Zrovna když začínal bloudit ve svých myšlenkách, někdo vzal za kliku zadních dveří. Byl to muž ve středním věku. Měl černé rozčepýřené vlasy, jimiž se sem tam prolínaly stříbrné melíry. Na sobě měl bílou košili s rozepnutými třemi knoflíky a černé kalhoty. Zdálo se, že právě přišel z nějakého večírku.

Vpotácel se na zadní sedadlo a vypadal, že dost přebral, ostatně jako většina Archerových zákazníků. Málokdy narazil na někoho, kdo nebyl v takovém stavu. Muž se opřel o opěrku a pravou dlaň si položil na zpocené čelo.

Archer nastartoval auto a automaticky si zapnul pás. Seřídil zpětné zrcátko tak, aby na zákazníka viděl, a poté se pomalu rozjel. Chvíli jeli po štěrkové cestě a potom vjeli na asfaltku, která se zdála nově udělaná. Ale jak už to v životě bývá, zdání často klame.

Prvních pár minut muž jen oddechoval. Archer se chvíli strachoval, aby mu nepozvracel pracně vyčištěná sedadla.

„Kurva,“ vzdechl muž na zadním sedadle.

„V přihrádce ve dveřích je voda,“ poznamenal řidič. Muž vzadu se velmi neohrabaně posunul a rukou zašátral tam, kde tušil přihrádku. Půllitrová láhev vody v něm zmizela během půl minuty.

„Lepší?“ zeptal se Archer.

Muž vzadu jen zamručel. Vypadal uříceně, jako by právě uběhl maraton nebo na tripu. Očima pomalu putoval po interiéru auta.

„Trochu,“ přitakal muž nakonec a zavřel oči.

„Odkud jedeme?“ pokusil se Archer navodit atmosféru nezávazného rozhovoru. Jeho spolujezdec však nevypadal, že by se mu chtělo mluvit. Archer však věděl, že až za pár kilometrů odbočí, mluvit bude. Všichni se rozmluví.

„Netuším,“ přiznal po chvíli muž. „Poslední, co si pamatuji, je ta mladá čubka, co mi tancovala na klíně. Musela mi pak něco hodit do pití. Nevím ani, že jsem si objednával odvoz.“

Archer se ušklíbl. Takže další prasák v krizi středního věku. Některých zákazníků mu bylo líto, ale takoví, jako tenhle v něm žádný soucit nevzbuzovali. Za léta své taxikářské praxe si vypěstoval mnoho předsudků. Toho mladého kluka, kterého vezl minulou noc, mu líto bylo. Okradli ho v Ghaně, když stavěl sirotčinec. Na svůj mladý věk to měl v hlavě dost srovnané.

„Takže jste byl v nějakém klubu?“

„Hele, neurazte se, ale nechci si povídat. Můžete raději pustit nějakou muziku?“

„Bohužel, rádio nefunguje.“

„No bezva,“ odfrkl si muž a začal si osahávat kapsy od kalhot. Archer si všiml, že není připoutaný. Chvíli přemáhal svou zlomyslnou povahu, aby ho na to neupozornil a poté prudce nezabrzdil. Představa, jak ten muž vzadu naráží nosem do jeho opěrky ho na chvíli rozesmála. Hned si to však začal vyčítat. Nakonec se však rozhodl nekazit si karmu.

„Možná byste se měl připoutat, cesta tu bývá místy hrbolatá,“ prohlásil Archer a přeřadil. Muž si opět povzdechl a sáhl po pásu. V autě se začínala pomalu, ale jistě zvedat teplota.

„Počkejte,“ ozval se muž, „nevzpomínám si, že bych vám řekl, kam mě máte zavést.“

„Tady je cílová destinace vždy stejná,“ odfrkl si Archer nezaujatě a pomalu nahmatal tlačítko na zamčení dveří. Za tři sta metrů odbočí na štěrkovou cestu a pak bude nebezpečné z auta vylézt. Nehodlal riskovat svůj život kvůli maníkovi, který se potil na sedadle za ním.

„Jak to myslíte?“

Archer tuhle část cesty nesnášel. Většinou ji doprovázel srdceryvný pláč, řev, lomcování klikou a v některých případech i útěk. Pak to všechno musel nahlásit a vyplňovat miliony papírů. A to ani nepočítal ta pekelná školení o bezpečnosti práce, ty nenáviděl ze všeho nejvíc.

