LDN
Někdo by si mohl myslet, že si jen vymýšlím. To přeci není možné, rozeznat pach nemoci nebo snad smrti. Musím si určitě vymýšlet! A víte co? Možná ano. Ono, co jiného se dá dělat, když dvacet čtyři hodin denně zíráte do stropu bez možnosti pohybu. První týden počítáte praskliny, které se pomalu zvětšují a otevírají svá ústa jako hladová šelma lačnící po krvi.
Jsem tu uvězněná a nebýt pomocného personálu, který nám pravidelně přináší jídlo, bych se ani nedokázala orientovat v čase. Tedy, možná bych dokázala odhadnout kdy je den a kdy začíná noc, ale těžko říct. Ty místní zářivky také dělají svoje, takže kdyby je někdo zapomněl vypnout, neurčím už ani to.
Po tom čase stráveném zde můžu jednoznačně říct, co bych dala za tu hnusnou vydezinfikovanou nemocnici. To nejhorší zdravotnické zařízení, ve kterém se můžete ocitnout, je LDNka. Tak tohle zařízení označují zdraví lidé. Já pro něj mám jiný název: čekárna na smrt. Tady končí lidé, o které se nemohou nebo nechtějí blízcí starat a do domova pro seniory je ještě nepřijali. A jen zlomek z nás se onoho „domova“ vůbec dočká.
U každého člověka je padesátiprocentní šance, že v nějakém podobném zařízení skončí, ale nikdo to nečeká v padesáti letech. Ani já to nečekala a možná, jenom možná, kdybych se tenkrát při prvních náznacích, že něco není v pořádku kousla, a šla do té zpropadené nemocnice, nemusela jsem dojít až sem. To však můžu dávat za vinu jen a jen sobě. Nebyla jsem dokonalý člověk, bože to vůbec ne. I přesto si myslím, že jsem si zrovna tohle nezasloužila.
Začalo to nevině. Často jsem se vracela z práce s migrénou. No, ruku na srdce, kdo by se nevracel, kdyby měl psycho šéfa, který neustále pouští síru a řve? Pak se dostavilo motání hlavy a občasná zesláblost. Občas jsem pociťovala slabost a brnění v nohách. Pomoc jsme vyhledali až když jsem po několikáté spadla uprostřed chůze na zem a mé ruce začal pohlcovat ustavičný třes. Výsledkem toho všeho byla diagnóza s názvem „kvadruparetická ataxie“. To však nebyl úplný konec. Snažila jsem se držet, moje dcera mi pomáhala, ale po zápalu plic se to rapidně zhoršilo a nám nezbývalo nic jiného než vyhledat zařízení, kde bych byla pod dozorem, kde by mi pomohli. A po dlouhých peripetiích jsem se ocitla tady. V díře, s dalšími třemi nemohoucími, v plenách a zcela odkázaná na pomoc ostatních.
První měsíce to šlo, dcera za mnou jezdila pravidelně, alespoň dvakrát, třikrát týdně i s partnerem. Povídali jsme si, občas se trochu zasmáli a když už nemohla přijít, volala mi. Byla mou pomyslnou spojkou mezi tím, kde jsem byla a normálním světem, kde čas plynul bez ohledu na události a na mě.
Jenže potom přišla chřipková sezóna, zařízení jako je tohle se zavřela na čtyři měsíce a moje dcera otěhotněla. Byla na rizikovém a do porodu jsme si jen volaly a když jsem se po tak dlouhé době dozvěděla, že přijede i s malou, těšila jsem se, že se dotknu toho malého stvoření. Dělala jsem si naděje, že si ji možná i s asistencí pochovám. Byla jsem nadšená jako malé dítě před Vánoci. Avšak jak to má život ve zvyku, vše se to posralo ještě víc. Přišla mrtvice. Malá, ale dost silná na to, aby ochromila mé jakžtakž fungující tělo. Výsledkem je to, že můžu hýbat pouze očima, ale myslí mi to. Ne tak jako dřív, ale myslí. Pořád dokážu vnímat, co je okolo, a to je na tom asi to nejhorší. Protože vnímám, jak se na mě dcera dívá, když s malou přijede. Bolí mě, pohled do jejích očí, kde se zrcadlí beznaděj, ohledně mého stavu. Kdyby jenom věděla, že vnímám a že mě její návštěvy těší. Jenže i ty jsou méně časté než dřív. Nedivím se tomu.
