Nakrmte mou Krutost

Za oknem se stmívalo. Ve světle pouličních lamp se na sněhu protahovaly stíny stromů. V jejich obrysech jsem viděl pokroucené, ohnuté mříže klecí. Vysouvaly se z nich dravčí pařáty, drápy, tesáky. Hotová monstra z noční můry, zavřená v klecích děsivé zoo. Bojoval jsem s úzkostí a strachem. Jako vždy, když se blížila noc.

Odvrátil jsem se od okna a posadil se. Ordinace psychologa byla ponořená do šera, na moje křeslo dopadal červený svit lampy která stála vedle mě. Měl jsem to křeslo rád. Sedět v něm zády k noci a stínům na sněhu mi přinášelo klid.

„Tak tedy...,“ řekl Pierre zdvořile a snažil se mě vrátit do rozhovoru. „Chtěl jste mi vyprávět o včerejším večeru.“

„Ano. Byli jsme na pokoji čtyři. Marek ležel u okna. Vzali mu tři čtvrtiny žaludku. A nikdo mu neslíbil, že to bude stačit. Trpěl. Byl ještě mladý. Před operací vyprávěl, jak ho v armádě vydatně krmili. Marek bojoval, a asi dobře. Měl spoustu vyznamenání, málo zranění. Děsilo ho, že už nebude moct jíst tolik. Nerozuměl tomu, jak by mohl bojovat, kdyby neměl dost jídla.“

„Soucítil jste s ním?“

„Ne. Nepotřebuje soucit. A já taky ne.“

„Kdo další?“

„Oskar. Celé dny seděl a díval se z okna. Měl rakovinu konečníku. Neměl by tolik sedět. Ale toho dne měl jít na operaci. Bylo mu pětatřicet, zlatý střed života. Tahle nemoc mu měla změnit celý život. Pokud mu ho tedy nevzala.“

„Smutné. Doufám, že se uzdraví,“ řekl psycholog. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně.

„Ještě Tom. Tom ležel naproti mně a plakal. Bylo mu jenom šedesát. Opustila ho žena. Šedesát je asi ten nejmizernější věk na to, aby vás nechala manželka. Najít novou? Těžko. Zapomenout na tu starou? Ještě hůř. A k tomu rakovina prostaty.“

„To jsou tragické příběhy. Je pro vás těžké tam být?“ zeptal se Pierre.

„Ne. Já... Měl jsem diagnózu: rakovina tenkého střeva. Ale to nebyla pravda. V téhle místnosti jsem byl z jiného důvodu.“

„Pokračujte,“ vyzval mě.

„Žaneta, naše sestřička, nakoukla dovnitř a poprosila, abychom zhasli světlo. Má nádherný, zvučný hlas. A dobře dělá, že ho neschovává, že ho používá naplno. Když na nás mluví, chlapi na chvíli zapomenou na svoje bolesti a prostě se zase stanou muži. Jen na pár vteřin. Ale pak se vrací to známé šouravé mumlání přízraků uvnitř. Oskar zhasl a znovu si sedl. Byl už pozdní večer a tma uvnitř i venku se téměř vyrovnala. To je mi blízké. V tomhle šeru je vidím líp.“

„Povězte mi znovu, podrobněji. Jak to celé začíná.“ samozřejmě, že Pierra jako psychologa vždycky zajímá právě začátek. Myslím, že je to jeho posedlost. Obsesivní téma, jak by řekl on sám.

„Objevují se, když hodně, opravdu hodně pevně zavřu oči, pak je náhle otevřu a hned zase přimhouřím. Jako bych přepnul zrak do jiného režimu. Je dobře, že se necpou do očí pořád. To by se nedalo vydržet. Jsou strašní.“

„Kdo to je, podle vás?“ Pierre klade tuhle otázku pokaždé. Při každém sezení. Myslí si, že mu odpovím něco jiného.

