Neumím začínat se záznamy. Což je jeden z důvodů, proč jsem málem tuto práci nedostal.

Jenže došlo k škrtům v rozpočtu, AKA nečekané události během pracovní doby. No a tak

byly podmínky pro přijetí nových uchazečů zmírněny.

Jaká že je tohle práce? Pracuji pro Agenturu, která se zabývá vyšetřováním paralelních

objektů a jiných subjektů. Včetně těch organických.

Vím, že vám to nejspíš nedává smysl. Pro představení – já jsem Alex. Což není mé skutečné

jméno, ale to skutečné zřejmě nebude nejvhodnější používat.

Moje agentura se stará o identifikování a izolaci paranormálních objektů a subjektů. Moje

práce je takovéto jednotky najít a předat k dalšímu přezkoumání.

To by bylo tak pro začátek. Můj dnešní záznam ale vypovídá o jistém hotelu, který mi byl

přidělen k výzkumu. Jedná se o Hotel Šest na šesté ulici. Každé patro má šest pokojů a

zároveň šest pater. Že je vám ta numeričnost podezřelá? Nám taky.

Ale při této práci je nutné se neukvapovat a postupovat profesionálně. Zejména je potřeba

nevzbudit podezření z pohledu subjektu. „Dobrý den.“

Zdvořilý pozdrav. To je základ. I když moje slova směřují k této neobvyklé recepční. Při

vstupu do architektonicky zastaralé budovy, doprovázené vzduchem nasáklým dřevinou, mě

přivítá postarší žena v přiléhavé kostkované košili, kterou zřejmě zapomněla vyžehlit.

„Dobrý den,“ papouškuje moje slova.

Prsty něco rychle vyhledává na počítači, který dozajista patří do minulého století. Ne-li

jiného tisíciletí. Což nedává žádný smysl, ale na to už musí být člověk připravený.

S posledním stisknutím klávesy Enter se žena otočí na své židli a pohlédne přímo ke mně.

Usměje se a složí své ruce na desku stolu. Nic neříká, vyčkává. Cítím, jak mě její kávově

tmavé oči pozorují a probodávají moji duši.

„Chtěl bych si pronajmout pokoj.“ Prohlédnu si místnost, mezitím co se žena s nepatrným

kývnutím znovu vrátí k monitoru. Osvětlení je nekvalitní, skládá se z jediného lustru, který

visí moc vysoko, aby osvítil všechny zákoutí recepce.

Stěny jsou vymalované nevýraznou zelenou barvou. Jedinou zvláštností jsou kdysi zlaté

ornamenty ve tvaru hvězd na nosných sloupech po všech stranách.

„Bude vám stačit jednolůžko?“ zeptá se po nevyváženě dlouhé chvíli. Za celou dobu se její

hlas nezmění. Stejná plynulost, stejná monotónnost. „Ano.“

Další klikání a bouchání do klávesnice.

Já dále pozoruji stěny. Na stropě, ano opravdu tam, se nachází hodiny nastavené na různé

světové časy. New York. Moskva. Berlín.

Sotva jde vidět ručičky, kvůli špatnému světlu. Jde o nesmysl. Něco, co tam určitě nemá být.

Už jen z důvodu, že tři časoměry jsou rozmístěny do trojúhelníku. „Tak.“

Promluví recepční a vstane ze židle. Kousnu se do rtu a přemýšlím. Jak divné by bylo se

prostě zeptat, zda tady uctívají Satana?

„Pokoj šest.“ Vezme klíče a položí je za sebe na desku stolu. „Je to v prvním patře. Dveře na

konci chodby.“

Jakápak to náhoda? Ne. Moje agentura si vyžádala rezervaci na ostatní pokoje, abych dostal

tu čest skončit právě na pokoji šest.

Vezmu klíče a poděkuji. Recepční už znovu nepromluví. Jen si nepřítomně sedne k počítači a

vrátí se k nekonečnému klikání.

Já pokračuji po schodišti do prvního patra. Každý schod jakoby byl dutý a připravený se

každou chvíli propadnout až do jámy pekelné. Pod mojí vahou se chatrné dřevo prohýbá a já

se jen modlím, aby se tak skutečně nestalo.

V prvním patře se zelená barva mění na červenou. Zlaté ornamenty se stávají vyčištěnými a

téměř luxusně působícími dekoracemi. Dveře od pokojů jsou označené zlatými číslicemi.

Dojdu až na konec chodby, k pokoji číslo šest.

