Moře zrození bylo klidné. Nad hladinu vyskočilo několik rybonožců a v povětří řvali kormoráni.

Paroloď si neúnavně razila cestu vpřed. Z komínů stoupal k obloze kouř, strojovna řvala jako lokomotiva a poháněla obří kolesa po bocích lodě. Parník vezl královnu Katalisu a její průvod. Všichni věděli, že vládkyně nesnáší plavbu, ale od doby, kdy začaly feningské kmeny na hranicích útočit, neměla na výběr.

Musela vyřešit nepokoje co nejdřív.

Michon Bastmartgen vyšel na horní palubu, protáhl se a prohledával očima okolí. Patřil ke Střelcům, elitní jednotce z druhé straně kontinentu, a v Katalisu víc než půldruhého roku plnil tajnou misi. Byl královniným osobním strážcem a musel být v její blízkosti vždy, když ho potřebovala.

Kam šla ona, šel také.

Nebylo země, kam by ji nenásledoval.

Nasál svěží vzduch a zadíval se na hladinu. Tyhle vody si pamatoval jinak. Před rokem je bouře vyvrhla na jednom z písčitých ostrovů v průlivu, kde se poprvé ocitl s královnou sám. Otočil se čelem k zádi lodě a dlouho zíral na dveře její kajuty.

Ztěžka si povzdychl.

Prohodil pár slov s kapitánem lodě a zamířil do podpalubí, aby si zacvičil. Cestou si vložil do úst tobolku musú a oddal se jej opojné moci. Vždy vítal na chvíli možnost zapomenout na celý svět.

*

O hodinu později ho vyhledala vrchní komorná a volno mu skončilo. Královna si ho vyžádala. Vešel do její komnaty jak na porážku.

„V noci jsi mi chyběl v posteli,“ řekla a ani nezvedla pohled. „Zase. Šest dní! Zapomněl jsi na mě?“

„Ne.“

„Miluji tě, hezounku.“

„Já tebe nikoli,“ vyslovil Michon. „Má úloha je chránit tě, ne s tebou spát.“

Nadzvedla obočí. „Nezahrávej si. Mohl bys přijít o mou přízeň. Nebo o hlavu.“

Na její výhrůžky nedbal. Poznal, kdy je myslí vážně. „Můžu jít?“

Neodpověděla. Pomalu se zdvihla ze svého lože, upravila si poloprůsvitnou tógu tak, aby mohl obdivovat její tělo a přistoupila blíž. Voněla směsí levandule, divoké růže a santalového dřeva. Magická vůně! Sahala mu jen po bradu, ale i tak působila majestátně, jak se na královnu patří. Zdvihla hlavu a pohladila ho po blonďatých vlasech. Ucukl a ustoupil o krok. Všiml si bolesti v jejich očích.

„Ach, ty můj hlupáčku. Za pár dní budeme mezi divochy a já se bojím. V tvém objetí bych byla…“

„Ochráním tě.“

„Na to spoléhám, leč mám i jiné potřeby,“ přitiskla se k němu a sáhla do rozkroku. „Potřebuji tě cítit. Jako žena.“

Víc nevydržel. Něco zamumlal a bleskově se otočil. Vyřítil se ven rychle jak levhart na lovu a zastavil se až na přídi. Ta ženská mu dokázala poradně lézt na mozek! Věděl, že má-li mise být úspěšná, musí tomu podřídit všechno, ale měl své důvody, proč se mu některé věci vykonávaly hůř. Bylo jen otázkou času, kdy spolu začnou spávat, ale on se cítil provinile. Artila ho čekala v domovině vzdálené tři tisíce legií, ale to mu nedávalo právo, aby ji podváděl.

Navíc se mu královna dostávala pod kůži.

