Občas chodím na Olšanské hřbitovy na procházku, zejména v létě e tam ticho, neběhají tam psy. Veverky, které občas přeběhnou přes cestičku, mi nevadí. Neruší mě ani cvrlikání ptáčků. Prohlížím si náhrobky a úpravu hrobů. Někdy vidíte nákladný náhrobek se zlatým písmem, ale výzdoba ukazuje, že tu pozůstalí byly naposled o Velikonocích. Někde už zřejmě není nikdo by na ty, kteří jsou zde pohřbeni někdo vzpomínal.

Vždy, když jdu okolo hrobů autorů, jejichž díla jsem četla, přemýšlím, co by říkali dnešní době. Jak by se jim líbil náš svět.

Na Olšanech je pohřbeno i dost herců, spisovatelů, ale nechodí sem k jejich hrobům tolik lidí jako na Slavín.

A právě proto jsem zde asi potkala člověka, který neodmyslitelně patří k Praze, i když zde hrob nemá. Zprvu jsem ho nepoznala a když mě ten kulatý tlusťoučký pán, nemoderně oděný, oslovil, byla jsem naštvaná

„Proč mě ten dědek otravuje!“, pomyslela jsem si a chtěla jsem ho beze slova minout."

„Dobrej den, milostpaní.“ Zopakoval podivný pozdrav."

„Dobrý den, pane. My se známe?“ opáčila jsem nevrle.

Pán se zatvářil smutně. Vypadalo to, že se snad rozpláče. Nemám ráda, když někdo brečí, a tak jsem se ho už poněkud vlídněji zeptala, co potřebuje

Odpověď mi vyrazila dech

„Víte, paninko, já hledám hospodu.“

„Tady na hřbitově?“

„Ne, ale už celý den bloudím Prahou a nemůžu najít hospodu.“

Dědek si ze mě dělá legraci. To mám za to, že jsem měkota. No, jak se říká: za dobrotu na žebrotu

„Vážený pane, nevím, co touhle šarádou sledujete, ale stačí vyjít na Vinohradskou ulici a je tam jedna hospoda vedle druhé.“

„No, to ano viděl jsem nápisy restaurace, ale to nejsou ty zařízení, kam jsem chodíval.“

Pán už zase vypadal, že se rozpláče. Podívala jsem se na něho pozorněji a nevěřila jsem svým očím. Stál přede mnou Jaroslav Hašek."

„Pane Hašku, kde jste se tu vzal a jak jste se sem dostal.“

„No kdysi jsem si přál, vidět Prahu v 21.století a ono se mi to splnilo. Jenže teď nevím, kam na pivo.“

Vysvětlila jsem mu, že jestli Prahu nepoznával po svém návratu z Ruska a lépe mu bylo v Lipnici, tak dnes, že je Praha úplně jiná, než když chodíval k Brejškovi nebo do Kravína.

A tak jsem ho pozvala na pivo do své oblíbené hospůdky.

Vyprávěl mi, že nikdy nedokázal nepsat, ale zároveň, že nedokázal psát tak, aby se zalíbil šefredaktorům.

„A co pobyt v Rusku?" ptala jsem se

Vyprávěl, že byl nadšen myšlenkou organizovat české legie pro boj s Rakouskem Uheskem. A pak přišla revoluce - rok 1917. On člověk spojený s kladenskými dělníky, anarchista duší, uviděl perspektivu změny měšťácké společnosti, která ho doma tak dusila.

„Tak jsem se zapojil do boje za tento nový svět. Viděl jsem ho jako říši svobody, rozvoje člověka. Fascinovala mě možnost podílet se na budování budoucnosti."

"Pane Hašku, pro našince jste milovníkem piva a hospod a hospůdek, ale v Rusku jste prý nepil alkohol."

"A pivo je alkohol?" Usmál se Hašek. A pak vysvětlil, ž v Rusku nemohl pít pivo, protože se v Rusku pivo nevařilo. A vodku, která se pila v Rusku, se pít nenaučil. Nechutnala mu.

"A co svatba se Šurou?"

