Omyl digitálního pastýře

Za šifrovaným terminálem sítě Tor svítila zelená dioda. Kryštof měl na sobě vlněný svetr, v rohu pracovny tiše předl zvlhčovač vzduchu s příměsí eukalyptu a na stole voněl heřmánkový čaj. Nad monitorem visel stříbrný pravoslavný kříž, vedle klávesnice odpočíval těžký rituální nůž s rukojetí ze zčernalého dubu a Bible.

Kryštof věřil v moderní přístup. Démoni neuvízli ve středověku, už nečekali v lesích; kolovali v optických kabelech, parazitovali na lidské samotě a moderní úzkosti. Založil linku Slovo spásy.

„Slovo je kód,“ říkával si často, když sledoval šifrované toky dat. „A správný kód dokáže přepsat jakoukoli nákazu v lidské mysli. Stačí mít neochvějnou víru v sílu slova.“ A měl pravdu, vyřešil už desítky případů. Stačil klidný hlas a správná intonace spojená s latinskou liturgií a ti nešťastníci na druhém konci republiky se uklidnili.

+++

Ve 23:42 ticho porušil známý tón a rudá ikona na monitoru začala blikat.

Kryštof stiskl tlačítko na sluchátkách a nasadil svůj klidný hlas. „Linka Slovo spásy! Tady Kryštof! Slyším vás! Jste v bezpečí.“

Z druhé strany se ozvalo jen přerušované nadechování a potom vyděšený dívčí hlas. „Pomozte mi... prosím. Ono to... ono to nechce odejít. Jsem zamčená v koupelně.“

„Dýchejte zhluboka se mnou, klidně,“ pronesl Kryštof oči upřené na ukazatel šumu. „Jak se jmenujete?“

„Nikola,“ vydechla a z pozadí se ozval podivný kovový skřípot. „Nikola Hájková. Ono to stojí za dveřmi obýváku. Já... já myslela, že ta stará kniha po babičce byl jen vtip. Ale ty stíny na chodbě se hýbou. Pomozte mi, já se tak strašně bojím!“

„Nikolo, poslouchejte mě.“ Kryštof zvýšil hlas a začal recitovat tisíckrát odzkoušenou formuli. „Nic nemá moc nad vaší duší. Teď, prosím, opakujte po mně: In nomine Domini, omnís spirituss... Věřte těm slovům, Nikolo. Ta slova zadrží všechno, co na vás útočí. Nic skrze ně neprojde.“

„In nomine...“ začala Nikola, ale větu nedokončila.

Zvuk ve sluchátku náhle změnil barvu a zdeformoval se. Zářivky nad jeho stolem slabě zablikaly a z reproduktoru se ozval kovový smích, ze kterého mu ztuhla krev v žilách.

„Tvoje hradby jsou jenom zbytečná slova, internetový pastýři,“ promluvil hlas, ze kterého byl slyšet jakýsi nádech starých hrobek. „Myslíš, že mě vyženeš jedničkami a nulami? Že mě umlátíš slovy?“

Kryštof pevněji sevřel mikrofon a na čele mu vyrazil pot. „Vím, kdo jsi, Malphasi! Kníže pádů a rozkladu! Nemáš nad ní žádnou moc. Příkazem svatého slova ti nařizuji…“

„Drž hubu,“ přerušil ho démon s chladným pobavením. „Tvoje slova sem nedoletí. Tenhle panelák je plný nenávisti a zoufalství, je to moje katedrála. A tahle holčička? Za deset minut skončí její směna. Otevřu okno v osmém patře a naučím ji létat. Budeš jenom poslouchat, jak padá. Pá,pá…“

Hovor se nepřerušil, ale mikrofon na druhé straně zůstal ztichlý, přenášel jen rytmické rány. Démon rukama Nikoly mlátil do dveří koupelny.

Kryštof zůstal zírat na monitor. Nefunguje to! Moje víra... moje formule... jsou k ničemu. On ji zabije a já budu poslouchat, jak její tělo letí.

„Nenechám ji zemřít,“ zašeptal do prázdné místnosti. Víra v rituál byla sice pryč, ale nahradil ji lidský vztek.

Přejel prsty po klávesnici a vyhledal IP hovoru. Na mapě města vyskočila adresa. Sídliště Máj. Ulice Větrná, blok C.

Kryštof strhl z krku kněžský kolárek, shodil vlněný svetr a popadl těžkou motorkářskou bundu. Do vnitřní kapsy vrazil dubový rituální nůž a do druhé stříbrný flakon se svěcenou vodou.