Sám nevěděl, co k ní cítí. Svou snoubenku, ač byla daleko, miloval a nebylo dne, kdyby na ni nemyslel. Také však měl své potřeby a vládkyně byla známa svým chtíčem a vášní…

Ne, takhle to dál nepůjde. Po téhle výpravě z Katalisu odejde zpátky domů.

Mise, nebo ne. Už dál nemůže.

Z myšlenek ho vyrušil plavčíkův hlas. Michon zdvihl pohled. Na obzoru se zatřpytilo světlo majáků, proniklo k parolodi a spustilo u posádky bujaré veselí. Vypadalo to, že se do Kar Matisu dostanou bez problémů. Nebezpečné vody pověstné svou divokostí a bouřemi je nechaly proplout.

*

Děsivý křik přetrhl ticho noci a zdálo se, jako by ječely desátky lidí, avšak řev vycházel jenom z jedněch úst. Posádka běhala sem a tam. Vypadalo to, jako kdyby někoho vraždily a taky to byla pravda. Řval jeden z námořníků. Zmítal se na palubě bez ruky a nohy, škubáním těla roztíral kaluž krve. Na první pohled bylo patrné, že mu nepomůžou.

Konečně se zjevila příčina.

Nestvůra!

Pleskot křídel a kvílení přikoval lidi k palubě. Michon se krčil na zádi, kde ho nečekaný útok zastihl. Šílená bolest mu sevřela hlavu. Pokoušel se sáhnout po tobolce, ale neměl dostatek sil. Už myslel, že mu praskne lebka, když zvuk ustal.

Na okamžik.

Výstřel zaduněl v tichu jako rána z kanónu. Něco velkého heklo, žuchlo o ráhno a dopadlo do hloučku lidí na přídi. Znovu se spustil jekot, ale také nahněvané hučení. Ti, kteří se vzpamatovali jako první, popadli, co jim přišlo pod ruku, a bestií do mrtě umlátili.

Když se k ní Michon prodral, už nebylo poznat, co to bylo. Lidé kolem si cosi šeptali. Valëvala. Střelec sice za léta pochytil spoustu slov z cizích jazyků, tentokrát ale neměl ponětí, o čem katalisané mluví.

Z tmy se vynořil snědý chlap s růžky nad obočím. V rukách měl zvláštní pušku, jakou Michon jakživ neviděl.

„Létavice,“ řekl. „Být hladová, když se zatoulat do přístavu. Mít štěstí. Kdybych jich být víc, my umřít tady. Na takové nestačit zbraně smrtelníků a má Vichřice nedat víc než pár ran.“

Otočil se na bosých tlapách a zamířil pryč. Navzdory chladu byl od pasu nahoru nahý a všichni viděli jeho páteř posetou modrými rohy. Nebylo to poprvé, kdy Michon uviděl mirrka, ale v této oblasti ho nečekal. Málokterý z nich opouštěl domov kdesi na jižní polokouli. Další překvapení přišlo poté, co zaklepal na dveře královniny kajuty a ta cizince vtáhla dovnitř.

„Kdo to byl?“ zeptal se Michon nahlas.

„J`are Chigalo. Nevím, jak k němu Jeho Veličenstvo přišlo, ale při Össovi, ani si nedokážu představit, kdyby tu nebyl...“ řekl námořník a zdvihl k němu zrak. „Proč jste nám nepomohl vy? Zbytečně umřel jeden z nás.“

Oba zavadili pohledem o mrtvého. Někdo ho odtáhl ke stěžni a zakryl celtovinou, zmizely i odtržené končetiny. Kapitán s několika dalšími se radili, co s ním. Michon mlčel. Nerad přicházel o spolubojovníky. Zůstal na palubě celou noc a všech se stranil, zahalený v plášti vypadal jako bůh hněvu.

