marco Ottra
No toto bolo veľmi dobré. Navyše to presne sadlo môjmu vkusu. Výborne napísané, zábavné a dobre dynamický dej. Slabinou bol možno záver, ale to len v kontexte skvelého textu, ktorý mu predchádzal. Ale celkový dojem super.
05.07.2022

Ray Janonoff
Možná se nejak dohodneme... tak som dúfal, že to predsa skončí na päste! :)
Páčilo sa mi to, aj keď by som uvítal posunutie atmosféry nejakým smerom, či viac k humoru, alebo temnejšie s hláškujúcimi postavami... Takto to bolo fajn, ale som si takmer istý, že si na túto poviedku nespomeniem tak ako na Opravdové hrdinství? keď začnem čítať ďalšiu z tvojich.
07.07.2022

ama_rilla
Za mňa najlepšia poviedka tohto kola... Bolo to ľahko napísané, vtipné, sympatické postavy. Nič by som tomu nevytkla. Ja som sa pobavila :)
10.07.2022

Olex
Ahoj,
príbeh bol jednoduchý, ale zato umne spracovaný. Pohodové čítanie:)
14.07.2022

Veles
Ten tón tam bol trafený dobre podľa mňa. Viac humoru by tomu podľa mňa len uškodilo. Nejaké chybičky tam boli, ale nič vážneho.
14.07.2022

Magda Medvecká
Pre mňa favorit kola. :) V podstate sympatickí hrdinovia (aj keď ožranov nemám úplne v láske), ale hlavne sa mi páčil ten humorný nádych. Myslím však, že nebol úplne vyrovnaný, začiatok mi prišiel menej vtipný ako koniec, ak by sa celá poviedka niesla v tom duchu, bolo by to top (alebo som sa možno len dobre nesústredila?). Boli tam také detaily, ktoré sa mi strašne, strašne páčili, ako keď robil pazúrom krúžky v zlate a potom ich chcel podplatiť alebo že Sonja išla s mini for fun, len aby videla, ako ho zožerie drak. :D A veľmi mi sadol aj jazyk a spôsob, akým to bolo napísané, bolo tam viacero veľmi pekných viet.
14.07.2022

xius
Ten uvod bol uplne super. Malebna scena, drak, utek dedincanov a ich suche, fakticke komentare! Biuty!
Prekvapilo nevyuzitie par ponukajucich sa prvkov. Napriklad, ze Sonja sa vobec nepredviedla ako bojovnik. A ze si neopisala ziadnu bojovu scenu. Ale tusim, ze to bol umysel? :) Ze si nas chcela trochu natahovat a to podporuje aj zazracny koniec.
Bavil som sa na interakcii medzi hrdinami, hoci chvilkami bol Arkaj podozriva Mary Sue a ubrat na jeho nepremozitelnosti ci vtipe by mohlo textu pomoct.
Bolo to svizne, vtipne a priamociare, chvalim.
18.07.2022

Pospíšilová.luca
Všem děkuji za komentáře a zřídkavou kritiku, což mě velice těší. Povídka měla být parodie na klasickou fantasy, kdy jsou hlavní hrdinové drsní, hustí a vždycky se ze všeho vysekají. Rudá Sonja a Conan jistě prominou :)
18.07.2022
Ak sa chcete zapojiť do diskusie, musíte najprv poviedku ohodnotiť.