"Šura, chtěla z Ruska. Přilepila se na mě. Starala se o mě a tak, když se rozhodlo, že se mám vrátit do Prahy, souhlasil jsem s registrací našeho soužití podle zákonů Sovětského Ruska. Věděl jsem, že podle zákonů v ČSR nebude náš sňatek považován za platný."

"Ale žil jste s ní i v Praze a vzal jste si ji i do Lipnice."

"Ano, po návratu do Prahy jsem se cítil dost osamělý. Řada bývalých přátel se ke mně nehlásila. I tady se Šura starala o mé pohodlí, ale samozřejmě z toho pofitovala."

"Víte pane Hašku nejvíc mi není jasný, proč jste se nestal po návratu členem Komunistické stany Československa? Dokonce to vypadá, že jste s toto stranou měl napjaté vztahy."

Hašek se podivil, z čeho usuzuju, že měl napjaté vztahy s KSČ. Vysvětlila jsem mu, že jsem četla, že vydávání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války nabídl KSČ, ale ta odmítla a teprve pak je vydával s Frantou Sauerem na vlastní náklady. Usmál se

"Máte pravdu. v tehdejší KSČ bylo mnoho politiků, které jsem znal jako sociální demokraty z doby před válkou. Oni znali mé výhrady k jejich politice před válkou a já jim také příliš nedůvěřoval. Nikdo z nich nepatřil ani k partě anarchistů z Kladna, ani k bohémě, která se scházela v Kravíně. Nebyli to moji přátelé z minulosti a nevěřil jsem, že jsou schopni a odhodláni budovat novou lepší společnost. A co vy, jaký vztah máte ke komunistům?"

"Zeptala jsem se zda má na mysli vztah ke komunismu nebo komunistům a aniž bych čekala na odpověď, začala jsem vysvětlovat svůj postoj.

"Víte pane Hašku, nevím, zda jste četl Ekonomicko-filozofické rukopisy od Karla Marxe, ale právě ty jsou klíčové pro pochopení, co se dělo s komunistickým hnutím ve 20.století. Bolševici zvítězili v Rusku a po 2.světové válce i v zemích střední a východní Evropy. Politikové se chytili myšlenky budování komunismu, ale jak napsal Marx již v 19.století nebylo to skutečné osvobození, nemohl to být skutečný komunismus. Proto mezi lidmi se říkalo, že všichni jsou si rovni a někteří jsou si rovnější. V pracovnách a ve školách visely na stěnách portréty, Marxe, Engelse a Lenina, ale marxismus se scvrkával v citace vytrhávané z kontextu a přizpůsobované potřebám toho nebo onoho politika. V 80.letech se začali komunisté dělit na chytráky a hlupáky jak ve svém románu v roce 1998 popsala Светлана Шипунова. Hlupáci nepochopili, že se část politické reprezentace rozhodla pro jiný systém a nedokázala se přizpůsobit novým politickým podmínkám. Všichni však se museli vyrovnat se skutečností, že komunistické strany koncem 20. století přestaly budovat komunitickou společnost. Komunistická strana v České republice vyhlásila marxismus za zastaralý a já se rozhodla nebýt její členkou."

"Naopak, pane Hašku, věřím, že komunismus je skutečnou budoucností lidstva. Souvisí to s mou vírou v pud sebezáchovy rodu. Ne vírou v Boha nebo magii, ale v přírodní zákony. Jsem přesvědčena stejně jako Marx, že člověk dosáhne takového stupně vývoje vědy a techniky, že práce nebude zdrojem pro uspokojování potřeb k přežití lidského rodu a v tomto okamžiku se sama práce stane potřebou, aby byl zachován liský rod."

Moje úvaha se Jaroslavu Haškovi líbila a líbila se mu i hospůdka, kde si lidé spolu povídají místo sledování sportovních zápasů. Pivo mu tam také chutnalo, ale po dvou pivkách a párku s chlebem, sdělil, že už si vůbec nepřeje někdy v budoucnu vracet se do Prahy, že mu tato návštěva stačila a že všechny kamarády tam u nich bude varovat před návratem do míst, kde pobývali zaživa.