Na první pohled se dveře nijak neodlišují od ostatních. Klíč do zámku zapadne bez

jakýchkoliv potíží. Při otevření panty lehce skřípou, ale to není nic zlověstného.

Uvnitř se nachází malá chodbička napojená na koupelnu. Po pravé straně je starobylé

jednolůžko s dřevěným rámem. Vzduch tady je o něco zatuchlejší. Jako první otevřu okno,

abych sem pustil trochu čerstvého vzduchu. Už mě všechny ty výpary začínají obtěžovat.

Výhled z okna vede přímo na kostel svatého Maxmiliána.

Jde o nádhernou stavbu z 15. století. S hotelem toho nemá moc společného, až na nadměrné

použití zlatého zdobení.

Odstoupím od okna a projdu si pokoj.

Postel, i když stará, se při dosednutí zdá být pevná. Povlečení je čisté. Moc čisté vzhledem k

stavu stavby. Působí, jako by v ní nikdo nikdy skutečně neulehl ke spánku. Až teď si všimnu

obrazu, který je na levé stěně v ložnici.

Jde o olejomalbu malé holčičky s plyšovým medvídkem. I když se tyhle obrazy prostě někdy

objevují v hotelových pokojích, z většiny se jedná o dobové výjevy. Tahle holčička je ale už

podle oblečení z dnešní doby.

Kudrnatá blondýnka s očima modřejšíma než jezerní hladina má na sobě růžové tričko s

jednorožcem. Její plyšový medvěd jí zakrývá část potisku na tričku a ztrácí se v dolní části

obrazu.

Vezmu si svůj foťák a obraz vyfotím. Nevím, jestli se jedná o přímý důkaz, ale je to

přinejmenším neobvyklé.

Koupelna má v sobě zabudovanou starobylou keramickou vanu na čtyřech nohách. Zrcadlo

se nachází jak u umyvadla, tak na vnější straně dveří. Ty se vzájemně potkávají, kdykoliv se

zavřou dveře.

Zkusím pustit vodu. Trvá pár vteřin, než z kohoutku vytryskne ledová tekutina čirého

zbarvení. Nic zvláštního. Už zase.

Sotva si začnu myslet, že moje agentura došla k omylu a já skončím s nudným záznamem o

ničem… se voda začne měnit. Což zřejmě dalo zelenou kartu všem těm ostatním věcem.

Netrvalo to ani minutu, než kohoutek zachrastil a voda se změnila na tmavnoucí břečku. Můj

první instinkt bylo tu událost vyfotit.

Než jsem ale namířil svůj fotoaparát tím směrem, z tmavé břečky se stala karmínová barva.

Kohoutek nepřestával chrastit a syčet. Červená barva odtékala skrze odpad v umyvadle,

přičemž barvila mléčnou plochu na odstín jahodového jogurtu.

Pořídil jsem několik fotografií, než jsem zavřel kohoutek. Na rozdíl od spuštění se voda

zastavila okamžitě.

Já jsem skončil pohledem v zrcadle. Sledoval jsem vlastní nehybný odraz a čekal. Dveře jsem

nechal otevřené směrem do chodby. Každou chvíli jsem se k nim očima vracel. Když se delší

dobu nic nedělo, napadlo mě tomu trochu pomoct.

Donutil jsem ta zrcadla se potkat. Teď jsem už sledoval svůj odraz z vícero úhlů.

Moje zrcadlové já bylo mojí kopií. Takovou tou, která se zničehonic vzbouří proti svému

stvořiteli. Otočilo se to.

Dřív by mi z toho ztuhla krev v žilách. Přestal bych dýchat. Ale teď jsem sáhl po fotoaparátu.

Cvak.

Tma.

Probral jsem se ve vaně, ponořený do červené kapaliny, která vytékala z kohoutku. Zalapal

jsem po dechu. Právě ta absence kyslíku mě probrala. Chytil jsem se okrajů vany. Nemusel

jsem už nadále přemýšlet o původu kapaliny. Byla to krev. Studená.

Nesnesitelně silný kovový zápach mě téměř znovu ukolébal do nevidomosti. Vší silou jsem

se vyškrábal ven.

Chtělo se mi zvracet. Sáhl jsem po kohoutku a hned na to vyrazil ven z koupelny. Dveře byly

pořád zavřené.

Na chodbě mě ale pro změnu uhodil chlad z otevřeného okna. Podíval jsem se dolů. Moje

oblečení bylo vší tou krví nasáknuté do posledního vlákna. Klepal jsem se zimou i odporem

nad vlastním stavem. Nemotorně jsem vyrazil zpět do pokoje. I přes zimu jsem se vyklonil

ven z okna. Kostel. Uviděl jsem ten kostel.