„Opravdu si nic víc nepamatujete? Dost by mi to usnadnilo práci.“

„Co tím myslíte? Jak by vám mělo usnadnit práci to, že tu budu vzpomínat na tu holku? Vždyť řídíte auto, to se usnadnit nedá!“

Archer se podíval na malý přístroj, který mu zaměstnavatel namontoval do palubní desky. Svítilo na něm jméno Filip Dunhill. Archer byl radši, když mu cestující řekli své jméno sami, a proto se na zařízení díval jen zřídkakdy. Dnes však neměl náladu to z cestujícího tahat, tak si trochu pomohl.

„Podívejte, Filipe,“ začal jako vždy, „jde o to, že…“

„Jak znáte moje jméno?“ Filip na zadním sedadle zbystřil. Jeho malátnost trochu ustupovala a nyní se ho začala zmocňovat panika.

„Věc se má tak, že jste mrtvý,“ vyklopil to Archer natvrdo. Kdyby byl ženou, někdo by jeho podrážděné chování mohl svádět na premenstruační syndrom. Ale protože jí nebyl, říkalo se tomu prostě mrzutost.

„Moc vtipný. Tohle je nějaká skrytá kamera?“ obořil se na řidiče Filip. „K tomu vás určitě přemluvil Adrian. Ha ha, moc vtipný. A teď zastavte, chci ven.“

„Poslyšte, já vím, že je těžké tu informaci vstřebat, ale čím dříve se smíříte, tím dřív se dostaneme do cíle. Takže co kdybyste si vzpomněl na to, co se stalo po tanečním představení?“

„Zastavte auto. Chci vystoupit.“

„Nemůžu.“

„Zastavte to blbý auto! Hned!“ Filip na zadním sedadle začal kopat do Archerovy sedačky a začal si odepínat pás. Avšak jak rychle s tím začal, tak rychle i přestal. Archer se podíval do zpětného zrcátka a zpozoroval, že Filipova pozornost už se nesoustředila na něj, ale na svět za stahovacím okýnkem.

Od chvíle, kdy odbočili na štěrkovou cestu, svět kolem začala olizovat rudá záře. V dálce blýskala oranžová světla a rýsovaly se obrysy zbořených budov. První část cesty je vítala s otevřenou náručí.

„Co to k čertu je?“

„Uvědomění,“ řekl Archer, jako by to snad všechno vysvětlovalo. „Na tomto úseku cesty si budete muset vzpomenout na svou smrt. Jak dlouho cesta potrvá, záleží na vás.“

„Na úseku? To jako že jich je víc?“ dožadoval se Filip odpovědi.

„Jsou tři. Uvědomění, doznání a přijetí.“

„Co když si nevzpomenu?“

„Každý si nakonec vzpomene.“

Prach pod koly zesílil a auto se zvolna zakymácelo. Filip sevřel okraj sedadla tak silně, až mu zbělaly klouby. Rudá záře za oknem pulsovala, jako by dýchala, a s každým nádechem sílila.

„Tohle… tohle není skutečné,“ zamumlal Filip. „Musí to být halucinace. Něco mi hodila do pití. Něco silného.“

„Podobné věty jsem tu slyšel už tolikrát,“ pousmál se Archer zlomyslně, „váš mozek se brání skutečnosti. Hledá logické vysvětlení. To je normální.“

Auto projelo kolem torza neonového nápisu, ze kterého zůstalo jen písmeno N. Pomalu problikávalo. Jakmile ho minuli, Filipovi se stáhl žaludek. Do hlavy se mu zabodla ostrá bolest a s ní i několik obrazů.

Slyšel hudbu – hlasitou a dunivou. Vibrovala mu v kostech. Někdo se kolem začal smát a cizí ruce mu smyslně přejížděli po ramenou. Někdo mu podal skleničku vína, které chutnalo nesmírně trpce. Na jazyku po něm zůstala zvláštní pachuť. Někdo ho pak vedl po schodech dolů ke dveřím s nápisem „pouze personál“, které byly pootevřené.

