Vysoký hrázděný dům se pomalinku noří do chladu brzce jarního večera. Hlava elfího korzára s páskou přes oko, vyřezaná na dubovém štítu se rozhoupe s prudkým zakvílením meluzíny, tak prudkým, že rozrazí i vstupní dveře do taverny ´u Jednookého o Jaxe´.

„Hej ty, trpaslíčku cos dveří nejblíže, zdali tě můžu požádat, povídám zavři je!“ ozve se chraplavý ženský hlas výčepní zpoza pultu.

„Rozkaz, madam.“

Před rozložitým krbem, usazeným ve zdi naproti dveří, stojí barevná pohovka, na níž se rozvaluje velmi nesourodá skupina. Několik zbraní, ne zrovna málo, opírá se vedle praskajícího ohně, dosta­tečně daleko žáru, ne tak potřebě rychle se ozbrojit.

Štíhlý trpaslík, což je samo o sobě dosti zvláštní, oděný v haleně a hnědožlutých proužkovaných kalhotách, stojí s jednou nohou na hromadě polen. Na hlavě posazený klobouk s rovnou klenbou mu odhaluje čelo a mezi zuby fajfka, trčící z tváře obrostlé do stran rostoucími kníry. Její kouř za­haluje postavu štiplavě modrým dýmem. Chvíli jen stojí a kouká do ohně, načež se otočí na své druhy a odkašle si.

„Inu dobrá, tedy trpa ... éh chci řéct bando. Tož jednu historku bych měl. Ale né, že sa budete smát, tehdá jsme to podělali. Jen díky mně nemá Jarik...“ smutně se usměje Erwin.

„Ohňová Ruko vypověz, čím obohatit chceš nás. Tvůj příběh má notu zajímavou,“ ozve se Lever s jiskrou ve žlutých očích. Jeho elegantní, hladce vyholená tvář s dvěma rohy, posazenými na vr­cholku hlavy, kteréžto ji dodávají nepopsatelně dramatický zjev, se neznatelně zvlní do lehkého úšklebku.

„A tož jo, nakonec aji kdyby jste sa smáli,“ pokračuje Erwin, povzbuzen „stalo sa to nějakých dvanáct třináct roků dozadu. Oba s Jarikem, mým nejlepším druhem, byli jsme u mistra Gorima už nějakou dobu. Mirabar, město kde jsem žil, sa zrovna chystalo ku svátku sklizně. Dny už ztrácaly na síle a tak přicházal nejlepší čas úkolu, jímž nás mistr pověřil. Potřeboval totiž posbírat jisté byli­ny, docela vzácné. Světlošej a kopřipěj, to vám ale asi nic neřekne. Sám měl toliko roboty, že vybral nás, dva z jeho nejnadanějších žáků, jak pravil,“ s poslední větou se Erwin vypne pýchou.

„Vysvětliv nám cestu a kde hledat sa rozloučil a popřál nám štěstí. Dobře jsme sa vybavili, přece nás čekal dlouhý výlet podél jednoho z ramen Miraru k páteři světa. Po pár dňoch na cestě, to už sa kopce nakupily v horská úbočí, jsme našli co hledáno bylo. Světlošej sa nám povedlo najít v jedné z roklinek, kam nás navedlo větší množství blesky popálených stromů a začernalých skal. Sotva jsme sa přiblížili k okraji prohlubně, projelo mým tělem brnění a aji knír sa mi zježil do stran. Stejně tak vlasy a vous Jarika. Sranda je, že od té doby už mi takto roste furt. Pozorně jsem sa rozhlédl a uvi­děl záplavu světle modrého mechu. Obrůstal kameňe obzvláště černé, jako ohořelé ohněm, a tahal sa i po mrtvých kmeňach malých stromků. “

„Malých?...Snad zakrslých!“ rozesměje se Norixius, další z party a plácá se do stehen. Zavrže ků­že. Erwin rychlým pohybem tasí jeho ručnici: „Skus to zopáknout ještě raz a vystřelím ti třetí oko!“

„Klid chlapci!“ vykřikne Xiltarra. „A ty, Erwine, pokračuj. Ráda si to doposlechnu,“ povídá už ti­šeji, stále však rázně, zatímco s rychlostí šelmy přiskočí k trpaslíkovi a skláněje dlaní jeho palnou zbraň, na něj mrkne.

„Dobrá, dobrá,“ uklidní se on a s nevraživým pohledem, určeným Norimu, pokračuje, „lehce světélkující světlošej slabě brněl do ruk, když jsme ho sbírali. Váčky byly za chvílu plné a my sa vydali dále. Razíme si to hore asi po dobu dvou vypálených loučí, všade okolo jen skály. Abychom zvýšili šanci, rozestoupili jsme sa na dvacet sáhů, každý k jedné straně skalní rozsedliny. No a najednou, zničehonic začne Jarik zplna hrdla békat tu jeho nejoblí­benější odrhovačku. Uprostřed ničeho. Okamžitě jsem sa k němu vrhnul, zacpat mu hubu. Ne jen, že mohl přilákat nějakou bestii, ale ani skaliska nevypadaly dvakráte pevně.

