Krátce po poledni, tři dny poté, co vyrazil od Červené říčky, uviděl mamuta. Pásl se asi tři sta metrů od něj. Teď už Vanka také zpozoroval a zvědavě se po něm ohlédl.

Vank sáhl po kuši, ale pak stáhl ruku. Potkat na Nízkých pláních mamuta mohla být velká smůla. Mohl to být samotář a rozhodnout se, že si Vankem obohatí jídelníček. Trefit se do běžícího mamuta samozřejmě nebyl problém. Těžké bylo trefit se pořádně. Minulý rok, když se Vank stavoval do města pro zásoby, si od jednoho drbana vyslechl příběh o výpravě na mamutího renegáta. Přepadal dostavníky a město na něj vypsalo tučnou odměnu. Sedm chlapů vyjelo, tři se vrátili.

Ale mohlo to být i nečekané štěstí. Vank si uvědomil, že mamut má na zádech hnízdo, jaké se používalo pro převoz cestujících. A protože ti nikde v dohledu nebyli, byla tu šance, že se nechá najmout.

Vank zvedl pravou ruku a pomalými kroky k němu vyrazil. Mamut na něho čekal. Vítr opět zesílil a Vank v něm cítil předzvěst deště. I pod prošívaným pončem mu byla zima. Otřásl se. Začínám bejt starej, pomyslel si. Další důvod se dohodnout. Vyhnul se několika nízkým keřům a hromádce balvanů, pod kterou možná odpočíval někdo, komu v tomhle kraji štěstí nepřálo. Člověk, trpaslík, možná přímořan. Ačkoliv ti, pokud Vank slyšel dobře, své mrtvé dávali sežrat dravým ptákům, mravencům a jiné havěti.

Pár kroků od mamuta se Vank zastavil. Mamut si ho zvědavě prohlížel.

„Ahoj,“ pozdravil ho Vank. „Jsi sám?“

„Očividně,“ odpověděl mamut hlubokým hlasem. „Ačkoliv, teď už ne, když jsi tady ty.“

„Jmenuju se Vank. Necháš se najmout?“

„Soky,“ odpověděl mamut. „Jedna šestina.“

„Soky Jedna Šestina?“ podivil se Vank. „Zvláštní jméno.“

„Pouze Soky,“ opravil ho mamut. „Jedna šestina je moje cena. Máš na kalhotách uschlé bahno od Červené říčky a jdeš směrem k Severním Koncům. Takže jsi našel zlato a chceš ho v bance vyměnit za peníze či směnku. Máš plnou brašnu, takže jsi ho našel dost a možná myslíš na to, jak z tohohle kraje odejít navždy. Ale jsi unavený, je špatné počasí a bojíš se, že to nezvládneš. Takže mě potřebuješ. Jedna šestina tvého zlata je dobrá cena za to, že tě ochráním a dovezu až před banku.“

Vank se zamračil. „Šestina je zlodějna,“ zavrčel. „Dřel jsem každej den, celý tři roky! To radši půjdu po svejch.“

„Tvoje rozhodnutí,“ přikývl Soky klidně, „ale měl bys vědět, že pravděpodobnost, že to zvládneš beze mě, je velmi nízká. Máš to ještě deset dní cesty, za chvíli se spustí liják a pršet bude nejméně tři dny. Pro Bláznivého Loha budeš snadnou kořistí.“

„Bláznivej Loho je tady?“ zeptal se Vank znepokojeně.

„Několikrát ho viděli v okolí Severních Konců,“ potvrdil mamut. „Kvůli němu neodjíždějí dostavníky, pokud nejsou nejméně tři a nemají s sebou několik ozbrojených průvodců. Nebo mamutů.“

„Říká se o něm,“ zavzpomínal Vank, „že jezdí na obří mamutí samici, stejně bláznivý jako on sám. Krmí ji lidským masem.“

„Nepotřebuje krmit,“ opravil ho Soky. „A není tak obří. Ale zbytek je pravda.“

Znovu zafoukal vítr. Malé kapky se změnily v souvislý déšť. Vank se otřásl. „Šestina?“ ujistil se.

