Nešťastná shoda náhod

Čarodějky mají těžký život. A když se ho snaží zachránit tím, co umí, magií, obrátí se to proti nim. Krátká povídka, vsazená do středověku, kde mágové OPRAVDU existovali. Snažili se být nenápadní a splynout s obyčejnými lidmi.
Filmová história scifi
Slunce pomalu stoupalo nad obzor a zalévalo jezero zlatým třpytem. Vítr rozháněl jinak klidnou vodní hladinu, tvořil řady hladkých vlnek a rozbíjel je o peří hejna hus, které se nechávalo unášet proudem. Jedna z vln se zvedla do výšky a přelila se přes skloněnou hlavu podřimujícího kačera. Ten se s neskrývanou nevolí vznesl do vzduchu a odletěl, doprovázen svou družkou, k nejbližšímu břehu.
Z rákosí, poblíž místa přistání páru kachen, vylezlo něco mokrého a špinavého. Po čtyřech se to vyškrábalo na břeh a s hlasitým vzdychnutím sebou pláclo do trávy.
Kačer naklonil hlavu a svým starým zkušeným zrakem přelétl celé to mokré cosi. Byl to člověk. Lépe řečeno, nedávno odrostlé mládě samičího pohlaví.
Mládě zvedlo hlavu.
„Co na mě tak zíráš? He?“ řeklo kousavě.
Kačer naklonil hlavu na druhou stranu. Zvažoval, zda je ten člověk nebezpečný nebo ne. Po chvíli došel k názoru, že bude ve střehu, ale počká, co se bude dít dál. Lidé byli nebezpeční, ale na druhou stranu u sebe často nosili jídlo, a to už stálo za trochu riskování.
„Asi se divíš, co tady dělám,“ pokračovalo v mluvení mládě samičího pohlaví. „Věř mi, že sama nevím. Ale žiju! A to je na tom všem asi tak jediná pozitivní věc.“
Mládě se zvedlo do sedu. Kačer o krok ustoupil, aby si držel dostatečný odstup, umožňující pohodlný úprk. Ale mládě obrátilo pozornost ke svým nohám a zarputile zápasilo s návleky, kterým lidé říkali boty. Byly z kůže a dokonale promočené, což dohromady získalo efekt lepidla.
„Do háje!“ zaklelo mládě a vzdalo svou marnou snahu. „Poslední dobou mám fakt smůlu,“ řeklo a rezignovaně svěsilo ramena.
Kačer se pohodlně usadil. Zhodnotil, že mladý člověk nepředstavuje nebezpečí a jejich vzájemná koexistence na tomto malém kousku země je celkem příjemná.
„Kdybys jen věděl, co jsem zažila tuhle noc,“ řeklo mládě. „Netvářil by ses tak klidně. A víš ty co? Povím ti to. Už dlouho jsem neměla možnost si s někým popovídat. Tedy…s někým, kdo mě bude poslouchat a nebude soudit každé moje slovo. Za poslední dobu jsem se naučila, že je lepší, když o tobě ostatní vědí co možná nejméně. A tahle noc byla přímo zřídlo nových zkušeností. Nejlépe by to možná vystihlo rčení: Každý dobrý čin bude po zásluze potrestán!“ zasmálo se nad krutou ironií těch slov.
Zvedlo ruce a položilo tvář do dlaní. Kačer chvíli zaujatě pozoroval, jak si jeho družka, sedící vedle něj, čistí peří a pak se znovu obrátil k člověčímu mláděti.
„Asi bude lepší, když začnu od začátku. Začátky bývají vždycky hezké a bezstarostné. Tohle byl přesně ten případ,“ vyprávělo mládě se zasněným výrazem. „Ta vesnice se jmenuje Djula. Pár domků, malý kostelík, prostí lidé, jaké najdeš všude. Byla jsem unavená, hladová a bez peněz. Rodina místního hostinského se mě ujala. Tedy spíš jeho žena. Umím číst a psát. Taky to umím se zvířaty. To se jim hodilo. Pracovala jsem, oni mi dávali jídlo a moc si mě nevšímali. Všichni jsme byli spokojení, dokud...“
„Lissio!“ zařval hostinský Bertram a zpod hustého obočí pozoroval vrata od chléva.
