Koruna věčného soumraku: Padá měsíc, něco si přejte! (recenze)
Nová fantasy série od Jamese Rollinse, známého autora thrillerových románů.
James Rollins je v knižním průmyslu zvučné jméno, o tom asi žádná. Snad každý nadšenec do knih musel slyšet o jeho akcí nabitých thrillerových příbězích. A pokud ne, měl by to co nejdříve napravit. Málokdo už ovšem ví, že kromě vědeckotechnických románů o americké rozvědce Sigma Force je také nadšencem do fantasy literatury a za dobu svého autorského působení do ní několika tituly dokonce i přispěl. Od letošního roku se k nim řadí i série Pád měsíce se svým prvním dílem nazvaným Koruna věčného soumraku. Ta je, světe div se, o pádu měsíce na planetu Urth a snaze jedné malé skupinky vyvrhelů tomu neštěstí zabránit. Ale nelekejte se, ačkoliv by z popisu mohla kniha působit jako typická puberťákovina s postavami, které se předhání v tom, kdo z nich bude nejdivnější, nemohlo by toto tvrzení být dále od pravdy. Jedná se o čistokrevnou fantasy, ze které na nás dýchá naprosto jasná inspirace drsnými tituly minulého století.
Když se zkrátka nedaří
Ocitáme se na planetě Urth, která se přestala otáčet kolem své osy. Tím pádem na jedné půlce je vždy léto a den, a na druhé zase naopak nepřetržitá noc a mráz. Vzhledem k tomu, že odvrácená strana planety je neobyvatelná, bylo lidstvo donuceno se rozšířit na přivrácené straně planety, kde vzniklo královské uskupení jménem Koruna. To si kromě hrozící války s přilehlým královstvím Jižního Klaše vesele prosperuje. Tedy až do doby, kdy jedna slepá studentka kláštera přežije střet se smrtícím mýrským netopýrem a začne mít vize o konci světa způsobeným kolizí s Měsícem. A aby toho nebylo málo, na druhé straně království je inkvizitorům ukradena nově nalezená pohyblivá zlatá socha, která by mohla představovat klíčovou roli v nadcházející válce. To už nezní tak idylicky, co?
Onou slepou dívkou s vizí je Nyx, hlavní hrdinka celé knihy, potažmo i série. Ta je už od narození předurčena dávnou věštbou k tomu, aby zničila celý svět. Ta o tom ovšem nemá nejmenší tušení, jelikož je po celý svůj život považována za mrtvou a svůj život vede pod úplně jinou identitou jako žákyně klášterní školy. Tedy dokud se jí po jinak smrtelném setkání se zmíněným netopýrem nevrátí zrak a nezačne mít apokalyptické vize. Kvůli svým schopnostem uvede do pohybu tajemství dlouhá léta skrytá a netrvá dlouho, než jí jde o holý život.
Druhou hlavní postavou je Rhaif, neboli ten, kdo inkvizitorům vyfoukl pod nosem zlatou sochu. Rhaif byl jedním z největších zlodějů ve svém městě, dokud ho jeho blízká spolupracovnice a vedoucí cechu zlodějů nezradila místním autoritám. A jak by jeden mohl čekat, nepotkal ho zrovna nejšťastnější osud. Uvrhli ho do těžebních dolů jako otroka, u kterého se předpokládalo, že do pár letech práce pojde. Není to ovšem žádný budižkničemu a od úplného začátku plánoval způsob, jak z dolů uprchnout. Jednoho dne se mu konečně naskytne šance svůj plán provést, ale při svém útěku narazí na nově vyhloubenou bronzovou sochu ženy, která se umí sama od sebe pohybovat. Ta mu následně při jejich společném útěku zachrání život a on se rozhodne splnit její cíl, ať už je jakýkoliv.
Třetím a zároveň i posledním protagonistou je princ ve skříni jménem Kanthe. Ten se, na rozdíl od svého zářivého staršího bratra, prezentuje jako opilec, otrapa a pobuda. Všem je akorát pro smích a jemu to vyhovuje. Není tak obzvlášť na očích, nikdo ho nebere vážně a on si může dělat, co chce. Tenhle idylický život mu ale skončí jednoho dne, kdy se s ním jeho mistr v alchymii podělí o svojí teorii pádu měsíce. A aby toho nebylo málo, jen pár hodin na to je pověřen králem prozkoumat podivné dění v mýrských bažinách, které mají co dočinění s místními netopýry a jednou už ne tolik slepou dívkou.