„Šestina,“ potvrdil mamut klidně. „A bezpečná cesta až do města.“

„Tak platí,“ pokrčil Vank rezignovaně rameny.

„Smlouva byla uzavřena,“ přikývl mamut hlavou. Sáhl si chobotem na záda a spustil na zem provazový žebřík. Vank se ho chytil a za chvíli už si hověl v měkce vystlaném cestovním hnízdě, s roztaženou povoskovanou plachtou nad hlavou. Soky se zakolébal, otočil a pomalými kroky se vydal na cestu.

***

Z křesadla vyletovaly jiskry, ale oheň se ne a ne rozhořet. Stromy na Nízkých pláních nerostly a všechny keře byly nasáklé vodou, která se na ně celý celý den valila. Stejně jako teď. Když už se Vankovi po dlouhém úsilí podařilo zapálit dvě větvičky, zafoukal vítr a drnová stříška, která kryla ohniště, se zřítila. Plamínek zablafal a zhasnul.

Vank vztekle praštil křesadlem o zem a otočil se k Sokymu, který ho s netečným výrazem ve tváři pozoroval.

„Nehoří to,“ postěžoval si zbytečně.

„Ne,“ přitakal mamut nevzrušeně. „A v tak silném dešti ani nebude.“

„Není tady někde ňáký lepší místo na přenocování? Kameny, ze kterých by šlo něco postavit?“

„Ne.“

Muž potlačil nadávku. „Tobě je to jedno, co? Nevadí ti, že leje, ani že kvůli dešti a zimě nezavřu oči.“

„Vlastně ano,“ souhlasil Soky. „Tvoje pohodlí není součástí naší smlouvy. Stačí, když po cestě nezemřeš.“

Tentokrát Vankovi trvalo déle, než se ovládl. „Jasně,“ procedil pak mezi zuby. „Ale mohl bys mě krýt před deštěm, ne? Kdybych se k tobě přimáčkl…“

„Jistě,“ řekl Soky. „Jedna desetina navíc. Za zvýšení komfortu. Bereš?“

Vank měl chuť ho praštit. Ale bušit do mamuta obvykle není dobrý nápad, takže se s vypětím vší vůle opět ovládl. „Ne,“ dostal ze sebe.

„Jak si přeješ.“ Mamut plácl uchem a zavřel oči. Vank se zachmuřeně zabalil do deštěm promočené deky. Aspoň, že nežerou komáři, pomyslel si. Časně ráno opět vyrazili.

***

Celý další den opět pršelo. Vank se mrzutě choulil pod plachtou a ze Sokyho zad slézal, jenom když musel. Návrh, že by malou potřebu vykonával z jeho zad, mamut striktně odmítnul.

Sokymu déšť zjevně nevadil. Pravidelným krokem si to rázoval krajinou balvanů, keřů a poléhavých rostlin a jen občas si chobotem nabral něco do tlamy. Vanka bolel zadek a začala se mu ozývat záda. Ze všeho nejvíc ho ale štvalo, jak se vlečou.

„Soky,“ zavolal na něho, když se na chvíli vyčasilo a přestal fičet vítr, „nemůžeš trochu přidat? Pěšky bych tam byl dřív.“

„Nebyl,“ nenechal se vyrušit mamut. „I kdybys se mnou udržoval tempo, při stavu své tělesné opotřebovanosti bys to nejdéle za dvě hodiny vzdal. Mám o polovinu delší krok a mnohem větší výdrž. Do Severních Konců dorazíme nejméně o tři dny dříve, než bys to zvládl sám. A to za předpokladu, že bys to vůbec zvládl.“

Vank nespokojeně zabručel, ale hádat se s ním nemohl. Za ty roky na severu dokázal odhadnout svoje síly. A přijmout i to, že už mu není dvacet.