„Tohle ne,“ zamumlal Filip. „Nechci to vidět.“

„Nikdo nechce,“ zabručel Archer, „ale bez toho se nepohneme.“

Bouře se nyní zdála být o něco blíž. Filip znovu zavřel oči. Auto o něco zpomalilo, jako by reagovalo na jeho odpor. Štěrkové kameny začaly nabývat větších rozměrů.

„Byl jsem frustrovaný z práce. Kevin, můj kolega, mě pozval na skleničku do baru. Byla tam holka…“ na chvíli se odmlčel a ztěžka polkl, „nosila mi drinky. Přivedla kamarádku, která pak někam odešla s Kevinem. Ta holka mi přinesla další drink a potom mě zavedla do suterénu. Nevím, co jsem si myslel, že dělám. Spíš jsem nemyslel.“

Venku zahřměl hrom a Archer znervózněl. Auto zastavilo. Tohle se mu již párkrát stalo a nikdy to nedopadlo dobře. Když se pasažér moc brání, auto přestane fungovat, a pokud jsou příliš blízko bouřce… no, řekněme, že bouřka nepřichází sama.

„Co bylo dál,“ naléhal Archer a pohladil palubní desku, jako by to snad mohlo udržet motor v provozu.

„Začala mě svlékat. Sundala mi sako, kde jsem měl peněženku a mobil. Zavřel jsem oči a nechal se uspokojovat. Byl tam ještě někdo. Další holka, myslím. Viděl jsem, jak mi bere z peněženky peníze. Odstrčil jsem tu holku, co přede mnou klečela, a chtěl jsem se rozeběhnout, ale…“ Filip náhle otevřel oči, „zakopl jsem o ty kalhoty.“

„A dál?“ vyzval ho Archer zrovna ve chvíli, kdy motor začal pokašlávat.

„Byla tam polorozpadlá židle, které chybělo opěradlo. Respektive ta měkká část. Místo něj tam byla jen stará rezavá tyč,“ Filip vyvalil oči a nevěřícně pravil, „já se na ní napíchl kvůli stovce.“

„Teda, chlape,“ vyprskl Archer smíchy, „to je vážně blbá smrt.“

Věděl, že je to příšerně neprofesionální, ale takovou historku ještě neslyšel. Vezl už chlapa, který se vsadil s kamarádem, že v puse hodinu udrží zlatou rybku. Ta se mu nakonec zasekla v krku načež se on udusil. Vezl influencerku, která šla koupit make-up za osm tisíc, pohádala se s prodejcem a ten po ní hodil balík tak nešikovně, že jí zlomil vaz. Ale nic z toho se nevyrovnalo Filipovu příběhu.

„Co trocha soucitu?“ řekl Filip. Hlas měl plný frustrace, sebelítosti a uraženosti.

Bouře zesílila, ale auto naštěstí přestalo odmítat Archerovu nohu na plynovém pedálu. Pozvolna začali nabírat rychlost. Filip beze slova zíral z okna a zpracovával svou situaci. V rudé bouři, která jim byla v patách, spatřil vysokou humanoidní postavu, kolem které vířil prach.

„Co to je?“

„To vás nemusí znepokojovat. Jsme dostatečně daleko,“ řekl Archer a očima už hledal další odbočku. Věděl, že ten, kterému přezdíval Bouřlivák, za nimi do další etapy cesty nemůže.

„Připravený na doznání?“ zeptal se Archer a zapnul blinkr i přestože nemusel. Nebylo tu žádné jiné auto, které by potřebovalo vědět, kam míří.

Odbočili a krajina se proměnila. Rudá záře pohasla a vystřídalo ji šedé přítmí, v němž se tvary rozpadaly, jako by je někdo nakreslil uhlem a poté rozmazal dlaní. Silnice už nebyla štěrková ani asfaltová, spíš připomínala popraskaný beton, posetý skvrnami, které Filip nezkoumal.

„Doznání,“ zopakoval Archer spíše pro sebe než pro svého pasažéra.

„Na tomhle úseku nejde o to, jak jste zemřel. Je o vašem odkazu v zemi živých. Komu jste ublížil, koho jste podrazil, co jste nikdy nepřiznal a podobně.“

„Tak to bude hodně dlouhá cesta,“ uchechtl se Filip.

Z mlhy podél krajnice se začaly vynořovat postavy různých výšek. Nehýbaly se, jen tam stály a sledovaly, jak kolem nich projíždí.