Jak se jen něco takového mohlo stát tak blízko toho svatého místa?

Jakmile jsem se zbavil mdloby, zavřel jsem to okno. Otočil jsem se, abych si z kufru vzal

nějaké čisté oblečení.

Ten obraz… výraz té malé holčičky se… změnil.

Předtím neměla na tváři žádný patrný výraz. Teď se smála. Měla krásný, dětský a nevinný

úsměv od ucha k uchu.

Sáhl jsem po svém fotoaparátu… byl pryč. Mysl mě zavedla zpět do koupelny. Ke krvavé

lázni. Musel být pořád ponořený. Už jsem se neodvažoval znovu zavírat dveře.

Ale to jsem ani nemusel.

Zrcadlo u umyvadla. Stihlo se taky změnit. Objevil se na něm nápis. Čerstvě naškrábaný.

„Znovu?“

„Ne,“ odpověděl jsem tomu a o krok odstoupil. Stoupl jsem si do futra dveří a chytil se

rukama obou stran. Koutkem oka jsem tu věc ale uviděl.

Moje druhé já. To ze zrcadla, které se vzbouřilo.

Stálo to v mém pokoji. I když jsem to byl já, tohle já se zdálo být pod nějakým rozmazaným

filtrem. Na tváři to mělo výraz té holčičky. A v ruce můj fotoaparát. Pak se to začalo

křečovitě až groteskně hýbat.

Vyfotilo si mě to.

Pustil jsem se futer dveří. Ta věc se ani nepohnula. Dál jsem se sám na sebe usmíval. Udělal

jsem krok dozadu. Druhé já se posunulo o rovnoměrný krok dopředu.

Zavřel jsem oči a udělal to znovu.

Když jsem je otevřel, druhé já bylo opět blíž. S fotoaparátem u obličeje.

Stáli jsme tam v tichu. Už jsem nikam nešel.

Pak se ozval zvuk z fotoaparátu. Změnilo to pravidla. Pohnulo se to beze mne.

V koupelně prasklo sklo.

V tu samou vteřinu jsem vyrazil ke dveřím z pokoje.

Druhé já už nečekalo. Běželo to mým směrem. Zarazil jsem dveře do futer. Očekával jsem

náraz. Ten nepřišel.

Zamkl jsem dveře.

Moje oblečení bylo pořád od krve. Můj fotoaparát pryč. Ale to bylo jedno. Samotná krev na

mém oblečení by měla agentuře stačit, aby tohle místo okamžitě izolovala a zničila z hlediska

paranormálních jevů.

Rozhodl jsem se vrátit k recepci a odhlásit se z pokoje.

Odešel jsem od dveří a prošel chodbou. Na zátylku mě šimral ten zvláštní pocit, že něco

přehlížím. Když jsem došel až ke schodům a ten pocit neodešel, rozhodl jsem se si chodbu

znovu prohlédnout.

Nebylo to z hlediska lidského rozumu, spíše jen z pracovní povinnosti. Došel jsem znovu na

konec chodby a prošel se po ošuntělém koberci rudého zbarvení.

Napodruhé jsem si toho už všiml. Dveře pokojů… jejich čísla se změnila v písmena. A ta

písmena tvořila slovo. „Znovu?“

Instinktivně jsem to chtěl vyfotit. Pokusil jsem se si to tedy alespoň co nejdetailněji

zapamatovat. Každý záhyb písmen. Každou karmínovou cestičku, která mířila dolů k

podlaze.

S otočením hlavy jsem se dostal zpět ke schodišti.

Jenže to už nebylo opuštěné. Stála tam ta holčička.

I s tím medvídkem. A samozřejmě tím zpropadeným úsměvem. Teď už nevypadala

roztomile. V tu chvíli mi došlo, že roztomilá nikdy nebyla.

Polovina jejího obličeje byla pokrytá šrámy a modřinami. Od pasu dolů měla nožky pokryté

stejnými zraněními. Její nohy byly ale na první pohled zlomené. Ohnuté do nepřirozeného

tvaru. Její medvídek byla ta nejnormálnější věc na celém tom výjevu.

V úsměvu jí sice chybělo několik zubů. Stejně měla ústa doširoka otevřená v úšklebku.

Po mé straně jsem zaznamenal zvuk otočení zámku.