A proto si vymýšlím různé příběhy, abych si krátila čas, jelikož sledování pomalu se zvětšující spáry na stropě už mě nijak nerajcuje. Například před chvílí jsem byla uprostřed oceánu na plachetnici a narazila na ostrov s posledním žijícím dinosaurem. Byl malý a choval se jako pes. Honila jsem ho po pláži, dokud mě nevyrušila jedna z místních pracovnic.
Na jmenovce měla rukou ledabyle napsáno Moni. Ono en v jejím jméně trochu připomínalo er. To však nebylo nic neobvyklého. Mnoho sester a doktorů měly své jmenovky naškrábané. Třeba jeden z mála zdravotních zdravotních bratrů, které tady máme, se jmenuje Denis, ale na jeho jmenovce to vypadá trochu jinak. Oblouček u jeho déčka končí někde ve druhé třetině nožičky. Do teď přemýšlím, zda to tam má naškrábané schválně, kvůli nám, abychom z toho strádání alespoň něco měli.
Moni mě pomocí elektronické opěrky postele zvedla a upravila mi polštář. Měla dlouhé, havraní vlasy a modré oči tak hluboké, že by se v nich mohl jeden utopit.
„Dobrý den,“ řekla zpěvavým hlasem, „jak se vám dnes daří?“
Pohledem sem jí přejela po tváři. Byla krásná, její vzhled mi na první pohled připomněl moji maminku. Především její úsměv, takový měla máma každý večer, když mě jako malou ukládala do postele. Působil neskutečně konejšivým a uklidňujícím dojmem. Kdybych mohla pořádně ovládat své koutky úst, neubránila bych se úsměvu.
„Je čas na trochu cvičení,“ pronesla Moni a já viděla, jak se s lehkostí motýlích křídel pomalu dotýká mé pravé ruky. Začala zlehka s polohovacími cviky.
„Jde vám to skvěle,“ řekla, i když jsme obě věděly, že já osobně na pohybu nemám žádné přičinění.
Na zdi, naproti mé posteli bylo zavěšené velké zrcadlo. Odrážel se v něm celý pokoj a já tak spatřila svou spící spolubydlící. Byla na tom snad ještě hůř než já. Dýchala s velkými obtížemi a skoro celé dny prospala. Bylo hrozné vidět ji takto odcházet.
Moni nejspíš zaznamenala směr mého pohledu. „Měla hezký život,“ poznamenala tiše, „jen ten konec, cílová rovinka, je náročnější, než by si kdo z nás přál.“
Odvrátila jsem zrak od zrcadla a zaměřila se na bílou přikrývku, která byla už zmuchlaná. Trochu zaváněla, jelikož ji sestry zapomněly vyměnit. Nicméně, v tom smradu, ve kterém jsme tu byly se to skoro ztratilo.
„Tu deku vám vyměním,“ ozvala se opět Moni a vstala, jako by mi snad četla myšlenky. Nic záhadného na tom však nebylo. Nové sestry bývají milejší než ty, které v tomto odvětví pracují už pěknou řádku let.
Moni odešla s hromadou povlečení v náručí a pokoj se znovu ponořil do svého obvyklého ticha. Jen přístroj na vedlejší posteli v pravidelných intervalech tiše pípal a někde na chodbě vrzala kolečka vozíku.
