Vytržené listy

„Zaber Wapi, ještě kousek! Prsty mi pod šutrem, sakra, už modrají!“

Chytil jsem plochý opukový balvan z druhé strany, zapřel se do promočené lesní hlíny a škubnul. Kámen, který byl součástí starého ohniště, s nepříjemným čvachtavým zvukem povolil. Když jsem ho odvalil, byl cítit pach hnijícího listí, mazlavého bahna a starého popela. Celé dopoledne jsme čistili základy opuštěné trampské boudy ve stráni pod Kalvárií v místě zvaném Doly. Konečně se nám podařilo odstranit už v nastávajícím soumraku kousek podezdívky bývalého komína.

Vlčák okamžitě strčil ruku do vzniklého temného prostoru. „Podívej! Něco tu je.“

Z nevelké plesnivou březovou kůrou obložené dutiny vytáhl větší zrezivělou plechovou krabičku, kterou jsem nikdy v životě neviděl. I když plechovka už měla určitě něco za sebou, protože byla ošoupaná na hranách, kde prosvítal šedý kov, a ve dvou rozích silně promáčknutá, bylo na víku vidět tradičního čínského draka ve zlaté a černé barvě, který se kroutil přes celou šířku víka kolem ozdobného nápisu Čínský čaj. Spára mezi víčkem a tělem plechovky byla pečlivě zalitá tlustou vrstvou žlutého vosku z táborových svíček.

„Krabička od čaje?“ žasl jsem. „Ale ten vůbec neznám!“

„Asi bude hodně stará. Mrkneme se dovnitř!“

Vlčák vytáhl zavírací nůž a vosk po obvodu seškrábal jeho špičkou, aby šlo plechovku vůbec otevřít. Opatrně zapáčil o hranu a rezavý plech zaskřípěl.

Když uzávěr odskočil, udeřil nás do tváře závan suchého vzduchu vonícího starým papírem. Uvnitř ležel zachovalý sešit v tmavé kožené vazbě, který měl na hřbetu vypálený letopočet 1965 a nad ním jediné slovo Šaman.

„To snad není možný,“ vydechl Vlčák a opatrně sešit z krabičky vytáhl. „Šaman? Kluk z generace, která je starší, než můj táta. Vyprávěl mi o něm, že hrál krásně na kytaru. V každé třebovské osadě se o něm vyprávělo, že z kytary dokázal vytáhnout tóny, ze kterých lidem naskakovala husí kůže.“

„To bude on,“ přikývl jsem. „ A potom jednoho dne prý sbalil usárnu, emigroval na Západ a nechal rodiče v nejistotě a chatu rozestavěnou. Takže tohle je jeho chajda, Vlčáku.“

Sedli jsme si na kmen padlé břízy, abychom se schovali před sychravým říjnovým větrem, který trhal ze stromů nad potokem poslední zbytky zrezivělého listí. Nízké mraky se líně válely po hřebeni Třebovských stěn. Rozsvítil jsem matné světlo ploché baterky a svítil Vlčákovi přes rameno, zatímco opatrně obracel zažloutlé stránky.

Písmo bylo úhledné, trochu technické. První polovina deníku obsahovala obyčejné trampské zápisky kluka s kytarou. Prohlíželi jsme si nákresy chaty a akordy k písničkám a četli jména kluků z osady Srnovská stezka. Pak se ale styl psaní pomalu začínal měnit. Někdy kolem srpna pětašedesátého se řádky začaly rozbíhat a už vůbec nevypadaly pečlivě. Písmenka slov se natahovala a z textu dýchala podivná, až horečnatá naléhavost.

Když jsem paprskem baterky přejel po řádcích, zdálo se mi, že se inkoustové tahy chvějí. Vypadalo to, že se z papíru tiše vine vysoký kytarový tón.

Vlčák držel sešit a najednou poznamenal: „Wipe, mě ten sešit, když otáčím tyhle stránky, hřeje na prstech. Není to divný?“

„To se ti jenom zdá!“

„Ba ne, zkus si to!“

Vlčák měl pravdu. Stránky opravdu vydávaly teplo. Když jsem se podíval do sešitu, obě stránky posledních textů se týkaly jeskyně na Kalvárii nahoře nad studánkou.

