Nehumánní pomsta
Je to nevyhnutelné. Přišli si pro to, co jim lidstvo dluží, nevíme kdo jsou zač a co po nás chtějí, jsou tu všude kolem nás. Z klidných ulic a měst s občasnou kriminalitou se rázem stal chaos plný zmatku, slz, potu a strachu. Mrtvá těla se valí na ulicích, krev teče proudem a denně umírají stovky nevinných lidí. Takto dopadla naše země. Dokážeme je porazit a žít opět normální život? Aspoň kdybychom o nich cokoliv věděli...
Bývalo to klidně město, byla zde nízká kriminalita, lépe řečeno téměř žádná. Občas někdo něco ukradl či někoho přepadl, ale že by se tady přímo zabíjelo, to se stalo snad jen jednou před deseti lety při hádce dvou manželů. Rodiny se na toto místo často stěhovaly za bezpečnostní jejich ratolestí. Myslely si, že jim tady bude lépe, nikdo je neunese, nezneužije, také je zde menší pravděpodobnost šikany. Obyvatelé městečka jsou údajně milí, stědří a usměvaví. Takhle to bylo dlouhé dekády dokud nebylo v ranních hodinách ohlášeno zmizení třináctileté školačky Diany. Její příbuzní z toho byli opravdu nešťastní. Odstěhovali se tu právě z důvodu většího bezpečí sotva před rokem, ale i přesto o svou dceru přišli. Stále nevzdávali naději, doufali, že například z nějakého důvodu utekla z domova, i když o žádném nevěděli, vyrůstala vždy ve šťastné pohodové rodině. Během pár hodin z toho bylo obrovské halo, dívenku hledali záchranáři, několik policejních jednotek, potápěči i dobrovolníci, dá se říct téměř všichni obyvatelé města. Ovšem bez výsledku, ačkoliv několikrát prohledali celé město i okolní oblasti, po dívce ani jedna jediná stopa. Jakoby se vypařila a to není doma teprve od včerejška.
Po několika týdnech to všichni téměř vzdali, zkrátka už nebyla příliš velká neděje, že se holka nešťastná ještě najde. Pročesali snad vše co mohli a na hledání se podělil obrovský počet lidí, není možné aby ji nenašli. Všem vrtalo hlavou, jak se mohla zrovna v tomto městě takhle ztratit. Když už se zde někdo pohřešoval, do pár dní ho našli, nikdy zde nebylo zaznamenáno nějaké delší zmizení. Tohle byl první případ, ale bohužel ne poslední. Asi o měsíc později od prvního případu bylo hlášeno na policii zmizení patnáctiletého chlapce v tom stejném městě. Vše probíhalo stejně jako u dívky. Všichni pátrali, ale opět nikdo nenašel. Po prvé to všem připadalo jako nešťastná náhoda, ovšem na tomhle už něco doopravdy smrdělo. Dvě pohřešované děti v tak poklidném městě, skoro stejně staré a později se zjistilo že navštěvovaly dokonce stejnou základní školu. A tak se veřejnost začala domnívat, že zde zcela zřejmě řádi nějaký gang, nebo sériový vrah. V tom je utvrdila skutečnost, že se jen o tři dny později ztratily rovnou dvě dospívající dívky, patnáctiletá Caroline a čtrnáctiletá Tara. Už tohle samotné bylo pro obyvatelé městečka něco jako tragédie, to však ještě nevěděli co je čeká dále.
Případu zmizení stále a stále přibývalo. Prvně to bylo jedno dítě týdně, později denně a nyní jsou to dvě až tři děti za pouhý den. Pokud za tím skutečně stojí nějaký vrahnoun, musí v tom být sakramensky dobrý a vzkušený, žádný amatér by tohle rozhodně nezvládl. Neříkejte mi, že si v tak málem městě nikdo nevšimne tolika únosů. Je to všechno podivné, desítky rodin ve velkém ztrácí své milované děti, matky se topí ve vlastních slzách, tátové nezvládají tyto ztráty a pozůstalé děti zůstávají doma se strachem o vlastní životy. Začíná to mít opravdu katastrofický scénář, dokonce se zde objevil i závěr, že místní budou okradeni o všechny svoje ratolesti.
A to se také stalo. Uplynul pouhý půl rok a školy v okolí byly prázdné, všechny děti byly fuč. Panika stále více sílila. Vlastně ještě pár dospívajících zde zbylo a utvořily společně tým. Domluvily se, že ve větší skupince se určitě ubrání únosu lépe.
Představuji vám „Tým přeživších" nebo alespoň takto se pojmenovali. Patří do něj Thomas, Richard, Evelyn, Olivia a Gita. Krom nich je tu ještě jedno dítě což je pětiletá Evie, kterou máma celý čas této tragedie drží doma v kleci pro psa i přesto že několik děti zmizelo záhadně přímo z domovů, této matce se daří svou dceru ubránit úspěšně.
Začalo vznikat několik různých konspiračních teorii o tom co se ve městě děje, ale nikdo nevěděl, která je ta správná. Nejpravděpodobnější z nich byla teorie že zde řádi spíše hodně vzkušený a početný gang nějakých sériových vrahů či únosců než-li jednotlivec, je velmi nepravděpodobné že by tohle vše zvládla jedna osoba, i kdyby byla sebevíce vzkušená, je malá šance že by ji nedopadli.
Méně skeptičtí lidé samozřejmě začali s teoriemi o mimozemšťanech, démonech a dalších nadpřirozených jevech. Tohle lidé na plné čáře zpochybňovali a měli tyto lidi za hloupé a naivní. Zrovna tady obyvatelstvo nebylo příliš pověrčivé už možná jen proto, že se celkově jednalo o ateistický stát.
Co z toho všeho je skutečná pravda bylo ale stále ve hvězdách. Několik jednotek, detektivovů, vědců a podobně se snažilo najít nějaké indicie, ale bohužel marně. Ani jedno z děti se dodnes nenašlo, jasně na policii bylo už několik telefonátu, ale vše to byly pouhé výplody fantazie lidí, kteří toužili po pozornosti.