S čistou dekou přišel i známý pach pracího prášku. Na pár minut přebil všechno ostatní. Zavřela jsem oči a představovala si, že ležím doma, ve své ložnici. Za oknem šumí déšť a dcera v kuchyni nadává na překypělé těstoviny.
Jenže vůně zmizela stejně rychle, jako přišla a vystřídalo jí něco jiného. Přišla pomalu, nenápadně. Jako když někdo otevře dveře do vedlejší místnosti, pak však vůně zesílila. Lilie, hořící seno a něco zemitě kořeněného.
Otevřela jsem oči. Moje spolubydlící pořád spala. Její hrudník se zvedal nepravidelně, ale zvedal. Přístroj u její postele ukazoval stejné hodnoty jako před chvílí.
Tak proč?
Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsem si ten pach jen vybavila. Že když o něm člověk přemýšlí dost dlouho, mozek si ho prostě vytvoří.
Když dlouho ležíte, ale váš mozek funguje, začnete se nudit. Začnete přemýšlet nad věcmi, které by vás za běžného provozu nenapadly. Začnete si vymýšlet, představovat a utíkat do jiných světů jen abyste na chvíli posunuli svou pozornost od stavu, ze kterého není úniku.
První noc, kdy se to začalo dít, jsem si myslela, že se mi to jen zdálo. Namlouvala jsem si, že jsem si to jen vysnila.
Vzbudilo mě cosi mezi snem a pocitem, že v pokoji nejsem sama. Na chodbě svítila tlumená světla, jejichž pruh pronikal pootevřenými dveřmi dovnitř. Všechno bylo šedé a rozmazané, a přesto jsem je viděla. Ve tmavém rohu u skříně se něco pohnulo. Nebyl to člověk, spíš stín, který byl o něco tmavší než okolní tma. Plynule se odlepil od zdi a pomalu klouzal podél ní. Bez jediného zvuku. Bez jediného kroku. Za okamžik se objevil druhý, pak třetí.
Obcházely pokoj, jako by opisovaly stále stejný kruh. Nikam nespěchaly. Nezajímaly se o mě. Jen tiše kroužily kolem postelí.
Mrkala jsem tak usilovně, až mě rozbolely oči. Zmizely.
„Výborně,“ pomyslela jsem si. „Tak už blázním.“
Druhý den jsem nikomu nic neřekla, tedy, ne že bych ve svém stavu mohla. Ale i kdyby se mi podařilo nějakým způsobem se vyjádřit a oznámila bych sestře, že po pokoji chodí stíny, nejspíš by mi předepsali něco na uklidnění. Nebo by mě rovnou přesunuli na psychiatrii.
Když přišla Moni, měla jsem hroznou žízeň. Usilovně jsem na ni začala mrkat ve snaze, že by mohla zpozornět. K mému údivu to vyšlo.
„Copak potřebujete,“ zeptala se a pousmála se. Líbilo se mi, že se usmívá. Byla pozitivní, oproti ostatním sestrám a vyzařoval z ní podivný mateřský klid.
Zkusila jsem několikrát zamířit oči ke stolku, kde byla připravená láhev s vodou. Moni to okamžitě pochopila a dala mi napít.
„Dnes je hrozné horko, také mám pořád žízeň. Můj partner si ze mě dělá srandu, protože si pořád chodím dolévat sklenici vodou,“ začala vyprávět. „Víte, co je na tom nejdivnější? On tolik pít nepotřebuje. Občas mám strach, že je nemocný. To přeci není normální, když člověk nepotřebuje pít. No ne?“
Její pusa jela dál. Slova z ní vycházela takovou rychlostí, že jsem je občas nestihla zcela chytit. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale od pitného režimu přeskočila na téma, proč se rozhodla jít pracovat sem. Během toho mi masírovala ruce a snažila se s nimi cvičit. Bylo milé, že mi věnuje tolik péče. Působila na mě tak moc, že jsem skoro zapomněla na tu příšernou noc.