„Skála na konci není slepá, jak všichni tvrdí,“ začal číst Vlčák polohlasem a prstem přejížděl po řádcích. „Všichni speleologové, kteří v jeskyni byli, se mýlí, protože viděli jen skalní stěnu. Ale skála v jeskyni sama od sebe pracuje, otevírá se a zavírá!“

„Cože?“ už jsem to napětí nevydržel. „Jak otevírá a zavírá. Ten kluk se asi zbláznil!“

„Počkej, třeba tam bude ještě nějaké vysvětlení.“

Vlčák se znovu pustil do čtení. Bylo na jeho hlase znát, že i on je rozechvělý. „Já na to přišel, skála mě pouští, ale nejde to každý den. Zdaleka ne! Jsou ale čtyři dny v roce, ve kterých se jeskyně otevírá. Všichni byli hlupáci, vlezli tam jednou a domnívali se, že tam nic není. Slunovraty a rovnodennosti, těmto čtyřem dnům se v mystice a lesní moudrosti říká čtyři pilíře roku nebo křižovatky času.“

„Podzimní rovnodennost je za tři dny,“ téměř jsem vykřikl.

„Nechceš si počkat, co o těch dnech Šaman píše,“ usadil mě Vlčák a četl. „Pouze v těchto dnech lze zadní skalní stěnu posunout a za ní se otevírá prostor, který nikdo neviděl. Dómy jsou prostě nádherné a jejich zvuk, když sedím u ohniště a hrábnu do strun, prostě nezmizí. Je tam se mnou! Jeskyně se s ním mazlí, přivlastní si ho a už ho nepustí. Mluví ke mně mými i svými akordy, hudbou, které oba rozumíme. Rádio už vůbec nezapí….“

„Otoč stránku, rychle“ popohnal jsem ho.

Vlčák otočil list, ale nezačal číst, pouze na otevřený sešit tiše zíral.

„Co je?“

Obrátil sešit ke mně, a já viděl, že další listy byly vytržené. Na levé stránce jsem viděl nahoře pouze dva obrázky černou tužkou s velikou temnou prostorou a dírou, ve které jsem poznal vchod do jeskyně nahoře na Kalvárii, ale další listy chyběly. Někdo ze sešitu vyškubnul poslední tři listy, po nichž zůstaly pouze střapaté papírové zbytky u vazby.

Pod obrázkem byly ještě dva řádky. Další stránky s textem byly odstraněny v nejhorší možné chvíli. Přesto jsem je dočetl sám. „…nám. Beru si kytaru a jdu dolů, dnes je letní slunovrat. Musím všechno popsat přímo na místě, protože to, co ten tón dělá s časem a skalami…“

A úplně dole pod textem byla tužkou nakreslená mapa podzemních prostor, ale strašně rozsáhlých. Klikatila se, klesala v ostrých úhlech, dokonce se občas větvila, aby se zase po nějaké době obě cesty spojily, ale i nákresová linka v půlce jedné z chodeb najednou končila stejně jako konec věty, protože i na této stránce byl kousek papíru utržený.

Vlčák mi vzal sešit z ruky, zaklapnul ho a schoval pod bundu, protože se kvapem začalo stmívat. „Wapi, jak jsi říkal, rovnodennost je za tři dny a jeskyně je kousek nad námi. Šamanova mapa končí přesně tam, kde speleologové zakreslili konec chodby…“

„Vím, co chceš říct! Vezmeme lano a půjdeme se podívat, co je na tom vlastně pravdy.“

Světlo ze skály

Byl jsem celé tři dny nervózní jako pes. Přemýšlel jsem nad tím, co tam asi najdeme, ale zároveň bych to radši nevěděl. Ale nakonec samozřejmě zvítězila zvědavost.

Skalní portál jeskyně nad studánkou na nás v sychravém podzimním večeru zíral jako tmavá studená tlama, kolem které se ovíjely kořeny prastarých buků. Cvakli jsme vypínače čelovek a kužely světla osvítily vchod do podzemí. Vzduch voněl přesně tak, jak Šaman psal. Vlhkým jílem, opukou a tichem.