Kromě této ústřední trojice pozorujeme příběh z pohledu další řádky postav, všechny tu ale vyjmenovávat nebudeme. Díky tomu, že je celá kniha rozdělená na větší kapitoly a menší podkapitoly, funguje tohle měnění ústředních postav na jedničku. Celé to pak ve výsledku působí jako velice důmyslně rozehraná hra, ve které pozorujeme jednotlivé figurky, jak si postupně klestí cestu hracím polem a snaží se dosáhnout svých cílů, jejichž finální lokace se až podezřele shoduje. Nejedná se ovšem o takový způsob vyprávění, jaký můžeme vidět například v Písni ledu a ohně, kde co segment to jedna samostatná dějová linka s jasně danou ústřední postavou. Ačkoliv se ústřední postavy mění, vše dohromady vypráví jeden ucelený příběh, který s postupem knihy nabírá konkrétních obrysů.
Ostré jako břitva
Ačkoliv příběh může ze začátku působit lehce utahaně a mile, autorův cit pro drsnost, nechutnost a zvraty se nezapře. Nevyhnete se tedy jak detailním popisům bitev a hrůz pojících se s nimi, tak i naprosto děsivým stvořením, tajuplnému a hrůzostrašnému prostředí či nechutným praktikám na lidech (samozřejmě v zájmu vědy, jak jinak). James Rollins se v budování tohoto světa nebál využít všech zvrácených nápadů, co si za léta našetřil, a je to znát.
Rozhodně se tedy nejedná o relaxační čtení pro lehké povahy. Posuďte sami, kolik znáte knih, které začínají detailním krvavým porodem hlavní postavy během toho, co její matku nahání smrtící šelma? Svět Urthu je černý jak to nejstarší uhlí a na žádné zkratky a výhody pro jeho postavy se v něm nehraje. Nikdo tak není v bezpečí před svým osudem a doporučujeme si k nim nedělat silné pouto. Nechci působit jako zlý jazyk, ale nemuselo by se vám to vyplatit. Byli jste varováni.
Příběh pěkný, ale kde je konec?
Kde však dílo naprosto očividně selhává je dávkování příběhu. Celé to totiž působí spíš jako první část jednoho mnohem většího titulu. Jasně, už od začátku to bylo očividně plánováno jako trilogie, ale stejně si myslím, že i samostatná část příběhu by měla působit jako celistvá kniha. Takovým zářným příkladem je série Mistborn od Brandona Sandersona. Tam, ačkoliv se jedná o jeden dlouhý příběh přes vícero titulů, stojí každý díl svým obsahem krásně o samotě. Koruna věčného soumraku po dočtení vypadá jako takový prolog k tomu opravdovému příběhu, kterého se nám dostane až v následujících dvou dílech.
Právě kvůli tomu, jak zdlouhavě to obzvlášť ze začátku může působit, trvá dlouho, než se člověk vyloženě začte. Děj reálně začne nabírat obrátky až v poslední čtvrtině, což už je dost pozdě. Do té doby by to šlo shrnout do jednoduchého schématu, kdy postavy někam jdou, narazí na velký problém a začnou před ním utíkat, dokud nedojde k nějakému velkému zvratu. Dokola dokolečka, až vám to vyloženě začne vadit, jakmile si toho všimnete.
Autorovi ale fantazie rozhodně nechybí, za což se významně přimlouvá celý svět, který pro příběh stvořil. Pokud ale po celou dobu trvání knihy se ten svět pouze formuje a už nedochází k nějakému výraznému posunu v příběhu, začne to dřív nebo později nudit. O to spíš, když si projdete celým tím budováním jenom pro to, abyste zjistili, že na dopady si budete muset počkat do dalšího dílu.
Něco by mělo zůstat v minulosti
Dle vlastních slov se autor inspiroval naprostými klasiky žánru, jako je Terry Brooks, Robert Jordan, Roger Zelazny, G. R. R. Martin či Robin Hobb. Kniha díky tomu působí, jako by byla vydána před nějakými 30 až 40 lety. Na tom samotném by nebylo nic špatného, ovšem přenesly se sem i některé neduhy, které právě fantasy z té doby sužovaly. Nepovažuji se za nějakého přehnaného feministu, ale vážně po čtení současné literatury působilo divně se o ženských postavách dozvídat nejdřív velikost jejich poprsí a až pak všechny ostatní, reálně důležité rysy. Stejně tak nevyžádaně působila jedna scéna s detailním prohlížením šourku. Ne, že by se jednalo o něco vehementně špatného, jenom jsem si u čtení říkal: Proč?