*

Kar Matis opustili na palubě bambusových člunů s hedvábnými plachtami, každou loď obsluhoval lodivod s bidlem pro případ, že by narazili na mělčinu. Z královnina doprovodu, který s nimi přeplul průliv, zůstala jenom třetina. Veletok je vedl do vnitrozemí jako stříbrná stuha obklopená zeleným mořem. Pluli proti proudu bez příhod, přesto se několika kolizím vyhnuli na poslední chvíli. Řeka představovala hlavní dopravní tepnu a byla plná lodí a člunů, od rybářských bárek až po pirogy přeplněné zbožím.

V okolí se to hemžilo ptáky, plazy a všelijakými rybami, zátoky byly plné krokodýlů a mezi stromy po obou březích se přeháněli opice, skákavce a kočkovité šelmy. Celé dny a noci kolem nich hučeli zvuky pralesa a všichni netrpělivě vyhlíželi konec plavby.

Arktalis se objevil při třetím východu slunce. Město bylo živé, hučelo to v něm jako v úlu. Příchod královny sice narušil každodenní rytmus a brzy o ní mluvili snad všichni, ruch však ani tak neustal. Mnohým její příchod nebyl po vůli, našli se dokonce i takoví, co bučeli a hrozili pěstí, na víc se ale nezmohli, než je rozehnala městská stráž.

Město sestávalo z desítek poschodí, každé stavění v dohledu bylo ze živých porostů pokroucených tak, jak si jen fantazie dokázala představit. Na dolních podlažích přístav a sklady rostly jak houby, úzká stopka coby výtahy, nebo točitá schodiště a na vrcholu široké podlaží v podobě klobouku. Všude se třpytila voda. Fontány, vodopády i akvadukty. Po nábřeží a blízkém okolí se pohybovaly stovky ras. Michon měl před očima důkaz, že industrializace bude v souboji se živou přírodou vždy tahat za kratší konec. Všechny obdivuhodné stroje, vynálezy a architektura na tom nic nezmění.

Trvalo jim víc než půl dne, než dorazili do místního paláce pro královnu, a skoro stejný čas jim zabrala důkladná prohlídka rozsáhlé budovy. Po pokusu o atentát v centru Katalisu minulý měsíc a po nepokojích na hranici, nemohli nic podcenit. Tahle země jí sloužila stovky let, ale to neznamenalo, že to tak musí zůstat navěky a hranice ležela blízko. Navečer si vládkyně předvolala místokrále a dohodla s ním počet jednotek, kolik může město postrádat, aby pokračovaly s ní jako ozbrojený průvod. Pak se stáhli do soukromí a důvěrně si popovídali. Michon držel stráž na nedaleké terase.

Zdaleka ne sám.

„Proč ty nejít spát?“ prohodil mirrk. „Já ji zvládat.“

„Do toho tě nic, roháči. Ty sdílíš lůžko, já ji chráním.“

„Muž se jen ptát. Nezáviď.“

„Ani nevíš, jak se pleteš,“ přecedil Michon.

Nejvíc ho štvalo, že ten ničema má pravdu. Chtěl, aby to bylo naopak. Setkání trvalo hodinu. Nic závažného, co by ohrozilo její bezpečnost, se nestalo, ale jedna věc upoutala Střelcovu pozornost. Když se s pánem města loučila, odevzdala mu zapečetěné listiny.

„Můžeme jít spát,“ řekla, když k nim dorazila. „Zařídila jsem vše, co jsem potřebovala.“

Zasmála se a přijala mirrkovu ruku.

„Dobré zprávy?“ zeptal se Michon.

Neodpověděla. Michon je oba následoval až do předsíně její komnaty a poté tam zůstal celou noc. Naštěstí stěny byly tlusté.

*

Armáda jezdců vyrazila do vrchoviny v řadě za sebou, vinula se jako líný had. Putovali na západ po obchodní stezce. Ta vedla do kopců a brzy vyměnili vlhké klima za chlad hor. Období jim přálo a na druhou stranu se dostali za několik dní bez úhony.

