Za dávných časů, kdy bylo k počátku světa blíže, kdy Matka Příroda pevně vládla vší svou silou a její moc neochvějně čněla nad celým širým světem a obepínala jej jako náruč milující bytosti, za časů, kdy byl mrazivý chlad ještě uzavřen hluboko v útrobách hor a srdce lidí otevřená dokořán, sestoupil jednoho dne pán zimy, Mráz, dolů do údolí.

Po celý rok naslouchal, jak se šíří zvěsti o nevýslovné kráse, před níž se tají dech a která zastíní snad i samotné slunce s jeho životadárným svitem. Zkazky o ní se nesly v ozvěnách soutěskami skal, šuměly v korunách stromů, linuly se ve štěbetu ptáků i v eufonickém svědectví dešťových kapek. Mráz neměl stání, její obraz mu nedal spát. Rozhodl se proto, že ji stůj co stůj najde.

V zástupy služebnictva povolal myriády ptáků temných jako antracit – důstojných, leč znepo-kojivých poslů konce slunečných dní z východních končin. Jejich lesklá těla obtěžkal břímím darů, s nimiž se hotovil navštívit milé své byt: sněhové přikrývky sotva vtěsnané do proutěných nůší, kožené měšce po okraj naplněné těmi nejzářivějšími hvězdami z polární oblohy, vyduté vaky překypující poryvy severního větru a kované truhlice uzamčené na devět západů s pečlivě uloženými ledovými krápníky roztodivných tvarů a velikostí, členy to podivuhodného zvonivého orchestru.

Jeseň dostoupila vrcholu a on vstupoval do krajiny tklivých krás a dloužících se stínů; slunce prchavě hřálo pouze na tváři k němu dychtivě přivinuté. Ve vzduchu bylo cítit popadané listí hrající tisícero barvami, pečené kaštany, brambory uzmuté chladnoucí prsti a s neochvějnou jistotou nadchá-zející pokojný skon.

Cestou shůry ze svého ledovcového paláce kolem sebe Mráz rozséval sněhový poprašek a křišťálový třpyt. Když však zrána, pln očekávání, stanul i se svým doprovodem na úbočí vysoké hory, zavřel oči, ztišil rozjitřenou mysl douškem omamné vůně života před jeho završením, znovu procitl a zeširoka se rozhlédl. Kde však hledat tu, u níž doufal nalézt klid? O tom pohoří, hvozdy i hejna ptáků brázdících ztěžklou olověnou oblohu mlčely.

Ticho, jež se stávalo tíživým, prolomil podivný rej nesoucí se z nedalekého okolí, kde za řídkým porostem rozložila svá ramena drobná víska. Původcem onoho zvuku, který Mráz doposud nepoznal, bylo klubko zvláštních tvorů: dětí. To místní drobotina skotačila při hrázi malého rybníku položeného uprostřed vsi.

I vydal se Mráz tím směrem. Jakmile jej děti i s jeho společníky spatřily, ustaly ve svých hrách a vystrašeně pokukovaly z jednoho na druhého, aniž věděly, co si počít. Nakonec, jak už to tak u dětí bývá, převládla zvědavost a vystrnadila prvotní obavy. Děti se jaly vítat neznámého velmože oděného v bohatě stříbrem vyšívaném kabátci s pláštěm z nejtenčí jinovatky, sedícího na nádherném grošákovi s hřívou jako sněhová závěj a s průvodem natolik neobvyklým, až zrak přecházel.

Mráz děti laskavě oslovil a požádal o radu, kde by našel svoji spanilou milou, o jejíž kráse klokotá říční kamení, šepotá listoví i jehličí, trylkují ptačí hudebníci. Děti o takové paní neslyšely, avšak vzpomněly si na pohádku, kterou jim onehdá vyprávěla babička. Byla to pohádka o jižních dálavách, kde jsou prý hory z toho nejsladšího ovoce, lesy z voňavé skořice, medové tůně a lidská srdce – no považte – ze zlata! Tam by jistojistě nalezl i tak vzácnou paní.

Mráz se na překřikující se ratolesti srdečně usmál, přičemž odhalil dvě řady bělostných zubů, a poděkoval jim. Poté pobídl koně, jemuž říkal Blizard, a rozjařeně vyrazil kupředu. Děti celé to kouzelné procesí pozorovaly, až dokud zcela nezmizelo za závojem husté mlhy. Když tu se najednou ozvalo radostné zakřepčení nejmladšího z nich. A že byl důvod k veselí! Hladinu jejich rybníčku kryla souvislá vrstva ledu, po níž se dítka klouzala jedno za druhým, ba i naráz. A kdyby jim nevyhládlo, klouzala by se tam snad do rána.

Zatímco se den nachýlil k poledni, tedy k době, kdy je podzimní slunce stále ještě s to zpříjemnit chvíle komukoliv, kdo by se jal pod jeho paprsky putovat, narazil Mráz a jeho dvořané na vozku, jehož zplna naložený žebřiňák uvízl hluboko v blátě. Vozka, statný chlapík v nejlepších letech, chodil od jednoho kola k druhému, obcházel vůz z jedné i druhé strany, domlouval oslíkovi, zvířeti, které mělo na první pohled k ochotě daleko, pobízel jej nejdříve po dobrém, pak i po zlém a především – lamentoval. A poněvadž kdysi sloužil u bandúrů, spustil bandúrskou. Panečku, jak ten dovedl klít!