„Co jsou zač?“ zeptal se Filip.

„Ti, kteří úsek nedokončili. Čekají na další přírůstek do rodiny.“

Jeli dále a Filip čekal, co se bude dít. Přijde další bolest hlavy? Ponoří se do vzpomínek? Začnou se vedle něj objevovat lidé, které v životě zklamal?

Tváře postav za oknem se pomalu měnily. Deformovaly se do podoby lidí, které znal. Lidí, kterým ublížil.

Archer si toho nevšímal. To groteskní představení bylo určeno pouze těm na zadním sedadle. Věděl, že duše, které na tomto místě uvízly, mají určitý úkol, ale nepamatoval si, jaký. Pro něj to byly beztvaré stíny.

Filip rozeznal první tvář: bývalou manželku. Dívala se na něj s unaveným výrazem. Na sobě měla svatební šaty potřísněné krví. Dva roky poté, co se sezdali, skočila z balkonu jejich loftu. Nechala mu dopis rozloučenou, v němž psala, že nemůže dál. Věděla o jeho nevěrách. A když potřetí potratila, zlomilo jí to.

Pak uviděl svého syna, kterého zplodil s jednou z milenek. Vybavily se mu sliby o přítomnosti na školních besídkách a basketbalu. Sledoval, jak za oknem dospívá v mladého muže – hrubého a chladného.

A pak jeho matku. Dívala se na něj pohrdáním, za to, že ji odložil do státního domova důchodců, přestože měl peněz dost na pětihvězdičkový hotel. Zasvětila mu celý svůj život a on nepřišel ani na její pohřeb.

Auto se ve Filipově vnímání zastavilo. Lidé, které znal, se začali pomalu přibližovat. Tiskli tváře na okýnka. Křičeli, kleli a bušili do karosérie.

V Archerově přítomnosti dále jeli po silnici. Mučivě pomalu a s koncem v nedohlednu. Slyšel Filipovo mumlání, omluvy a skučení.

Zatímco Filip čelil své nejhorší noční můře, Archer tupě zíral před sebe a přemýšlel o dvojitém hamburgeru se slaninou. Chybělo mu jídlo, které nechutnalo jako popel.

„Byl jsem sobecký hajzl!“ křičel Filip, „Vše jsem bral jako samozřejmost. Lidi, peníze i čas! Mrzí mě to! Omlouvám se!“

Slzy mu začaly stékat po tvářích. Cítil stejnou bolest, kterou způsobil jim. Viděl úryvky jejich životů, poznamenaných jeho chováním.

„Pojď za námi, ať to můžeš odčinit,“ zvaly ho hlasy.

Filip byl však paralyzovaný. Schoulený do klubíčka, neschopný pohybu. Netušil, že je to jen v jeho hlavě. Netušil, že ve skutečnosti stále sedí připoutaný na sedadle a jemné pohupování způsobuje rozbitá silnice. Pro něj byla scéna skutečnější než cokoliv předtím.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se vrátil k sobě. Tíha však zůstala. Oči měl podlité krví, jako by týden nespal.

Archer se na okamžik obával, zda to Filip dokáže unést. Podle něj nebyl z těch se silnými základy. Přesto musel jet dál. jeho práce končila buď cílem, nebo předčasným vystoupením pasažéra.

Krajina za oknem se opět začala měnit. Šedé přítmí se rozpadlo jako stará kulisa a nahradilo ho cosi až moc nepříjemně obyčejného. Silnice byla rovná, hladká, lemovaná lampami vrhajícími mdlé žluté světlo. Nebyly tu žádné trosky ani postavy, jen ticho. Takové ticho, které neuklidňuje, ale nutí člověka k ostražitosti.

Filip se pomalu narovnal. Tělo ho bolelo, jako by ho někdo zbil zevnitř. Slzy mu zaschly na tvářích a zanechaly po sobě nepříjemné pnutí.

„Tohle je přijetí?“ zeptal se chraplavě.

