Přišli jsme do hospody a posadili se k prvnímu volnému stolu. Měli jsme štěstí. Bylo chvíli po poledni a krčma už se pomalu zaplňovala.

Radislav odložil svůj zakrvácený kord i přilbu a s velkou námahou se posadil. „Eeeeeeh jooooo!“ Zachraptěl unaveně. „Na starýho šermíře leváka, jako jsem já, si nějakej pacholek jen tak nepřijde. Sem sice starej, ale pořád ne do šrotu!“

Pavel se škodolibě rozchechtal. „Aj, ty drž hubu!“ rozzlobil se Radislav, „nebejt mě, tak se teď válíš mezi ostatníma mrzákama dole v hradním příkopu, rozsekanej na hadry!“

„No tak pánové!“ zvolal jsem a střídavě pozoroval své dva společníky „Nejste tu, abyste se dohadovali, ale slavili! Úspěšně jsme ubránili hrad v jeho nejtěžší hodině! Bylo by smutné, kdyby osud kteréhokoliv z vás končil právě zde, v ušmudlané podhradní krčmě. Mezi sprostým lidem.“

„To jest možné, ale ajť se ten nevděčník za nos chytne a něco s chováním svým udělati ráčí! Taká nevděčnost! To svět neviděl…“ zahřímal starý baron.

„Promiňte příteli.“ prohlásil uštěpačně Pavel a vysekl Radislavovi hlubokou, avšak ironickou a neupřímnou omluvu. „Dovolte mi tedy, abych Vás na důkaz své vděčnosti oba pozval a veškerou Vaši útratu ze svého měšce zaplatil!“ Usmál se a vytáhl zpod pláště veliký, naditý měšec. Otočil se a kvapně vyrazil směrem k hospodskému.

Bylo mi jasné, odkud ty peníze má. Obírání mrtvol o jejich majetek se mi vždy hnusilo. Ale tentokrát jsem byl zticha. Kdybych původ Pavlových peněz před Radislavem prozradil, už by spolu nikdy nemluvili a naše vzájemné spojenectví by bylo v koncích… Nebylo to morální, pít za peníze padlých. Ale neměl jsem na výběr.

Odsunul jsem kožené křeslo vedle barona a posadil se. Hlava mi třeštila a rána v kolenu pořád mírně pálila. To mne ale nepřekvapovalo, byl jsem za to spíše rád. Ve srovnáním s ostatními jsem na tom byl pořád celkem dobře.

Starý Radislav, pomalu šedesátník, už dávno nebyl tak hbitý jako zamlada. Se svými bezmála devadesáti kily a plnoštíhlou postavou byl snadným terčem. Dostal mušketou přímo pod žebra. Jeho tlustý pancíř sice kulku výrazně zbrzdil, ale ne dostatečně. Zlomila mu dvě žebra a málem protrhla plíce.

Když ho tu takhle vidím sedět, tak si říkám, jestli to ten starý pán má ještě za potřebí. Byl by z něj mnohem lepší učitel šermu než voják. Panství má dostatečné a kde kdo ho zná. Kdyby si založil školu šermu, byla by zajisté nejlepší v celé říši. Holt, ta jeho zabedněnost a smysl pro čest. Jeho největší ozdoby, jeho vlastní zkáza.

Naklonil jsem se k baronovi a chtěl ho rozveselit nějakou veselou historkou. Ale Radislav seděl v křesle a mohutně odfrkoval. Usnul. Tak co, má na to taky právo, stařík jeden protivná. Aspoň pak nebude tolik nevrlý.

Odsunul jsem své křeslo od stolu a rozhlížel se po hospodě. Támhle vlevo stojí Pavel, říkal jsem si. Co ten zatracenec může tak dlouho dělat? Aha, hádá se s hospodským. To je mu podobné. Nu což, času máme dost. Já nikam nespěchám a Radislav už taky ne. Jen mu dejte, krčmáři, co si zaslouží!

Kousek za ním stojí strážný Antonín. Toho bych měl pak pozvat k našemu stolu, vždyť mi v té jeho strážní věži zachránil krk! Nebýt něj, tak bych se po točitém schodišti skutálel až dolů mezi nájezdníky. Jaké štěstí, že si ten den vzal na stráž právě halapartnu. Jeden by nevěřil, jak se dá zbraň proti jízdě využít i na hradbách. A támhle na konci místnosti, u rohového stolu…

Neviděl jsem tam, ale byl jsem si jistý, že tam někdo sedí. Všimnul jsem si malé, kouzelné záře, která z toho místa vycházela. Na malý moment se mezi mnou a tajemným stolem vytvořila úzká skulinka a já ji uviděl. Chladnou, mrazivou, ale pořád kouzelnou. Růži.