„Drž se za mnou,“ hlesl Vlčák a ohnutý v pase vklouzl do úzké plazivky.

Chodba klesala příkře dolů. Ostré skalní výčnělky nás svíraly ze všech stran. Napadaná hlína se mi lepila na navlhlé kanady a bunda dřela o kamenné hrany. Jeskyňáři toto místo zmapovali už před desítkami let, jenže Vlčák měl v kapse Šamanův deník. Jeho šedesát let staré zápisky zcela změnili náš pohled na jeskyni, kde jsme už tolikrát byli.

Po chvíli namáhavého plazení jsme dorazili ke skalní stěně, kde jeskyně končila malou prostorou s vlhkým bahnem na zemi a kapající vodou ze stěn.

„Tak, co dál,“ zašeptal jsem. „Žádnou změnu nevidím.“

„Asi to bude blbost,“ odtušil Vlčák. „Vrátíme se.“

„Já bych chvíli počkal. Co kdyby…“

„Dobrá, dáme tomu pět minut a lezeme zpátky.“

Chodba prostě končila jako vždycky, před námi stála masivní monolitická stěna jeskyně z šedého kamene. Na zemi ležela hromada suti a zvětralých kamenných desek v hustém bahně. Konec jeskyně, slepá ulička zakreslená ve speleologické mapě.

Konečně jsme se ale tady mohli zvednout, protože strop prostory byl daleko vyšší než v plazivce. Vlčák se opřel zády o stěnu a vytáhl zpod bundy sešit, na který si posvítil čelovkou. Přitočil jsem se k němu, abych taky viděl. Sešit otevíral na poslední neutržené stránce s obrázky a mapkou.

„Podívej se na poslední ohyb,“ ukázal jsem na jedno místo v mapě. „Šaman nákres směřoval vlevo. Psal, že se dá zadní stěna odsunout a tvrdil, že ostatní viděli jenom stěnu, ale že kámen má dnes pracovat a změnit se.“

„Tady nic není,“ opustil Vlčák pohledem sešit a prohmatával dlaní chladný kámen v levém rohu „je to pevný jednolitý kámen.“

„Takže jdeme?“

„Ne, počkej! Nejdeme!“ odsekl Vlčák, shodil ze zad batoh a klekl si k zemi. Rukama začal odhazovat desky zvětralé suti a kameny u paty stěny. „Není to celistvá stěna. Sáhni si!“

Schoval jsem rychle sešit do postranní kapsy usárny a klekl si k němu.

„Tady, sem strč ruku,“ ukázal mi na drobnou prasklinu ve skále. Natáhl jsem ruku a cítil, jak se pomalu začíná zvětšovat.

„To, to není možné. Vlčáku, asi jsem blázen.“

„Tak to jsme dva. Svah na Kalvárii neustále klesá až ke studánce a k potoku. Ta škvíra se nemůže zvětšovat náhodnou. Tipuju to na nějaký schody. Posviť mi sem!“

Namířil jsem kužel světla na jeho zablácené prsty. Vlčák nahmatal další hlubokou vlasovou spáru skrytou za vrstvou napadaného jílu. Tohle tedy určitě nebyl konec jeskyně. Masivní samostatný kamenný blok se zřejmě kdysi dávno nepatrně posunul a zaklínil se před skutečné pokračování chodby.

„Wapi, pojď sem,“ chytil mě Vlčák za rukáv. „Musíme oba pořádně zatlačit z boku. Ty zleva, já zprava. Jestli je to opravdu otevírající se blok, musí uhnout podle Šamana dneska sám.“

Zapřeli jsme se botami o dno chodby. Ramena jsme přitiskli k chladnému slínovci, vydechli plíce a zabrali.

Skála se nejdřív ani nezachvěla. Pak se ale někde hluboko v nitru skála začala bránit a opukové desky všude kolem nás začaly slabě stříbřité světélkovat. Nebylo to zářivé světlo, spíše nějaký odlesk nahromaděného napětí v kameni. Byla podzimní rovnodennost a obrana skály tak byla zřejmě slabá a navíc se otevírala sama. Stříbřitého lesku přibývalo.