Za pár vteřin se v nich objevila dívčí tvář, umazaná od hnoje. Bertram zhnuseně povytáhl horní ret a ještě víc svraštil obočí.
„Zítra budou v sousedním Ruteru trhy. Očekávám hodně hostů. Bohatých hostů!“ zdůraznil. „Všechno musí bejt připravený a naklizený. Až tady skončíš, pomůžeš ženě v kuchyni, jasný?“
Dívka mlčky přikývla.
Bertram nesnášel odmlouvání. Razil heslo, že On má vždycky pravdu a pokud to tak není, je lepší si to nechat pro sebe. Lissiino prosté kývnutí na jakoukoliv práci mu nesmírně vyhovovalo. Obrátil se k odchodu, ale na poslední chvíli se zarazil a křikl:
„Hlavně se před tím umej!“
Mládě zavrtělo hlavou a na tváři se mu objevil náznak úsměvu.
„Byl to sice pěkný mrzout, ale choval se ke mně slušně. Celá jeho rodina. Možná jsem si to malovala až moc růžově a ruka osudu, jak se říká, se mnou měla jiný záměr. Ale nebudu ti tu filozofovat. Raději se vrátím k vyprávění,“ řeklo a před další větou si důrazně odkašlalo. „Tak tedy! Ty trhy. Konají se jednou za rok a je to velká sláva, takže si jistě dovedeš představit, že bohatých hostů se k nám sjelo spoustu. A co mají takoví hosté?“ zvedlo tázavě obočí. „Peníze!“
Bertram se naklonil k ženě a objal ji kolem pasu. „Vilemíno, Vilemíno,“ zatrylkoval. „Tenhle den mám nejradši. Vydělali jsme tolik, co normálně za měsíc.“
Spokojeně se usmál a pohladil se po mohutném břichu.
„Co kdybychom si výjimečně otevřeli lahvinku toho dobrého cizího vína od bratrance Sameda?“ navrhla Vilemína.
Znala svého muže velice dobře. Byl trochu držgrešle, ale nadprůměrný výdělek ho vždycky dokázal obměkčit.
„Proč ne, však si taky zasloužíme trochu toho požitku.“
Vilemína se potajmu usmála.
Mládě vzdychlo.
„Měl to být pěkný, klidný večer. Nebýt tlupy lapků, kteří se rozhodli hostinec vykrást. Museli to mít naplánované dlouho dopředu. Věděli, kde budou peníze a že jich bude hodně. Strážní z Ruteru se jako každý rok, po skončení trhů, opili do němoty a v Djule nezůstal nikdo, kdo by se dokázal bránit,“ rozhodilo rukama do stran a pak je zase přitáhlo k tělu. „Tedy, do určité chvíle.“
„Ty! Barsi,“ rozdával rozkazy ramenatý dlouhán s dlouhými světlými vlasy, po stranách vyholenými do kostrbatých půlměsíců. „Protáhneš se oknem a otevřeš dveře. Molen obhlídne stáje, koně jsou dneska cennější než zlato. A vy ostatní půjdete se mnou. Až Bars otevře dveře, Novar bude hlídat. Kdyby náhodou někdo šel, dá nám znamení. Já, Roteren a Saver prohledáme dům a najdeme to zlato. Jasný?“
Pět hlav svorně přikývlo a otočilo se směrem k vesnici. Pod rouškou tmy se proplížili pod okny stavení, kde právě žena s červenými tvářemi ukládala ke spánku svých pět dětí. Přeběhli dvůr ke stájím a skryli se za vozem. Na dvoře byl klid. Pes, který jej strážil, před dvěma dny náhle uhynul.
„Bestie jedna! Určitě zas zhltal celou kost naráz a ta se mu vzpříčila v krku,“ okomentoval to tehdy hostinský Bertram. „Škoda ho, nenažrance.“
Rachitické Barsovo tělo se bez sebemenších potíží protáhlo malým oknem a vmáčklo se mezi dva stoly. Zpod přivřených víček bedlivě propátrával okolí. Vzduch byl čistý. Jako kočka odcupital ke dveřím a otevřel těžkou závoru. Po tmě vyháčkoval zámek a otevřel dveře.