Užuž se chystal k další salvě notně vyprášených nadávek, ušetřeno přitom tentokrát nemělo zůstat ani manželčino příbuzenstvo ze čtvrtého kolene, když tu si všimnul, že není sám. „Dobré den, milostivé pán!“ pronesl zprvu poněkud zaraženě. Vzápětí se však vzpamatoval a pokračoval již s krajním rozhořčením v hlase: „Tož si tak člověk valí s kůžó na trh“, byl totiž povoláním koželuh, „nakópit zásoby a vůbec a taká šlamastyka ho trefí. Setsakramentské sajrajt!“

Mráz shovívavě vyslechl vozkovu obžalobu světa a zeptal se, zda mu není známo, kde by mohl najít svoji milou, o jejíž kráse se proslýchá napříč skalistými horami, v hlubokých hvozdech i v široširých polích. „Hernajs, já o žádnejch paničkách nic nevim, nemám na to kdy. Ale ty ptáčiska, ty teda máte pěkně vochočený!“ Zkoumavě si prohlížel opeřené čeledíny a o poznání smířlivěji dodal: „Voptejte se dál ve štatlu, majó tam učené spolek a haldy těch jejich bichlí.“

Mráz popřál vozkovi hodně zdaru a než se vozka stačil odtrnout od starostí „o svejch pět švestek“, celý ten podivný ansámbl jako by se vypařil, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Vozka, jaksi nazdařbůh, mávl rukou a posunul si hučku do čela, že jako přemluví to umíněné tažné zvíře k pohybu. Když v tom se – jaké to překvapení! – kola vozu počala zvolna uvolňovat ze svého mazlavého vězení, jak oslík, jemuž byla náhle zima, rezignoval na protesty a poslušně kladl jednu nohu před druhou. Povrch pod kopýtky tuhl a tuhl, kola se zdvihala výš a výše, až vůz i oslík stáli na pevné cestě. Vozka se vyhoupl na kozlík a měl radost, jak si zase jednou v nouzi pomohl.

Když se v podvečer Mráz přiblížil na dohled k městu, ihned bylo jasné, že něco není v pořádku. Jindy rušné předměstí dočista zelo prázdnotou a cítit bylo tentokrát více nežli jen tlející listí. Nad městem se zvedal mrak černého dýmu a chystal se je nemilosrdně zadusit. Mráz se sehnul ke svému grošákovi a cosi mu zašeptal do ucha, načež se oba vyřítili vpřed jako vichřice, zanechavše za sebou špalír havranů, jakož i rozrytou půdu.

Město tonulo v plamenech, které postupně stravovaly stavení za stavením. Lidé pobíhali po ulicích s vědry vody, jiní obtěžkáni vším, co stačili pobrat holýma rukama z hořících domů. Všude vládl nesmírný zmatek. Mráz se rozhlédl kol dokola, až pohledem ulpěl na staříkovi prchajícím před zkázou s náručí plnou knih. Zavolal na něj: „Hej, starý, co se ve městě zdejším přihodilo?“ Jeho burácivý hlas, jasný a zřetelný, se nesl jakoby z dáli. Oslovený se vylekal, rozsypal obsah náruče na zem, nešťastně přitom lomil rukama, než ze sebe vysoukal: „Kohout – červený – knihovna!“

Mráz se narovnal v třmenech a v tom se prudce ochladilo. Po dláždění se jako mávnutím kouzelného proutku počal v bezpočet směrů rozprostírat mrznoucí opar, jenž za sebou zanechával sychravou vlhkost a lezavý chlad, zkrátka a dobře, zimu až zalézalo za nehty. Živel bojoval s živlem.

Když bylo vše vůkol chladivě bílé a mrazivě lesklé a ledové květy rozkvetly po celém městě, z něhož učinily tu nejkrásnější zahradu, jakou svět spatřil, i červený kohout pro samou zimu uprchl, Mráz seskočil z koně. Ale co to?! V odrazu kašny se skvěla silueta jeho milé! Starý knihovník, stále ještě rozrušený, přistoupil, aby poděkoval za záchranu knihovny, paměti a svědomí lidského rodu, jenže jakmile spatřil obraz vykreslený na zamrzlé vodní hladině, polohlasně, jakoby pro sebe, pronesl: „Rosa Algernon.“ Mráz sebou trhl: „Starý, Ty víš, kdo to je?“ Muž odvětil: „Jistě, pozemské zhmotnění krásy, algernonská růže.“ Nasadil si brýle, vzal do ruky jednu z knih, které s sebou vláčel, rozevřel ji a zabodl prst kamsi doprostřed stránky: „Mluví se o ní, jak v Atlasu bytostí, předmětů a rostlin přesahujících panství člověka nad světem, tak ve sborníku…“ Mráz jej netrpělivě přerušil: „Zadrž, starý! Kde ji najdu?“ Stařík napůl rozladěně, napůl ledabyle prohodil: „Přeci támhle, vedle chrámu.“

A vskutku, byla tam! Mráz se sklonil před její karmínovou krásou, něžně ji uchopil do rukou, aby si mohl přivonět. V tu chvíli ucítil, jak její teplo rychle mizí pod dotekem jeho prstů a jak se celá mění v led. Odtáhnul se, bylo však příliš pozdě. Hluboký zármutek sevřel jeho srdce. Z ozobených hrdel jeho věrných splýval nářek, neboť byli se svým pánem jedno tělo a jedna duše. Mráz jim přikázal odložit svěřené dary, aby tyto mohly sloužit lidem, a odebral se zpět na sever, odkud rok co rok putuje k hrobu té, jež se měla stát jeho milou, aby jej pokryl ledovými květy, mezi nimiž jest nejkrásnější.