Jenže další noc přišly znovu a bylo jich víc. Pach smrti byl tak silný, že jsem měla pocit, jako by mi ulpěl na jazyku. Celou noc obcházely pokoj. Někdy se zastavily u postele mé spolubydlící, jako by ji pozorovaly. Pak se zase daly do pohybu.
Stíny zmizely až s prvními paprsky slunce.
„Špatně jste spala?“ zeptala se druhý den Moni, když mi pomáhala s ranní hygienou. Jen jsem na ni pohlédla.
„Máte kruhy pod očima,“ pousmála se. „Určitě to bylo z toho vedra. Také se mi dnes špatně spalo. Nebo to bylo možná z toho zemětřesení, které bylo v Číně. Vědci říkají, že citlivější lidé to pocítí, i když jsou stovky kilometrů daleko.
Moni mě jemně učesala a uhladila mi vlasy za ucho. „Nebojte,“ řekla tiše. „Dneska to bude lepší.“
Poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznala, jsem ucítila něco zvláštního. Voněla po levanduli. Její vůně na okamžik přehlušila i pach smrti.
„Abych nezapomněla, něco tu pro vás mám!“ Moni sáhla na vozík, který si sebou přivezla a uchopila čtvrtku s napsanou abecedou. „Chtěla bych s vámi něco zkusit. Včera jste mi očima naznačila, že máte žízeň a já jednou pracovala s pánem, který nemohl mluvit, a tak komunikoval pomocí ukazovátka a tabulky s abecedou. Já teď budu ukazovat písmena a vy zkusíte mrknout ve chvíli, kdy ukážu písmeno, které mi chcete sdělit. Půjde to?“
Chvíli mi trvalo pochopit její slova. Únava si vybírala svou daň. Nakonec jsem pevně stiskla víčka k sobě a napočítala do dvou, než jsem je otevřela.
„Dobrá,“ usmála se Moni a začala ukazovat písmena. Když narazila na písmeno J, opět jsem stihla víčka.
„Takže J…“ konstatovala Moni a začala ukazovat abecedu od znova.
„S.“ řekla po chvilce, „jde vám to výborně.“
„T“ pokývala hlavou, „E. Dobře, je první slovo, které chcete naznačit JSTE? Mrkněte prosím, jestli se nepletu.“
Mrkla jsem a ona radostně poposkočila. Energie, která z ní nyní vycházela byla tak nakažlivá, že jsem se i přes únavu musela uvnitř usmát.
A tak jsem sdělila to, co jsem jí chtěla říct již první den. Jste moc milá.
Začala mi povídat, že tímto se všechno mění. Řekla, že dá okamžitě vědět mému ošetřujícímu lékaři, aby o tomto pokroku věděl. Podle Moni to byl s mou anamnézou zázrak.
Večer mi ještě přišla sdělit, že za mnou lékař další den přijde. Pak mi popřála dobrou noc a já usnula v naději, že by se opravdu mohlo něco změnit.
Má radost však netrvala dlouho. Stíny i zápach se opět vrátili. Začínám mít dojem, že má spoluležící brzy odejde na věčnost. A to není vše. Všimla jsem si, že jeden ze stínů se podíval i na mě. Pomalu obkroužil mou postel a poté se vytratil do tmy. Když tak kolem kroužil přišlo mi, jako by mi vysával životní energii. Tu, která mi ještě zbývala.
Lékař opravdu přišel, tak jak Moni slíbila. Vzal si tabulku a začal ukazovat písmena, přesně tak, jak to včera udělala má oblíbená sestra. Nikdo však nevzal v úvahu mou únavu z nevyspání. Nemohla jsem pořádně udržet víčka otevřená a mám pocit, že během zkoušky, dá-li se to tak nazvat, jsem i párkrát zaklimbala. Jednoduše jsem nebyla ve stanu, kdy bych dokázala něco jiného než spát.
