Xora:

„Tak jak vám to vyšlo?“ koukla jsem na své hologramovou kámošku. Seděla u svého stolu a prohlížela si svůj bezchybný obličej v 3D zrcadle. Neměla počítanou ani jednu galaktickou vzdálenost. A přitom já to dala s pomocí mikroAI za pár minut.

Zasnila jsem se a cítila jsem, jak se mi rozpalují tváře.

„Xoro, spočítej to za mě…“

Naklonila jsem se Gammě přes rameno: „To musíš tady takhle…“

„No jo, ty jsi ta chytrá,“ zvedla ke mně hlavu a s překvapením dodala. „Proč se červenáš? Ty zítra na doučování cosmofyziky nemusíš, se nemáš proč stydět“

„Když já bych ale chtěla…“

„Proč?“ řekla překvapeně. „Vždyť je to strašná nuda… A navíc to bys musela propadnout.“

„No jo, ale budou tam i z Centaury,“ nemělo cenu zapírat. Gamma mě znala.

„A jsme zase u něj … tobě ten Coros nejde z hlavy!“ rozesmála se.

Tváře mi rozhořely jako sluneční výboj. Bylo mi trapně.

Coros:

„Jsem v těch vzorečcích ztracený,“ bezradně jsem si mumlal pod nosem. Moje mikroAI mě ignorovala. Měla zakázané mi pomáhat.

„Pssst,“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočil.

„Ty jsi Coros, že?“

Zakýval jsem hlavou. Čekal jsem, co řekne. Jestli začne mluvit o cosmofyzice, automatický hlídač opisování nás oba vyhodí. Otočil jsem se k ní čelem a překvapeně jsem zvedl obočí. Nečekal jsem Xořinu kamarádku Gammu.

„Ty znáš Xoru?“

Zrudl jsem. Trapas. Xora měla ty nejkrásnější oči pod sluncem. A navíc měla takový tajemný obličej. Vypadala úplně jinak než ostatní holky.

„Hele, nechceš s ní jít do kina? Máme jedno retro u nás v galaxii…“

Zalapal jsem po dechu. „Myslíš?“

Evidentně Gamma se s tím nepárala. „Tak super. Za týden v sedm tě tam bude Xora čekat.“

Pročísl jsem si vlasy. „OK.“

Xora:

„Co když se mu nebudu líbit?“ Prstem jsem si přejela po nose. Už od malička jsem věděla, že vypadám jinak. Díky tisícům let genetických kalibrací byly vymýceny všechny genetické vady. Ale i rozdíly. Jen občas se objevila genetická anomálie. A to jsem byla já. Místo klasických světlých vlasů byly moje černé jako by pohlcovaly všechno světlo. A moje oči připomínaly dvě černé propasti. Celé to bylo korunované mojím gigantickým nosem. Styděla jsem se. Snad proto jsem vždycky seděla v knížkách.

„No, vypadáš jinak…“ připustila Gamma. Nemělo cenu lhát. „Hele, ale on tě zná… a souhlasil.“

„Třeba potřebuje doučování cosmofyziky jako ty?“

„Hele, jestli chceš, tady je katalog tváří. Můj táta dělá v institutu. Vybereš si vzhled a oni ti ho implantují… i s nosem,“ dodala. Znala moje slabé stránky.

„No, ale to je navždy, ne? Toho se bojím.“

„Právě, že tyhle nové jsou jen na pár měsíců. A pak se postupně vytratí a ty zase budeš vypadat stejně…“

„Ukaž,“ řekla jsem už veseleji a Gamma mi podala 3D katalog.

Coros:

„Corosi, ty jsi se zbláznil!“ Máma na mě vyděšeně hleděla.

„Vždyť já tě vůbec nepoznávám,“ rozbrečelas e. „Co tě v té kosmoakademii učí?“

„Je mi už osmnáct. Se svým obličejem si můžu dělat co chci.“

„No ale…,“ máma se vysmrkala do nosočistice. „Tvůj nos. Měl jsi ho po tátovi.“

„Jo, zahnutý jak skobu.“ Připomínka otce mě namíchla. Galaktická bouře smetla jeho loď těsně po mém narození. Jeho přízrak a matčiny vzpomínky mě provázely celý život. Čím jsem byl starší, máma mi připomínala, že vypadám jako on. Včetně zahnutého nosu.

„No, ale já ho nechci vypadat jako táta. Já chci vypadat jako já…“

„A proto teď vypadáš jako každý galaktický hejsek…“ blýskla po mě očima. „Všichni jste stejní… Stejné vlasy. Stejné oči… a ten nos!“ Zase se rozplakala.

Xora:

„Gammo, jak vypadám?“ otočila jsem se dokola. Moje rovné světlé vlasy se roztančily okol mě. Pořád jsem si nezvykla. Rukou jsem se dotkla obličeje.

„Nešahej si na to malování.“ Gamma mě sjela. Byla to ona, kdo mi nakonec vybral tvář i outfit. Byla jsem nadšená. Konečně se nemusím stydět.

„Tak já jdu.“ Popadla jsem svoji moderní sférickou kabelku a vyrazila směr kino. „Já se tak strašně těším,“ dodala jsem potichu a usmála se.

Coros:

„Corosi? Co tady děláš?“ máma se na mě ustrašeně podívala. Od té doby, co jsem si nechal změnit vzhled, pořád se ptala, jestli jsem to já. „Neměl jsi být v tom retro kině?“

„Měl,“ řekl jsem ponuře. „Jenže ona nepřišla.“

Bylo ticho. Máma mě sledovala očima. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem tam čekal jako dement. Bylo to to nejpopulárnější kino mezi mládeží, okolo mě proudily davy krásných holek ale Xora s havraními vlasy a pronikavýma očima tam nebyla. Pár holek stálo u vchodu. Jedna do mě dokonce nechtě strčila. Ale Xora tam nebyla.

„Jdu si lehnout,“ zamířil jsem do své kapsule. Musím se začít učit, protože na povinné doučování kosmofyziky už mě nikdo nedostane.

Xora:

„Gammo, já jsem tak nešťastná…“

Gamma mě držela v náručí. Moje nové vlasy mi clonily tvář a můj nový nos mi bránil ve smrkání. Nějak to neměli domyšlené.

„Je to blbec.“ Gamma byla vždy na mé straně.

„Já už v životě na žádné rande nejdu.“

„Neboj, Coros byl vyjimka. Každý slušný kluk by přišel… to už se ti nestane,“ řekla s převahou. „Stejně byl divný. A vypadal úplně jinak než ostatní…“

„Ale když mě se líbil…“ konečně se mi podařilo se vysmrkat z mého titěrného nového nosu.