Kraj se srovnal. Křoviny, jehličnany a smíšený les vystřídaly bambusy, cedry a dešťové lesy. Obyvatel bylo poskrovnu, většina uhýbala z cesty, nebo zůstávala ve svých obydlích. Oddíl tisíc vojáků vzbuzoval strach.

Na čele jel J`are Chigalo s královninými pobočníky. Michon chtěl jet vedle něho, ale královna ho nepustila. Cesta byla klidná až do devátého dne. Pak se na oběd zdvihlo pozdvižení, vojsko zastalo a ke královně se brzy dostaly zprávy. Hlídky objevily vesnici plnou mrtvol, ale nikdo nevěděl, kdo mohl domorodce povraždit. Pak se vrátil mirrk.

„Ty lidi zabít divoká zvířata, nejspíš smečka golevů,“ řekl. „Být roztrhaní na kusy. Muž doporučit abychom se místu vyhnout.“

„Počkejte,“ zvolal Michon. „Chci je vidět“.

„Proč?“ zavrčel mirrk.

Dříve než mu stihl odpovědět, královna dala svolení. Již věděla, kdy je třeba dát na Střelcovo podezření. Nejednou jí tím zachránil. Teď, blízko území kmenů, se bála léčky stále víc. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že je výprava v ohrožení, ale feningovia byly nevyzpytatelný.

Zakrátko už Michon zkoumal mrtvoly. Mlčky prohledal několik z nich. Při páté se málem pozvracel. Tušení bylo správné. Lidi neměl na svědomí žádný golev, či jiná šelma. Žádná smečka by nezaútočila na vesnici jenom tak, a ty rány nepatřily zvířatům.

Magie!

Co měl dočinění s mágy doma, jejich kouzla zanechávala po sobě prášek barevného popelu a podobný objevil i tady. Nemohlo jít o náhodu. Rychle se vrátil.

„Žijí tady čarodějové?“

„Říká se, že feningské ženy ovládají moc,“ odvětila královna. „Vždy mi to přišlo víc jako vymyšlená hrozba než skutečnost. Myslíš, že vesnici mohly mít na svědomí ony?“

„Kdo ví? Nebo se po okolí potuluje pošahaný mág.“

„Musíme pokračovat, nemůžeme feningy nechat čekat,“ rozhodla královna. „Nech posílit hlídky.“

V cestě pokračovali obezřetněji, ale na žádnou další hrůzu nenatrefili. Obloha se zatáhla a vynořila se bouřková mračna. K večeru je déšť dostihl a uvěznil na pahorku blízko džungle. Celou noc pršelo a ráno je čekalo překvapení.

„Feningové?“ ukázal Michon na skupinku rudo-oranžových stvoření před táborem. „Už jsem viděl leccos, ale…“

„Dávat pozor na jazyk,“ upozornil ho J`are. „Slyšet líp, než lidé a být to inteligentní tvorové.“

Příslušníci kmenů vypadaly jako kříženci opic, kočkodlaků a lidí. Stáli na dvou nebo na čtyřech a upřeně se dívali na vojáky. Oblečení byli jenom dva. Oděv vypadal víc obřadně než užitečně, hustá srst zakrývala celé tělo, ale i tak se dalo rozeznat, že jde o samce a samici. Když jim vyšly vstříc, bylo zřejmé, že jde taky o vůdce.

„Jsme rádi, že přicházíte v míru,“ promluvil fening-muž. „Pravdou je, že jsme čekali méně hostů, královno. Má to znamenat válku?“

Vládkyně se uklonila. „Ctěný kebire, děkuji za přivítání,. Boj mezi námi je poslední věc, po které toužím. Jsem daleko od domova a na cesty se neodvažuji bez ochrany. Jistě jste slyšel o incidentu v mém paláci před měsícem.“

„Politováníhodná událost, ano. Zatím na armádu můžeme zapomenout, ještě jsme na hranicích. Vyberte dvanáct poslů.“

„Poslů? K čemu?“

„K jednání,“ řekla feninga-žena. „Naše neshody řešíme uvnitř posvátného chrámu. Jestli poslové přežijí, podřídíme se vám a zavládne mír. Když ne…“

Michonovi to rychle došlo „A my přinášíme válku, ano?“

Feninga a královna ho zpražily pohledem jako jedna. Ve vojsku i ve skupince v dálce to zašumělo a oranžokožci se chápali zbraní. Katalisané nezůstaly pozadu. Atmosféra rázem zhoustla.