Seděla tam. Skleněná, křišťálová růže. Podobná těm, které jsem vyráběl jako vánoční dárky. Tahle byla ale mnohem mnohem větší. Lesklejší a dokonale čirá. Působila jako duch! Nikdo z hostů jako by ji neviděl.

Pomalu přišla k našemu stolu. Magicky zazářila a ukázala na volný taneční sál, který se před námi odkudsi rozprostřel. Byl rozlehlý a úplně prázdný. Děsivě prázdný, obklopený tmou. Bez kapely, bez tančících párů, bez židlí na sezení.

Najednou jsem si uvědomil, že šum krčmy úplně zmizel. Stál jsem tam sám. Sám uprostřed prázdného parketu a přede mnou jen ta křišťálová Růže.

V sále se rozsvítila světla a v jejich záběru byla ta chladná květina. Pomalu se pohnula. Nejdříve směrem ode mne, jako by chtěla jít pryč. Pak se ale zastavila a změnila směr. Obcházela mě velkým, vyhýbavým obloukem. Přecházela v půlkruzích sem a tam. Při každém jejím kroku se ozval jemný ale studený zvuk. Chladné vysoké tóny klavíru.

Uvědomil jsem si, že je mi strašné horko. Krvácela mi předloktí. Teplá krev silně pulzovala. Pomalu stékala až na konečky prstů a odkapávala na podlahu. Způsobily to ledové střepy, které jsem tam měl zařezané. Dlouhé, tenké, a mrazivé úlomky ledu.

Květina se po třetím obloučku zastavila a natáhla mým směrem jeden z okvětních lístků. List se kouzelně prodlužoval a prodlužoval. Začal se všelijak kroutit, až se od růže se oddělil. Jako by žil vlastním životem. Chvíli jsme tam stáli a dívali se na sebe. Tedy, aspoň já jsem se díval na růži. Ona na mě ne. Neměla obličej. Ale i přes to jsem měl pocit, že mě svým květem pozoruje.

Do toho se mezi námi kroutil její odpadlý okvětní lístek. Všelijak se zmítal a zuřivě bil do parket sálu. Zvuk tlučícího se skla mi byl stejně nepříjemný, jako předtím tóny z neexistujícího klavíru.

Ten odporný zvuk najednou přestal. Sklopil jsem hlavu od růže směrem k podlaze. Mezi námi už neležel jenom úlomek její krásy. Na místo toho se na zemi olizovala malá skleněná liška. Roztomilá, malá, ale stále studená. Studená jako všechno kolem. Jako její matka, jako střepy, které mě ještě před chvílí studily do předloktí.

Zvíře si mě zvědavě prohlíželo. Po chvilce se otočilo a rozešlo se ke své stvořitelce. Ta se k němu sehnula a odkudsi z prázdna vytáhla další květinu. Opět to byla růže. Byly si podobné jako sestry. Akorát tahle byla menší. Hezká, červená, prostě skutečná. Se zeleným stonkem, tmavými trny a rozevřeným květem. Liška ji vzala do tlamy a vydala se mým směrem.

Bál jsem se, abych ji snad nevyplašil. Nějak špatně se nepohnul, a to překrásné stvoření nevyděsil… Ale nemohl jsem se hnout. Jediné co jsem vnímal byl chlad střepů a odkapávající krev z konečků prstů.

Liška přišla až ke mně. Vložila mi květinu do zakrvácené dlaně. Potom se otočila a šla zpět. Stoupla si po boku Růže a vypadala jako cvičený pejsek.

Chvíli jsem si ten podivný dárek prohlížel. Pak jsem se znovu podíval na Růži, potom na lišku a rozhlédl se po sále. Pořád prázdný. Děsivě prázdný.

Když jsem potom otočil hlavu zpátky k Růži, už tam nestála. Ani liška už tam nebyla. Odešly. Jen v dálce sálu jsem viděl dva stíny. Jeden větší a jeden menší, jak za doprovodu klavíru odchází kamsi do neznáma. Za černý mlhový mrak, který objímal nekonečný sál.