Eliška odhrnula již asi stou borovou větev. Jistě, mohla jít po lesní pěšince, ale chodit vyšlapanými cestami nikdy nebyl její vkus, a to jak doslovně, tak obrazně. Proto se vydala do lesa sama, prodírala se hustníkem a vyrazila na houby v noci. Ne snad protože by měla strach, že ty nejlepší kousky už někdo sebere, byl to prostě její zvyk. Každý letní úplněk vyrazit hned jakmile se setmí a za měsíčního svitu sbírat houby až do rána.

Mělo to jistý rituální charakter. Eliška nebyla z těch, kdo by věřili na horoskopy, kartářky nebo snad Boha, ale věřila, že některé okamžiky mají magickou moc a vyvolají v člověku emoce, kterých se mu jinak nedostává. Nebo minimálně ne bez použití nelegálních látek.

Konečně byla na svém oblíbeném místě, kolem dokola obklopena hustníky a neproniknutelnými křovisky, avšak nad hlavou měla větví málo, takže zde krásně dopadal měsíční svit. Vytáhla z batohu švýcarský nůž, otevřela jej a sehnula s k velkému hřibu, který viděla přímo před sebou.

“Co tu hledáš, mládě?”

Eliška málem vyskočila z kůže. V tuto hodinu ještě nikdy v lese nikoho nepotkala a rozhodně o to neměla zájem. Už se chtěla natahovat pro pepřák, když si uvědomila, že hlas, který ji oslovil byl rozhodně ženský. Až nepřirozeně ženský, jemný jako samet a hřejivý jako mateřské objetí. Otočila se a spatřila ji.

Byla to mladá žena, nemohlo jí být přes 30. Kaštanové vlasy sestupovaly spod velkého klobouku a vlněly se podél nádherné pihovaté tváře. Na sobě měla pouze tenký béžový crop top a přes něj světle hnědou blůzku. Boty měla zářivě bílé, naprosto netknutné od všudypřítomného bláta. To vše viděla Eliška zcela jasně, protože žena měla v rukou jakousi lucernu, která vše ozařovala.

V tu chvíli si Eliška uvědomila, že na ni již drahnou dobu doslova zírá a měla by asi odpovědět. Ale na co se jí vlastně ptala? “Pro-prosím?”

Žena přistoupila o pár kroků blíže “Co tu děláš, mládě?”

Mládě? Eliška vypadala na svých 35 let mladě, málokdo jí řekl mladá paní, natož pak paní, prakticky pro všechny náhodné kolemjdoucí byla vždy slečna. Ale mládě? Od holky, která může být maximálně její vrstevnice? A přesto, v té větě byla rozhodnost, důstojnost a jistota.

V tu chvíli si Eliška všimla, co to ta žena vlastně drží. Byl to malý cínový kotlík plný zářících bílých houbiček. Každá z nich poskakovala v kotlíku, chtělo se říct až radostně, ale jak by mohla houba cítit radost? Jaktože vůbec poskakují?

“Vy jste,” začala Eliška nejistě svoji otázku “víla?”

Žena se lehce zahihňala. “Chceš-li, můžeš mi tak říkat. Ale to vykání si prosím odpusť. Lidské zvyklosti v lese neplatí, zde si prokazujeme úctu jinými způsoby.”

Úctu…Eliška si uvědomila, že vlastně stále nezodpověděla původní otázku. V tom si ale všimla, že i to, co se zdálo nejprve jak velký klobouk je velký klobouk houby. Eliška rychle schovala nožík za záda a ustoupila o krok zpátky.

“Omlouvám se, já jsem nevěděla.”

Víla se opět zahnihňala. “Neboj se, Eliško. Moc dobře vím, že jsi sem přišla na houby. A nezlobím se. V přírodě někdy musí někdo zemřít či strádat, aby jiný mohl žít a prosperovat. A mých dětí je hodně a bude jich vždy dost. Nezlobím se na vás, lidi, že mé děti zabíjíte a jíte.”

Nezlobím se na vás, že mé děti zabíjíte a jíte. V té větě nebyla ani známka zlosti či zármutku, přesto se Eliška cítila hrozně. Víla pokračovala.

“Nepřišla jsem tě kárat, ani trestat. Přišla jsem ti něco nabídnout.”

“Nabídnout? Mně?”

“Ano, Eliško. Již delší dobu tě pozoruji. Chodíš do mého lesa jen za úplňku a jen v noci. Nemyslím si, že se bojíš denního světla, to lidé nemívají ve zvyku. A často jsem tě viděla jen tak sedět na pařezu a dlouze rozjímat. A proto jsem tě dnes oslovila. Následuj mě.”

Víla prošla kolem Elišky a Eliška si byla téměř jistá, že se na ni usmála. Eliška neváhala a vydala se za ní.

“Celý svět je provázaný. Stejně jako tento les. Stejně jako podhoubí mých dětí. Viděla jsem na tobě, že to cítíš. Že hledáš, kde je tvoje místo v tomto velkém světě. Nevím, jaký je tvůj život mezi lidmi, v těch velkých betonových lesích, kterým říkáte město. Ale již dlouho jsem přemýšlela, že by neuškodilo dozvědět se o vás něco více. Jste tu už tisíce let a měníte svět k nepoznání. Vyprávěj mi o světě lidí.”

Procházely lesem a Eliška povídala. Co to vlastně jsou města a jak “rostou”. Že lidé žijí velmi krátce, jen několik málo desítek let. Že přírodě někdy škodíme, ale snažíme se to dělat pokud možno co nejméně, tedy aspoň někteří z nás. Eliška vůbec nevnímala, kudy a kam to vlastně jdou, stromy jakoby jim uhýbaly z cesty, až se octly ne velké mýtině.

“Mám ještě jednu věc, kterou bych od tebe potřebovala vědět. Je to jistá věc, kterou znají i moje děti, i stromy, i lesní zvěř. I já ji znám, ale lidé ji znají mnohem lépe a já bych ji ráda poznala blíže. S tebou.”

Víla se otočila, podívala se Elišce zpříma do očí a usmála se. Eliška cítila chvění po celém těle. Věděla, co víla touto věcí myslí. A nedokázala si představit nic úžasnějšího. Doslova se jí podlomila kolena a padla před vílou do kleku. Ta se opět zahihňala, popošla k ní, odhrnula jí vlasy z čela a políbila jí čelo, i obě tváře. Eliška cítila, jak celá rudne a podívala se na vílu.

Ta jí teď nevěnovala pozornost, zvedala kotlík, který dosud držela v obou rukou vzhůru k nebi. Malé houbičky postupně jedna za druhou opouštěly kotlík a letěly výš a výš až se staly součástí měsíce, který se s každou houbičkou lehce zatřpytil a zářil o to více. Víla se opět obrátila na Elišku s úsměvem, který Elišku přiváděl takřka do mdlob

“Každý úplněk takto staršímu bratrovi pomáhám. Je o úplňku vždy velmi unavený. I ty vypadáš unaveně, má milá. Pojď, ukážu ti, kde budeš spát.”