„Mluvím o lidských neřestech. O tom, co jsme si zvykli považovat za neoddělitelnou součást nás samých. Já je vidím. Jako by to byla samostatná živá stvoření uvnitř lidí. Někdy vypadají jako malá zvířátka. Jindy jako příšery, větší než samotný člověk. Nevím, v jaké dimenzi se nacházejí. Ani jestli je vidí někdo jiný. Ale jistě vím jedno: existují odděleně. Jen se pořád pletou do našeho života. A vůbec je nezajímá, co nám způsobí.“

„Vidíte je jasně a zřetelně?“

„Ano.“

„Slyšíte je?“

„Ano.“

„Cítíte je?“

„Když musím. Ale nijak zvlášť po tom netoužím.“

„Máte při kontaktu s nimi pocit, že se něco ve vás mění? Že jste třeba ve snu? Nebo v jiném světě?“

„Pierre, nejsem blázen,“ odpověděl jsem klidně a dál trpělivě pokračoval v našem scénáři. „Já je prostě vidím. Ve skutečnosti. Stejně jako teď vidím vás. Jenže vy je nevidíte. A já jo. Možná mám prostě lepší zrak.“

„Dobře, vraťme se zpět k pacientům v nemocnici. Sestra zhasla. Co se dělo dál?“ Na okamžik jsem se odmlčel a vrátil se v myšlenkách k té noci v nemocnici. K oddělení, kde světla zhasla a kde mezi postelemi tiše číhaly ty příšery, o kterých mluvím. Nebyly to jen abstraktní neřesti. Tam měly tvar. Tam měly hlad.

Povzdechl jsem si a pokračoval:„Jako prvního jsem si vybral Toma. Vždyť plakal, do háje! Vlezl jsem mu do hrudi a mezi plícemi našel tu potvoru, kterou jsem chtěl zabít.“

„Jak jako ‚vlezl‘? Šel jste k němu?“

„Ne. To nepotřebuju. Dokážu na ně dosáhnout, i když zůstanu na svý posteli.“

„Jak to děláte? Popište to.“

„Používám k tomu svoje vlastní neřesti. Jsou přece i ve mně. A já je umím ovládat.“

„Jaké neřesti máte v sobě?“

„Ty samé jako minulý týden.“

„Připomeňte mi to prosím.“ Pierre dělal, že zapomněl.

„Krutost a Lenost.“

„Lenost? Netušil jsem, že je to neřest.“ Zalistoval v knížce. „Našel jsem zmínku o lenosti v náboženských textech. Patří mezi smrtelnými hříchy, že?“

„Ne tak docela. Smrtelný hřích ‚malomyslnost‘ v sobě zahrnuje i trudomyslnost a lhostejnost. Moje Lenost je právě ta lhostejnost,“ lhal jsem Pierrovi.

„Jasně.“ Viděl jsem, že mu to jasné není. Ale nemohl pokračovat tam, kde sám ničemu nerozuměl. Mezi Pierreovy neřesti Zvědavost rozhodně nepatřila.„Popište podrobněji, jak jste to udělal.“

„Moje Lenost vypadá jako orangutan s dlouhatánskýma rukama. Ty se můžou natáhnout klidně pět metrů daleko. A moje Krutost je klubko hadů, co umějí plivat jed.“

Pierre otočil stránku v zápisníku a pronesl: „Neměla minulý týden Krutost podobu škorpiónů?“

„Správně. Rozhodla se změnit tvar. A mně to nevadilo, s hady se líp manipuluje. Ano…“ nedal jsem Pierrovi šanci se zeptat. „Můžou měnit podobu podle vlastní vůle. Nevím, s čím to souvisí. Spoustu věcí o nich nevím,“ pokračoval jsem, aniž bych mu nechal prostor na otázku. „Ovládám je myšlenkami. Směřuju je, prodlužuji nebo zmenšuji, nutím je použít sílu, nebo být rychlejší. Jako bych mačkal tlačítka a páčky na jejich ovladači.“

