Sny jsou krásná a užitečná věc, kdo by o tom pochyboval, snad jen ten, který už žádné sny nemá. Můžete v nich nalézt odpovědi na již položené otázky anebo si položit otázky zcela nové. A stejně jako ve filosofii – té ušlechtilé staré dámě vyhlížející zpoza brýlí – platí, že užitná hodnota dobře položených otázek je vyšší nežli užitná hodnota unáhlených odpovědí, nejinak je tomu i v hájemství snů, kam za malý okamžik společně zamíříme.

Ve snech však můžete ještě mnohem více nežli si hrát na schovávanou s otázkami a odpověďmi jako byste byli malé děti. Můžete být kým a čím chcete, dle libosti pohádkově bohatí nebo chytří jako liška, ba co víc, můžete se vzepřít přírodním zákonům, jinak prakticky nezpochybnitelným. Tak například můžete ve snech docela svépomocí létat, a sice bez ohledu na nesčetná úskalí, jež přináší fyzika. Ostatně, kdo někdy zkoušel pouštět na podzim draka, ví, jak nesčetná tato úskalí mohou být. Nebo můžete potkat nejrůznější (ne)reálná stvoření, bytosti dobré i zlé, před nimiž byste se v každém případě měli mít raději na pozoru a nepolevovat v ostražitosti snad ani na minutu.

A když už je člověku jednou dáno létat, byť ve snu, lze mu i dosáhnout závratných výšek. Pozor ale, aby se vám nezamotala hlava a sen se neproměnil v noční můru a Ikarův pád! A co teprve, kdybyste takový pád přežili jako kdysi jeden anděl? I když tomu tenkrát, myslím, s tím pádem někdo vydatně pomohl. Nebo kdyby pád z dechberoucí výšky nebyl to nejhorší, co by vás mohlo potkat? Cože? Že přeháním? Nuže, posuďte sami. Povím vám teď jeden příběh, je to snový příběh, možná poněkud fantaskní, uznávám, avšak příběh, který se skutečně stal, ruku na to, byť osoba, jíž se stal, už není touž. Ptáte se „Jak je to možné?“ Inu, uvidíte a pochopíte.

Na začátku, zdá se jako by od oné chvíle minula celá věčnost, stál náš hrdina – říkejme mu třeba Bloumal – na malé strmé stráni zhusta porostlé travou a odkvetlou smetánkou, vůkol obklopen budovami zašlého panelového sídliště, jehož šedost ještě násobil měsíční svit pozdně letní noci. Město bylo vpravdě nevelké a nacházelo se v ponurém a lesnatém kraji po většinu roku prostého slunce, zato však bohatého na oblačnost a srážky všeho druhu, jak se zde již odnepaměti sluší a patří. Kdybychom se v tu chvíli jako mávnutím kouzelného proutku ocitli v Bloumalově hlavě a společně s ním zapátrali pohledem po nejbližším okolí, uviděli bychom stará známá místa s nádechem čehosi hořkosladkého – jeho rodný kraj. Zde byl zrozen, zde byl – přinejmenším v podstatných obrysech – uhněten. Pod těmito stromy, v jejich stínu, pod tímto měsícem, v jeho svitu. A to už pro jednoho něco znamená, řekl bych.

A když už bychom byli v Bloumalově hlavě, samozřejmě ve vší diskrétnosti, věděli bychom, co Bloumal propánakrále pohledává uprostřed noci na sídlištní stráni a k jakému podniku se to vlastně chystá. Věděli bychom, že se připravuje na let, a to nikoliv ledasjaký, nýbrž let snový! Pro názornost si to lze představit asi takto: rozeběhnout se, získat náležitou rychlost, prudce se odrazit, přemoci gravitaci – a zde se nám to už komplikuje. Háček spočívá v gravitaci, která zde, ve světě za oponou očních víček, funguje, jak asi tušíte, jinak, než jsme za normálních okolností zvyklí. Je poněkud nevyzpytatelná či lépe řečeno nestabilní, což ve výsledku znamená, že zatímco někdy stačí nepatrné odpíchnutí špičkou chodidla od země a několik skromných plaveckých temp, abyste se vznesli vysoko k oblakům, jindy jimi zběsile mácháte a mácháte, skáčete, seč vám síly stačí a končetiny dovolí, můžete se, jak se říká, přetrhnout, a přitom jen tak tak že kloužete vzduchem sotva pár stop nad povrchem. Jednou jste letci, podruhé vzduchoplavci, potřetí skokani, počtvrté lunochodi atd. Čert, aby se v tom vyznal.