Bars dokázal svými dlouhými prsty výborně otevřít cokoliv čímkoliv. Několikrát byl přistižen při činu, ale většina lidí se při pohledu na jeho vychrtlé tělo, tmavé kruhy pod očima a žluté koňské zuby, domnívala, že jde o mrzáka v posledním tažení, který by pravděpodobně zemřel dřív, než by stihli zavolat strážné, proto ho jen odehnali a jeho čin dál neřešili. Sám Bars si tuto skutečnost velice dobře uvědomoval a pro podobné situace měl připravenu roli choromyslného hlupáka, který vůbec netuší, co dělá.
Vůdce bandy lapků nakoukl dovnitř. Bars se zašklebil a pohodil hlavou.
„Nikde nikdo, šéfe!“ oznámil.
„Fajn. Hledejte dveře do sklepa. Tam si ten tlusťoch schovává truhlu s prachama.“
Lapkové se jeden po druhém protáhli dveřmi a rozprostřeli se po hostinci. Roteren a Saver, dva bratři, oba kučeraví jako ovčí rouno, přešli ke kuchyni a nasávali vůni pečeného masa, která se stále vznášela ve vzduchu nad mastnými pekáči.
„Ty dveře, vy hovada!“ syknul vůdce a dloubl oba hochy do zad.
Jeden z kučeravých bratrů sebou vyplašeně trhnul. Zvedl ruku, ve které křečovitě třímal dlouhý nůž a rukojetí narazil do stohu hrnců, vyrovnaných na sobě. Ozvalo se cinknutí a hrnce se s ohlušujícím rachotem rozkutálely po podlaze.
„Ty idiote!“ zavrčel vztekle vůdce. „Pryč vocaď!“
Udělal dlouhý krok směrem ke dveřím. Pod nohou se mu překulil hrnec a donutil jej k prodloužení kroku o délku, kterou nebyla jeho anatomie schopna provést. Zkusil ještě několik marných pokusů o udržení rovnováhy, ale nakonec sebou stejně plácl na zem. Jeho ruce se nevědomky sevřeli kolem Saverovi nohavice a nešťastného mladíka strhly s sebou.
„Jeden by řekl, že je to jen nešťastná shoda náhod,“ řeklo mládě trpce. „Kdyby všichni okamžitě zmizeli, nic z nadcházejících událostí by se nejspíš nestalo. Ale právě v tu chvíli se hostinský Bertram rozhodl zkontrolovat, zda zamkl dveře. Obyčejně to dělal hned po večeři, ale ten den na to zřejmě zapomněl. Vzpomněl si na to až pozdě večer a proto vešel do hostince dřív, než měl. A zaplatil za to.“
Bertram strnul s rukou na klice.
„Zase kočky!“ pomyslel si a vztek v něm okamžitě vzkypěl. „Říkal jsem už kolikrát, že se nemá nechávat otevřený okno. Ty mrchy cejtěj jídlo a lezou sem krást.“
Zprudka otevřel dveře. Svícen nesl před sebou, aby viděl na cestu. Doslova vběhl do kuchyně, brunátný jako zralé jablko, ale tam zastavil na místě. Světlo osvítilo podivnou scenérii. Mezi hrnci, rozházenými po podlaze, ležel na zádech dlouhán s rebelským účesem a přes něj klečel na všech čtyřech mladý kudrnáč. Jeho přesná kopie stála nad nimi. Všichni tři muži otevřeli ústa a několik vteřin na hostinského překvapeně zírali.
Bertramovi najednou došlo, jak se zmýlil. Otočil se na patě a pelášil pryč. K jeho velké smůle ale netušil, že lapků je uvnitř hostince ještě o jednoho víc.
Bars, ostřílený veterán vloupaček, neváhal ani minutu. Vytáhl nůž, který měl schovaný za pasem, přikradl se k hostinskému a jediným zkušeným pohybem jej bodl do zad. Hostinský zaúpěl a padl na kolena. Z úst mu vytryskla sprška krvavých hlenů.
Lapkové se mezitím vyškrábali na nohy a vrhli se ke dveřím. Hluk ale vzbudil i hostinskou, její dvě dospělé děti a služebnou, která spala ve stáji.