Z úzké vlasové spáry se z hlubiny ozval tón tak nízký, že jsme se pod jeho náporem rozklepali. Zvuk měl takovou sílu, že se kužely čelovek vlněním vzduchu neznatelně rozmazaly a zkreslily naše vidění. Jeskyně nechtěla neznámé cizince pustit.

„Dýchej!“ křičel Vlčák přes hučící dunivý tón. „Nesmíme asi tlačit proti tomu tónu! Musíme se trefit do jeho rytmu! Srovnáme svoji sílu s tou její!“

„Jo, zkusíme to.“

Zavřel jsem oči, ucítil bušení svého srdce a zrychlený dech, jak se pomalu srovnávají s rytmem podzemního dunění. Počkali jsme na další hluboký závan, vydechli a zatlačili znovu. Ozvalo se kamenné zaskřípění a obří blok se s hromovým zvukem posunul.

„Připadá mi to,“ slyšel jsem Vlčákův hlas a otevřel oči „že se otevřely tajné prastaré dveře.“ A začal se smát.

Světélkování stěn pohaslo, ale z nově vzniklé štěrbiny nám do obličejů dýchl vlažný proud vzduchu, který už nebyl cítit chladem jeskyně. Voněl sladce jako suché dřevo, kalafuna, smola a starý prach dohromady. Z hloubky černé pukliny se neslo tiché rytmické šplouchání vody. Stáli jsme přímo nad hlavním proudem vody pro pramen studánky.

Vlčák se na mě podíval a v šeru chodby, do které jsme vstoupili, mu v očích bliklo nefalšované nadšení. „Mapa nelhala, Wapi. Šaman šel tudy a jeskyně nás přijala.“

„Jasně,“ přikývl jsem. „Stali se z nás přátelé.“

Kamenná kronika

„Sakra, Wapi, netlač se na mě, nebo mi ten batoh úplně sedře kůži ze zad!“ vyštěkl Vlčák do tmy, když mu ostrá kamenná hrana projela rukávem bundy.

„Už to bude, sakra, ještě kousek!“ funěl jsem. „Cejtíš ten vzduch? To přece není obyčejnej průvan. Voní jako smola ze starého prohnilého dřeva.“

Pohnul jsem se pouze o maličký kousek, ale kamenný blok pod mojí nohou najednou zmizel a já se zřítil o kus níž a padl na kolena do prachu.

„Do prdele,“ stačil jsem křiknout. „Pozor!“

Vlčák to uhodl. Stáli jsme na vrchním schodě jakéhosi kamenného schodiště, které nás vedlo do nitra kopce. Rychle jsem zvedl hlavu a kužel mé čelovky prolétl prázdnotou. Ležel jsem o schod níž. A najednou vedle mě přistál i Vlčák.

„Pane jo,“ vydechli jsme oba naráz.

Slezl jsem opatrně ještě další tři podobné schody a zůstal jsem stát s otevřenou pusou. „Vlčáku… vidíš ten strop?“ zvedl jsem ruku se svítilnou, ale paprsek světla se ztratil kdesi vysoko v černé tmě. „Kam to sakra koukáme? Speleologové z Třebové píšou o pěti metrech plazivky, ale tohle… tohle je katedrála.“

„Ticho,“ chytil mě Vlčák drsně za rameno a zhasnul čelovku. „Nic už neříkej! Jenom poslouchej!“

„Co blázníš? Vždyť je tu ticho jako v kostele,“ namítl jsem. „Špendlík bys slyšel spadnout.“

„Nekecej, típni čelovku a poslouchej!“

Tak jsem ji vypnul a natahoval uši.