Kebir zdvihl ruce. „Pozor na ukvapená slova, mladíku. Jak jsi říkal, viděl jsi leccos, ale to tě neopravňuje urážet naše tradice. Vždy rozhodujeme takhle.“

„Máte hodinu na rozmyšlenou,“ doplnila feninga.

Obrátili se a po čtyřech odskákali ke svým soukmenovcům. Než se za nimi sevřely šiky, rozezvučel se roh a od pobřežních hor se vrátil tlumený zvuk. Bubnování.

Vládkyně zuřila.

„Ještě jednou se ozveš a pošlu tě jako předkrm. Netrmácela jsem se sem proto, abych začala válku. Přišel jsi o rozum?!“

„Je to past,“ pověděl klidně.

„To vím také,“ zašeptala nejvíc, jak uměla. „Byla jsem na něco takového upozorněna. My tam půjdeme...“

„My?“

„Slyšel jsi! Vyber dvanáct mužů, těch nejschopnějších. Povede je J`are.“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Jestli má jít o ty nejlepší, tak je povedu já.“

Všiml jsi, že hněv jí zmizel z očí. Zjevně si uvědomovala, že na ně může čekat nebezpečí a nikdo z nich se nemusel vrátit živý.

„Nedovolím ti to.“

Nakonec kapitulovala. Měl bohužel pravdu, s ním měli šanci. Když uplynula hodina, feningové se vrátili a obě strany se dohodly na dalších podmínkách. Zakrátko byli připravení.

Michon se zaposlouchal do zvuku bubnů v kopcích a snažil se očima proniknout hradbu džungle. Pak se rozloučil, chopil se velení skupinky a vyrazily. Výpravu uzavíral J`are Chigalo se svou puškou.

*

Smích v chodbě zněl podrážděně. Zdálo se jako by ten hlas musel překonat obrovskou dálku, a to ho pekelně štvalo.

Už zbývá jenom jeden, pomyslel si Michon.

Deset vojáků vyvedl bezpečně z chrámu ven. Užil už pět tobolek, víc, než bylo zdrávo, ale zapřisáhl se, že o nikoho nepřijde. Svět kolem se změnil v rozmazanou šmouhu, droga mu zrychlila pohyby, ale narušila vnímání a smysl pro orientaci. Navzdory tomu dokázal střílet přesně.

Běžel po chodbách posetých oranžovými stvůrami a řval, co mu stačil dech. Zatracené opice! Podlá past. Feningové proti nim poslali ne tucet, ale stovky nepřítel. Tomu se říká spravedlnost. Kromě nich tu byla ještě prastará vzdušná bytost, která mořila jejich duše.

Jedinými, kdo jí dokázali odolat, byli Michon a mirrk.

Ten namyšlený ničema.

Namísto toho, aby vyšel s posledním mužem, vrhl se hloub do útrob chrámu. Michon musel za ním. Naštěstí mu ďábelský smích určoval cestu. Tušil, že když objeví jeho původce, najde i mirrka. Střelba už dávno utichla, zato řinčela jakási čepel. Po dvou zabočeních je konečně dostihl. Mirrk sedel opřený zády k stěně a švihal šavlí po tajemné rudé mlze všude kolem něho. Bytost byla dva sáhy vysoká a vzdušnými chapadly dorážela stále víc. Jestli postřehla nové nebezpečí, nedala to znát.