Jednoho dne ale muž volal na policii s tím, že viděl něco podivného v masce u lesa. Vypadalo to údajně jako nějaká entita či démon. Mělo se to po něm sápat a popisoval jak to na něj mluvilo. Prý ona záhadná existence, měla dlouhé drápy, křivé končetiny, seschlou kůži, vychrtlou asi dvoumetrovou postavu a na sobě bíle potrhané prostěradlo špinavé od krve a sází. Říkalo mu to chráplavým hlasem „Dostaneme vás odsud, přišli jsme si pro zem, nemůžeme vám ji nechat nevděční lidé, nelze se koukat na to jak ji ničíte. "
Policisté usoudili, že tato událost asi nemá pochopitelně nejlepší vliv na lidské mozky, tudíž se o dost více lidí než kdy jindy zcela pomatlo a tak měli za to, že tento muž je právě jeden z těchto případu. Bohužel neměli čas na to řešit jak jsou na tom prostí lidé, což není k údivu. Do případu se zapojili samozřejmě i jiné města a dokonce i státy, v televizních novinách denně probíhají většinou na neštěstí zcela zbytečné a bevýsledné reportáže, či rozhovory s pozůstalíma.
Může na policejní stanici chvíli zdrželi s tím že mu nevěřili, ale i přesto ho vyslechli co se vlastně stalo. V tom obdrželi telefonát nějaké ženy z onoho města, kde popisovala téměř totožný zážitek až na to, že tato kreatura měla mít masku prasete, když to entita spatřena mužem měla králíčí masku. Policisté vše ověřovali a zjistili že tito dva se neznali a vypověděli oba naprosto nezávisle na sobě. Což už jim přidávalo důvod věřit jim. Přesto si vše chtěli ujasnit, tak napsali na stránky jestli někdo někde nespatřil nějakou entitu či něco takového v posledních dobách. Ozvalo se spoustu lidí, většina z nich byla skutečně jen mimo z tíživé situace a podobně. Překvapivě se našlo ale pár případu, kde se výpovědi jednotlivců shodovaly s popisem ženy a muže. Vše bylo skoro stejné, až na to že kreatura měla jinou masku a říkala jim odlišné věci odlišným hlasem. Jedna žena dokonce pravila, že ji dala dopis, který policii poslala. Byl napsán pravou krví, nikdo neví jakým předmětem, zda nějakým brkem? Kdoví. Tohle už policisty i veřejnost značně vyděsilo. Jasně, dopis by mohla napsat každá pofiderní osoba prahnoucí po slávě či aspoň troše pozornosti, ale na to aby ji napsala krvi, ještě k tomu takovým množstvím krve, už by musela být opravdu šílená. O co hůř, zjistilo se, že krev patří dospívající dívce, která se ztratila právě jako poslední. Každopádně teorii o těchto záhadných vraždících tvorech se již začalo vw velkém věřit. Jinak už si to jednoduše lidé nedokázali vysvětlit. Někteří skeptici se to snažili shodit na nějakou nemoc vzniklou vším co se děje, ale tohle tvrzení bylo velmi nepravděpodobné. Jiní zase tvrdili, že to mohou být vrahové, kteří se do těchto kostýmů převlékají, jenže to se také vyloučilo, jelikož všichni svědčí se shodli na tom, že ony postavy byly průhledné jako duchové.
Také se potvrdilo, že démoni již útočí i na dospělé lidí, dokonce i na obyvatelé okolních měst, jelikož město, kde vše začalo už je téměř vyhlazeno. Krom pár dospělých, kteří zvládají utíkat, mají dobré ukryty a světě div se nás tým dospívajících je stále v plném počtu na živu. Jsou společně ukrytí ve sklepení uprostřed lesa s velkým množstvím trvanlivého jídla. Úkryt mají vybaven matracema, které si všichni přinesli z vlastního domova, jídelním stolem, obývákem a vlastně vším možným co je jim povedlo nasbírat z vlastních domovů a přenést do bunkru. Lépe řečeno dohodli se na tom kdo kolik čeho vezme. Věděli ale že nemůžou za žádnou cenu vyjít ven, proto s jídlem a pitím museli šetřit. Nosili jim je jejich pozůstalí dospělí. Byli ochotni pro své mladší známé obětovat vlastní životy. Také jim občas donesli i něco normálního na zub. Počítali tak nějak s tím, že vždycky zůstane naživu někdo, kdo jim vše potřebné bude doručovat. V případě že ně jsou ozbrojení a trénují se na to aby si dokázali dávat neskutečně velkého majzla. Také cvičili pro lepší fyzickou zdatnost, aby mohli utéci, při nejhorším bojovat.
Vědci nakonec usoudili, že prvně lovili tito démoni pouze děti, jelikož to pro ně byla slabší a jednodušší kořist. Jenže čím více lidí dostali tím silnější byli a to byl ten problém. Později už totiž měli sílu na to aby lovili i dospělé ženy, později i muže. Lidé se mohou připravit na to, že uběhne chvíle a už bude v jejich moci ulovil naprosto kohokoliv s jakoukoliv sílou, takže všechny výcviky budou naprosto zbytečné. Také začínají mít pocit že se dokonce s počtem získaných obětí i rozmnožují, jelikož denně vznikalo mnohem více důkazů, svědectví, dopisů, fotografii či videí na kterých byli zachyceni nebo například případu, kdy lidé viděli tyto monstra přímo při krádeží dítěte.
Jednou v noci šel muž domu z práce a našel u cesty hlavu dítěte a u ní dopis. Okamžitě zavolal policii, ale když dojela na místě objevila mrtvé tělo toho muže a na cestě jeho krví napsáno „žalovat se nemá". To by tedy mohlo znamenat že jejich dalším cílem je vyhladit i všechny co se jim jakkoliv postaví do cesty.