„Právě že tu ticho není,“ zašeptal Vlčák a jeho hlas v prostoru zazněl neuvěřitelně silně a čistě. Slova však nezmizela. Odrazila se od protější stěny a vrátila se k nám, jako když prohrábneš klávesy nějakých obřích varhan. „Slyšíš to? Ten zvuk neodchází a točí se stále dokola. Vrací se.“

„Šaman měl pravdu ve všem,“ naskočila mi na zátylku husí kůže, když jsem v nehybném vzduchu ucítil slabé brnění. Celý kopec vibroval v nějaké prastaré ozvěně. „Podívej se na zem na ten šedý prach… Nikdo tady nikdy nebyl. Žádný značky, žádný kolíky. Jenom tyhle jedny starý rýhy.“

„Šamanovy kanady,“ posvítil Vlčák k mým nohám. „Jedna jediná dávná stopa. Šel sám. Nikoho sem s sebou nevzal, protože ten zaklíněnej blok by zřejmě podle Šamana nikoho jinýho nepustil. Asi si to myslel.“

„Tak odkud se tu sakra berou ty lidi?“ vyhrkl jsem a vylekaně couvl zpět ke schodům.

„Jaký lidi, Wapi? Co to meleš?“

„Podívej se na ty zdi, vole! Na ty hladký desky vpravo!“ ukázal jsem rukou, která se mi začala třást.

Jak se naše hlasy odrážely od stěn kamenné podzemní katedrály, obří bloky začaly vydávat vnitřní teplo. V kuželech čelovek, které jsme rychle rozsvítili, se objevil fialový kouřový opar. Prosakoval přímo ze skály a s každým jeho záchvěvem na nás dýchal samotný duch minulosti.

„To… to je přece trampské tábořiště s totemem na Srnově!“ zašeptal Vlčák a svítilna mu zatancovala v ruce. „Wapi, koukej na to. Tamhle na tý římse visí vlajky trampských osad? Znám je ze starejch kronik už od dědy a od táty!“

„Oni hrají, Vlčáku,“ stál jsem jako přibitý k zemi a zíral na kouřové siluety starých trampů, které ožívaly na stěnách jeskyně.

Viděli jsme všechny naprosto zřetelně. Hladká stěna kamenné katedrály fungovala jako obří magické zrcadlo minulosti. Jedna parta seděla u stínového ohně a někteří ladili kytary. Na dalším obraze starší trampky otáčely zažloutlé stránky starých osadních kronik, které ukazovaly dětem. Mladší trampové na jiném pohyblivém obraze spali pod šírákem s hlavami na usárnách nebo lžícemi jedli z hliníkových ešusů.

Nebyla to vytesaná písmena a fotky, byla to tichá stínová symfonie celého trampského hnutí, kterou kopec po generace nasával kořeny prastarých stromů z lesů v Dolech a na Srnově a teď nám ji promítal jako krásný starý film plný vzpomínek. V tom chvějivém oparu před námi ožívaly příběhy, které měly asi zůstat pohřbené v šedesátých letech. Ale nebyly!

Viděl jsem, jak se Vlčákovi leskly oči. Nebyl jsem na tom jinak.

„To, to je nádhera!“ neubránil jsem se dojetí.

„Já,“ zašeptal Vlčák. „Já tu zůstanu na furt.“

„Co blázníš. Jdeme dál.“

„Skála je jako anténa,“ vydechl Vlčák, když se na protější stěně v mohutném stínovém dýmu začaly zapalovat čtyři velké ohně. Dokonce se ozvaly i staré melodie. „Trampský písničky! Jeskyně zřejmě ukazuje obrázky z písniček, které slyšela od Šamana. Jiné vysvětlení nemám.“

„To se nedivím, že vidíme samé trampy.“ Vzpamatoval jsem se první, když pohyblivé obrazy naší historie zmizely.

„To nebude tím,“ odtušil Vlčák. „Já myslím, že je tady na stěnu fakt umístil Šaman.“

„A jak?“

„To nevím. Šaman nám to musí říct.“ Vlčák se zasmál.

Přidal jsem se k němu. „A Šamanovy stopy vedou rovnou tam dolů,“ ukázal jsem světlem na konec sálu, kde se kamenná podlaha opět prudce lámala do černé propasti. Z té hloubky byl slyšet stále hlasitěji pramen pod Kalvárií. „Pohni se! Jestli hudba hraje zdola, musíme ještě zjistit, kde ten kluk po šedesáti letech skončil.“

Věčné melodie

Uvázat konopné lano kolem mohutného opukového hrotu na okraji propasti trvalo jen několik minut. Vlčák hodil volný konec dolů do černé prázdnoty a zvuk padajícího lana okamžitě pohltil hukot podzemní vody.

