„Proč tady klečíš?“ zeptala jsem se Anxy, své sestry. Naši byli na rok dovolené u Centaury a mě zbyla starost o mladší sestru.

„Můj Konektobůh… zlobí se na mě,“ zvedla ke mně oči. Skafandr na doma měla plný děr. Její Vzduchovač určitě nefungoval. Asi jí nevadí dýchat tu sračku okolo nás. Pár nádechů bez Vzduchovače mě vždy rozkašlalo. Vzduchovacího boha jsem proto opečovávala jako oko v hlavě.

Z přemýšlení mě vyrušilo zachrčení Mrazoboha. To by tak ještě chybělo. Postavila jsem se před jeho bílou hranatou siluetu a dala si pozor, abych byla v záběru jeho kamerových očí. Hluboce se uklonila.

„Vážený Mrazobože, buď s námi v souladu a vyjádři své potřeby,“ vykoktala jsem v předklonu naučenou větu.

„Vaše… peněžní dary… docházejí a je… potřeba obnovit… jejich měsíční…“ ozval se přerývaný mechanický hlas. Už jsem se chtěla narovnat, ale Mrazobůh ze sebe pomalu dostal poslední slovo: „d-á-v-k-u…“

Zase jsem na něco zapomněla. To bylo pořád něco. Včera dary pro Zábavoboha, dnes ráno rituál pro Jídloboha a teď dávky pro Mrazoboha. Jen se klaním, klečím a modlím se. Systém bohů mě začínal štvát a teď mě z předklonu začínaly bolet záda.

„Zyro!“ ozvala se Anxy. „Já nevím, co mám dělat…“ hlas se jí třásl. Bylo mi jí líto, ale teď jsem měla jiné problémy.

Beze slova jsem se narovnala a odběhla do rodičovské kapsle. Tam, mezi halabala rozházenými docxy a pedefy ležely dary pro systémové bohy. Malé kartičky. Každý měsíc je systém rozdával pomocí Dronobožstva. Problém byl, že jich vždycky bylo méně, než jsme potřebovali. Bez osobních dodávek energie do systému bychom nikdy všechno božstvo neuspokojili. Dnes večer se budu věnovat Energobohu a vydělám nějaké darokarty, předsevzala jsem si, zatím co jsem strkala jednu darokartu do otevřených úst Mrazoboha.

Místností se ozval mechanický hlas: „Mrazobůh je v souladu s vámi.“

Oddechla jsem si a vrátila se k Anxy. Po tváři jí kutálely slzy a před ní ležela externí ruka Konektoboha.

„Čekám na spojení s Raxem…,“ popotáhla, „a Konektobůh na mě zanevřel.“

„Poklonila jsi se a dala mu svou darokartu?“ Rax byl Anxy kamarád už z minulého systému. Pokud se Anxy nepodaří s Raxem spojit, její energetická dávka do systému bude stát za nic. To jsem nemohla dopustit.

„Já už žádnou darokartu nemám…“ zašeptala.

Užasla jsem. Je teprve půlka měsíce!

„Když mě nebaví dodávat energii do systému…“ pokračovala. „Já nechci šlapat na starém energokole. Já chci ven. Koukat na smetí poletující ve vzduchu. Nebo na olejové skvrny v kanálech. Každá je přece tak jiná a krásná…„ zavřela oči a na tváři se jí objevil zasněný výraz.

„Na,“ podala jsem jí svou darokartu, „použij moji.“

Utřela si mokré oči a zahleděla se na mě. „A co ty?“

„Já ji nebudu potřebovat… už se stejně týden neozval.“ Jeho jméno se mi nechtělo ani vyslovovat.

Anxy se usmála a strčila darokartu do Konektoboha. Jeho ruka zahýbala prsty a vysunula z nich malé anténky. „Spojení s Raxem připraveno.“ Strojový hlas rozzáříl Anxy. Popadla Konektoboha a odběhla do své kapsle.

Všechno je pořád jen na mě. Unaveně jsem zavrtěla hlavou. Tohle není život. Krmit bohy a dodávat energii do systému mě přestávalo bavit. Jenže bez tebe by Anxy nic nezvládla, přesvědčovali mě naši před odletem. Dej nám ještě jednu dovolenou. Přiletíme svěží a plní síly a budeme dodávat energii do systému i za tebe, slibovali.

Poklonila jsem se Mrazobohu, zakroutila Vodobohem, zavřela otevřenou tlamu Hovnobohovi, kterou Anxy nechává konstantně otevřenou a zamířila k Jídlobohovi. Uvidíme, co nám dnes připraví.

Odpoledne jsem si nastavila energokolo na největší výdej energie a rozjela se. Musím šlapat dvakrát déle než včera. I za Anxy. Dnes ji Rax poradil, ať zkusí do olejových skvrn sypat drobné odpadky a pozorovat ty krásné barvy. Pustila jsem si ji ven. Ať si holka užije trochu krás světa, než ji systém pohltí jako mě. Snad se bohové nebudou zlobit.