´U všech ďasů! Hrabe ti, Jariku?!´ hulákám na něj, co nejtišeji to jde,´tož rovnou volaj na obry, ať sa jdou najest. Ty tupče!´ Sotva jsem k němu doběhl, všiml jsem si rozdrcených zbytků jakési rostli­ny v jeho dlani. Nepřítomný pohled očí poskakoval po zemi a z jeho hrdla sa stále drala falešně zpí­vaná písnička.

´Lektvárku, lektvárku míšu si ťa. Komus ho pak podám, vypije ťa. Bude zas veselý a aji zdravý. Měšec mój sa vyspaví!´

Dal jsem mu facku, docela jemnou. Přestal zpívat. Nechápavě sa podíval na mne, pak do svojí dlaně, kterou mi strčil až pod nos. Nasál jsem omamnou vůni byliny a začal si pobrukovat taky, ale okamžitě jsem přestal. ´Tož Erwine, myslím, že ju máme,´ rozpačitě sa zasmál Jarik. Pak jsme opatrně posbírali i tohle kvítí. Jak sa nám potom, už doma, ten starý lišák Gorim smál, řka ´šák toto dělá kopřipěj, vy dvě nemehla! Proto má také méno.´“ Erwin i s jeho posluchači se bujaře rozchech­tají.

„Ale to jsem odbočil, přátelé. Sotva co zavřeli jsme váčky,“ trpaslíkova tvář se zachmuří a její ze­smutněle rysy se ztratí v dalším z obláčků hutného, voňavého kouře, „sa nebe zatáhlo černí, až mňa mrazilo. Prudká vánice fičela mezi ostrýma skalama přímo do našich tváří. S očima plnýma sněhu jsem sa snažil najít alespoň větší kameň, abychom sa za něj schovali. Na sáh však nevidno. Ztratil jsem druha a bezcílně, krok za krokem sem šátral rukama, před očima jen pustou bílou tmu. V tom mňa něco chytlo za paži a vtáhlo do tmavé díry. Oslepen sněhem jsem chvíli mžoural do tmy. Byl to Jarik. Usmál se, řka jen ´našel sem ťa!´ Oba jsme zírali do šera nahrubo tesané síně. Vprostřed prostorné kruhové místnosti stála obrovská socha muže, zvětralá věkem. Obě ruce měla rozpřažené v gestu odevzdání sa.

Než jsme sa stihli rozkoukat pozorněji, vyplnil celou místností řev, při kterém tuhla krev v žilách. Rychlé dupání. Pojednou vyskočil zpoza té kamenné sochy medvěd. Za ním hned druhý, trochu menší. A pak, z druhé strany sochy vyběhli další tři, už docela malí. Ten největší sa postavil na zadní. Huba plná dlouhých, špičatých zubů chňapala naprázdno vzduchem, až lítaly sliny na strany. Ztuhl jsem. Jarika, díky milosti všech bohů, osvítilo a mrsknul k patě sochy flašku ohňa; zároveň z rukávu vystřelil tu jeho kotvičku s lankem a zatímco podlahu před medvědy zachvátil hořící olej, jsme společnýma silama strhli sochu na stranu. Padla přímo na jednu z bestií. Pronikavé zakvičení naplnilo svatyni. Nato rána. Jarik sa skácel k zemi jak podťatý. Výkřik. Vidím drápy, ostré jak břitva. Znovu napřažená pracka. Hlasitý výstřel z mé ručnice ji odmrští. Neváhám. Teď, nebo nikdy. Jarika, bledého v obličeji drapnu pod paží a táhnu k východu. Druhá raná. Třetí. Čtvrtá. Eště jedna a končím. Vyřítíme sa z jeskyně. Pohledem rychle zaletím k Jarikově noze. Je rozsápaná od pasu ke kolenu. Vystřelím. Naposledy. Jestli kule zasáhla nevím, vzali jsme nohy na ramena a schovaní v té hnusné vánice sa vzdalovali pryč. Pak mňa to napadlo, rychle jsem nahmátl váček světlošeje. Plnou hrst jsem nacpal sobě i Jarikovi do úst. Ostrá chuť mi sjela až do žaludku a hned nato začaly po mo­jich nohách přeskakovat jiskřičky. Ucítěl jsem zachvění v lýtkách a s Jarikem v pevném sevření jsme sa rozběhli. Jako blesk jsme seběhli celý ten sráz dolů. Jarik křičel a naříkal, ale nešlo to jinak.

Zastavili jsme sa po pár kilometrách. Díky Dugmárena sa nám povedlo utéct. Ale pak? Dlouhá, otevřená rána táhnoucí se od jeho slabin až skorem po koleno byla zalitá krví, jež stále tekla a barvi­la sníh do ruda Místy se bělela kost. Jarik celý pobledl a ztrácel vědomí. Svázal jsem ránu, zakryl ji látkou a i s ním na zádech vyrazil na cestu zpět. Domu jsme sa vrátili za pět dnů. Celou tu cestu jsem jej nesl, k smrti vyčerpán. Jarik...Jarik o tu nohu přišel.“ Erwin se odmlčí, levou ruku sevřenou kolem medailonku jeho boha. Tiše se rozpláče.