„Snad bude lano stačit,“ měl jsem při pohledu do tmy docela obavy.

„Musíme pomalu. Polezu první, a když se dostanu na konec lana a nebudu dole, vrátím se,“ řekl Vlčák a chytil se provazu. Když mizel ve tmě, dodal: „Nelez za mnou.“

Bylo slyšet, jak slaňuje a opatrně se zapírá botami do svislé kamenné stěny plné ostrých hran a výstupků. Sestup do nejhlubších jeskynních prostor připomínal propad do jiných staletí.

„Jsem dole! Polez!“

Vlčákovi nohy konečně dosedly na vlhkou kamennou suť. Za chvíli jsem stál vedle něho, a když jsem se otočil, viděl jsem, že jsme se ocitli v monumentální prostoře přímo nad podzemním pramenem.

„Slyšíš to? Přímo za stěnou!““ Vlčák nemusel říkat nic. Voda hučela jen kousek od nás, cítil jsem, jak naráží do stěny a mizí kdesi dole pod Kalvárií u studánky.

„Wapi, posviť doleva,“ hlesl kamarád a hlas se mu začal třást.

Namířil jsem kužel světla na plochý kamenný stupeň u stěny sálu, na kterém bylo z větších kamenů postaveno táborové ohniště s několika nádhernými sedačkami a šerifským křeslem ozdobeným vyřezávaným klečícím indiánem s nataženým lukem. Každá ze sedaček měla nad opěradlem dřevěnou vyřezávanou hlavou nějakého zvířete nebo ptáka. Celé to byla úchvatná podívaná. Vedle padal někde z výšky vodopád, jehož voda mizela po dopadu někde v podzemí.

„To není možné,“ nevěřícně jsem kroutil hlavou. „To je prostě jako v trampském nebi.“

„Spíš v pekle,“ přerušil moje rozjímání Vlčák. „Podívej se k vodopádu.“

Odtrhl jsem pohled od ohniště bez popela a s čistými kameny, ve kterém zřejmě nikdy neplál oheň, a otočil jsem se k padající vodě. Vedle vodopádu opřená zády o stěnu seděla lidská postava.

„Fuj, kdo to je?“

„Kdo myslíš?“

„Šaman?“

„Kdo jiný,“ usmál se nezvykle klidně Vlčák. „Ale ten už nám asi nic neřekne.“

Sedící postava měla na sobě starou zablácenou trampskou halenu a manšestrové kalhoty. Suchý vzduch podzemí a neustálý nános jemného prachu tělo celá desetiletí konzervovaly. Kluk vypadal, že usnul někdy před hodinou.

Přikročil jsem k mrtvému. „Vlčáku, ona ho ta skála požírá!“

Obě jeho nohy a celý levý bok byly pevně spojené se skálou a vrostlé do šedého kamene jeskyně. Kosti, které zbyly z jeho rukou složených v klíně, pevně svíraly starou dřevěnou kytaru s domovenkami trampských osad.

„Co je to pod ním?“ Vlčák přiskočil ke kostře v trampském oděvu a sebral ze země nějaké papíry. „Wapi, to jsou ty vytržené listy.“

„Tak třeba nám Šaman přece ještě něco řekne,“ usmál jsem se zase já.

Vlčák klečel u postavy a s posvátnou úctou ty tři listy držel v ruce. Klesl na lavičku s vyřezaným orlem, narovnal papíry na koleni a setřel z nich prach. Usadil jsem se vedle něho, svítil mu přes rameno a společně jsme začali číst Šamanovy poslední zápisy z deníku. Rukopis se vrátil ke svému vzhledu ze začátku sešitu.