Michon měl dost času na to, aby pochopil, že útoky šavlí nebyly marné. Leč dříve, než stačily napáchat větší škody, bytost se stihla zformovat. Sáhl po poslední tobolce.

Bylo to na hranicí únosnosti. Přešel k mirrkovi, vytrhl mu šavli a začal nelidsky rychle sekat. Až teď ho bytost zaregistrovala. Brzy si všiml, že jí pochytil strach. Snažila se bránit, ale neměla šanci, obletoval jí jako kolibřík a neustále bodal.

Párkrát ho poranila, ale nepřestával. Točila se mu hlava, v hrtanu cítil žluč, ale bojoval dál. Tušil, že jestli poleví, nepřežije. Ze šmouhů se rýsovaly obrazce, ztrácel rychlost a pomalu mu docházela síla. Mlel z posledního. Pak zahřměla Vichřice a bytost se dala na útěk.

„Muž ji zahnat.“

Michon se otřásl a sklonil se ke zraněnému, aby zastavil největší krvácení. Bolela ho hlava a špatně viděl, ale nakonec se mu ho podařilo obvázat mirrka cáry vlastní košile.

„Chtít vědět, jak dostat tu létavici?“

„Řekneš mi to později. Teď nemluv a pomoz mi…“

„Muž tady zůstat, jestli nepovědět. Musíš slyšet.“

Byl umíněnější než samotná královna.

„Tak, jo. Mluv.“

„Špunty,“ chytil si uši. „Špunty mě zachránit. Víš… když být s ní v kajutě… Nemoct si pomoct, ona křičet při sexu jako pavián.“

Rozchechtal a nedokázal přestat prskat krev. Bylo to stále horší. Michon na víc nečekal, nějak ho vzal pod rameno, zařval a táhl ho ven. Funěl jako parník a každou chvíli klel.

„Jestli mi tady umřeš, tak tě zabiju.“

*

V královninu stanu vládlo takové dusno, že z Michona lilo jako z konve. Mohl klidně zůstat venku. Kapky deště bez přestání bubnovaly na střechu a narušovaly dunění bombardování z lodí z druhé straně hor.

O flotile neměl ponětí. Nepatřil k těm, co se vyhýbali krveprolívání, ale tady šlo o masakr. Dobře připravený a důkladně utajený vojenský útok, ale stejně masakr. Z této rány se feningové budou vzpamatovávat roky.

„Ta žena přece jen byla čarodějka,“ porušila ticho královna. „Žádná legenda. Pobila mi stovky chlapů. Škoda, že jsi nebyl poblíž.“

„Tohle byl po celou dobu tvůj plán?“

Přikývla a popošla k němu blíž.

„Není to země lidí,“ promluvil. „Nikdy tě nepřijmou za vládkyni. Proč?“

„Aby se vyprávěly příběhy o hrůzostrašné královně. Jestli se mě budou bát, nebudou tropit hlouposti.“

„Zkus to ještě jednou.“

„Víš, jaké mají zásoby nerostných surovin? Když je získám…“

Michon pochopil záhy poté, co vyšel z chrámu a uviděl za fregatami nákladní lodě s těžebními stroji na palubě. Katalis zaostával za ostatními zeměmi, každá říše kolem měla navrch, ať už šlo o úroveň industrializace, počty vojáků nebo speciálních zbraní.

Chytila ho za ruku. „Co J`are?“

„Má tuhý kořínek, ale obávám se, že do tvé postele víc nevleze.“

Zamrkala.

„Znamená to, že se ke mně vrátíš?“

„Měl bych? Jsi nebezpečná.“

„Právě proto,“ přitáhla si ho k sobě, „a také pro něco víc.“

Měla pravdu. Musí zůstat po jejím boku. A hlavně… chtěl. Jednou jeho oběť může změnit poměr sil na mapě. A ta doba může přijít dříve, než si kdo myslí.

Když se to Artila dozví, zabije ho, ale teď si z toho nic nedělal.