Mládě povytáhlo obočí a podívalo se na kačera, který už seděl jen několik kroků od něj.
„Hádáš správně!“ pokývalo hlavou. „Ta služebná jsem byla já. Probudil mě hluk. Vyskočila jsem ze seníku a vyběhla na dvůr. Tu noc krásně svítil měsíc, venku bylo světlo jako ve dne. Překvapila jsem jednoho z těch lapků. Zrovna ze stáje vyváděl koně. Den před tím jsem dostala nakázáno, aby byly stáje řádně nastlané, takže kroky kovaných kopyt nebyly slyšet. Rámus z kuchyně toho bídáka zaskočil stejně jako mě. Poskakoval na místě, jako by nevěděl, jestli se má jít podívat, co se stalo nebo utéct. Popravdě, hlavou se mi v tu chvíli prohnala úplně stejná myšlenka. Zírali jsme na sebe a ani jeden z nás nevěděl, co dělat. Ale pak…“
Rozrazily se dveře a do hostince vběhla Vilemína. Za ní její dcera Helga, korpulentní plavovláska s velkýma hnědýma očima a syn Krystof, urostlý mládenec, podobný otci jako vejce vejci. Vilemína se při pohledu na svého muže, plivajícího krev a drásajícího si kůži na hrudi, v marné snaze se nadechnou, hystericky rozkřičela. Její hlas, silný jako burácení padající laviny, přivolal skupinku mládenců a dívek, kteří se vraceli z Ruteru.
Čtyři lapkové vyběhli na dvůr před hostincem. Nemotorný mladíček jménem Novar couval před skupinkou vesničanů, posilněných těžkým vínem z Ruterských vinic, jež se prodávalo v hospodě U pečínky, vyhlášené karbanem a častými rvačkami. Novar se rozhlédl po dvoře. Přelétl pohledem vyplašenou tvář Molenovu, lemovanou dvěma koňskými hlavami, rozpačitá dvojčata Roterena a Savera, vztekem zkřivený obličej vůdce jejich bandy a nakonec krví zbroceného Barse.
„A je to v prdeli!“ prohlásil, pln pocitu, že výstižněji se jejich situace popsat nedá.
Po vzoru svých kumpánů vytáhl ze záňadří nůž. Bylo mu jasné, že tuto noc někdo zemře a on to být nechtěl.
Lapkové byli obklíčeni. Ze dveří hostince vystoupil Krystof. Tváře mu žhnuly spravedlivým hněvem, v ruce držel hůl, tlustou jako oj žebřiňáku. Z druhé strany se do vrat natlačila skupina zvědavých vesničanů s loučemi.
Vůdce lapků se rozhlédl po dvoře, hledaje jakoukoliv maličkost, která by se dala v nastalé situaci využít v jeho prospěch. Pouze jeho. Ostatní členové bandy pro něj byli, vzhledem k velkému počtu mladistvých, kteří nenašli zalíbení v těžké manuální práci, snadno nahraditelní.
Jeho pozornost upoutala mladá dívka, stojící ve vchodu do stájí. Rychlým pohybem se na ni vrhl, chytil ji za rukáv a trhnutím ji přitáhl k sobě.
V tu samou chvíli se pohnul kupředu i hromotluk Krystof, rozhodnutý lapky do jednoho pobít a několik vteřin na to jej následovala i skupina vesničanů s loučemi, poháněná alkoholem a pocitem sounáležitosti se svým rodákem.
Krystof se rozmáchl holí a ohnal se po Saverovi. Minul jen o vlásek, což v něm rozdmýchalo ještě větší vztek. K jeho smůle byli ale bratři Saver a Roteren synové potulného kejklíře a mistra v házení nožem. Roteren švihl rukou. Nůž vyletěl jako blesk a zabodl se Krystofovi do stehna. To rozlítilo skupinku vesničanů, kteří se jako hradba sunuli kupředu.
„Zpátky! Nebo jí podříznu jako prase,“ zaryčel vůdce bandy lapků a přitiskl dívce ostří nože k hrdlu tak těsně, až jej zbarvilo karmínem několik kapek krve.