Zkrátka a dobře, kdyby se vám někdo snažil namluvit, že takové snové létání je pouze otázka technologického postupu s jasným počátkem, předvídatelným průběhem, jakož i koncem, buďte od té dobroty a nevěřte mu, ano? Snové létání je totiž svého druhu záhada. Je to dovednost vlastní každé jednotlivé bytosti, která dovede snít, mít naději, a potud, dokud dovede snít, přičemž již tato definice sama o sobě přináší tolik nejistoty, kolik jí je jen lidská mysl schopna pojmout. Nikdy nevíte, kam vás to zavane, kde skončíte, ani jak po tom všem budete vypadat. Ale nyní již rychle zpět k našemu hrdinovi, neboť jeho vzlet, zdá se, nesnese odkladu.

Bloumal stojí na stráni, připraven vzlétnout, když vtom se v jeho zorném poli něco mihne. Ano, není o tom pochyb – hlouček místních vyděděnců. Dávají se do pohybu, směrem, o němž není třeba pochybovat, neboť zvětřili vítanou kořist – snílka. Jejich pohyb není nijak ukvapený či překotný, vědí přesně, kdy a jak se nejsnáze zmocnit, čeho (či koho) si žádají. Nejsou to lidé a nebyli jimi ani nikdy dříve, ačkoliv s lidmi mají ledacos do činění. Jejich fyziognomie se vzdáleně podobá lidské, narozdíl od ní se však vyznačuje nepřirozeně dlouhými chodidly bez prstů, koleny orientovanými nazad a dlaněmi, z nichž namísto prstů vybíhají desítky centimetrů dlouhé výrůstky, jakési šlahouny. Kůže se vyznačuje barvou skořice s hrubým, kůře stromů podobným rýhováním. Jejich těla jsou všemožně pokroucená jako stonky rostlin, jimž se nedostalo vláhy a světla. Obličeje, může-li být o obličejích vůbec řeč, mají zcela bez otvorů: chybí oči a nozdry, chybí ústa i uši. Jsou to matné siluety s temnými prohlubněmi ve tváři, hmotné stíny, jež rozpoznávají pouze lidé, kteří jsou s nimi spojeni pevnou pavučinou nenaplněného, prazvláštním to předivem světů, které se nestaly.

My všichni bez rozdílu, jedni jako druzí, jsme částečkami svých životů polapeni do takové sítě. Každý jeden z nás má svoji odvrácenou stranu ráje, snový stín bez očí, nozder, úst a uší, jež neslyšně pronáší „Memento mori!“ Pro ostatní jsou to jen děsivá, byť o nic méně nebezpečná, anonymní stvoření, stopová rezidua cizích životů. Němé výčitky potlačené minulosti, zrazené současnosti a opuštěné budoucnosti. Říká se jim padlé sny, a jak praví staří, dříve jich tolik nebývalo.

Když je spatřil, rozbušilo se Bloumalovi srdce. V uších mu znělo na tisíce bubnů. Každou buňkou jeho těla otřásaly kovové rány, prudké a dunivé, jako by někdo tloukl těžkou železnou rukavicí o ocelové potrubí. Roztřásla se mu kolena. Jeho dolní končetiny vypadaly jako dva vysoké žebříky znenadání zachvácené větrným vírem. Byl docela paralyzovaný hrůzou okamžiku. Opilý strachem z nečekaného setkání. Vůčihledně vteřinu po vteřině slábl, taková je moc padlých snů. Z posledních sil se pokusil rozeběhnout, ale nešlo to. Klopýtal. Nedokázal se ani kloudně udržet na nohou, natož zrychlit. O tom, že by se mohl dostat do vzduchu, nebylo možné uvažovat ani teoreticky. Nakonec to skončilo jediným možným způsobem: upadl a jak široký, tak dlouhý se podoben ubrusu rozprostřel na ploše, jež původně představovala jeho startovací dráhu. Voilà! Prostřeno. Podává se večeře.

A najednou, nedovedl bych říci proč, stejně jako by to nesvedl ani Bloumal sám, se v jeho mysli objevila dávná vzpomínka, zapomenutá jako maturitní oblek ve skříni, zastrčená až kdesi vzadu u zátylku a tísněná lebeční stěnou. Viděl před sebou řeku na sklonku jara, kdy ji v bdělém světě chodil ze starého železničního mostu pozorovat nejraději. Její bělostně květinový šat a žlutavě pylový závoj. Zlehka splývající zeleň kadeří a řas. Ladný pohyb jejího průsvitného těla a hladinu lesknoucí se jako dívčí pleť, po níž častokrát nepřítomně kráčel očima a kterou tak často něžně laskal svými prsty. Vzpomínal na řeku, jíž odevzdal své srdce, aby je odnesla daleko pryč a pohřbila v hlubinách moře.