Slyšela jsem útržky rozhovoru z chodby, mezi lékařem a Moni.
„Slečno Moniko,“ povzdechl si, „v dokumentaci má syndrom úplného uzamčení. Podobné pokusy už jsme dělali.“
V hlase neměl zlobu. Spíš únavu člověka, který podobných případů viděl příliš mnoho.
„Přísahám vám, že se mi to včera podařilo,“ naléhala Moni na doktora. Ten si zhluboka povzdechl.
„Moniko,“ řekl se vší jemností, kterou dokázal najít, „doporučil bych vám pár dní volna. Viděl jsem váš rozpis služeb, prý jste si ho tak navolila sama, ale… i tak, zdáte se být unavená. Poslechněte mě, prosím, a vezměte si den nebo dva na odpočinek.“
„Ale…“ začala Moni větu. Tu jsem však již neslyšela celou, protože jsem usnula.
Ani ve snech mě však nezastihl odpočinek. Má hlava byla nyní plná nočních můr a děsů. Všude jsem viděla různé příšery, které se mě snažili sežrat. Tentokrát jsem však ve snech před stvůrami mohla utíkat. Kdyby nebyl sen tak děsivý, zajisté bych se radovala z možnosti pohybu.
Ze spánku mě probudilo až vrzání nemocničního vozíku s večeří. Opět se jednalo o něco, co dobře nevoně ani nechutnalo, ale na to už jsem si zvykla.
„Zítra mám nařízené volno,“ povzdechla si Moni, když mi utírala okolí úst vlhčeným hadříkem. „Bude tu místo mě sestra Hedvika. Kolegyně mi říkají, že je to zbytečné, vám říkat, jaké budou změny, ale já si myslím, že byste to měli vědět.“
Moni se sklonila, aby mi ještě upravila polštář. Pohledem jsem sklouzla k zrcadlu na protější stěně. Pokoj v něm byl stejný jako vždy. Čtyři postele, bílé stěny, otevřené dveře. Jen jedna maličkost, která mě dokázala vyděsit k smrti. V odrazu u mé postele nikdo nestál.
Srdce se mi rozbušilo. Zamrkala jsem.
Když jsem oči znovu otevřela, Moni tam byla. Její obraz se odrážel v zrcadle stejně jako vše ostatní v pokoji. Skláněla se nade mnou a s úsměvem mi uhlazovala vlasy za ucho, jako by se vůbec nic nestalo.
„Copak?“ zeptala se tiše, když si všimla mého pohledu. Zavřela jsem oči. Začínala jsem nabývat dojmu, že mě únava připravuje o rozum. Možná, že měl lékař pravdu a můj stav už se bude jen rapidně zhoršovat.
Tu noc byl pach smrti silnější než kdy dřív. Nejen že zaplnil celý pokoj. Zdálo se mi, že prostoupil zdmi, prostěradly i mým vlastním tělem. Každý nádech chutnal po liliích, mokré hlíně a hořícím seně. Bylo to, jako bych ležela uprostřed cizího pohřbu.
Stíny tentokrát nepřišly, nebo možná přišly a zase odešly dřív, než jsem je stihla zahlédnout. Nevím to jistě, protože jsem usnula.
Zdál se mi krásný sen. Seděla jsem na měkké trávě uprostřed lesa. Koruny vysokých stromů propouštěly jen úzké pruhy slunce a vzduch voněl jehličím. Kousek ode mě zpíval kos. Odpověděla mu sýkora a za okamžik se celý les rozezněl ptačím zpěvem.
Seděla jsem tam dlouho. Nemusela jsem nikam spěchat, jen jsem pozorovala ptáky, jak přelétají z větve na větev, jako by si mezi sebou vyprávěli příběhy.
Zapomněla jsem na nemocnici, bolest i na vlastní tělo. Bylo mi dobře.