Prohrábl si zarostlou tvář. První, co chci, bude hotel a horká vana, přislíbil si. A pak holič a nový šaty. A nějaká ženská. Zasnil se a na chvíli přestal vnímat strázně cesty.

***

Třetí den odpoledne konečně přestalo pršet. Nad tundrou se mezi mraky ukázalo bledé slunce. Proti předchozím dnům malý zázrak.

Vank stáhl stříšku a protáhl se. Krajina kolem byla pořád stejná, ale přesto teď působila mnohem útěšněji. Zadíval se do dálky.

Mezi kameny se něco mihlo. Stříbrný ušák! Poslední dny jedl jenom sušené maso a zbytky sucharů, které nakoupil před dvěma lety v Křivozubově hokynářství. S nimi taky pár červů, kterými byly prolezlé. Zakručelo mu v břiše a sklonil se k trpasličí kuši, kterou měl připevěnou k brašně.

„Můžeš na chvíli zastavit?“ zavolal. Mamut nespokojeně plácl ušima, ale poslechl ho. Vank se v hnízdě opatrně zvednul a rozhlížel se po ušákovi. Panáčkoval asi třicet kroků od nich.

Vank natáhl šipku, zamířil a vypálil. Šipka prolétla asi dva kroky od zvířete a zaryla se do země. Ušák ji ignoroval, chvíli mamuta i muže na jeho hřbetu pozoroval a pak se začal pást.

Vank chvatně natáhl další šipku. Vypálil. Tentokrát hvízdla vysoko nad cílem.

„Chceš to ještě zkoušet?“ zeptal se Soky zvědavě.

To ani nestálo za odpověď. Vank si naštvaně připravil třetí šipku. Ušák mezitím poodběhl, ale stále ještě byl na dostřel. Vank pečlivě zamířil a pak uvolnil střelu.

Šipka trefila ušáka do zad. Vypísknul, rozběhl se, ale pak už ho nohy neudržely, svalil se na boka zůstal ležet.

„Není potřeba,“ zabručel Vank odpověď. Stáhl provazový žebřík, slezl na zem a šel ke zvířeti. Nožem mu prořízl hrdlo a začal ho stahovat.

Mamut k němu zvědavě došel. „Skvělý výkon,“ komentoval. „Pouhé tři šipky.“

„Dnes táboříme tady,“ odsekl Vank. „Voda tu je,“ ukázal na pramínek, který protékal loužemi nedaleko od nich. „A díky mně taky jídlo.“

K jeho překvapení Soky souhlasil a dokonce nabídl, že přinese pár keřů na podpal. Večer spolu seděli u ohně a Vank si nahříval bolavé klouby. Nad ohništěm voněl ušák. Kouř a jiskry stoupaly k nebi, na kterém se objevily první hvězdy.

„Už bude,“ zamumlal Vank spokojeně a sundal ušáka z roštu. Zálibně si prohlížel jeho propečené tělo. Mamut tiše stál na druhé straně ohniště.

Po chvíli vnitřního boje Vank kývl na svého společníka. „Chceš taky?“ zeptal se. „Půl na půl?“

„Rád,“ překvapil ho opět Soky. Vank položil zvíře na kámen, rozřízl ho na dvě poloviny a jednu podal mamutovi. Soky pro ni natáhl chobot a vložil si svůj díl do úst. Ve velké tlamě zablýskaly špičáky.

„Dobrou chuť,“ popřál mu Vank a pustil se do své části.

***

Když dojedl, postavil se a protáhnul. Oheň, který teď nějakou dobu nikdo nekrmil, již skomíral. Zvedl hlavu.

„Nikde nejsou takový hvězdy, jako tady,“ zamumlal.