Byla to právě ona kouzelná říční kráska, která vykřesala v Bloumalovi rozhodující jiskřičku života a prolomila zlé kouzlo pochybnosti, jímž jej očarovaly vybledlé stíny možných (jakož i nemožných) světů. Přinesla naději, že znovu nastane úsvit, on se probudí a jednou, možná, opět vstoupí do jejích vod. A jako se řeka vylévá z břehů, aby vytvořila úrodné nivy, zaplavila Bloumalovy údy životadárná energie, čistá a svěží jako ranní rosa. Na nic nečekal a už byl na nohou a z nich rovnou ve vzduchu mimo bezprostřední nebezpečí. Pod ním se rozostřovaly a mizely stíny i širý svět spánku. Pocítil úlevu a až orgasmickou závrať. Rozpustile skotačil nad krajem, uvnitř mračen i pod nimi, vesele se proháněl jejich bělostnými parukami, smělý jako ptáče dychtivě opouštějící sic vyhřáté, leč těsné hnízdo, a pozoroval nepřeberné veškerenstvo – jak nepatrné se mu odtud zdálo! – z perspektivy, která je člověku přirozeně zapovězena. Nikoliv však ve snech.

Nějakou dobu si takto vystačil, jen co je pravda, jenže záhy s údivem zjistil, že se sice nachází poměrně vysoko nad zemí i svými pronásledovateli, avšak pouze osciluje na jednom a témže místě; jako kdyby přešlapoval z jedné nohy na druhou, kde se každý krok propadal do nicoty, anebo se kymácel ze strany na stranu jako kyvadlo nad propastí. „Co je tohle za podivné čáry?“ pomyslel si vyděšeně. Pryč byla nebeská svoboda a nespoutanost. Pojednou se cítil jako snítko prachu vynesené náhlým poryvem větru do výšin a ponechané napospas v bezvětří. Snažil se ze všech sil uprchnout, co nejdále to bude možné, ale pln tíživých obav nejenže se nedokázal prakticky hnout z místa, on dokonce ztrácel výšku! Zpanikařil nad tou děsivou ztrátou sebekontroly. „Kdyby tak alespoň mírně zafoukalo, abych jim unikl z dohledu“ zoufal si.

Vtom se celý zachvěl, před očima mu vytanula postava bez obličeje a probodávala jej pohledem bez očí, který nedokázal snést. Věděl až příliš dobře, co ten pohled znamená a komu patří. Cítil to. Bloumalovi hučelo v hlavě jako v majáku, o nějž se tříští zuřivý příboj. Celý svět se s ním točil, zatímco se řítil k zemi, a převracel se z břicha na zad jako hadrová panenka. Pak přišel náraz, ticho a tma.

Bloumal otevřel oči. Ležel tváří k zemi a cítil na sobě nezměrný tlak. Jejich těla ho svou nemilosrdnou tíhou drtila a vtlačovala stále hlouběji do vlhké chladivé hlíny pod ním. Postupně, milimetr po milimetru, centimetr po centimetru, mizely jeho rysy a poté i údy kamsi pod zemský povrch. Jako by se měl stát dalším kamenem v základech onoho světa a připojit se k pochovaným předkům. Nemohl dýchat. Naslouchal ztěžklým úderům vlastního srdce, odbíjelo jako splašený umíráček, a počítal poslední vteřiny, jež zbývaly z vědomí. Sám sebe se ptal „Jaké to asi musí být štěstí padnout za své sny, a nikoliv pod jejich tíhou?“ A nyní se ptejme i my. Mohl něco udělat jinak? Šlo tomu předejít? Kdo nese největší díl viny? Přeci on sám, Bloumal, a padlý sen o muži, kterým se chtěl jednou stát.

*

Když jsem se probudil, už svítalo a já cítil, že něco uvnitř mne zemřelo. Byl čas jít do práce, přesněji řečeno ten čas minul už zhruba před půlhodinou. Živě jsem si dokázal představit vedoucího odboru, jak v nejméně vhodnou dobu stojí připraven ve dveřích své kanceláře ústící do společného pracovního prostoru, nohy zeširoka rozkročeny, ruce založeny v bok, tmavé obočí výhružně stažené do jednolité linky, a spouští to své obligátní: „Bloumale, jdete pozdě!“

V tu chvíli jsem se přetočil na druhý bok a řekl si: „Nikam nejdu. Už ne.“