„Nevzpírají se?“

„Ne víc než auto nebo počítač. Jedinou překážkou je neznalost návodu.“

„A ty návody znáte?“

„Říkal jsem už, že ne všechny.“

Pierre zachytil podráždění v mém hlase a další otázku raději spolkl. „Pokračujte prosím.“

„Natáhl jsem ruku Lenosti přímo k Tomově hrudi a zůstal nehybně čekat. Viděl jsem, že se v něm hemží červi Paniky. Ano, jsou sice malí, ale dokážu je vidět i z velké dálky. Jako bych je sledoval shora, jako by nějaký satelit přenášel obraz přímo do mé mysli, obraz neřestí kolem mě,“vysvětluju to tak, aby to Pierre pochopil.

„Nevěděl jsem“, olízl si prst a zalistoval ve své knížce „že Panika je neřest.“

„Jasně, že není. Je to cit. To, co člověk vytváří sám v sobě — buď vůlí, nebo tím, že tu vůli odmítá použít.“

„Uveďte prosím další příklady citů, které nejsou neřestmi.“

„Tak třeba: Úzkost, Strach, Deprese, Zoufalství.“

„A to všechno si vytváříme sami?“

„Samozřejmě.“

„Naše neřesti za to nemůžou?“

„Nepřímo. Především na tom mají zájem. Naše pocity — to je jejich potrava, jejich kořist, jejich hlavní způsob existence. Proto v nás můžou podporovat jejich vznik. Když třeba začnete vytvářet cit zájmu, vaše Zvědavost se ho pokusí zesílit.“

„Jak?“

„Skrze představivost. Jako by představivost byla obrazovka, na kterou se díváte — a Zvědavost ovládá, co se na ní přehrává. Ukáže ty nejlákavější příběhy, navodí krásné nebo děsivé představy, jen aby vás udržela u sledování co nejdéle. Dokud se díváte, produkujete Zájem. A Zvědavost ho hned požírá.“

„Zajímavé. A to dokáže každá neřest?“

„Ano. Otázka je, která z nich je nejsilnější a získá kontrolu nad obrazovkou.“

„A vy... vy tedy dokážete ty svoje ovládat?“

„Ano. Ale je těžké se na ně soustředit neustále. Většinou jen tehdy, když je to nutné. Jako včera na pokoji.“

Podíval jsem se na Pierra vyčkávavě. Viděl jsem, že mu na hlavě sedí jeho Marnivost v podobě obrovského pavouka a civí na mě osmi očima. Čeká, jestli mu nabídnu šanci vysát z Pierra cit samolibosti.Myslím, že ne.

„Chápu, pokračujte.“

„V hnízdě Paniky seděl jeho vypasený Chtíč.“

„Další neřest?“

„Ano. Pokud se podíváte na smrtelnými hříchy, najdete ho tam . Chybně jsem ho tehdy nechal být. Zpod Chtíče vystrkovala čumák Žárlivost. Taky neřest — ale v čisté podobě ji mezi smrtelnými hříchy nenajdete.“

Pierre zachytil v mém hlase sarkasmus. Jeho Marnivost se stáhla dozadu do temene. Sarkasmus nesnáší. Teď se na mě dívala skrz Pierreovy oči. Viděl jsem, jak se v jeho zorničkách lesknou pavoučí očka.

„Právě Žárlivost jsem předevčírem pořádně zřídil. Dřív vypadala jako velký dvouhlavý pes. V každé hlavě obrovská zubatá huba s dlouhým jazyk pokrytým ostny. Moje Lenost jí utrhla jazyky a vyrazila zuby. A moji hadi ji pokousali a napumpovali do ní svůj bezcitný jed. Takže dneska z ní zůstal jen napůl zdechlý pejsek, chtěl jediné — zalézt někam, kde ho zase nikdo nenajde.