Po tváři mě cosi jemně pohladilo. Otevřela jsem oči. Nade mnou stála Moni. V pokoji panovalo zvláštní ticho. Přístroje nepípaly. Na chodbě nikdo nechodil. Dokonce i zářivky jako by svítily měkčím světlem než obvykle.
Ucítila jsem levanduli. Její vůně pomalu vytlačila zápach smrti, až po něm nezůstala ani stopa.
„Dobrý večer,“ usmála se.
Chtěla jsem jí odpovědět, ale zarazila jsem se. Ne proto, že bych snad nemohla, jak tomu doposud bylo, nýbrž právě naopak. Mohla jsem. Už jsem neležela na posteli, ale seděla.
Nevěřícně jsem se podívala na své ruce, které mi nyní ležely v klíně. Poslouchaly mě. Pomalu jsem sevřela prsty v pěst pak je zase otevřela.
Nohy jsem spustila z postele. Má bosá chodidla se dotkla podlahy. Byla teplá. Po tak dlouhé době jsem znovu cítila obyčejné teplo.
Zmateně jsem vzhlédla k Moni. „Co... co se děje?“
Usmívala se, stejně klidně jako vždy. Tentokrát však v jejích očích bylo něco, co jsem tam dřív neviděla, nekonečný klid. Takový, jaký člověk najde až ve chvíli, kdy přestane se vším bojovat.
Moni ke mně natáhla ruku.
„Posaďte se,“ řekla tiše pak se lehce zasmála. „Vlastně... to už jste udělala.“
Nevědomky jsem se usmála také. Bylo to poprvé po velmi dlouhé době, kdy jsem se usmála doopravdy.
Moni si přede mě dřepla, jako to dělávala pokaždé, když mi chtěla něco důležitého říct.
„Je to sen?“ zeptala jsem se a můj hlas mi zněl zvláštně. Už dlouho jsem ho neslyšela, tak dlouho. Skoro jsem zapomněla, jak zní.
„Není,“ zavrtěla Moni hlavou.
„Tak jak je možné...?“ Rozhlédla jsem se kolem sebe. „Já... vždyť můžu chodit.“
„Ano.“
„Před chvílí jsem nemohla pohnout ani prstem.“
„Já vím.“
Přešla jsem několik nejistých kroků po pokoji. Kolena se mi trochu třásla, ale unesla mě. Natáhla jsem ruku k parapetu a přejela prsty po chladném plastu. Pak jsem se dotkla vlastní tváře. Cítila jsem ji. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Tohle není možné,“ vydechla jsem.
Moni mě mlčky pozorovala.
„Řekněte mi, co se děje.“
Na okamžik sklopila oči.
„Pamatujete si,“ zeptala se tiše, „jak jste mi pomocí tabulky sdělila, že jsem moc milá?“
Přikývla jsem.
„Už je to hodně dlouho, co mi to někdo řekl.“
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Já... vám asi nerozumím.“
Moni udělala krok ke mně a znovu mě pohladila po tváři. „Rozumět nemusíte.“ Její dlaň byla příjemně chladivá. „Stačí, když mě teď vyslechnete.“
Mlčky jsem přikývla a opět se posadila, tentokrát jen na kraj postele.
„Posledních několik let jste byla uvězněná ve vlastním těle. Bolelo vás to. Nejtěžší ale nebyla bolest, ale bezmoc.“
Ta jediná věta prolomila všechno, co jsem v sobě celé roky držela. Slzy mi začaly stékat po tvářích.
„Ano,“ zašeptala jsem. „Nemohla jsem obejmout svou dceru. Nemohla jsem pochovat vnučku. Nemohla jsem ani říct, že je mám ráda.“
Moni mlčela jen mě nechala mluvit.
