„Vítej do huronské doby ledové, časo-agentko!“ Xor mě vesele poplácal po ramenou. Přesun o 2 miliardy let do minulosti zní nebezpečně, ale to je jen zdání. Systém nás rozloží do atomových častic a pak zpět složí v požadovaném čase a na požadovaném místě. Naše těla byly speciálně upravené tak, aby naše časoprostorové přesuny byly bez problémů.

„Noro, tak se nekaboň,“ Xor si všiml mého svraštělého obočí. „Co se ti nelíbí.“

„Jsem unavená, moje atomy si potřebují odpočinout.“ Nechtělo se mi vysvětlovat, že někde se stala chyba. Cítila jsem prázdno. Černotu. Zasahovala moji mysl a pohlcovala všechny moje veselé myšlenky.

„Pojď, to se ti jen zdá. Uvidíš.“ Xor nade mnou vždy držel ochrannou ruku. „Nasbíráme pár baktérii pro Systém a určitě ti bude líp.“ Vytáhl zkumavky a malý přístroj na separaci cyanobaktérií.

„Víš kolik za ně dostaneme?“ liboval si, když zastrkával naplněnou zkumavku do kufříku.

„Hodně…,“ odtušila jsem. „A na co nám to bude?“ Nemohla jsem si pomoct.

„Ale Noro… dopřejem si pár dnů v simulaci. Teplé moře, pláž… bude nám dobře.“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že má pravdu. Chtěla jsem se usmát, ale můj obličej mi nedovolil lhát.

„Bez cyanobaktérii dojde doma kyslík. Někdo to dělat musí,“ dodal.

Beze slova jsem vytáhla svoje zkumavky. Chtěla jsem začít separovat, ale přepadla mě náhlá slabost.

„Já opravdu nemůžu. Kus ve mně chybí.“

Xor opatrně zastrčil schoval si zkumavky a sednul si ke mně. „Noro, co potřebuješ? Co se děje?“

„Já nevím. Kus mě chybí… Jsem sama…“ nedávala jsem smysl.

„Nejsi… sama…,“ Xor přerývaně řekl. „Jsem vždycky s tebou.“

„Ale mě to nestačí. Chci víc. Chci… já nevím…,“ hledala jsem slova.

„Už nemám sílu. Budeš se muset vrátit beze mě…“

Xor se na mě polekaně podíval. Pak si sedl za mě tak, abych se pohodlně mohla o něj opřít. Položil mou hlavu na svou hruď. „Slyšíš?“

I přes helmu jsem uslyšela vzdálený buchot. Buch-buch, buch-buch…

„To je moje srdce. Je obrovské, protože jsi v něm ty.“

Narovnala jsem se a podívala se na něj. Naše oči se setkaly.

„Já ti to moje obrovské srdce teď dám. Ať navždy zaplní jakoukoliv tvoji temnotu a prázdno…“ Položil si moji ruku tam, kde před chvílí byla moje hlava. „Je tvoje…“

Ucítila jsem energii. Proudila mi do dlaně. Cítila jsem, jak se červenám. Všimla jsem si, že svět okolo mě začal světélkovat odrazy slunce. Sníh okolo nás odrážel paprsky v malých duhových obloucích. Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Usmála jsem se na Xora.

„Mám tě ráda.“

Nechápu, kde se ve mně ty slova vzala, ale kdybych je neřekla, zadusila bych se jimi. Energie jeho srdce proudila mými dlaněmi jak teplý proud. A najednou uhasla.

„Pojď, musíme se vrátit zpět.“ Xor mě upozornil na realitu. „Náš čas tady vypršel.“ Aktivoval proces časoprostorového přesunu a pak mě najednou objal.

„Pamatuj si, že teď máš moje srdce. Jsem navždy s tebou. Ať se děje cokoliv…“ řekl a rozplynul se v neviditelné atomové částice.

*

„Nedívej se na mě…“ Xor odvrátil hlavu. V jeho stavu, teda spíš v jeho skupenství, to šlo ztěžka. Seděla jsem na bobku nechápavě vedle něj. Náš přesun v prostoru a čase nedopadl dobře. Přede mnou byl místo Xora malý sněhulák. Místo rukou měl větvičky a jeho identifikační známka byla zavěšená na jedné z nich.

„Noro, dal jsem ti své srdce... a bez něj mě Systém neuměl správně složit zpět... opatruj se a opatruj mé srdce...“

Sesunula jsem se na chladnou zem vedlě něj. Cítila jsem jak se mi ostré střepiny rozbité reality se zařezaly navždy hluboko vedle Xorova srdce.