Co ale všechny vyvedlo z míry nejvíc byl sobotní nález jednoho turisty. Při procházce v poměrně dalekých horách, kde měl za to, že nebezpečí zatím nehrozí, našel jeskyni, ze které něco podivně zapáchalo, byl to nesnesitelný smrad. Zvědavost mu nedala a rozhodl se tomu podívat na zub. To co v jeskyni spatřil nu téměř vyrazilo dech. Bylo tam několik pozůstatků dětských tělíček. Samozřejmě opět zavolal policii, i když věděl že pravděpodobně jeho osud nebude jiný než toho muže, který volal v případě nalezené hlavy. Bylo mu to jedno, tento objev si i za cenu vlastního života nemohl nechat pro sebe. Divil se, když policie dorazila a on byl stále naživu. Možná to bylo tím, že na to myslel a oni to odhadli a přesně to byl důvod proč to neudělali, kdoví co se v hlavě honí takovým příšerám, je jasně že mají naprosto jiné myšlenkové pochody než lidé. Třeba dokáží číst myšlenky, nebo se teleportovat a podobně. Kdoví. Každopádně policie těla indetifikovala skutečně jako některé že stracených děti. Ale nenacházely se tam úplně kompletní tělíčka, v každém z nich chybělo srdce. Takže to je zřejmé jedna z věcí které po nás chtějí. Naše srdce. Ale k čemu jim něco jako lidské srdce je? Proč ne třeba plíce, hruď, břicho nebo cokoliv jiného? Krom srdce nechybělo nic dalšího. Takže se začalo věřit že srdce je právě to o co jim jde. Konečně alespoň nějaká indicie.
Pozůstalým obětí bylo oznámeno, že jejich potomci byli nalezení mrtví. Většina rodičů už s tím počítalo, většina z nich už se této zprávy nedožilo ale stále se našli takový, kteří naivně doufali, že se jim děti ještě nějakým zázrakem vrátí. Tohle je velmi zasáhlo. Někteří už se za ten čas dokázali smířit s tím, že je už nikdy neuvidí, což pro ně bylo jedině dobře. Po tomto zjištění panika byla už opravdu všude, měly se konat pohřby, ale nebylo dost místa ani času při tolika mrtvých. Proto se pouze zakopaly na jednu louku, ze které se stalo během pár dní pohřebiště. Pracovalo na tom několik hrobníku. Ačkoliv to bylo pro rodiny smutné, nekonaly se žádné pohřební obřady a jejích dětem nebyly dopřány ani pořádně hroby. Pouhý hloupý a prostý kříž z levného dřeva. I přesto jim tam přeživší nosili květiny, jejich oblibené předměty, společné fotky z minulosti a podobné dary na rozloučenou. Jasně, že spoustu rodin tohle štvalo, chtěli jim zajistit alespoň nějaké pořádně místo odpočinku, oni sami ale neměli dostatek financí ani času na to tohle uskutečnit takže to takhle na neštěstí muselo hold zůstat.
Později už se zřejmě démonům nechtělo těla ani schovávat tak je nechávali povalené u silnic, v lesích, klidně i na náměstí. Zkrátka už se vůbec nesnažili být nenápadní, jelikož už asi nabili pocitu, že jsou silnější než všichni lidé, tudíž o sobě můžou dávat vědět a lidstvo s tím stejně nic neudělá. Tohle měla jedna z těchto entit říci mladé ženě.
A co se týče přeživších z města? Tým schovaných dospívajících je stále naživu to samé Evie a její matka, ovšem u nich doma se dnes večer stala velmi traumatizující událost.
Malá Evie spala opět v kleci pro psa a její máma šla na nákup, musela jet autem, aby ji něco po cestě nepopadlo. Jela hodně daleko a co nejrychleji, jelikož to údajně zabilo spousty lidí i v dopravních prostředcích.
Mezi tím co její máma byla pryč doběhl domu celý zřícený otec, kterého už asi dva měsíce neviděli, protože utekl do dalekého města, bohužel byl vyhozen z pronájmu kvůli rušení nočního klidu, tak se musel vrátit. Vypadal opravdu vyděšeně a řval „nechte mě být prosím". Evie na něj pouze tiše zírala a vrtalo ji hlavou co ho má nechat na pokoji, ona díky jejímu nízkému věku a izolaci od naprostého začátku katastrofy o ničem neví. Najednou zaslechne hlasité klepání na dveře. Její otec začne řvát a brečet. Později ona věc za dveřma začne škrábat a přímo bušit na což se táta přikrčí do rohu a naprosto zpanikaří. Malá Evie už se začíná bát taky. Z očí ji tečou první slzy a klepe se. Má strach jak o svého tatínka tak i o sebe a dům. Chce se podívat z okna na hezky výhled, vždy tam koukala když se nudila. Místo venkovní krajiny tam však spatřila obrovský hnát s ostrýma drápama. To něco za oknem se do něj snažilo vyšplhat. Postupně se v okenici odhalila celá ruka a následně hlava zakryta krvavou králíčí maskou. Malá Evie začala křičet z plných plic, naběhla ji maximální husí kůže a po chvíli strachem ztuhla. Uběhla jen malá chvíle a už bylo možné tu věc v okně spatřit celou. Na nic nečekala a sklo vyrazila. Vlezla dovnitř a svýma dlouhýma nohama seskočila z parapetu na zem. Ihned ta věc popadla tátu Evie. Přišlo to před její klec a usmálo se to na ni ošklivým, hrůzu nahánějícím širokým úsměvem. Chvíli to jen tak stalo a smálo se to tomu, jak otec brečí. Když to tu věc přestalo bavit přímo před zrakem holčičky ho rozsápala těma dlouhýma ostrýma nehtama. Začalo se to smát na celé kolo. Vytrhlo to muži srdce z těla a pomalu z chuti ho zkonzumovalo. A co během toho celého dělala dívenka? Pouze seděla v rohu klícky s kamenným výrazem bez jakéhokoliv strachu. Nebylo to ale tak, že by ji to nemrzelo. Asi ji to tak moc dostalo, že v ten moment nebyla schopna cítit žádné emoce. Už se připravovala, že to s ní udělá to samé, když se kreatura začala plížít po zemi směrem k její kleci. Chytlo se to za vrata a pouze to na Evie koukalo strašidelným maniakalním pohledem. Ačkoliv stvoření mělo masku, temný úsměv a černé oční důlky byly odhaleny, tudíž občas bylo zblízka poznat co ta věc dělá za obličeje. Koukalo to na ni upřeně asi patnáct minut, vypadalo to skoro jakoby se ji entita dívala přímo do duše. Evie ale jen nehnutě seděla a beze strachu s tou věci tiše udržovala oční kontakt. Očima přímo pronásledovala její černé panenky, které lze jen těžko rozpoznat od zbytku oči, ale Evie to nějakým způsobem dokázala. Byla smířená se svou smrtí, ale namísto toho se věc pustila, zvedla a vyskočila oknem zase ven. Udělala něco podivného čím rozbité okno spravila. Kdoví proč Evie nezabila. Když tohle holčička povyprávěla mámě, byla vyděšená. Okamžitě vše povyprávěla policii a ti matku i Evie povolali k výslechu, kde vše do podrobna popsaly. Z toho lidé vydedukovali jednu věc, ještě na základě několika dalších výpovědí. Ty monstra útočí pouze když cítí strach. Možná, že tuto lidskou emoci z nějakého důvodu nemají rádi.