„To může být jen těžko pravda,“ řekl mamut, „ačkoliv souhlasím, že jsou dnes mimořádně dobře vidět.“

„Táta mě je učil, když jsem byl malej,“ rozpovídal se Vank. „Támhle. Velká Vodnice. Zelí. Začarovanej hrad,“ ukazoval. „A támhle...“ Zmlkl a vyvalil oči. Z Ohnivé brány se vynořila příď Půnočního korábu a svojí září na okamžik zastínila všechny hvězdy kolem. Za přídí se objevil stěžeň, kolem kterého hořely další, menší hvězdy. Nebeská loď připlouvala odkudsi z nepoznaných dálav za Závojem a mířila do jejich části světa. Na chvíli nebyl ani jeden z nich schopen slova.

„Dodneška si pamatuju,“ začal Vank, když se vzpamatoval, „jak se poprvé ukázala. To mi bylo osm. Táta tomu vůbec nechtěl věřit. Říkal, že nový souhvězdí se nemůžou jen tak zničehonic objevit. Natož pak si jezdit, kam se jim zachce. Nikdy to nepochopil. Ale vím, že tu loď miloval.“

„Můj otec mi vyprávěl,“ řekl tiše Soky, „že prý kdysi, daleko odsud, snad až ve Starém světě, žilo malé děvčatko, které uzavřelo smlouvu s bohyní. Nikdo neví, na čem se ty dvě spolu domluvily a jakou službu musela ta dívka vykonat. Ale když zemřela, bohyně ji za odměnu přenesla za Závoj, na palubu hvězdné lodi. Malá Oli. Tak se prý to souhvězdí jmenuje.“

Vank zavrtěl hlavou. „Já to znám jinak,“ řekl. „My mu říkáme Půlnoční koráb. Prej to byla dřív skutečná loď, na který se plavil starej, osamělej kapitán, kterej nikdy v životě nešlápl nohama na pevninu. Za to ale poznal všechna moře Eliho světa a když už neměl, co by ještě objevoval, připlul až na samej konec světa, rozřízl námořnickou dýkou Závoj a proklouzl na druhou stranu. Bohové se zlobili a zakázali mu se vrátit. Ale Paní cest k němu byla laskavá a dovolila mu objevovat hvězdná moře. A po nich se bude plavit až do konce všech časů.“

„Hezké,“ ocenil ho mamut. Loď již opustila Ohnivou bránu a plula směrem k souhvězdí Tlusté tanečnice. Jasná hvězda na její přídi přitahovala jejich pozornost jako magnet.

„Řekni mi,“ zeptal se nečekaně Soky, „proč jsi jel na sever? Co s tím svým zlatem chceš udělat?“

Vank chvíli hledal slova. „Už to je dlouho,“ odpověděl pak. „Někoho jsem měl, nebo spíš vlastně neměl, ale chtěl. A ona se nedokázala rozhodnout a já neměl peníze, abych jí to usnadnil. No a teď mám zlato, ale ona se mezitím určitě už vdala a žije někde v Jasmínii s manželem a kupou dětí.“

„A ty?“ pohlédl na něj mamut.

„Mohl bych si koupit farmu,“ pokrčil Vank rameny. „A třeba ne v Jasmínii, ale někde dál, na jihu, kde rostou pomeranče. Ráno bych snídal na terase a nechal si nosit čaj. Od někoho. Možná by se ještě našla ženská, co by o mě stála. Třeba vdova, klidně i s dětma. Na práci bych někoho najal a jenom se chodil dívat, jak nám to roste. Přijde ti to asi pěkně hloupý, co?“

„Ne,“ zavrtěl mamut jemně hlavou. „Rozumím tomu.“

„A co ty?“ oplatil mu Vank otázku. „Po čem toužej mamuti? Pokud vůbec po něčem?“

Tentokrát to byl Soky, kterému nešlo najít správná slova. „Po odpovědi,“ řekl pak. „Odpovědi na jednu otázku, kterou jsem položil již před delší dobou. Vlastně hodně dlouhou dobou, podle tvých měřítek.“

„Aha,“ dovtípil se Vank. „Takže je v tom ženská, co? Ty si někdy dávají na čas. Jak už to je dlouho, co ti neodpověděla?“

„Dvanáct let,“ řekl Soky.