Ale ona nebyla tím, kdo Toma trápil nejvíc. Chtíč — právě ten byl dnes mým cílem.“

„Eeeehm...“

Rychle a ostře jsem se podíval na Pierra. Moje Podráždění se mu otisklo do tváří. Jako bych ho zasáhl dávkou barevných kuliček z paintballové pušky.

„Chtíč vypadal jako obrovská houba,”pokračoval jsem dál. “Pod jejím kloboukem rostlo asi pět tenkých ručiček, které dokázaly chytit potravu a strčit ji do tlamy skryté právě pod tím kloboukem. Chtíč se nejradši živí Zaujetím. Jenže ten v Tomovi zrovna teď nešlo vyvolat. A tak Chtíč hltal Paniku, jen aby nezůstal hladový. Rostl. A tlačil na Toma.“

„Co znamená 'tlačil'?“ stihl se vymáčknout Pierre, zatímco jsem se nadechoval.

„Představte si, že uvnitř vás je místnost. Taková jako tahle. Vy jste v ní pánem, je vaše. A teď jsem tu taky já. Možná mě snesete — na chvíli. Dokud spolu něco řešíme. Ale pak by bylo nejlepší, kdybych odešel a vy byste měl prostor na svoje vlastní věci.

A teď si představte, že nás je tu najednou šest. Začne vám docházet vzduch. A nemyslíte na nic jiného, než aby všichni zmizeli. Je to tak?“

„Chcete tím říct, že neřesti zabírají naše vnitřní soukromé místnosti?“

„Přesně. A někdy ty místnosti nejsou nijak velké. Klidně menší než tahle. A pak hodně záleží na tom, kdo v té vaší místnosti kromě vás ještě je.“

„Takže Tom zešílel? Přerostlý Chtíč... v jeho situaci...“

„Začínáte chápat. Proto jsem se pustil do Chtíče. Nejdřív jsem se mu pokusil urvat klobouk, ale byl příliš silný a nepovolil. Zkoušel jsem utrhat mu ručičky, ale taky bez úspěchu. Jen se natahovaly jako žvýkačkové nitě do neuvěřitelné délky. Takže jsem se bál, že se v nich zamotám. A udělal jsem jsem mu podstrčil mu svoje hady Krutosti. A ten hlupák je spolykal. I s Panikou. Představte si to.Za pár vteřin se celý sesul a seschl.Z houby zbyla jen křehká schránka — jako by z ní vyprchal všechen vzduch. Její ručičky se ztenčily a zplihly. Vypadaly jí zuby.Moji hadi s nadšením hltali Tomovu Paniku, až jsem je sotva nahnal zpátky pod vlastní játra.

„Páni!“ Pierre vypadal znepokojený. Ale nebyla to Zvědavost. Viděl jsem, jak mu z podpaží nesměle vykukuje Zbabělost.

Zadíval jsem se na něj a hlavou mi probleskla myšlenka: „Co je to, Pierre? Představil sis, že něco jako Chtíč může být i v tobě?“

Pokračoval jsem, jen aby mě zase nezačal zasypávat otázkami:„Pak jsem zaměřil pozornost na Oskara. Musel vstát z postele a udělat pár kroků, abych stál mezi jeho a Markovou postelí. Tom za mnou ztichl — usnul, jak se mu ulevilo. Oproti tomu Oskar ztuhl a připomínal sochu sebe samého. Ani jsem nepoznal, jestli dýchá. Celá jeho bytost se soustředila na produkci Strachu. Byl jím tak přeplněný, že mu to čvachtalo z uší a nosu. Pramínky stékaly na stůl i pod židli. Jeho Zbabělost a Chamtivost hltaly Strach dychtivě, ale stejně jej nestíhaly pohltit dost rychle. Musel jsem ten proud zastavit, jinak by se tím strachem utopil. Ano, i to se stává,“ předešel jsem Pierreovu otázku.„Člověk se může utopit ve vlastním pocitu a… zkamenět. Jako by omdlel, ale přitom zůstal při vědomí. Všechno vidí, všechno chápe — ale nic necítí. A tím pádem zůstává bezmocný.“