Lidé o nich ví stále více a více věci ale stále neví tak úplně motiv a to nejdůležitější není dodnes jasné, jak se situace bude řešit. Je jisté, že to všichni nenechali jen tak ležet. Už se samozřejmě o pár kroků snažili. Například přestěhovat některé obyvatele do jiných měst ale to tragédii akorát zhoršilo, jelikož v každém městě, kde se někdo z nich přestěhoval začali okamžitě zabíjet také, přestěhované osoby, byly do jednoho dne všechny pryč beze stopy. Další metodou jak se lidstvo pokoušelo ubránit je nějaký boj, ale také marně. Nic z toho na ně nezabírá, kulky tím projdou a vlastně i jakékoliv jiné zbraně a předměty. Nedá se to ani nijak otrávit, jelikož je to proti všemu lidskému již odolné, vědci tvrdí, že dříve pokud by se na ně přišlo, by se to ještě dalo, teď už se ale vyvinuli a lidé proti nim ve fyzickém boji nemají šanci. Mužou se dotýkat pouze oni nás nikoliv my jich. Možná si říkáte co tak jednoduše všechny zbavit strachu? To je taky celkem nereálné, je to přirozená lidská emoce a lidstvo zatím nepřišlo na žádný způsob jak ji odstranit, samo od sebe to jednoduše u většiny lidí možné není. Přece musí existovat ještě nějaká možnost, jak se z tohoto dostat. Nebo snad už je vše beznadějné a prostě se snažíme zbytečně, protože stejně do jednoho vymřeme? Když nad tím tak přemýšlím... Žádná jiná možnost mě už ani nenapadá. Vše to vypadá naprosto ztraceně, to už si myslí i drtivá většina lidí včetně profesionálů, kterých mimochodem také kvůli vražd hodně ubylo i přesto že se ukrývají v tajných laboratořích, proto na nich nejsou příliš velké ztráty jako na prostém lidu.
Jeden vědec se asi z čista prázdná poněkud sebevražedně rozhodl, že půjde ven a pokusí se nějakého démona najít a prohodit s ním pár slov. Všichni mu říkali, že se snad zbláznil, vždyť jde na smrt. Mu to prý ale bylo lhostejné, nevadilo mu, že ho zcela jistě čeká smrt, prý už pro něj neměl tento život smysl a podle něj tohle ani životem nazvat nelze. Tak i přes všechny varování neposlechl a vydal se na cestu. Jak se dalo čekat netrvalo dlouho a u blízkého lesíka narazil hned na tři démony odpočívající v křoví. Nevypadali na to že by byli připraveni útočit i přesto že se k nim vědec blížil. Bylo jim zřejmě jasné, že se jim staví do cesty, ale necítil žádný strach, což byl možná důvod proč neútočili a pouze ho sledovali velkýma černýma očima.
Když už stal necelý metr od nich, stále pouze zírali.
„Zdravím." Promluvil na ně sebejistě vědec.
„Nazdar, chceš nás zase zkoušet chytit či sekat mačetou jako kolegové? Nebo konečně někdo chytrý? Upřímně cítím z tebe větší inteligenci než z těch předchozích, tak tedy doufám že nezklameš. " Odpověděla mírně chraplavým hlasem entita s maskou křečka.
„Pokud mohu mít dotaz, proč nás vlastně zabijete?" Tázal se už poněkud opatrně.
„Konečně někdo odvážný a byl schopný nám tuto otázku napřímo položit. To se cení, proto tě necháme žít za každých okolností. Vraždime lidi, protože si neváží planety, kterou jsme jim kdysi dali, stavby tady mají sice pěkné za to jak se lidé vyvíjeli také chválím, ale to chování bylo příšerné. Ta země je v úplně jiném stavu než před miliony lety, když jsme si vytvořili vlastní planetu a tuto jsme se rozhodli přenechat lidem. Nevím proč nás ten váš dějepis nezaznamenal, dost možná proto že první člověk, kterého stvořil nás vůdce se nedokázal nebo možná nechtěl pořádně vyjádřit, byl jediný kdo nás kdy viděl do této chvíle. Nesledovali jsme ho a rovnou jsme razili pryč, takže nevíme co dělal a jak se vůbec stihl vyvinout do toho co jste dnes, každopádně překvapuje mě to. Jste sicenohem víc stylový a moderní, ale musím uznat že morálka se výrazně zhoršila. Měli by jste se upřímně stydět. Když jsme odcházeli, země byla čistá, krasná, plná nádherné přírody, teď jsou všude odpadky, nečistota a špatný vzduch. Tohle by tu za nás nebylo, začali jsme litovat, že jsme ji radši nezanechali pouze zvěři. V podstatě dá se říct člověk byl hodně špatný experiment našeho šéfa, chtěl stvořit něco, co bude místo nás velmi inteligentní a vydobije si nadvládu nad ostatními živočichy. Ale že bude až tak egoističtí s tím nikdo z nás nepočítal. Každopádně hádám, že jsme vám teď vaše ega až do nebes hodně srazili. Protože nyní jsme nadřazení my. Vím že to vy lidé nechcete slyšet ale jste a vždycky jste byli to stejné jako zvířata akorát se schopnosti mluvit, vyrábět, větší inteligencí a podobně. Tudíž naším cílem je dokázat vám, že jsme to my komu tato země patří a že právě my jsme na vrcholu potravinového řetězce. " Vylíčila mu entita hrozivá fakta.
„Cože? Takže my lidé jsme celou dobu žili ve lži... " Snažil se vědec smířit s krutou pravdou.