„Víš co,“ obrátil se k němu Vank. „Nech si poradit a neudělej stejnou chybu, jako já. Nikde se nezdržuj a jdi za svým štěstím. Hned, jak můžeš. Nebo ti uteče, jako mně.“

„Dobrá rada,“ přikývl mamut uznale. „Na člověka.“

„Ta nejlepší,“ pochválil se Vank. Na malý okamžik si byli tak blízcí, jako nikdy. Už ne mamut a jeho lidský zákazník, ale dva muži, spojení stejnou životní zkušeností. A pak ta zvláštní chvíle minula, Vank se zastyděl, že se tak rozpovídal a šel spát.

***

Následující den, krátce před polednem, zahlédl Vank na obzoru dalšího mamuta. Na jeho zádech seděl muž a oběma rukama na ně mával.

„Vidíš ty dva?“ zeptal se Sokyho. „Co si myslíš, že chtějí?“

„Jistě,“ odvětil jeho společník. „Mamutice se jmenuje Xanty a muži na jejích zádech se říká Bláznivý Loho. Mluvili jsme o nich. A co chtějí, je očividné.“

„Můžeš jim utéct?“ polekal se Vank.

„Nemyslím si,“ odpověděl Soky. „Xanty je rychlejší, než já. A když už o nás Loho ví, tak nás nenechá.“

„Hm,“ zamumlal Vank a hrábl po kuši. Snažil se nedat najevo strach. „Zvládneme je?“

„Nějak to jistě dopadne, tak či tak,“ uklidnil ho Soky. „Musím tě ale požádat, abys tu kuši zase odložil. Jestli tě mám bránit, nesmí tě ani napadnout začít střílet.“

„A to jako proč?!“ vyjevil se Vank. „Mám jenom sedět a čekat, až mě Bláznivej Loho oddělá?!“

„Rychlost, ani přesnost tvojí střelby není taková, abys proti němu měl šanci,“ ujistil ho mamut. „A rozhodně nechci, abys zasáhl Xanty.“

„Aha! Takže ji mám nechat, aby mě sežrala?“

„Doufám, že ji přesvědčím, aby se tak nestalo,“ uklidňoval ho Soky. „Buď tak hodný a nech jednání na mě.“

Vank zavrtěl hlavou, ale odložil kuši zpět k brašně. Soky zůstal stát. Mamutice s mužem se k nim pomalu přibližovali.

Zastavili jen pár kroků od nich. Bláznivý Loho byl plešatý, vousatý muž s výrazným předkusem a špičatýma ušima. Měl na sobě zelené kalhoty, fialový kabát a v nose měl přicvaknutou růžovou štětičku. Seděl v pohodlném hnízdě, ze kterého trčely zbraně a vykukovaly brašny s lupem. Mával jim a usmíval se od ucha k uchu.

Xanty byla o něco menší než Soky. Měla dlouhé, černé chlupy, svázané do copů červenými mašlemi. Kolem hlavy měla omotaný drát z ryzího zlata. Krátce si prohlédla Vanka a pak sjela očima k Sokymu. Dívali se jeden do druhému do očí, ale žádný nic neříkal.

„Zdravíčko,“ zahalekal bandita. „Máme dnes krásný den, že? Sluníčko, měsíček, hvězdičky. Co má kdo rád!“

„To jo,“ odtušil ponuře Vank. Měl silný pocit, že za chvíli umře a trápilo ho, že se v poslední minutě musí bavit s idiotem. Vlastně ho trápily i jiné věci. Třeba to, že všechny ty roky, které strávil na severu, byly nakonec k ničemu. „Je fakt hezky,“ dodal.