„Slova nestačí,“ procedil mezi zuby, když vytrhl sluchátko z počítače a přepojil hovor do bezdrátového v uchu. „Musím tam být.“

+++

Kryštof vyrazil do noci. Město bylo chladné, lemované neonovými reklamami a žlutým světlem sodíkových lamp. V uchu mu neustále zněl přenos z Větrné ulice.

„Už jsem na chodbě, mnichu,“ ozval se v uchu pokřivený posměšný hlas Nikoly. „Vzduch venku tak krásně studí. Okno už je dokořán.“

„Drž se, Nikolo! Slyšíš mě?! Drž se!“ řval Kryštof do helmy, když projížděl zatáčku kolem pumpy. Srdce mu bušilo až v krku, plíce měl plné studeného nočního vzduchu, ale motorka šlapala skvěle. Celý život se schovával za obrazovkou. Teď poprvé má čelit reálnému životu.

Yamaha smykem zastavila před šedivým zanedbaným panelákem. Kryštof shodil helmu, vběhl do vchodu a zběsile zmáčkl tlačítko výtahu. Nic. Mimo provoz. „Sakra!“

Nezbývalo než běžet. První patro, třetí, páté. Nohy ho pálily, plíce hledaly kyslík a z úst mu stoupala pára. Jsem už starý líný kněz, nadával si v duchu, zatímco mu pot stékal do očí. Věřil jsem, že spása je pohodlná. Že stačí mluvit!

V osmém patře vyrazil dveře a vletěl do obývacího pokoje. Závěsy divoce vlály v otevřeném okně. Na parapetu stála Nikola. Měla na sobě jen pyžamo a vlasy jí vlály ve větru. Když se otočila, Kryštof ve svitu měsíce spatřil její tvář. Oči měla čistě černé, bez bělma.

„Přišel jsi pozdě, digitální pastýři,“ zasyčel z ní ten cizí hlas a Nikola nakročila do prázdna.

„Nikolo, ne!“ zařval Kryštof a bez přemýšlení se vrhl vpřed.

Strhl ji a oba dopadli s žuchnutím na zem, kde se rozpoutalo peklo. Nikola měla sílu čtyř dospělých chlapů. Mrštila sebou, divoce zaryla nehty do Kryštofovy tváře a roztrhla mu kůži na tváři. „Chcípni, ty lidský červe!“ vyla a pokusila se mu stisknout hrdlo.

Kryštof chroptěl, cítil, jak mu dochází vzduch. Levou rukou nahmatal ve vnitřní kapse flakon a zuby strhl uzávěr.

„Tohle není o víře, ty zmetku!“ zařval poprvé v životě bez kněžské noblesy a vystříkl svěcenou vodu do černých očí. Pravou rukou přitiskl dubovou rukojeť nože na její hrudník.

Nikola se prohnula v zádech a z jejích úst vyšel nelidský řev. Kryštofova teplá krev se smísila se svěcenou vodou na její tváři. Ta směsice fyzické oběti, bolesti a bezprostřední přítomnosti začala působit. Z dívčina těla začal stoupat hustý dehtově černý dým.

„Zmiz!“ řval Kryštof tváří v tvář monstru. „Vypadni z ní!“

Dým s posledním zasyčením vytvořil nad nimi beztvarou rozzuřenou tvář a vylétl otevřeným oknem ven do nočního města.

Nikola ochabla. Černá barva z jejích očí zmizela. Zbyly pouze vyděšené, uslzené šedé duhovky. Začala se nekontrolovatelně třást a rozplakala se. „Pane... já... co se stalo?“

Kryštof se ztěžka svalil vedle ní na záda. Zíral do stropu, na kterém tančily stíny neonů z ulice, a ruka se mu třásla.

„Už je to pryč, Nikolo,“ vydechl chraplavě a natáhl k ní ruku, aby ji uklidnil. „Už jsi v bezpečí.“

+++

O tři dny později seděl Kryštof opět ve své pracovně. Monitor tiše svítil, jeho šifrovaná linka byla aktivní.

Místnost se změnila. Zmizel eukalyptový zvlhčovač i jemný heřmánkový čaj. Na stole vedle klávesnice ležela rozbalená vojenská lékárnička, krabička s náplastmi a těžké činky. Na věšáku u dveří visela kožená motorkářská bunda, ze které byl stále ještě cítit benzín a noční déšť. Už nečekal, že svět spasí z pohodlí křesla. Věděl, že víra v bezpečí monitoru byla jen iluze.

Terminál pípl. Někdo volal! Kryštof pevně stiskl rukojeť dubového nože a zapnul mikrofon. V jeho očích už nebyl klid teoretika, ale chladná odhodlanost vojáka v první linii.

„Linka Slovo spásy,“ řekl tiše a tvrdě. „Řekněte mi, kde jste. Ano, už jedu.“