„Tak jsem tady! Vždycky když jdu kolem obrazů, hřeje mně to u srdce,“ stálo na prvním zažloutlém listu. „Tady je mně dobře! Nahoře je mi smutno, pouze se bojím, co naši. Ale nemohu jinak! Tady jsem našel místo, kde čas ztratil svůj smysl a jeskyně hraje moje písničky a drží jejich zvuk v nekonečné smyčce. Když jsem tu seděl poprvé, byla tma a já hrábnul do strun kytary, melodie nezmizela a od té doby ji stěny odrážejí stejně jako všechny další, které zahraju. Tóny v tomhle prostoru neumírají, žijí věčně a sílí jako nekonečná symfonie.“

Vlčák otočil list a začal číst nahlas. Jenom jsem poslouchal.

„Venku je svět, kterému nerozumím a už ani nechci! Tady dole jsem našel věčné melodie, tóny zní celé dny a týdny. Zní vždycky, když sem přijdu. Nepotřebuji jíst, necítím chlad ani hlad, když hraje moje hudba. Vím, že z tohoto labyrintu už nikdy neodejdu. Nechci! Našel jsem věčné ticho mých akordů. Psáno v jeskyni na Kalvárii dne 21. června 1965.“

Šaman

Sotva Vlčák dočetl, zhasly nám čelovky a ve tmě se objevilo na všech stěnách stříbřité světélkování. Z vodopádu místo vody tekl slabě fialový mlžný opar. Složil jsem ruku s baterkou do klína a čekal. Bílá mlha zahalila celou kamennou katedrálu…

„Bolí mě hlava!“ slyšel jsem vedle mě šeptat Vlčáka. Také já jsem cítil tlak za krkem. Ještě jsem zahlédl, jak mizí prach na zemi a obestřela nás mlha a úplné ticho. Utichl hukot pramene a ze stropu se začalo snášet drobné mrholení zlatavé záře. Kamenné ohniště s hlasitým zapraskáním vzplálo plamenem, který voněl borovým dřevem.

Vlčák vykřikl a vyskočil z lavičky. Když jsem zvedl oči, v šerifově křesle s klečícím indiánem seděl mladík v čisté zelené haleně s kytarou na klíně a s klidným pohledem v očích.

„Posaďte se, kluci,“ promluvil mladý tramp hlasem, který měl neuvěřitelnou hloubku a zněl jako krásná melodie. „Čekám na vás. Když jsem slyšel nové trampské melodie, věděl jsem, že někdo konečně našel cestu.“

„Ty… ty seš Šaman?“ vykoktal Vlčák. „Ale to přece není možný. Jsi už šedesát let mrtvej!“

„Ne, já nejsem mrtvej,“ smál se Šaman. „Copak mě nevidíš?“

„Šamane, Vlčák má pravdu!“ přidal jsem se. „Píše se rok dva tisíce dvacet šest.“

Šamanovi vypadlo trsátko z ruky a přestal se usmívat. Podíval se na naše moderní čelovky, na podivné nepromokavé bundy a v očích se mu objevil úžas smíchaný s děsem.

„Dva tisíce šestadvacet?“ zašeptal s rukou na krku kytary. „Kristepane… tak to už můj táta asi nežije. Ale já sem přišel teprve včera.“

„Před chvílí jsme viděli tvoji kostru, kterou žere skála,“ oznámil mu Vlčák dost drsně. „Wapi nekecá!“

Šaman se trochu vzpamatoval, na Vlčákovu poznámku nereagoval, ale začal chrlit otázky. „A co trampové? Co Srnov? Co lidi nahoře? Pořád ještě zapalují ohně, nebo se už svět úplně zbláznil a zapomněl na krásy přírody?“

„Zapalují, Šamane,“ sedl si Vlčák pomalu na bobek k ohni. „A starý písničky se hrajou pořád, i když se svět možná zbláznil.“

„Jak jste se sem dostali?“

„Našli jsme tvůj deník v základech starý boudy v Dolech,“ řekl jsem mu.

„A tvůj táta na tebe nikdy nezapomněl,“ doplnil mě Vlčák.

Šaman se zhluboka nadechl, do tváří se mu vrátil klid a znovu položil prsty na struny. „Díky, kluci, to mi stačí. Jak ale vidíte, smrtí to tady nekončí!“

„Proč jsi tu zůstal, Šamane?“ nemohl jsem se nezeptat.