„Výborně!“ pochválil ho Loho. „Výborně! Mám radost, že v téhle nehostinné pustině potkávám někoho s vlastním názorem! Tedy, mým názorem. Víte, není nic příjemného na tom přepadávat a vraždit pocestné, se kterými se neshodnu. Je to takové až příliš banální!“

„To mě moc těší,“ zabručel Vank. „Ale pokud jde o to přepadávání…“

Nedokončil větu. Soky pozvedl chobot a něco zatroubil směrem k nehybně stojící mamutici. „Nemůžeš bejt jednou zticha?“ okřikl ho Vank unaveně.

„Ale?“ podivil se Loho. „Vy si s ním snad povídáte? Zrovna, jakoby uměl mluvit!“

„No, někdy toho namluví až dost,“ odpověděl Vank otráveně.

„Opravdu?“ pozvedl obočí bandita. „To ta moje je celou dobu potichu. Ani nevím, jak se vlastně jmenuje. Je to dost hloupé zvíře.“

Vank si všiml, že se Xanty zablesklo v očích. Mohutná samice přešlápla, pak také zvedla chobot a zatroubila Sokymu svoji odpověď.

„No vidíte,“ zazářil Loho. „Nemluví, ale troubí. Vždyť jsou to zvířata, člověče!“

S přátelským úsměvem pozvedl kuši a namířil ji na Vanka. „Mrzí mě,“ pokračoval, „že musím ukončit náš rozhovor, ale…“

Bez jakéhokoliv varování se Xanty vzepjala a zvedla přední nohy vysoko do vzduchu. Banditu to širokým obloukem vystřelilo z hnízda. Se zaduněním dopadl o kus dál na břicho. Z hnízda vypadla kuše, dvě sekery, přesýpací hodiny a pak se s cinkáním začaly na zem sypat zlaté mince. Xanty si toho nevšímala. Místo toho udělala dva kroky k Bláznivému Lohovi, který se pokoušel zvednout na všechny čtyři, a s rozmyslem mu pomalu a soustředěně šlápla na záda. Křuplo to, bandita strašně vykřikl a přestal se hýbat. Xanty se k němu sklonila, nabrala jeho tělo chobotem a podala si ho k tlamě. Ozvalo se další křupnutí, z Lohova krku vystříkl oblak krve a ohodil Xantinu tvář. Banditova hlava dopadla na jednu stranu, tělo na druhou. Vankovi se zvedl žaludek. Ještě se stihl předklonit na stranu, aby neušpinil Sokyho, který celý výjev klidně pozoroval, a začal zvracet. Když se vzpamatoval, stáli Xanty se Sokym proti sobě a něžně se navzájem dotýkali choboty. Xanty měla na levý kel napíchnutou Lohovu hlavu. Vank zavřel oči a pokoušel se překonat další nával zvracení.

Když se vzpamatoval, slezl ze Sokyho a pokusil se zorientovat v situaci. Oba mamuti se vzájemně laskali. Z Bláznivého Loha zbyla hromádka rozšlapaných ohlodaných kostí.

„Třetina,“ otočil k němu Soky hlavu.

„Třetina čeho?“ nechápal Vank.

„Třetina z tisíce zlatých, které byly vypsány za hlavu Bláznivého Loha,“ vysvětlil mu mamut. „Hlavní práci sice odvedla moje partnerka, ale i ty si zasloužíš svůj díl. Nebýt toho, že sis mě najmul, neměl bych záminku, proč se s ní znovu potkat.“

„Ten člověk byl opravdu protivný,“ ušklíbla se Xanty. „Nějakou dobu mě bavilo hrát si na divoké zvíře, ale už jsem uvažovala o změně. A rozhodně jsem neměla chuť bojovat na život a na smrt se svým starým… přítelem.“

„Takže ta odpověď…,“ docházelo Vankovi, „ty jsi mě využil! Vedl jsi mě schválně tam, kde jsi čekal, že bude Loho s tvojí holkou! Aby ti musela odpovědět!“