To ale vesničany nezastavilo. Vůdce lapků věděl, co musí udělat. Pokud chce vyváznout životem, nesmí zůstat jen u slibů. Zatnul svaly na paži, aby mohl jediným silným trhnutím demonstrovat svá poslední slova. Ale vtom se stalo něco…
„Než budu pokračovat,“ zastavilo vyprávění mládě a vzdychlo. „Musím ti něco prozradit. Nejsem obyčejná holka. Jsem…řekněme…čarodějka.“
Mládě se na kačera podívalo a v jeho očích se zračilo provinění. Jako by ovládání magie bylo něco, co si člověk může vybrat. Kačera toto přiznání nechávalo ledově klidným, a tak mládě pokračovalo:
„Obyčejní lidé nemají čaroděje zrovna moc v lásce,“ řeklo trpce. „Myslí si, že jsme zlí a umíme jen vrhat kletby, uřknout zvířata nebo ničit úrodu. Ale tak to není. Většina z nás chce žít obyčejný život. Být součástí nějaké komunity, mít přátele, rodinu…“ hlas se mu zlomil. Rozplakalo se.
„Neznají nás, proto nás odsuzují. “ prohlásilo po chvíli a utřelo si uplakané oči.
Kačer natočil hlavu, aby na mládě lépe viděl. Ta podivná schopnost vylučovat vodu z očí ho fascinovala.
„Problémem není schopnost magii ovládat, ale neschopnost ji ovládnout v určitých vyhrocených okamžicích,“ řeklo mládě a hořce se pousmálo nad stupiditou tohoto jevu. „Třeba když víš, že se tě někdo v následující vteřině pokusí podříznout, pokud ten dav, co se na vás žene, nezastaví. A zároveň víš, že určitě nezastaví, protože je pro ně vetší motivací zneškodnit bandu lupičů, kteří dlouho terorizují okolí, než zachránit život jedné podřadné služce.“
Mládě omotávalo kolem prstu list ostřice, pak jej zvolna pouštělo a sledovalo, jak se z prstýnku znovu narovnává.
„A pak to šlo velice rychle!“
Vůdce lapků zařval jako zvíře, odhodil nůž a třásl rukou, jako by z ní chtěl něco setřepat. Předloktí mu hyzdily dvě černé spáleniny ve tvaru drobných ženských rukou. Povětřím se nesl pach spáleného masa.
Ohromení vesničané se zarazili. Sledovali, jak děvčeti rudě zasvítily oči, jak z dlaní vyšlehly stejně rudé plameny. Jak vůdce lapků vykřikl a zahodil nůž. Děvče zavrávoralo, jednou rukou si držíc poraněné hrdlo a druhou použilo jako drak svou tlamu, k chrlení ohně.
Plameny mlsně olízly vůdce lapků a usadily se na jeho oděvu. Ten znovu zařval a rychle ucouvl, ale narazil do svých kumpánů. Plameny přeskočily i na ně. Nastala panika. Lapkové řvali a zoufale pobíhali po dvoře. Vesničané ječeli a pobíhali po dvoře, ve snaze vyhnout se chodícím pochodním, které naráželi do všeho, co jim stálo v cestě a bezděčně předávali oheň všemu hořlavému.
Za krátko hořelo celé stavení. Hostinec, stáje, dům, sýpka i seník.
Mládě se chytilo za hlavu a promnulo si spánky.
„Určitě si umíš představit ten chaos, který tam zavládl. Nějakou dobu jsem to sledovala, než mi došlo, co se vlastně stalo a co jsem udělala. Málem mi podřízli krk. To jednoho rozhodí. Jakmile jsem se vzpamatovala, došlo mi, že musím okamžitě zmizet. Vstala jsem a prchala pryč, ale jen jsem proběhla bránou. Zink!“ naznačilo úder do hlavy. „A víc už si nepamatuju. Když jsem se probrala, měla jsem svázané ruce i nohy a byla jsem nacpaná v něčem malém a těsném. Ukázalo se, že je to sud.“
Mládě se ironicky uchechtlo.