Archer přikývl. „Nejtěžší a paradoxně nejklidnější část cesty.“

„Takže… už žádné vidiny ani výčitky? Žádná bolest?“

„To všechno už máte v sobě. Teď je na vás, co s tím uděláte.“

Ve Filipově hlavě se toho odehrávalo tolik, že nedokázal odpovědět. Došel k prozření, ale rozhodně ne přijetí. Cítil se provinile, ale ne tolik, aby zároveň nelitoval sám sebe. Zpytoval svědomí, a přesto se jedna jeho část snažila jeho činy ospravedlnit. Nebyl dobrý člověk, ale ani sériový vrah. Jen se v životě několikrát rozhodl špatně. Ve vlastní mysli si za to nezasloužil takový trest. A jak o všem přemýšlel, začalo se v něm rýsovat rozhodnutí. Kdyby byl soudcem, neviděl by v sobě monstrum, ale člověkem, který se přizpůsoboval okolnostem.

Několik minut jeli mlčky. Motor předl pravidelným, skoro uklidňujícím způsobem. Filip si všiml, že okénko na jeho straně se začíná zmenšovat. Interiér auta se mu měnil před očima. Řidič vypnul motor.

„Takže co teď?“ zeptal se Filip, „Půjdu do pekla, nebo do nebe? Mám si někde vyzvednout lístek s číslem a čekat, až mě vyzvou?“

Archer se krátce uchechtl. „Lidé mají potřebu vše škatulkovat. Obzvláště to, čemu nerozumí. Tohle není ani jedno.“

Silnice před nimi se svažovala. Obklopovalo ji teplé, pulzující světlo. Nebylo oslepující jako přímý pohled na slunce. Spíš připomínalo první paprsky, které se derou ven při rozbřesku.

„Máte na výběr,“ pokračoval Archer, „můžete vystoupit, nebo zůstat.“

Zadní dveře, ty, u kterých seděl Filip, se pootevřely. Škvírou zlehka proudil chladný vzduch. Nebyl studený, spíš prázdný. Nicotný. Filip nahlédl ven, ale jeho oči nezachytily nic konkrétního. Jen nekonečný prostor bez tvaru a barev. Dokonce zmizela i silnice, kterou ještě před chvílí viděl. Auto jako by levitovalo v nicotě.

„Co je tam?“ zašeptal.

„Konec,“ řekl Archer smířlivě. „Konec vašeho bytí, vaší viny, bolesti i strachu. Klid, který vás pohltí aniž byste o tom věděl.“

Archerův pasažér zavřel oči. Jedna jeho část zoufale toužila po věčném klidu. Po tom nebýt ničím, nikoho nezklamat a nikomu neublížit.

„A když zůstanu?“

Archer se na okamžik odmlčel. Poprvé za celou jízdu odložil opovržení, s nímž na Filipa pohlížel.

„Začnete znovu,“ pronesl, „ne jako člověk. Alespoň ne hned. Budete pomáhat těm, kteří se ocitnou na stejném místě, jako vy. Ponesete v sobě jejich příběhy. Jejich tíhu. Ne jako trest, jako protiváhu vašeho života.“

Filip se zadíval na řidičův zátylek. Poprvé si ho prohlédl pořádně. Všiml si, že jeho obrysy jsou průsvitnější, než se zdálo.

„Takže vy…“ vydechl Filip.

„Ano,“ přikývl Archer, „také jsem kdysi seděl vzadu.“

Světlo kolem zlehka zesílilo. Filip znovu pohlédl ven z otevřených dveří. Vybavily se mu tváře všech, které zklamal. Uvědomil si tíhu, bolest, vinu a smutek, jež způsobil a na to, že to všechno konečně cítil. Pomalu se vyklonil z auta a s námahou zavřel dveře.

„Zůstanu,“ řekl rozhodně.

V tu chvíli už neseděl na zadním sedadle. Seděl za volantem a svíral klíčky. Podíval se do zpětného zrcátka a spatřil Archera, jak se pomalu rozplývá. Ústy naznačoval slovo: „Děkuji.“

Filip pochopil, že Archer čekal na své znovuzrození. Na někoho, kdo ho vystřídá. Pousmál se a pocítil záchvěv klidu. Zastrčil klíčky do zapalování, ale hned nenastartoval. Dopřál si chvíli smíření.

A někde daleko, tam, kde štěrk přechází v asfalt, se znovu rozsvítilo malé světélko – znamení, že další duše právě nastupuje na zadní sedadlo a vyráží vstříc svému rozhodnutí.