„To je velmi správná úvaha,“ pochválil ho Soky. „Ale můžeš si být jistý, že pokud by se Xanty rozhodla jinak, tak bych za tebe bojoval. Nicméně, předpokládal jsem, že k tomu nedojde.“

„Třetina z tisíce,“ zamyslel se Vank, „to dělá třista třicet tři. Myslím, že ti to intrikaření odpustím.“

„To je od tebe velice laskavé,“ přikývl Soky. „Nyní, když už nemusíme hledat Xanty, budeme v Severních Koncích raz dva.“ Pohlédl směrem k rozsypanému pokladu. „Tohle bychom tu také neměli nechat. Myslím, že bychom si majetek zesnulého pana Loha mohli také rozdělit na třetiny. Mohl bych tě požádat o pomoc?“

Vank se zazubil a pustil se do práce.

***

O den později se loučili před První trpasličí bankou Severních Konců. Vank zářil a spokojeně poplácal Sokyho po boku. Podíl z Lohova majetku dělal skoro pětinásobek toho, co za tři roky narýžoval. „Cestovat s tebou nakonec nebylo tak zlý,“ řekl a podal mu váček se zlatým prachem. „Tvoje šestina. Jak jsme se domluvili.“

Mamut převzal váček chobotem, potěžkal ho a pak mu ho opět vrátil. „A tady je tvoje třetina,“ řekl klidně. „Možná i o něco víc. Nechce se mi to počítat.“

„Díky,“ dostal ze sebe Vank překvapeně. „Tak,“ dodal, když si uklidil váček zpět do brašny, „vyzvednu peníze a pak to pojede. Než vyrazím na jih, potřebuju se dát pořádně do kupy. A taky si trochu užít zábavy. Poslední roky jí moc nebylo. Teda až na cestu s váma dvěma.“

Oba mamuti si ho prohlíželi. Vankovi se zdálo, že se v Sokyho očích objevilo něco, co tam dřív nebylo. „Nezapomeň na vlastní radu,“ řekl pak mamut. „Nikde se nezdržuj a jdi si za svým štěstím. Ať ti neuteče.“

„Nedělej si starosti,“ zasmál se Vank. „Kdo jinej to ví líp, než já.“

Zvedl ruku z mamutovy plece, pokynul na rozloučenou Xanty, otočil se a vešel do banky.

***

O deset dní později Xanty a Soky zasmušile sledovali, jak paní Vráska, jediná hrobnice Severních Konců, háže do vykopané jámy Vankovo tělo. Ráno ho našli, svlečeného a o vše obraného, jak leží ve škarpě před kabaretem U veselé sukně. Krk měl proříznutý od ucha k uchu.

Nikdo jiný na pohřeb nepřišel. Paní Vráska rychle zaházela jámu, něco zamumlala a odešla pryč.

Xanty pohlédla na svého druha. „Čekal jsi to?“ zeptala se ho.

Pokrčil plecemi. „Tušil jsem, že by to tak mohlo dopadnout.“

„Varoval jsi ho.“

„Byl docela milý,“ odpověděl jí Soky. „Na člověka.“

„Nic nám po nich není,“ řekla po chvíli Xanty. „Najímají si nás. Mluví na nás. Pracujeme pro ně. Ale nestaráme se o ně.“

„Ne,“ přitakal. „Nestaráme.“

„Tak pojď,“ šťouchla ho něžně chobotem. „Máme dost peněz. Napadlo mě, že bychom si tentokrát mohli někoho najmout zase my. Mohli by nám postavit dům. Někde dál od lidí. Ačkoliv, nějací by tam vlastně mohli zůstat. Na úklid a tak.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Soky. Xanty se zdálo, že trochu smutně.

„Tak už pojď,“ opakovala.

„Jdu,“ odpověděl. Xanty se otočila a Soky ji po chvilce zaváhání následoval. Pomalým krokem vyrazili z hřbitova zpět do města. Už zase začínalo pršet.