„Nikdo vám to neřekl. V podstatě jste žili ve výplodech vaší fantazie a pocit nadvlády bylo pouze vaše vysoké ego. Smiřte se s tím. "
„Takže kdybychom si připustili, že jsme slabší necháte nás na pokoji?"
„Víceméně. Už bychom vás nezabijeli. Jen by se z vás museli stát otroci."
„Takže by bylo možné uzavřít dohodu. My budeme otročit a vy nás nebudete vyhlazovat?"
„Přesně tak. Konečně to někdo pochopil. Jde vidět že ti IQ nechybí chlapče. "
„Dobře, takže či souhlas s touto dohodou potřebujete?" Tázal se zvědavě vědec.
„Pouze a jen váš. Nyní jsi to právě ty, kdo má osud lidstva v rukou. Tak co ANO nebo NE?"
„Mohu se zeptat co vše dohoda obnáší?"
„Jednoduše kromě zabíjení s váma budeme zacházet jak vy jste doposud zacházeli se zvěří. Tím myslím, že na vás budeme dělat pokusy, vyvíjet nové druhy, budete pro nás dělat cirkusu a trpět pro naši zabavu. Prostě vše, co jste provedli nebohým zvířatům vy. "
„ANO, přijímám tuto domluvu a tímto přiznávám, že lidstvo je oficiálně váš slabší poddruh. " Vědec jednoduše musel souhlasit, nebyla jiná cesta ven. Kdyby neřekl ani, všichni by vymřeli. Je lepší stát se otroky, než být úplně vyhlazení a nechat vše co lidé doposut vyvinuli zaniknout. To by bylo naprosto nepřijatelné.
„Dobrá tedy, podepiš se. " Entita mu podala nějaký podivný materiál, nebyl to papír ani nic tomu podobného, ale bylo možné na to psát. A tak smlouvu s naprostým klidem podepsal.
„Domluveno. Musíme nyní udělat rituál, kterým vyvolamé Okianta což je pro nás něco, jako Bůh pro věřící, ale jsou v tom docela velké rozdíly. To nebudu momentálně vůbec rozebírat." Řekla entita a chystala se zmizet, vědec měl ale ještě spoustu otázek, zeptal se ale raději pouze na jednu.
„Jak si vlastně říkáte vy a kdo jste?" Nebyl si jistý zda má na spěch nebo mu odpoví, ale řekl si že konec konců za pokus nic nedá.
Otočil se a řekl „Říkáme si Bunno Alchedos, jsme něco jako vaší skuteční stvořitele, jo a mimochodem Bůh neexistuje jen ať víš, i když mi nepřipadáš jako křesťan. Stejně jako by každý máme taktéž svoje vlastní jméno. Já se jmenují Austlibaz. Naše nová planeta, kterou jsme společnými silami stvořili se nazývá Polygolas, ale už tam jednoduše byla nuda a nedostatek místa, tak jsme se chtěli podívat jak se daří naší bývalé zemičce a měli jsme v plánu se k vám prostě jen přidat, ale to co jsme na naší prohlídce spatřili, to byla hrůza. Takhle zacházet s tak pěknou planetou. Možná další tvá otázka bude, proč jsme zemi opustili, to byl taky další experiment Okianta, vyměnit nás za lidi a vytvořit jinou planetu, prý ho zde obtěžovali dinosauři a také jsme si chtěli jednoduše planetu vytvořit podle sebe, tahle nebyla stvořená námi, my samy nevíme kým. Vznikli jsme někde ve vesmíru a hledali jsme planetu, kde se zabydlíme. Upřímně, přiznám se, že ani ostatní živočichové, kromě vás nejsou naším dílem. Je tu spoustu jiných entit různé po vesmíru, dokonce pár z ních občas zavítá ze zvědavosti nebo jen tak z nudy i k vám. Dobře, už bych to měl ukončit. Jak jsi už poznal jsem velmi ukecaný a jakmile jednou začnu už neni snadné přestat."
Po dlouhém proslovu se otočil a zmizel v dáli.
V ten moment vědci vše došlo. Pozastavil se nad tím, proč se vlastně lidé chovali, tak jak se chovali. Došlo mu kolik chyb lidstvo jako takové udělalo, je jich víc než dost. Už se přestal divit, že se jim to nelíbilo. Zkusil se do nich vcítit a zjistil, že by také nebyl dvakrát spokojen, kdyby přijel na svou planetu po letech s tím, že bude dokonale vyvinuta a objevil ji zdevastovanou a špinavou. Až teď to lidem všechno začne docházet, jenže už je pozdě. Z lidí se stanou otroci a podřadný druh. Vše měl pečlivě zdokumentováno na kameře, čímž mohl důvěrně prokázat, že rozhovor skutečně proběhl.
Jakmile se vrátil do laboratoře, pustil záznam všem kolegům. Ihned se začala skutečnost, že proběhla ona domluva šířit světem všemi možnými prostředky. Daný vědec získal několik ocenění a byl prohlášen za nejlepšího vědce světa. Lidé mu děkovali a začali ho skoro až uctívat za to že již nemusí umírat v bolestech. Společnost se shodla, že s většina lidí s ním naprosto souhlasím a považuji toto rozhodnutí za rozumné, jelikož jim tak nějak dochází že jiná chytrá možnost se už nenabízela. Ale samozřejmě že se našli i odpůrci, kteří tvrdili že nemuseli skončit jako otroci, kteří budou pracovat pro nějaké strašáky, ti ale i hned byli zabiti bez milosti.
Rituál zapůsobil za týden od provedení. Ten den všichni lidé byli na několik hodin v bezvědomí. Poté se vzbudili do úplně jiného světa. Byly zde naprosto rozdílné předměty, budovy a zkrátka cizí věci, které lidrm připadaly jako mimozemské.