„Vesničané měli za to, že když ovládám oheň, zabije mě voda. No, kohokoliv, kdo dýchá pomocí plic, zabije voda, ale v tu chvíli jsem neměla zrovna náladu jim něco vysvětlovat.“
Několik chlapů naráz zatáhlo za lano a sud sklouznul ze břehu. Vznesl se do výšky a rytmicky se houpal nad rychle uhánějícím proudem řeky.
„Ta, jež se zove Lissia,“ pronesl téměř obřadně starosta Gudental a významně ukázal prstem na houpající se sud. „se provinila hříchem největším. A to čarodějnictvím!“
Následovala krátká odmlka, která dala prostor nadávkám a souhlasnému mručení.
„Nejen, že způsobila požár zdejšího hostince, ale také způsobila smrt několika nevinných lidí.“
„Ano, hádáš správně,“ obrátilo se mládě na kačera. „Tím myslel ty lapky, co zabili hostinského Bertrama.“
Dav nenávistně zahučel.
„Jak je známo, čarodějnici lze nejlépe sprovoditi ze světa upálením, ale v tomto případě je to právě živel plamenný, který čarodějnici propůjčil k užívání sám ďábel. Proto přenecháme čarodějnici vodě.“
Starosta Gudental počkal, až utichne halas a pak dal pokyn ke spuštění sudu.
„Teď mi to přijde jednoduché, ale v tu chvíli jsem neměla ani ponětí, jak se z toho dostanu. Nebo jestli se z toho dostanu,“ řeklo mládě vzrušeným hlasem. „Jen si na to vzpomenu, rozbuší se mi srdce,“ otřáslo se a zhluboka nasálo vzduch do plic.
Sud tvrdě dopadl na vodní hladinu. Proud jej okamžitě strhnul a stahoval pod sebe.
Chlapi, kteří drželi provaz, zápolili se silou proudu.
„Neudržíme jí! Proud je moc silnej!“ křičeli.
Starosta zachoval vážnou tvář a razantně máchl rukou.
„To je znamení!“ zahalekal. „Voda ji chce zahubit. Pusťte provazy, ať si jí odnese.“
Mládě si lehlo a pozorovalo blankytnou oblohu. Kačer využil odmlky ve vyprávění k očistě peří.
Slunce stoupalo vzhůru a zalévalo je příjemným teplem. Byl opravdu krásný den.
„Byla to pěkná rána, když mě hodili do vody,“ promluvilo znovu mládě. „Vesničané samozřejmě nezapomněli do sudu vyvrtat pár děr, abych se netopila moc dlouho. To od nich bylo opravdu šlechetné. Ale zpět ke mně! Sud rychle nabíral vodu, takže jsem se během chvilky potopila. Sice jsem si stihla přepálit pouta, ale to mi pod vodou k ničemu nebylo. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Sud se se mnou kutálel po dně a narážel do kamenů. Každou chvíli by mi došel vzduch, ale pak…jako by se zastavil čas. Vykřikla jsem do vody a sud zaplavil oheň. Stačil jediný větší náraz a dužiny sudu se rozletěli na třísky. V poslední vteřině se mi povedlo vyplavat a nadechnout se, než mě proud opět strhl pod hladinu. Bojovala jsem dlouho. Naštěstí se mi podařilo chytit kusu dřeva, plovoucího kolem. Pak, už jsem byla na sklonku sil, se řeka zvolnila a donesla mě až do tohoto jezera. A zbytek už znáš. Raději se budu lidem zas nějakou chvíli vyhýbat. Nerada bych se do podobné situace ještě dostala. Copak jsem to udělala schválně? Chtěla jsem jen zůstat na živu. Nejsem žádná zlá zrůda, za jakou mě považují.“
Kačer zvedl hlavu a pohlédl do zelených očí lidského mláděte, které se pomalu zvedlo na nohy, ještě jednou se zhluboka nadechlo a pozvolna se vydalo pryč. Pak se ale zastavilo a ohlédlo se přes rameno.