Přepadla mě hrůza. Studený a ochromující strach mě přikoval k podlaze. Očima jsem přejel

celou tu malou plochu, kterou jsem potenciálně mohl využít.

Nebylo úniku. Všechny cesty vedly zpět k holčičce nebo mému druhému já. Až na… okolní

pokoje.

Zkusil jsem štěstí. Doufal jsem, že bude odemčeno. Byl jsem připravený celou situaci

vysvětlit nějakému dalšímu hostu z hotelu.

Dveře do pokoje pět. Byly otevřené. Vletěl jsem do místnosti. Než jsem zavřel dveře, potkal

se můj pohled s tím druhým.

Až když do sebe zapadly panty, dokázal jsem se trochu uklidnit. Otočil jsem se a hledal další

hosty z hotelu. Jenže tohle nebyl další pokoj.

Byla to chodba.

Tmavá, bezbarvá a plná prachu. Zkusil jsem našmátrat vypínač. Ten ale nefungoval. Vzal

jsem si proto svou baterku. Ta mi v kapse zůstala.

Nepatřila sice k běžné výbavě agentury, ale já vždycky věděl, že jednou přijde její čas.

Krev, která zaschla na skle, dávala světlu lehký narůžovělý filtr. Ale svou funkci stejně

splnila.

Po cestě chodbou jsem narážel na různé olejomalby. Na všech byla ta holčička.

Nejdříve jako malé nemluvně. Téměř bez vlásků, jen s náznaky blond na vrcholku hlavy.

Byla vyobrazena v náručí nevýrazné ženy bez tváře.

Poté jako batole. V růžových šatičkách na jídelní židličce.

Následoval obraz z pokoje číslo šest. Ten stejný výjev, který jsem potkal na chodbě. Jenže ty

obrazy pokračovaly.

Dále tam byla i jako školačka. Dospívající a tak dále… Čím déle jsem ty obrazy pozoroval,

tím více mi docházelo, jaký je jejich skutečný význam.

Chodba mě nakonec zavedla k dalším dveřím. Jen co jsem baterkou našel kliku, už jsem

věděl, kam mě zavedou.

Nechtěl jsem je otevřít. Přiznávám, bál jsem se je otevřít.

Jenže, ta věc na druhé straně chodby mi nedala na výběr. Druhé já si také umělo otevřít

dveře.

Vzal jsem za kliku. Objevil jsem se na recepci z druhé strany.

Za stolem seděla ta stejná recepční. Pořád něco ťuká do počítače. Z téhle strany už ale vidím

obsah té sáhodlouhé zprávy na monitoru.

Napíše tečku a se spojeným zamručením vstane. Otočí se a vzhlédne ke mně. Usmívá se. Ne

jako na obrazech. Pro jednou… vypadá mile a přívětivě.

Pak opustí prostředí stolu a přistoupí ke mně. Podá mi ruku. „Jste přijat,“ řekne mi a násilím

mě popadne, aby mi mohla potřást rukou.

„Co?“

Žena mě dál drží v pevném stisku. Za mnou se ozvou moje kroky. I když tyhle už mi nepatří.

„Tak to zkusíme, znovu…“

Už zase tma.

Proberu se za stolem. Na sobě mám svoje oblečení, které už není potřísněné kanibalistickou

hrou. Před sebou mám počítač.

Paní Valentová odchází do důchodu. Po 666 letech práce v tomto hotelu si to zaslouží. I když

stárla jen každý 166. rok. O mládí tu nejde. Ztratila nad provozem tohohle místa už dost času.

Bylo nanejvýš potřeba, aby si za sebe našla náhradu.

Nechala mi tu elektronický dopis s instrukcemi.

„Vítejte v Hotelu Šest!

Vaší prací bude provoz recepce. Propagujte zejména pokoje 6, 12, 18 a 36.

Budete tu pracovat přesně 666 let. Nebojte, půjde to. Už nejste smrtelný.

Pro bližší informace o fungování času projděte se po galerii v prvním patře, napojené na

pokoj číslo pět.

Určitě vás také potěší, že tady budu strašit i nadále!

Vím, že si z minulého života nic nepamatujete, takže…“

Jenže to bude zřejmě ten problém, pamatuju si to. Všechno. Vím, kdo jsem a co jsem sem

přišel dělat. Nechci skončit jako ta recepční. Musím získat zpátky ten fotoaparát. Jenže

nevím, kde je, nebo kde je k sakru moje druhé já.

Vím jen jedno – musím tyhle informace dostat ke své agentuře. Jen doufám, že to nebude až

za 666 let.