„To je hrozné.“ Bylo vidět, že všechno, co souvisí se strachem, Pierra opravdu zajímá. „A co jste udělal?“

„Nejdřív jsem musel zavřít ventil k fontáně strachu. K tomu mám šok.“

„Elektrošok?“ Zbabělost Pierra vystrčila celou svou tlamu. Byla podobná kryse, ale tělo měla spíš jako ještěr. Z tlamy jí čouhal dlouhý rozeklaný jazyk.

„Ne. Šok je nástroj z mého arzenálu. Funguje jako nečekaná facka. Bum!“ Pierre se instinktivně odtáhl, jako bych se chystal ho udeřit. Ta jeho představivost funguje docela dobře.

„Jak vypadá?“

„Jako malá petarda. Ale v zásadě si můžete představit cokoliv — třeba světelný meč,“ pokračoval jsem ve vyprávění. „Rychle jsem položil ruku na Oskarovo rameno. Prásk! Dlaní mi projel výboj. Oskar sebou škubl a vyskočil.

‚Klid,‘ řekl jsem Oskarovi. ‚Neměl bys vstávat.‘

‚Do prdele! Vyděsil jsi mě.‘ Ve skutečnosti jsem ho přiměl přestat se bát aspoň na chvíli.

‚Mluvil jsi s doktorem?‘

‚Ne. Vyhýbá se mi. Asi se bojí, že řekne něco špatně.‘

‚A rodina?‘

‚U ní je to naopak. To se zas bojím říct něco špatně já.‘

‚Takhle přece nemůžeš jít na operaci.‘

‚Nejsem připravený. V tom to je. Nebyl jsem připravený. Já prostě nechápu, proč se mi to děje.‘

‚Nikdo to nechápe.‘

‚Jo. Jenže to nepomáhá. Problém není někde venku. Je ve mně.‘

‚Odkud se v nás tahle špína bere?‘

‚Nikdo neví. Dědičnost, nebo prostě nějaká genetická chyba. Zkrátka jsme měli smůlu.‘

‚Jak prosté.‘

‚No jo. Někteří mají smůlu v něčem jiném. Někteří umřeli jinak.‘

‚Ale já chci žít jinak!‘

‚Tak čeho se konkrétně bojíš?‘

‚Že jsem teď nějaký... poškozený. Že nejsem v normálu. U mě bylo všechno v pohodě — práce, ženský, dovolený, všechno. Byt v centru. Byl jsem spokojenej, věděl jsem, že to tak zůstane ještě spoustu let. A teď?‘

‚Teď prostě víš o sobě víc.‘ Oskar mi neodpověděl. Vsunul jsem ruce své Lenosti – opice přímo mezi jeho žebra a hrabal se v něm jako v hromadě špinavýho prádla. Potřeboval jsem v něm najít něco, co by mohlo pomoct. Zatím jsem nevěděl co.“

„Nenapadl jste jeho Zbabělost a Chamtivost? Nejde o ně?“ zeptal se Pierre. Vypadal velmi zaujatě.

„Ne. Tyhle neřesti mu naopak pomůžou — vyvolají víc opatrnosti a víc přání. A to znamená, že pomůžou přežít. Našel jsem parazita, který by ho mohl zničit. Vytáhl jsem z hlubin střev tu věc, co ho mohla utopit v pocitech hořkosti a strachu.“

„Co to bylo?“

„Závist. Záviděl všem zdravým a neuměl si s tím poradit. Nedokázal si přiznat, že je nemocný — tak odporně připadal sám sobě.“

„Proč se ta závist nezastavila?“

„Neřesti se neumějí zastavit. Jen ty, co přežily několik století, pochopí, že si musejí chránit toho, kdo je živí. Ale tahle byla ještě moc mladá. Zřejmě se do Oskara dostala nedávno a naučila se krmit jeho Zbabělost a Chamtivost tak, aby ji nikdo nevyhodil.“

„Co jste s ní udělal?“

„Prostě jsem ji roztrhl vejpůl. Moje Lenost byla silnější. Pak jsem každou půlku rozerval ještě napůl. A pak znovu. Jako když trháte nepotřebné papírky. Zbytky jsem vyhodil z okna. Oskar to asi nějak vycítil — ucukl a vstal.