„Ale příště je upálím všechny!“

Pospíšilová.luca

Pospíšilová.luca
Fantasy je můj život

Diskusia

Goran
Naozaj výborná poviedka. Profesionálne napísaná. S prehľadom a ľahkosťou. Ako stvorená na to, aby sa umiestnila, spokojne i vyhrala v súťaži :) A predsa nie prvoplánová, je v nej radosť z príbehu a dobré rozprávačstvo. Milá a svojská, sympatická hrdinka, jej netradičný poslucháč (hoci nemý, zdatne jej sekunduje a pekne ozvláštňuje dej a tlmí napätie z vylíčených udalostí) a rozprávanie koncipované ako rozhovor, vlastne len prehovor jednej osoby...
Aj keď je téma vážna a má čo povedať, je podaná príjemne nadnesene, s funkčným a veľmi vybrúseným humorom. Všetko to je prestúpené vycibreným beletristickým štýlom, žiadne začiatočnícke tápanie sa nekoná. Text nemá hluché miesto, úvod hneď upúta, záver zas pobaví, ulahodí a uspokojí čitateľa. Je tu toľko skvelých momentov a výrokov, že by stálo za to odpísať si ich.
Mne osobne príliš nevonia už nejaký čas módny trend svetáckych, ironizujúcich a drsňáckych hlášok (príde mi to už samoúčelné a mierne povedané vyžité), ale tu sa to stalo snáď len jeden, poťažmo dvakrát, všetko ostatné je na úrovni, veselé a osviežujúce. Možno by som len spomenul, že stredoveký mladý človek by sotva rozprával takto moderne a kultivovane, ale to je jasná daň žánru i štýlu a vlastne s tým problém nemám.
Z mojej strany veľký potlesk!
02.07.2021
Pospíšilová.luca
Děkuji za krásný a motivující komentář. Těší mě, že se vám má prvotina líbí.
03.07.2021
Goran
PRVOTINA???!!!
Wow, niekto tu má talent! - potom je Tvojou povinnosťou písať a písať a písať!!!
Super.
03.07.2021
Smrtislav Pierko
Tak rozhodne si to zaslúži pochvalu. Bol to veľmi pútavý príbeh, ale jednu drobnosť by som tomu predsa vytkol. Miešajú sa ti tam dve rozprávania, čo môže pôsobiť pre niekoho rušivo. Pravdepodobne je to tým, že pri publikovaní sa nezobrazujú medzery medzi odsekmi. Mne sa stalo vlastne to isté pri prvej poviedke. Možno si si už všimla, že to tu riešia pridávaním symbolov. (najčastejšie ***)
Každopádne vynikajúce čítanie a teším sa na tvoje budúce príspevky.
04.07.2021
Zlodejisnov
Ak odhliadnem od toho, že je text v českom jazyku (nemožnosť overiť gramatiku a štylistiku) zostáva tu už len dej a samotná pointa. Už v úvodnom popise si vyzradila, že sa jedná o čarodejnicu. Myslel som, že dej začne tým, ako žije čarodejnica. Preto ma sklamalo, keď sa vlastne 3/4 času nedialo nič fantasy a na konci prišla pointa, že je čarodejnica. Ak by si to začala tým, ako upálila banditov a od toho príbeh nejako rozvinula, pre mňa za mňa by aj čarodejnica upálila nakoniec toho káčera, lebo bola hladná, tak by to bolo oveľa lepšie. Takto mi to pripadalo ako nakuknutie do fantasy sveta a okamžité zabuchnutie dverí. Milovníci histórie by si určite prišli na svoje. Boží súd bol ako vyšitý, a tých neprávostí sa v stredoveku dialo naozaj veľa, len by som chcel vidieť viac práce s fantasy. To prepájanie histórie a fantasy sa mi v tomto prípade zadalo slabo využité. Tiež som trošku nepochopil to konanie dedinčanov... Nie je logické uväzniť človeka, ktorý vie niečo podpáliť do dreveného suda :D Drevo je predsa dokonalý katalyzátor pre podpaľača :D
04.07.2021
Pospíšilová.luca
Děkuji za komentáře a za každý postřeh. Jak se říká, chybami se člověk učí :) a rady zkušenějších autorů jsou vždy cenné
05.07.2021
BocianSara
Ako veľmi som si túto poviedku užila! Veľmi ma v komentároch prekvapilo, že je to tvoja prvá poviedka, pretože pre mňa je určite vynikajúca. Už len to ako si zvládla začať rozprávanie z pohľadu zvieraťa, spôsob akým si to členila ďalej a ako prirodzene to celé plynulo! Takto sviežo podať monológ mladého dievčaťa je extrémne náročné. Bavilo ma to, vôbec mi nevadilo, že čarovania tam bolo minimum :D K tomu drevenému sudu a ohňu - nikde nebolo povedané, že sú dedinčania takí inteligentní alebo skúsení aby im napadlo, že zviazaná čarodejnica môže ďalej čarovať :D
08.07.2021
Tomáš Staviteľ
Úplne súhlasím so Sarou. Skvelá práca talentovanej autorskej ruky. Píšeš veľmi plynulo a hladko, jazyk ovládaš, dobre sa to číta. Našiel som pár preklepov a opakovaní, ako napríklad - Lapkové řvali a zoufale pobíhali po dvoře. Vesničané ječeli a pobíhali po dvoře... - na to pozor. Šikovný betaread by ti s tým určite ľahko pomohol :). Samozrejme sa ale tieto drobnosti stratili vo výborne zvládnutej formálnej stránke celého textu. Tam ti viac menej nemám čo vytknúť.
