Gratulujeme!

Jste první zakázka zesnulého Toma Stopparda. Tom Stoppard, zlínský rodák, si vás osobně vybral. Vaše povídka mu bude přečtena na uvítanou v zahradě Eden za 60 min. Je v ráji první den, tak si žádá něco veselého.

Děkujeme a věříme, že naši důvěru nezklamete.

Psaní zdar.

Přišel mi email z ráje. Už dávno jsem s nimi podepsala spolupráci. Musela jsem. V mojí knize hříchů je toho až až, takže mi nezbylo nic jiného než kolaborovat s nebem. Prý za každou povídku, co jim pošlu vymažou jeden můj hříšný záznam. No nevím. Ale co mi nezbývá?

Tak Tom už to má za sebou. Je mi ho líto, ale co já s tím? Na jeho hry jsem chodila ráda. Vygooglila jsem jeho fotky. Vypadá sexy. Teda na šedesátiletého chlapa. Někteří šedesátníci teda nejsou k zahození, zamyslela jsem se a pohlédla z okna. Pohled na podzimní Manhattan mám ráda. Kvůli tomu tady vlastně bydlím. Hrůzou jsem ale ztuhla. Na obloze se objevil velký bílý mrak. Vypadal jako ruka se zdviženým ukazováčkem. A ten se kýval zleva doprava. Tak takhle ne! Samo nebe mi poslalo znamení. V nebi se asi sexy myšlenky nevedou.

Zahleděla jsem se do otevřeného noťasu. V hlavě mám vymeteno jako už nikdy. Šedesát minut na záchranu, na vymazání jednoho hříchu, není moc. Místo polibku můzy dostávám hlad a chce se mi na záchod. Panebože! Teda sorry Bože, tak jsem to nemyslela.

Najednou se rozsvítí obrazovka mobilu, co mám pořád po ruce a zabzučí aplikace BeMyEyes. Mám ji nainstalovanou už roky a občas přes ni pomůžu někomu kdo je slepý. Přes apku mi ukáže, co potřebuje vidět a já to popíšu. To mi tak ještě chybělo. Chci zrušit hovor, ale moje ruka zmáčkne zelené tlačítko.

„Dobrý den.“ V Čechách je už po sedmé večer. „Dobrý večer,“ razantně se opravuju. Na tmavé obrazovce vidím nějaké chroští.

„Jé, dobrý večer! Já vám chci pomoc!“ ozve se mladý chlapecký hlas. ”Teda, já ... já potřebuju pomoc,” opraví se a zasměje sám sobě.

„Tak jo!“ pobaveně přitakávám a zapomínám na nebe a Toma.

„Jsem v lese a ztratil jsem cigára,“ jeho sympatický chichot se mísí s vážností.

„Vidím lesní cestu.“ Baterka jeho mobilu slabě osvětluje okolí. „Kde jste je ztratil?“

„Nevím... možná tady někde,“ zní nejistě.

Čumím do mobilu. Říkejte mi Sherlock. Nic. Cigára nikde.

„Já jsem je asi ztratil tam v tom křoví,“ říká, jako by se přiznával k něčemu závažnému.

„No ... ony mi asi vypadly, když jsem si dřepl...,“ odmlčí se, „...a já se tam teď bojím jít! “

„Proč jste si dřepl?“ říkám bezmyšlenkovitě a pak mi to dojde. „Vy jste byl na velkou?” užasnu a nadzvednu obočí. Jsem ráda, že nevidí, jak se tvářím.

„Jo a teď se bojím, že šlápnu do hovna!“ v jeho hlase je slyšet úleva, že je to venku.

„No jo, ale když najdeme hovno, najdeme i cigarety,“ sarkasmus mi vždycky šel. Jsem zvědavá, jestli nebe ocení, že místo psaní hledám hovno.

„Tak pojďte, já vás pohlídám.“ Přece ho nenechám ve štychu. „Namiřte telefon na to křoví.“

Jeho baterka rozráží tmu a já ho naviguju vpřed. Na obrazovce se občas mihne bílá hůl a bílé tenisky. „Pozor větev!“ reaguju na haluz ve výšce jeho kolen.

„Stop!“ nadšeně vykřiknu, „myslím, že vidím bílý ubrousek!“ a tiše doufám, že těch ubrousků tam není víc.

„Tak jdeme pro ně!“ říkám radostně. Mám pocit, že jsme u cíle, ale on se místo chůze začíná pubertálně chichotat: ”Já se bojím.”

Je mi to jasné. Žádný vymazaný hřích nebude, mladého navedu do hovna a Tom bude v nebi smutný.

„Dva kroky doleva,“ velím, ale klukovi se evidentně nechce a udělá jen dva malé krůčky.

„Tak ještě dva,“ přikazuji a kluk se zase začíná víc a víc chichotat. Asi dva metry před námi se leskne modrá krabička.

„Ale ... já se ... fakt ... bojím!“ kvílí přerývaně mezi záchvaty smíchu.

Poslední dva metry cupitáme v záchvatech hlasitého smíchu asi pět minut. To je pět minut z mojí nebeské zakázky. Ale už neumím přestat. Hovno jsme našli, tak teď ty cigára.

„Jsou to ty vaše cigarety?“ Kluk se sklání k něčemu lesklému. Fakt nejsem jistá, co jsme našli.

„Jsou, jsou!“ říká zpěvavě a v rukou přehazuje mobil. „Díky!“ Mobil se mi třepe, jak si se snaží zapálit.

Koukám na hodiny, a mám přesně 10 minut na napsání nebeské zakázky pro Toma. Asi to bude na hovno… teda o hovně!

Dávám se do psaní a z klávesnice se začíná kouřit. Teda obrazně. Kdyby se z ní kouřilo doopravdy, to by byl průser.

Konečně mám povídku dopsanou. Jsou v ní chyby, ale věřím, že si to svatozářníci opraví. Upload do nebe. Pár kliků, ale já mám pocit, že jsem uběhla maratón. Další nebeská zakázka. S napětím koukám do své emailové schránky.

A je to tady! Email z nebe.

Potvrzujeme obdržení vámi napsané povídky pro Toma Shepparda. Podle smlouvy vám bude následující hřích umazán: Ve věku tří let, 5 měsíců a dvou dnech rozmazala obsah svého nočníku po celé koupelně.

Děkujeme a těšíme se na další spolupráci.

Kouknu na oblohu. Tam místo hrozivě tyčícího se ukazováčku je najednou ze tří mraků smajlík. Nebe se mi směje. Ale asi to tak má být. Hovno za hovno.