„Svět v mý době byl plnej drátů na hranicích a samých lží. Kdyby někdo objevil tajemství Třebovských stěn a téhle jeskyně, udělali by z kopce určitě zbraň. Tahle jeskyně ukrývá tajemství, které patří jen těm, kteří umějí naslouchat.“

. „Šamane, tys tu kroniku nahoře nevyrobil, že,“ ukázal Vlčák nad sebe. „Tys ji tam nahrál tou svou muzikou. Hora si pamatuje každou písničku, co jsi kdy hrál a přiřazuje si k nim každého člověka, který si ji zpíval. Mám pravdu?“

„Jasně že máš, Vlčáku,“ usmíval se Šaman tajemně.

„A jak tě to napadlo?“ nedalo mi to.

„To nenapadlo mě, Wapi,“ zavrtěl hlavou mladík. „To napadlo jeskyni.“

Položil si kytaru na kolena. „Já jsem tady našel svůj svět melodií, kluci, ale vy se musíte vrátit domů. Nastal čas vašeho návratu.“ A Šaman zahrál jeden dlouhý smutný akord…

Poslední akord

Z hlubin se v jeskynní katedrále objevila stříbřitá mlha, která začala halit podzemní prostory. Zpod kamenné klenby se vynořovaly nehmotné postavy starých trampů z Kamenné kroniky a před očima se nám zhmotnilo zapalování ohně slavného potlachu na Myšině čtyřmi obrovskými stíny. Hranice vzplála zlatým plamenem, stínové vlajky osad hrdě vlály a všichni stínoví trampové rozezněli nádhernými hlasy trampskou hymnu. Nikdy jsem tak krásně Vlajku zpívat neslyšel…

Ještě jsem někde z dálky slyšel přes hlas jeho posledního akordu Šamanovu prosbu. „Nezapomeňte na mě, Vlčáku a Wapi! A díky za návštěvu!“

Následoval oslepující záblesk bílého jasu a prostor kolem nás se s tichým lupnutím propadl sám do sebe v závoji slabě fialové mlhy.

+++

Když jsem otevřel oči, cítil jsem, že ležím vedle Vlčáka na břiše na vlhké kamenné suti v hustém bahně v černočerné tmě. Kolem nás slabě šuměly vody pramene pod Kalvárií. Jinak bylo všude tísnivé ticho. Těžko se mi dýchalo.

Vlčák rozsvítil svoji čelovku. Viděl jsem, že v ruce drží tři vytržené listy z Šamanova sešitu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme v malé prostoře a za námi z temnoty vystupovala jednolitá skalní stěna. Slyšel jsem ještě, jak se obří schod s kamenným skřípěním vrátil na své původní místo a tajný průchod se navždy zavřel.

„Wapi… to nebyl sen,“ zvedl se Vlčák pomalu na kolena a ukazoval mně tři listy ze sešitu. „My jsme tam vážně byli.“

„Já vím, Vlčáku,“ vydechl jsem a v celém těle jsem cítil klid. „Sbal ty listy a padáme odsud.“

Přes stěnu jeskyně k nám ale stále potichu doléhal ten akord…

Epilog

Když jsme vyšli ven z jeskyně, v lesním tichu vládla podzimní noc. Mlha nad potokem houstla a studený vítr nám sušil zpocené tváře. Vlčák se zastavil, opřel se o kmen buku a zhluboka nasál studený vzduch.

Podíval jsem se na mobil. Na displeji svítily čtyři nuly a nové datum. „Vlčáku, je půlnoc, podzimní rovnodennost právě skončila.“

„Myslíš, že by nám to někdo věřil?“ podíval se na mě a schoval si promrzlé ruce do kapes.

„Nikomu to říkat nebudeme,“ odepnul jsem si čelovku a hodil batoh na záda. „Šamanův poslední zápis z jeho sešitu je dokončený. A tak to musí už zůstat.“

„Máš pravdu,“ přikývl potichu a vydal se po pěšině dolů podél potoka. Šel jsem za ním a Šamanův poslední akord mi dozníval v uších…