„Zdravíme ve spolek, zde Bunno Alchedos. Ode dneška jste téměř všichni v našem otroctví. Mimochodem přidali jsme se na vaší planetu a bychom se tady všichni vešli o něco jsme ji zvětšili. Asi jste si všimli, že jste v ohradách u neznámých budov. Někteří z vás, ti horší skončili v našich „pracovních táborech" jak vy tomu říkáte. Mimo to každý nás momentálně slyší ve svém jazyce i když mluvíme tím svým, kterému byste nerozuměli ani jeden. Magie což? Dokonce i na onoho vědce jsem mluvil naší rodnou řečí, ale on mě slyšel svým rodným jazykem. V těchto pracovních táborech budete pracovat a my vás budeme na oplátku živit. Ovšem ne všichni mají přidělenou práci, na kterou jste vy lidé zvyklí. Jak jste si všimli, přenesli jsme na vaší planetu naše předměty a s těmi někteří z vás budou pracovat také. Proto jsou tu naší učitelé, kteří vás budou mít za úkol zaškolit. Nebojte, toho co si právě představujete zřejmě pod názvem „pracovní tábor " se vůbec obávat nemusíte. Práce je zde celkem přiměřená vašemu výkonu. Jste rozdělení na pohlaví a věk, buďto mladý, střední či starý. A také podle morálky, výkonu a také chování k životnímu prostředí. Tím myslím to, že čím lépe jste se chovali k přírodě a nemysleli jen a pouze na sebe, tím lépe se budete mít. Což představuje více jídla, možnost vidět rodinu a později s ní i moci žít v samotném domě a do práce pouze docházet. Pohodlnější postele a později také vycházky. To je nejluxusnější úroveň pro ekologické lidi. Naopak čím větší chuligán ničící vše okolo jste, tím hůř se vám bude žít. Dostanete méně či horší jídlo, méně vzhledné oděvy, více práce a utrpení. S rodinou se na dobro můžete rozloučit. Pokud je ekologický jen jeden z rodiny, záchraní tím celou rodinu ale zahrnuje to pouze rodiče a děti nic víc, nic míň. A jen v případě, že dána osoba není v nejhorším oddílu, potom by byli volní všichni z rodiny kromě tohoto člověka. Doufám že se chápeme a teď už by vás měli začít školit. "
A kde skončili vědec? Zůstal ve své podzemní laboratoři, jemu bylo povoleno žít život, který žil doposud. Jako práce mu bylo uděleno zkoumání nových i starých předmětů dopodrobna a práce na jejich vývinu. Za svou práci dostával platidlo nazývající se Aiglád, což byl stříbrný hladký obdélník s číslem, které mělo zobrazovat jeho hodnotu. V obchodech prodávali podřadné neboli slabší druhy Bunno Alchedos, nikoliv lidé, jelikož se v platidle a ceně předmětů neměli šanci vyznat.
Lidé se krom školení samotné práce první rok celkově z větší části pouze učili. Nebyli nutné je naučit jazyk Bunno Alchedos, jelikož je každý slyšel tím svým a oni slova lidi taktéž slyšeli v jejich jazyce jak již bylo zmíněno. Tudíž se museli naučit poznávat jejich předměty, jak žijí, jak funguje jejích nakupování, jaké vznikli jejich příchodem všechny nové systémy, zákony, záliby, práce a také vytvořili novou lidskou emoci o které se taktéž museli vše naučit. Ale naopak jim jednu ubrali a to byl jak již asi předpokládáte právě jimi nenáviděný strach. Nikdo z lidi už ho nebyl schopen cítit. Dále také přibyli nové dopravní prostředky, se kterýma se vybraní lidé museli naučit. Nejoblíbenější u lidí se stal převedeno do lidské mluvy „létající ultrafialový autobus" nebyl to tak úplně autobus, ale celkem dost se mu to podobalo, akorát že uměl létat a obklopovala ho ultrafialová záře, či něco takového. Mimo to se i trochu změnila na zemi gravitace, ovzduší zkažené lidma bylo alespoň trochu napraveno, ale ani Bunno Alchedos nebyli všemocní, tudíž po lidech nezvládli vše dokonale opravit. Mezi velmi oblíbenou potravu patřila „sladká okurka s maskou bizona" nebo třeba jídlo, které nikdy známo nebylo nazývající se „Likonde Damaczchi" Tento pokrm neměl ani slanou ani sladkou, kyselou či jakoukoliv objevenou chuť, zdálo se tedy že vznikla nová.
Lidem trvalo desetiletí naučit se systému tohoto nového světa, ale nakonec si zvykli a přizpůsobili se, někteří méně, někteří více. Prvních pár let nadávali nad svou podřazenost a usilovně se z toho snažili vykroutit. Asi po pěti letech jim došlo, že to nemá smysl, ale vědec si stal stal za tím, že cesta jak nebýt zavření v nějakých podivným prostorech stále existuje. A měl pravdu.
Trvalo lidem celkem dlouho, než si uvědomili že tímto vším, se je tato stvoří celou dobu snažila napravit to co poškodili a naučit je respektovat i ostatní součástí tohoto světa. Jednoduše dorazili jen proto, aby se lidem pomstili za zničení jejich pracně opečovavané planety, kterou sice nestvořili, ale obývali dlouhé roky a dávali si opravdu záležet na jejím vývinu.
Jak to všechno nakonec dopadlo? Možná se budete divit ale lidstvo získalo volnost zpět. Dnes je všechno zase jako kdysi. Lidé žijí v domech, ale trochu jiných. Používají stále předměty, které převzali od Bunno Alchedos, právě proto aby nemuseli používat lidské věci, které ničí život ostatním živočichům a celkově přírodě. To vše trvalo zhruba sto dvacet let, než lidi znovu na svobodu pustili, tedy spíše jak už vám asi došlo, lidé za kterých se odehrávalo vše od začátku už nikdy volní nebyli a v táborech prostě zemřeli, jejich vnoučata a kdoví co všechno se už ale na svobodu podívaly. A tak se znovu lidé dostali do normálního života, jen mírně upraveného. A strach? Ten jim vrácen nebyl, ale to nezpůsobilo žádnou kalamitu, jelikož byl nahrazen jinou emocí, která je držela zpět od nebezpečných aktivit, zabíjení se navzájem a podobně. Spíše od těch věci, které jim skutečně mohou ublížit, ale díky této emoci se nevyhýbají věcem u kterých se čeho bát nemělo, jako u strachu. To bylo to, co Bunno Alchedos na této emoci vadilo. A co se týče nové generace, která byla puštěna. Museli se učit ve škole, kde je vyučovali Bunno Alchedos a učili se tak, jak to naplánovali oni dle nových zákonů. Takže jak to na zemi chodilo kdysi už znali pouze z dokumentů a něčeho jako byl dějepis.
