„Tak už mě nezlob! Seď na tom sedadle klidně!“ byl nervózní. Dnes ráno se jim nedařilo. Tomík, jeho syn byl vždycky pomalý, ale zrovna dnes mu nešlo vůbec nic. Navíc teď už nechodí do školky, ale do školy a tam se musí chodit na čas. Snídaně mu trvala dvakrát déle, oblíkal se jako šnek i když mu táta pomáhal a do školy málem zapomněli aktovku a museli se pro ni vracet. A teď jedou pozdě. Tomík přijde po zvonění a on přijde pozdě na meeting.

„Tomíku! Nezačínej!“ okřikl syna, co začínal natahovat na pláč na zadním sedadle.

„Já nechápu, proč ta červená nezmizí…“ podivil se sám pro sebe. Seděli na křižovatce na červené a zelená ne a ne naskočit.

„Křičíš… to… ta... víla… nemá…“ Tomík popotahoval mezi slovy, „ráda.“

„Co? Jaká víla?“ podíval se na něj ve zpětném zrcátku. „O čem to zase …,“

V půlce věty odvrátil zrak od Tomíka a znovu se zadíval na semafor zavěšený před jejich autem: „Zatracená červená! Já se na to můžu …“

„Tati…“ přerušil ho naštěstí Tomík, „nekřič… ta víla je smutná.“

„Jaká víla?“ přestal držet volant a celým tělem se natočil dozadu k Tomíkovi. „Tomi, je ti dobře?“ promluvil, jak nejjemněji uměl a pohladil Tomíka po čele, podobně jako to dělávala jeho žena, když chtěla zjistit, jestli není nemocný. Netušil, co přesně by tím pohlazením měl poznat, ale Tomíkovo čelo mu přišlo normální.

„Jestli ti není dobře tak mi to řekni,“ jeho žena se nikdy nemusela ptát, jestli je Tomíkovi dobře. Měla šestý smysl, který jemu chyběl. Bylo mu Tomíka líto. Tenhle týden, co odjela na služební cestu, se jim moc nedařilo. „Tomi, co říkáš?“ zašeptal co nejjemněji, tak jak říkávala jeho žena.

„Víla už nepláče…“ Tomík poznamenal a ukázal na semafor, na kterém blikla zelená. Táta zařadil jedničku a ani si nevšiml, že když projížděli okolo semaforového sloupu, Tomík se vyklonil ze sedačky a někomu zamával.

***

“Ten zatracený semafor!”

Dnes je konečně pátek. Čištění zubů, snídaně a oblékání byl pro oba naprostý očistec. Všechno jim trvalo věčnost. Tomík si chtěl hrát s každou hračkou, kterou viděl okolo sebe. Snídaně nesnědl ani půlku. Za to se asi stokrát stihnul zeptat kdy přijede maminka a jestli opravdu zítra a kolikrát se musí vyspat. Nepředstíral, že i on se na návrat ženy těšil. Umínil si, že bude víc pozorovat, jak vypravuje Tomíka do školy a snad pochopí, kde on dělá chybu. Se ženou Tomík nepřišel do školy pozdě ani jednou, za to on s Tomíkem přijde pozdě už po páté tento týden.

„Ten semafor je snad prokletý!“ naštvaně hudral pod nosem, zatímco levou rukou poklepával do volantu ve zrychlujícím se rytmu.

„To ta víla,“ opáčil z ničeho nic Tomík.

„Jaká zase víla?“ otočil hlavu na Tomíka, sedícího v sedačce na zadním sedadle. Nebylo to poprvé, co Tomík mluvil o víle u semaforu.

Rozhodl se hrát jeho hru: „Řekni mi něco o té víle. Kde je? Co dělá?“ zeptal se, když už tady musí čekat na zelenou.

„Semaforová víla. Sedí támhle. Ty ji nevidíš?“ Tomíkovi se zajiskřilo v očích a ručičkou mávl k semaforovému sloupu.

„Aha,“ neodvrátil od Tomíka oči. Ten se ale už na něj nedíval, místo toho se vykláněl ze sedačky a mával někam na stranu.

„Když křičíš, tak pláče a zelená nenaskočí.“ Tomík dál vysvětloval. „Maminka říká, že na ni musíš mluvit jemně. Pěkně ji poprosit.“

„Tak jo,“ přišlo mu to jako neskutečná blbost. „Milá vílo,“ řekl tím nejjemnějším hlasem, „zmáčkni zelenou…“

„Jedém!“ najednou zvolal Tomík. „Zelená!“

Otočil se k volantu a zařadil jedničku. Když projížděli okolo semaforového sloupu, všiml si ve zpětném zrcátku mávajícího Tomíka.

***

„Ty fakt chceš zase vézt Tomíka do školy? Vždyť v pondělí máte tu velkou poradu…“ jeho žena nevěřícně kroutila hlavou. „Já myslela, že za ten týden toho máš dost…“

„Jestli ti to nevadí, tak bych ho v pondělí ještě jednou vezl já.“ Nevěděl, jak jí všechno vysvětlit.

„Tak jo … díky, že ho vezmeš.“

Byl rád, že svolila a nevyptávala se. Zatím co ona uklízela v kuchyni, jen tak pro sebe dodal: „Musím si něco ověřit… Tomík říká, že s jemností nejdál dojdeš… a mě to nejde do hlavy.“

Nevšiml si, že se jeho žena, skloněná nad dřezem, usmála a pokývala hlavou, jako by přesně věděla, o čem mluví.