„Každý den jsem doufala, že se něco změní.“ Podívala jsem se na své ruce. „A teď... teď najednou můžu chodit. Jak je to možné?“
Moni se na mě podívala svýma hlubokýma modrýma očima. „Protože už vás vaše tělo nemusí držet.“
Nechápala jsem, co se mi tím snaží naznačit. „Co tím myslíte?“
Neodpověděla hned, namísto toho ukázala na mou postel. Teprve tehdy jsem si všimla ženy, která na ní ležela. Měla zavřené oči, klidnou tvář a její ruce nehybně ležely podél těla.
Byla jsem to já. Dlouhou chvíli jsem jen stála. Překvapilo mě, že jsem necítila strach. Jen zvláštní smutek za životem, který právě skončil.
„Já...“ Hlas se mi zlomil. „Já zemřela?“
Moni zavrtěla hlavou. „Ne.“
Podívala jsem se na ni nechápavě.
„Zemřelo vaše tělo.“ Znovu se usmála a pak se lehce dotkla mé dlaně. „Vy jste celou tu dobu byla mnohem víc než ono.“
Mlčky jsem přikývla. Najednou jsem si všimla její jmenovky. Tentokrát jsem se na ni zadívala pořádně. Písmena byla stejná jako vždy, jen jsem je celé měsíce četla špatně. Nebylo na ní napsáno Moni. Stálo tam: Mori.
Podívala jsem se jí do očí. „Vy jste...“
Přikývla.
Kupodivu jsem nezačala utíkat ani jsem nekřičela. Pocit zmatku v mém nitru najednou ustal a obklopil mě klid. Usmála jsem se na ni. „Celou dobu jste se o mě starala.“
„To je moje práce.“
„Lidé se vás bojí.“
„Protože mě neznají.“
Chvíli jsme mlčely.
Pak se zeptala: „Chtěla byste jít se mnou?“
„Kam?“
„Na místo, kde už vás nebude bolet tělo ani srdce. Kde vás nebude tížit bezmoc. Kde nebudete muset čekat, až někdo přijde otočit vaše tělo nebo vám podat napít.“
Podívala jsem se naposledy na pokoj, na svou postel, na prasklinu ve stropě, kterou jsem znala lépe než vlastní tvář.
„A moje dcera?“
Mori se usmála. „Bude plakat. Protože vás miluje.“
Po tváři mi stekla další slza. „Vyčítala jsem si, že jsem jí byla na obtíž.“
„Nikdy jste jí nebyla na obtíž.“
„Jak to můžete vědět?“
„Protože když od vás odcházela, pokaždé se za dveřmi rozplakala.“
Zatajil se mi dech. „Ona...“
„Milovala vás až do poslední chvíle.“
Zavřela jsem oči. Celé roky jsem se bála odejít, protože jsem doufala, že je znovu obejmu. Bála jsem se ji opustit, ale nyní jsem věděla, že musím jít. Uvnitř sebe jsem cítila, že pro nás obě to bude vysvobození.
Mori jako by mi četla myšlenky ihned dodala: „Láska nekončí odchodem.“
Otevřela jsem oči a pokývala hlavou. „Půjdu.“
Mori se usmála tím stejným mateřským úsměvem, kterým mě vítala každé ráno pak mě beze slova objala. Její náruč byla teplá, voněla po levanduli a domovem.
Přišel bílí záblesk a pak ticho. Pokoj byl prázdný. Na jedné z postelí leželo nehybné tělo ženy s klidným výrazem ve tváři. Z vedlejší postele se dál ozývalo pravidelné pípání monitoru a za oknem polamlu začínalo svítat.
Diskusia

Kvalitná práca, niet veľmi čo kritizovať. Jediné malé mínus by mohlo byť, že je prostredie jednotvárne a začína nudiť, ale ty si nemocničnú monotónnosť zachránila snívaním (ostrov s dinosaurom, les s vtákmi), čo osvieži text a na chvíľu prenesie čitateľa do nového prostredia.
Inak veľmi podobný námet aký si tu už mala v poviedke Cesta, ak sa nemýlim.