Každopádně lidé mohli být opět šťastní a travit čas se svými milovanými. I když s jinýma podmínkama, na kterých tato generace od samého začátku vyrostla. A jak to bylo s Bunno Alchedos? Rozdělili si zemi napůl. Půlku planety vlastnili lidé a polovinu Bunno Alchedos. Tudíž každá polovina vypadala jinak, logicky na polovině kterou přebývali entity bylo více jejich zákonů a předmětů a na lidské polovině zase více dochovaných lidských předmětů. Jazyk se učila nová generace na celém světě stejný, neexistovali už ani nějaké jednotlivé státy či světadíly. Prý to bylo příliš moc složité. Od té doby se země dělí pouze na Ugerdant- lidská polovina, Dengardant- Bunno Alchedos polovina. Tudíž existovali pouze dva jazyky a dva "státy".
Možná vás také zajímá, jak dopadli děti, které se tehdy schovali v podzemí. Nuže polovina z nich zemřela a ta druhá přežila, nejstarší do devadesáti let. Po té co bylo lidstvo zavřeno, také pouze docházeli do práce, jinak stále přebývali v trochu vylepšeném starém dobrém bunkru. A co se týče Evie, ve svých třinácti letech zemřela, jelikož zabili její matku a ona nemohla z klece ven, tudíž neměla žádné jídlo ani pití. Vědec se dožil sedmdesáti let a mezi tím vynalezl a pochopil spoustu nových věcí, mohl vidět svou rodinu a žít opět spokojený život.
Vše nakonec mělo relativně dobrý konec. Byť si lidstvo myslelo že vymře a začalo vše věšet na hák, nekonec se snaha "proaktivních" jedinců opaltila.
Někdy jednoduše i když se zdá že je vše ztraceno a už není žádná šance, stále ještě naděje nevymřela, jen to chce větší snahu a trpělivost.
Lilien Rose
Zdravím, rozhodla jsem se sem napsat pár příběhu různé tematiky.
Diskusia
Goran
Ahoj! Príbeh má wattpadovú úroveň, ale toto už nie je wattpad, tu treba viac a lepšie.
Nemyslím to v zlom, ja len a len podporujem každú kreatívnu aktivitu a písanie zvlášť, keďže to je to, čo práve tak mimoriadne milujem. Budem teda držať palce a čakať, že to nevzdáš! - mala si vidieť moje začiatky... Chce to ale v prvom rade veľa veľa čítať. Nie wattpad, ale knihy profesionálnych, talentovaných autorov. A čítať to najlepšie z najlepšieho (samozrejme, tak aby to tebe žánrom a formou vyhovovalo, nebudeš sa nútiť trebárs do Tolstého či Faulknera, ak ti to nič nehovorí). Tak sa veľmi posunieš dopredu. A treba i veľa, veľa písať, lebo to je tréning, ktorým sa zlepšuješ. Ale nie bez spätnej väzby čitateľa, pretože ak ťa nemá kto zkorigovať, môžeš napísať doslova tisíce strán, ale nie valnej úrovne. Je preto dobré, že si tu uverejnila príbeh. Jestvuje pomerne dosť literatúry, a i pomerne dosť kvalitnej, o tom, ako písať. Napríklad Kingova kniha O psaní je prínosná a navyše mimoriadne pútavá. Veľmi záslužnú a vyčerpávajúcu prácu v tomto odviedla i literátka Markéta Dočekalová v diele Tvůrčí psaní (prvý diel je priam nepostrádateľný pre začínajúceho autora). Určite odporúčam.
Pracujem s mladými ľuďmi a najviac text zráža jeho naivita a takmer detská mentalita. Je to u mladých a/alebo začínajúcich autorov bežné, text však potom nemožno brať niekomu skúsenejšiemu, prípadne sčítanejšiemu, vážne. Míňa sa účinkom a stáva sa, že práve dramatické pasáže potom nechcene vyznejú úsmevne. Nič sa nedeje, nikto učený z neba nespadol (a ako hovorím, mala si čítať moje prvé texty, pánajána :D), len keď už ideš s kožou na trh, musíš počítať aj s odozvou, ktorá ťa veru nemusí potešiť, je však pravdivá a vtedy treba potlačiť ego, nebrať to osobne a poučiť sa z toho. Je to azda nefér, je to ako keď príde násťročný futbalista-nadšenec, medzi dospelých hráčov - veteránov. Ale na druhej strane, tí ho dokážu posunúť zas ďalej.
Ešte niečo neopomeniem: až na extrémne riedke výnimky (lebo sa to len málokedy hodí a je to ťažká výzva aj pre skutočne veľkého autora), nepíš príbeh tak, že stlačíš obrovské, epické, celosvetové dianie, čo by vydalo na román, do podoby poviedky. Nepodávaj ho ani tak, aby išlo (skoro výlučne) iba o siahodlhé rozprávanie, len s minimálnymi vstupmi postáv a skoro žiadnymi dialógmi, ktoré naozaj pripomína rozprávanie príbehu, s práve vymyslenou zápletkou, jedného človeka druhému, a vlastne bez hlavnej postavy, prípadne hlavných postáv. Vyhni sa tiež i riešeniu pálčivých problémov celého ľudstva, ktoré stlačíš do jednej vety ľudovej múdrosti v závere. Vyzerá to ako keby sa laik môjho typu pokúsil napísať článok z jadrovej fyziky (v skutočnosti som z fyziky prepadal :D) Literatúra by skutočne nemala pôsobiť ako prepis líčenia fikčného príbehu, ktorý rozprávaš kamarátovi. Literatúra je omnoho rafinovanejšia, komplexnejšia, komplikovanejšia, s jemnými nuansami a mnohými vrstvami a polohami. Tie sa treba naučiť a postupne si ich osvojiť. Je to záležitosť na dlho, ale je to tak s každou jednou tvorivou činnosťou, do ktorej sa pustíš.
Tiež musím, ako poslednú vec, spomenúť nelogickosť diania i konania zainteresovaných. Skús si sama v duchu pretlmočiť zápletku príbehu. Uvidíš, že to, čo znie ohromne štýlovo je vlastne len strašne krkolomne vystavaný zlepenec rozličných motívov.