Čo sa týka príbehu, jeho výstavba sa mi páčila a bol som doň od začiatku vtiahnutý. Ten aspekt, že to vlastne rozpráva kačerovi je podľa mňa veľmi podarený a to striedanie scén späť k jazeru za mňa fungovalo. Netvrdil by som, že pointov tohto príbehu bolo to, že hlavná postava je čarodejka. Dej si vystavala veľmi pekne a tento "fakt" si nijako nepoužila ako nejaké prekvapenie. Bolo to tvoje autorské rozhodnutie a ja ho úplne rešpektujem, pri tejto poviedke by som sa ale fakt zamyslel nad tým, či nezmeniť upútavku v hlavičke a neprepracovať to ako "odhalenie".
Za mňa je najväčším problémom záver. Veta „Ale příště je upálím všechny!“ je silná a určite dobre funguje. Mne osobne to ale nejako nestačilo. Práveže by som povedal, že vrcholom tejto poviedky boli udalosti v hostinci, kde gradácia dosiahla svoj vrchol. Záver ti už upadal a neprišiel už žiaden "vau" moment, emócia, zvrat, vyvrcholenie, čokoľvek. Už sme len čakali, ako sa vráti späť na začiatok (jazero), a bola to skôr taká nudná povinná jazda.
Problematický bol pre mňa aj počet postáv. Polovica z nich mi prišla z funkčného hľadiska zbytočná a vôbec tam nemusela byť. V tak krátkych útvaroch nemá čitateľ priestor postavy spoznať a všetky sú pre neho nové. Ty si ich tam mala fakt hojne a môže byť pre čitateľa problém, aby sa v nich dokázal orientovať, vnímať ich, veriť im, stotožniť sa s nimi atď. Tu by som fakt škrtal.
Celkovo ale výborná práca, ahoj, vitaj, a dúfam že medzi nami ešte zostaneš :). Teším sa na ďalšie tvoje poviedky.
11.07.2021
xius
Jaj, toto sa dobre citalo! Niekedy cestine zavidim tu lahkost prejavu, co moze byt tym, ze nie je moj nativny jazyk? Mas tu obrovsku slovnu zasobu, co odstavec to nejaky pekny napad s prejavom postav ci dialogom. Kacer je bomba! A pritom taky jednoduchy trik! Musim ukradnut!
Ked sa povie "scifi", mame unosy mimozemstanov, vzbury robotov a potom sa hrdina zobudi. Ked sa povie "fantasy", je to niekto vyvoleny medzi obycajnymi, nie velmi chapavymi ludmi. A draky! ...chcem tym povedat, ze pristup 10/10, ale dej samotny je trochu prilis mocne repete. Neviem sa dokonca zbavit dojmu, ze cosi s identickym dejom uz vo FP bolo. Vlastne, keby sa ta mala cast o nej byti carodejnicou nahradila, ze utocnika pohryzla, vsetko ostatne by mohlo zostat ako je.
Pises paradne! Chce to len viac tej fantastiky.
16.07.2021
Ak sa chcete zapojiť do diskusie, musíte najprv poviedku ohodnotiť.