„Vstávej!“ někdo mi lomcoval s ramenem. „No ták, vstávej…“

V rozespalosti jsem nechápala, co se děje. Konečně se můj mozek zapojil a já se trhnutím probudila. Přede mnou stáli tři malí mužíčci. Zírali na mě velkýma, rozzářenýma očima. Nejstarší v zeleném kabátu se obrátil k ostatním a s úsměvem poznamenal: „Konečně se probudila!“

„Kdo jste?“ hlas se mi třásl strachy. Peřinu jsem si přihrnula až k bradě a přemýšlela, proč nespím s kuchyňským nožem pod polštářem.

„Jsme elfové,“ ozval se ten nejmenší. Na hlavě měl špičatou čepici s rolničkou na konci. Elfí uši se mu už pod ní nevešly.

„Cože?“ nenápadně jsem se od nich dál odsunula.

„Jak cože? No přece ze Santovy dílny. Makáme tam na dárcích pro děti.“

„Ale mě nosí dárky Ježíšek…“ naprosto dementní odpověď na dospělou ženu. Samozřejmě, že vím, že dárky Ježíšek nenosí. Ale nenosí je přece ani Santa.

„Takže nejsi na Santově seznamu? Ideální…“

„Navíc já neslavím…,“ úporně jsem zavřela oči a doufala, že až je otevřu, elfové zmizí a já budu mít klidné ráno. Bylo dvacátého pátého prosince a já si nepřála nic jiného než se přesunout do křesla v obýváku, uvařit si kotel čaje a dočíst knížku, kterou jsem včera večer odložila. V mém bytě nebylo po Vánocích ani stopa.

„Právě proto jsme tady,“ řekl ten třetí, který až do teď mlčel. „Máme Vánoc plné zuby.“

„Jo, máme Vánoc až po krk,“ přidal se k němu ten nejmenší.

„Jestli ještě jednou uslyším koledu, tak začnu zvracet…“ Ten v zeleném kabátku zakoulel očima. „Tvůj byt je jediný v okolí, kde je klid… Ale máme problém.“

„Jaký?“ přestala jsem se bát. Při nejhorším tyhle tři přeperu.

„Nesnášíme Vánoce, ale milujeme bramborový salát!“

„Jo, jo, jo, salát…“ přidal se druhý.

„Mňam,“ nejmladší mlasknul a olíznul si rty. „Máš salát?“

„Nemám…“

Po mé odpovědi Elfové svěsili ramena a sedli si ke mně na postel.

„Ach jo,“ nejmenší měl na krajíčku. „Další rok bez salátu… To nedám.“

Bylo mi jich líto. V duchu jsem přehodnotila stav ledničky. Dnes jsem měla v plánu dělat zapékané brambory se zeleninou. Jediné, co mi chybělo byla majonéza. Soucitně jsem pohladila toho nejmenšího po rameni. „Tak pojď. Jestli máte čas, tak ho spolu uvaříme…“

„Jó!“ Ozvali se všichni tři dohromady. S výskotem se rozběhli do kuchyně a já konečně vylezla z postele.

„Tak pánové, jdeme na to! Ty dáš vařit brambory. Ty dáš vařit vajíčka. A ty očistíš mrkev a dáš ji povařit.“ Rozdala jsem úkoly.

„A co ty?“ otočil se na mě ten nejstarší.

„Já si jdu vyčistit zuby.“ A převléct z pyžama, chtěla jsem dodat, ale přišlo mi to nepatřičné. „Za deset minut jsem tu.“

Když jsem se po čase v tričku a v džínách vrátila, v kuchyni už všechno vřelo. Na třech plotýnkách tu bublaly brambory, mrkev a vajíčka.

Došlo mi, že teď je nejvhodnější doba se přiznat.

„Jediné, co nám chybí, je majonéza.“ Ten nejmladší zase začal natahovat. „Ale nebojte se. Vím jak na to.“

„Vytáhla jsem velkou mísu z šuplíku. „Smícháme žloutky s olejem a bude to.“ Rozbila jsem dva žloutky do mísy a předala jim mixér. Elfové mixovali a já po kapkách přilévala olej. Směs houstla a já se začínala usmívala. Možná na tom slavení Vánoc něco je.

Elfové se vrhli na krájení zeleniny, brambor. Nejmladší nakrájel pár zavařených okurek. Nakonec nezbylo než vše smíchat s majonézou.

Z vrchní poličky na lince jsem vytáhla salátovou mísu po babičce. Opatrně jsem ji otřela od prachu utěrkou. Babička nám z ní servírovala jen o Vánocích. Přerušila jsem vzpomínky a naložila salát. Pak jsem vytáhla 4 talíře, příbory a vše slavnostně přichystala na jídelní stůl. Elfové se už vrtěli na židlích.

„Děkujeme, děkujeme …“

„Dobrou chuť,“ popřáli jsme si navzájem.

Po salátu se jen zaprášilo. Nejmladší ještě prstem vylízal mísu. „Mňam. To byla dobrota.“

„Tak my už musíme… než nás Santa začne hledat.“ Ten nejstarší se zvedl z gauče, kam se všichni tři přesunuli odpočívat. Chytl své dva kamarády za ruku a dupnul nožkou. Zvoneček na špičce jeho bačkůrkovitých bot zazvonil a všichni tři zmizli jak pára nad hrncem.

Zbyly po nich špinavé talíře a bramborové šlupky v koši…

***

Je 24. prosince. Zase sedím v křesle a čtu si knížku, tak jako minulý rok. V mém bytě není po Vánocích ani stopa.

Než jdu spát, pro jistotu ještě zkontroluju ledničku. Brambory, mrkev, hrášek, vajíčka a majonéza. Vše je na svém místě. Připravené na zítra. Usměju se. Jsem ráda, že jsem na nic nezapomněla.