Mimozemšťania, ktorí prišli prevychovať ľudstvo tak, že začali zabíjať obyvateľov jedného mestečka, následne sa stretli s jedným vedcom, ktorý rozhodol za celučké ľudstvo podpisom zmluvy, tá potom prekonfigurujú Zem a všetci (alebo skoro všetci preživší) žijú šťastne až... do smrti.
Ak ti môžem odporučiť vynikajúce a legendárne science-fiction dielo, ktoré je perfektne napísané a plné úžasných a podnetných myšlienok, a pri ktorom sa autor pustil do extrémne ťažkej úlohy, ktorú zvládol na jednotku, a ktorá spočívala v tom, že opísal príchod mimozemšťanov na Zem, aby pozdvihli ľudstvo na novú úroveň, prečítaj si Konec dětství od Arthura C. Clarka. Neber to ako študijný materiál pre písanie, ale v prvom rade ako znamenitú knihu. Avšak z dobrých diel sa najlepšie učíme, sú nám totiž neoceniteľným príkladom a pomôckou.
07.10.2021
Ahoj! Príbeh má wattpadovú úroveň, ale toto už nie je wattpad, tu treba viac a lepšie.
Nemyslím to v zlom, ja len a len podporujem každú kreatívnu aktivitu a písanie zvlášť, keďže to je to, čo práve tak mimoriadne milujem. Budem teda držať palce a čakať, že to nevzdáš! - mala si vidieť moje začiatky... Chce to ale v prvom rade veľa veľa čítať. Nie wattpad, ale knihy profesionálnych, talentovaných autorov. A čítať to najlepšie z najlepšieho (samozrejme, tak aby to tebe žánrom a formou vyhovovalo, nebudeš sa nútiť trebárs do Tolstého či Faulknera, ak ti to nič nehovorí). Tak sa veľmi posunieš dopredu. A treba i veľa, veľa písať, lebo to je tréning, ktorým sa zlepšuješ. Ale nie bez spätnej väzby čitateľa, pretože ak ťa nemá kto zkorigovať, môžeš napísať doslova tisíce strán, ale nie valnej úrovne. Je preto dobré, že si tu uverejnila príbeh. Jestvuje pomerne dosť literatúry, a i pomerne dosť kvalitnej, o tom, ako písať. Napríklad Kingova kniha O psaní je prínosná a navyše mimoriadne pútavá. Veľmi záslužnú a vyčerpávajúcu prácu v tomto odviedla i literátka Markéta Dočekalová v diele Tvůrčí psaní (prvý diel je priam nepostrádateľný pre začínajúceho autora). Určite odporúčam.
Pracujem s mladými ľuďmi a najviac text zráža jeho naivita a takmer detská mentalita. Je to u mladých a/alebo začínajúcich autorov bežné, text však potom nemožno brať niekomu skúsenejšiemu, prípadne sčítanejšiemu, vážne. Míňa sa účinkom a stáva sa, že práve dramatické pasáže potom nechcene vyznejú úsmevne. Nič sa nedeje, nikto učený z neba nespadol (a ako hovorím, mala si čítať moje prvé texty, pánajána :D), len keď už ideš s kožou na trh, musíš počítať aj s odozvou, ktorá ťa veru nemusí potešiť, je však pravdivá a vtedy treba potlačiť ego, nebrať to osobne a poučiť sa z toho. Je to azda nefér, je to ako keď príde násťročný futbalista-nadšenec, medzi dospelých hráčov - veteránov. Ale na druhej strane, tí ho dokážu posunúť zas ďalej.
Ešte niečo neopomeniem: až na extrémne riedke výnimky (lebo sa to len málokedy hodí a je to ťažká výzva aj pre skutočne veľkého autora), nepíš príbeh tak, že stlačíš obrovské, epické, celosvetové dianie, čo by vydalo na román, do podoby poviedky. Nepodávaj ho ani tak, aby išlo (skoro výlučne) iba o siahodlhé rozprávanie, len s minimálnymi vstupmi postáv a skoro žiadnymi dialógmi, ktoré naozaj pripomína rozprávanie príbehu, s práve vymyslenou zápletkou, jedného človeka druhému, a vlastne bez hlavnej postavy, prípadne hlavných postáv. Vyhni sa tiež i riešeniu pálčivých problémov celého ľudstva, ktoré stlačíš do jednej vety ľudovej múdrosti v závere. Vyzerá to ako keby sa laik môjho typu pokúsil napísať článok z jadrovej fyziky (v skutočnosti som z fyziky prepadal :D) Literatúra by skutočne nemala pôsobiť ako prepis líčenia fikčného príbehu, ktorý rozprávaš kamarátovi. Literatúra je omnoho rafinovanejšia, komplexnejšia, komplikovanejšia, s jemnými nuansami a mnohými vrstvami a polohami. Tie sa treba naučiť a postupne si ich osvojiť. Je to záležitosť na dlho, ale je to tak s každou jednou tvorivou činnosťou, do ktorej sa pustíš.
Tiež musím, ako poslednú vec, spomenúť nelogickosť diania i konania zainteresovaných. Skús si sama v duchu pretlmočiť zápletku príbehu. Uvidíš, že to, čo znie ohromne štýlovo je vlastne len strašne krkolomne vystavaný zlepenec rozličných motívov.
Mimozemšťania, ktorí prišli prevychovať ľudstvo tak, že začali zabíjať obyvateľov jedného mestečka, následne sa stretli s jedným vedcom, ktorý rozhodol za celučké ľudstvo podpisom zmluvy, tá potom prekonfigurujú Zem a všetci (alebo skoro všetci preživší) žijú šťastne až... do smrti.
Ak ti môžem odporučiť vynikajúce a legendárne science-fiction dielo, ktoré je perfektne napísané a plné úžasných a podnetných myšlienok, a pri ktorom sa autor pustil do extrémne ťažkej úlohy, ktorú zvládol na jednotku, a ktorá spočívala v tom, že opísal príchod mimozemšťanov na Zem, aby pozdvihli ľudstvo na novú úroveň, prečítaj si Konec dětství od Arthura C. Clarka. Neber to ako študijný materiál pre písanie, ale v prvom rade ako znamenitú knihu. Avšak z dobrých diel sa najlepšie učíme, sú nám totiž neoceniteľným príkladom a pomôckou.
07.10.2021