‚Jsem unavený. Trochu si schrupnu. Stejně z toho žádný vejce nevysedím,‘ zamumlal Oskar sám pro sebe.

‚Ale odsedět si to můžeš,‘ ušklíbl jsem se a plácnul ho po rameni. Teď jsem do něj pustil špetku Humoru. To je cit, který funguje jako doušek dobrého vína. A ještě se mu bude hodit.“

„To je taky součást vašeho arzenálu?“

„Pierre, doufám, že chápete, že tenhle arzenál má každý.“

Pierre se trochu ztratil a jen přikývl. Pokračoval jsem.

„Oskar si lehl. Já se otočil k Markovi. Ten byl ten nejtěžší případ. Uvnitř něj hospodařily Marnivost a Statečnost.

„Statečnost? To je taky neřest?“ Pierre opět listoval v knížce.

„Vy znáte všechny neřesti? Je jich víc než ve výčtu smrtelných hříchů. Myslím, že víc než v celém seznamu hříchů vůbec.“

„Statečnost mi připadá jako ctnost.“

„Žádná taková ctnost neexistuje. Můžete jí říkat Neuváženost. Ale já jí říkám Statečnost. Je to ta síla, co člověka nutí ignorovat pud sebezáchovy. A právě pod jejím vlivem se často dělají ušlechtilé věci. Statečnost požírá cit Opatrnosti. Nedovolí mu vzniknout v takovém množství, aby člověka donutil chránit sám sebe.“

„Chtěl jste ji zničit? Vadila Markovi?“

„Statečnost se o něj nestará . Marek na sebe nemyslí. Ale měl by. Bez toho nemá šanci dál žít a zvládnout nemoc.“

„Jaké další neřesti byly v Markovi? Chápu to správně, že obvykle bývají po dvou?“

„Ano. Většinou je pro dva dost potravy a nikoho dalšího už k sobě do krmelce nepustí. Ale jsou výjimky — jako třeba Závist u Oskara. U Marka se přidaloještě Obžerství. Jenže to nedokázalo vzdorovat Statečnosti a přinutit ji, aby dala pokoj Markově Opatrnosti. Bylo prostě slabší.“

„A co s tím? Jak Markovi pomoct?“ Pierre vypadal zaujatě.

„Co myslíte?“

„No,“ konečně odložil svůj zápisník. „S Neuvážeností si neporadíte. A zabít Marnivost nemá cenu. Jen by se tam nasáčkoval někdo jiný. A kdo ví, jestli by nebyl ještě horší.“

„Správně. Tak co s tím?“

„Nechat ho být?“

„Ale pak se neuzdraví. Marek nebude schopný bojovat s nemocí. Nebude se moct zotavit, zvlášť když v tom novém životě už nebude tolik jídla.“

„To neřesti můžou člověka zabít? Vždyť je živí svými pocity. Je přece jejich pánem.“

Podíval jsem se na něj pozorně a odpověděl jsem: „Mohou. Jsou hloupé. Neumějí nic jiného než žrát, bojovat o kořist a vysávat z nás city. Nemáte tušení, jak zvrácenými způsoby si dokážou obstarat potravu.“

Pierre se otřásl a chytil se za hruď. „Ale spolu s člověkem přece můžou zahynout i ony?“

„To tedy ne. Vylezou z Marka a vlezou do někoho jiného. Jsou to ty nejegoističtější stvůry na světě a starají se o nás jen do chvíle, dokud z nás něco mají. Budou hledat dál, dokud nenajdou někoho slabšího — a pak ho vyhodí z jeho nové krmné klece.“

„Koloběh neřestí?“

„Přesně. Jsou všude. Jsou to ony, kdo vládne. A mohou si s námi dělat, co chtějí.