Celou situaci ani nikterak nezachraňuje scéna hned ze začátku, kde dojde k pokusu o znásilnění hlavní postavy. Nejsem ani žádná měkota, která by se z něčeho takového složila, ale vadí mi, pokud něco působí lacině. Můj problém totiž ani netkví v přítomnosti takové scény, jako spíš v tom, jakým způsobem byla podána. V dané situaci naprosto nedávala smysl a působila jenom jako velice levný způsob, jak čtenáři prodat myšlenku opravdu temného světa. Přitom to vůbec není třeba, jak nádherně dokazuje zbytek knížky, kde se podobné tendence skoro kompletně vytrácí. Otázkou už pouze je, nakolik to pak je zásahem editora a nakolik autorovým vlastním přesvědčením.
Ilustrováno vše, na co si vzpomenete
Jestli v něčem ale kniha zaslouží pochvalu, jsou to ilustrace. Na konci řádky větších oddílů se nachází krásně provedené ilustrace různých zvířat a potvor nacházejících se v Urthu. Jakmile člověk dostane obrazový materiál, hned se mu lépe chápe hrozba, kterou pro hrdiny daná fauna představuje.
O něco slabší už je přiložená mapa světa, jejíž přítomnost cením, jelikož bych se bez ní při orientaci v příběhu neobešel, ale chyběla v ní pěkná řádka důležitých míst. Často jsem tedy v mapě hledal přesnou lokalitu, ze které ta nebo ona postava pocházela, ovšem marně. Byl bych ještě ochotný přivřít oko nad náhodnými lokacemi, které byly zmíněny pouze v proudu řeči, ale v mapě chybí i takové věci, jako rivalské císařství Jižního Klaše či jedno konkrétní město, které hraje klíčovou roli ve druhé polovině příběhu.
Pochvalu si však také zaslouží vydání od BB/artu. Skvělý překlad od Zdíka Duška byla jedna radost číst a cením si způsobu, jakým si vyhrál s některými názvy a obraty. Jasně, čas od času jsem narazil na nějaký ten přepis nebo obrácený slovosled, ale v poměru k obsahu textu se jedná o tak zanedbatelný počet, že je skoro škoda to vůbec zmiňovat. Obdobně úžasná je i rychlost vydání, jelikož v originále kniha vyšla teprve v lednu tohoto roku a my ji už před začátkem léta měli na pultech knihkupectví. Pěkná ilustrace na přebalu už pouze slouží jako taková pomyslná třešnička na dortu.
Sečteno podtrženo, Koruna věčného soumraku je ambiciózním prvním dílem velkolepé ságy, který bohužel trošku pokulhává ve svém provedení. I přes své vady na kráse v podobě pomalého a nezakončeného příběhu bych všem fanouškům klasické dospělé fantasy doporučoval titul nepřehlédnout a dát mu šanci. Už jenom kvůli následujícím dílům, které po tomto pomalejším startu mají značnou šanci být naprosto skvělé.
Rollinsovu sérií thrillerů o tajné organizaci Sigma Force kritika oceňuje jako jedno ze „špičkových lidových čtení“. Kromě všech thrillerů o Sigmě vydalo nakladatelství BB/art česky také řadu autorových samostatných románů a kratších sérií či trilogií o sangvinistech, kterou napsal spolu s Rebeccou Cantrellovou. Koruna věčného soumraku je úvodním dílem autorova nového cyklu fantasy příběhů.
James Rollins je amatérský potápěč a nadšený jeskyňář, proto většinu volného času tráví pod zemí nebo pod vodou. Žije v pohoří Sierra Nevada.
(převzato z přebalu knihy)
Hodnocení: 70 %
Nakladatelství: BB/art
Překlad: Zdík Dušek
Rok vydání: 2022
Vydání: 1. vydání
Jazyk: český
Počet stran: 496
Vazba: pevná s přebalem
Obálka/ilustrace: Danea Fidler
ISBN: 978-80-7595-573-9
Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkujeme českému nakladatelství BB/art.
Najčítanejšie
Jakub Jezdinský
*Zde si představte nějaký velice moudrý a hluboký citát*