Ešte jedna drobnosť, miestami dej príliš rýchlo skáče - je noc - o riadok nižšie začiname priamou rečou a už je zrazu ráno, bez nejakého logického zlomu scény. Ale to sa dá prehliadnuť pri obmedzenom rozsahu poviedku, autor musí šetriť miestom, takže za mňa to nie je mínus.
Prečo Moni / Mori chcela komunikovať s hrdinkou príbehu cez písmená a prečo to riešila s doktorom, keď už aj tak vedela že je koniec?
07.07.2026

Poviedka je emocionálne veľmi silná a mimoriadne dobre zachytáva ťažkú, bezmocnú atmosféru liečebne dlhodobo chorých. Autorský cit pre zmyslové detaily – najmä prácu s pachmi (dezinfekcia vs. ľalie a horiacece seno vs. upokojujúca levanduľa) – dodáva textu takmer hmatateľnú hĺbku. Nápad s menovkou „Moni / Mori“ je jednoduchý, no geniálny a krásne podčiarkuje pointu o láskavej Smrti.
Od momentu, kedy hrdinka „vstane z postele“, text stráca tajomno a skĺzava do vysvetľovania. Mori v dialógu servíruje všetky odpovede na podnose („Zemřelo vaše tělo“, „Nikdy jste jí nebyla na obtíž“). Keby záver zostal tichší a menej doslovný, mal by oveľa silnejší dopad.
Láskavá Smrť v podobe sestry či sprievodcu je obľúbené, no celkom známe klišé (pripomína napríklad Smrť z Gaimanovho Sandmana). Text preto v závere neprekvapí, skôr hrá na istotu a sentiment.
Pasáže o pokusoch s abecedou a rozhovor doktora na chodbe trochu brzdia nevyhnutné smerovanie k pointe. Skrátenie o tretinu by poviedke dodalo lepšie tempo a údernosť.
Dojímavé, ľudské a veľmi dobre napísané čítanie, ktorému by v samotnom závere prospelo menej slov, menej sentimentu a viac dôvery vo vlastnú empatiu toho, kto poviedku číta.
07.07.2026

Veľmi rada čítam v češtine, príde mi, že je taká poetickejšia ako slovenčina. Tvoja poviedka sa mi páčila, zatiaľ najlepšia z tohto kola. Páčil sa mi úvod, atmosféra LDNky, tvoja schopnosť s citom písať o ťažkých stavoch. Páčil sa mi nápad, ako hlavná hrdinka rozoznáva svet podľa vôní, to bolo zaujímavé ozvláštnenie. Trochu ma rušili asi 3 paragrafy infodumpu o tom, čo sa jej stalo. Takisto si tam chvíľami písala o tom, ako v mysli žila rôznymi predstavami (to mi hneď pripomenulo Tuláka po hviezdach), ale potom si tento nápad úplne zahodila, čo je škoda. Trochu som v kontexte záveru a toho, kým Mori bola, nepochopila, kto boli tie bytosti, ktoré videla? Duchovia? Ako súviseli s Mori? Prečo boli oni desiví, smradľaví a Mori milá? Trochu som mala aj problém si predstaviť, že postava má 50+ rokov, v mojej hlave bola mladšia, asi kvôli štýlu rozprávania. A taká detailná poznámka - keby bola ochrnutá natoľko, že by mohla hýbať len očami, museli by ju zrejme kŕmiť cez sondu. Ale vlastne nič z toho mi nejako zásadne nevadilo, skôr sú to veci, ktoré by šli doladiť. Poviedka sa mi páčila, držím jej palce v tomto kole :)
07.07.2026

Trošku je zvláštne ak rozpráva svoj príbeh mŕtva osoba. Asi by som zvolila skôr rozprávačský štýl v 3. osobe. Poviedka sa dobre číta a z textu je cítiť, že autorka je rozpísaná.
07.07.2026