Pierre se otřásl. Samozřejmě, použil jsem cit Přesvědčení. Vystřelovalo ze mě jako slova s ostny, která se zarývala do Pierra a plnila ho myšlenkami, které jsem potřeboval.

Začal z něj vytékat Strach. Zbabělost se vyklonila, aby zachytila ty nejchutnější pramínky.

Viděl jsem ji jasně. Silné tlapy, mohutný ocas. Připomínala varana s hlavou krysy. Pěkně vypasený kus.

Chytil jsem ji rukou své Lenosti a prudce ji trhl k sobě. Pierre se zakymácel a zachytil se rukou o opěrku mého křesla. Obtočil jsem ho paží a přitáhl k sobě.

„Jenže my jim sebe dáváme sami!“ zařval jsem mu do ucha. „Z vlastní vůle, nebo ze slabosti! Nikdo nás k tomu nenutí. Stačí jen umět říct: Ne! No tak — řekněte!“

Pierre se vzpíral, snažil se vyprostit. Já do sebe přetahoval jeho Zbabělost.

„Tak to prostě řekněte! Ne! A dost. Celé tajemství je v tom, říct to včas — a říct to jen jednou.“

„Ne!“ Pierre se vytrhl a svalil se na zadek na podlahu. Zbabělost se od něj konečně odlepila — jako pijavice z těla.

„Co si to dovolujete?! Zavolám policii!“

„Zavolejte. Jestli vůbec máte co říct.“

Zvedl se. Já zatlačoval jeho Zbabělost do sebe. Síly mojí Lenosti sotva stačily. Budu muset Zbabělost lehce bodnout Krutostí, aby se uklidnila. Ale ne moc — bude ji ještě potřeba v boji s Neuvážeností Marka. Dnes večer ji k němu posadím.

„Mám na vás otázku, doktore. Jste přece doktor, ne?“

Mlčel. Supěl, rudl, ještě se nerozhodl, jestli mě vyhodí nebo mi odpustí a nechá pokračovat.

Pokračoval jsem: „Ta rakovina... a jiné nemoci, které by vůbec nemusely být. Můžou v nás vznikat jako trest za něco? Třeba za to, že si neumíme poradit se svými neřestmi?“

„Ne. To je nesmysl.“

„Souhlasím. Nemoci — to je otázka náhody. Jako spousta jiných věcí na světě. I ty neřesti, co se nás snaží ovládnout. Ale to, že nemocnému brání v uzdravení — to je fakt.“

„Myslím, že už byste měl jít.“

„Samozřejmě, doktore. Mějte se,“ podal jsem mu ruku. Zamyšleně na mě zíral, zamračený.

„No tak. Vždyť už chápete, že tohle bylo náše poslední sezení.“

Vzdychl a stiskl mi dlaň mokrými prsty.

Z mojí ruky do té jeho přelétla malá Zvědavost. Našel jsem ji v nemocnici a vykrmil. Nevím, kde se tam vzala — v nemocnicích se dá potkat ledacos nečekaného. Šetřil jsem si ji pro Pierra. Jemu se určitě bude hodit.

Vyšel jsem do noční ulice a prošel se přímo po stínech stromů ve sněhu. Záměrně jsem dupl na siluety zkroucených pařátů a drápů, jako bych rozdupával jednu neřest za druhou. Zbabělost ztichla, ale cítil jsem její skrytou sílu. Snad pomůže Markovi se uzdravit. A zítra mě čeká přeložení do jiného pokoje. A hledání nového psychologa.