Sedím na posteli v hotelovém pokoji a přemýšlím nad tím, co se stalo a především, proč. Ještě před deseti dny byl svět v pořádku a já byla tím proslulým extrovertem, jenž nevynechá žádnou společenskou událost, rád se objímá a miluje kontakt s lidmi. Nyní jsem tady, schoulená do sebe a děsím se rána, protože vím, že budu muset do práce, mezi své kolegy a žáky, kteří se chtějí neustále objímat.

Stisknu tlačítko na telefonu, abych zkontrolovala čas. Je půl čtvrté ráno a z obrazovky na mě vykoukne fotka Marcela a Lucy. Mého skvělého manžela, a ještě úžasnější dcerky. Hruď se mi sevře s vědomím, že jsem jim lhala o tom, kde se nacházím, ale jinak to nešlo. Když jsem s nimi, děsím se toho, co uvidím, až se mě jeden z nich dotkne. Bojím se, že budou další na řadě. Proto jsem se vymluvila na svou matku. Lhala jsem a řekla, že matka potřebuje okamžitou psychickou podporu, kvůli špatným výsledkům od lékaře.

Začalo to před deseti dny. Venku sněžilo a na chodníku bylo náledí. Spěchala jsem na autobus, stejně jako desítky dalších lidí. Muž s telefonem v ruce do mě omylem strčil a já zavrávorala. Noha mi podjela na náledí, následoval pád a tvrdý náraz do hlavy. Před očima se mi na několik vteřin zatmělo. Když jsem se vrátila k sobě, skláněl se nade mnou postarší pár.

„Jste v pořádku, zlatíčko?“ ptala se žena.

„Uhm… ano. Myslím, že ano,“ přikývla jsem a začala pomalu vstávat. Trochu se mi točila hlava.

„Musíte dávat pozor,“ poučil mě muž starostlivě a položil mi ruku na rameno, „je silná námraza.“

Jeho poslední slova se mi však rozplynula v uších. S jeho dotykem se mi před očima zjevil zrychlený obraz. Vypadalo to stejně, jako když filmoví hrdinové dostávají flashbacky. Muž byl se svou ženou v potravinách a natahoval po sklenici s kukuřicí. Nakoupili, zaplatili a vydali se zpět na autobus přes Central park. Žena mu vyprávěla vtip a on se rozesmál. Pak se chytil za srdce a skácel se na zem. V reálném čase to trvalo jen pár vteřin, ale můj mozek onu vidinu vnímal jako věčnost.

„Matt má pravdu, drahoušku,“ ozval se ženin hlas, „po zbytek cesty dávejte pozor.“

Opět jsem přikývla a sledovala, jak pár odchází. Dívala jsem se za nimi, dokud nezmizeli v davu. Po zbytek cesty do práce jsem rozjímala nad tím, co to mělo znamenat, ale během dne se mi celá situace vykouřila z hlavy. Odučila jsem si svých šest hodin, opravila diktáty, vyzvedla dceru z družiny a můj život se řídil podle zajetých rituálů. Na celý incident jsem zapomněla, tedy pouze do dalšího rána.

„Představ si, že v Central parku někdo zemřel,“ řekl Marcel s pusou plnou koblihy.

„Hm,“ zabručela jsem a pokračovala v přípravě svačiny pro Lucy.

„V dopoledních hodinách byla do parku přivolaná ambulance. Manželský pár se vracel z nákupu, když muž dostal infarkt,“ začal Marcel předčítat krátkou zprávu z novin, „podle lékařů ho nebylo možné zachránit.“

„Počkej,“ otočila jsem se k němu čelem. Z jeho slov mi začal běhat mráz po zádech, „kde že to bylo?“

„V Central parku,“ protočil panenky a podrážděně zamručel, „ty mě vůbec nevnímáš.“

„Promiň,“ automaticky jsem reagovala na jeho výtku a podala Lucy talíř se snídaní. Nezaznamenala jsem ji, dokud se její ruce neobtočily kolem mého pasu.

Zbytek snídaně probíhal poklidně, stejně jako celý den. Odpracovala jsem si své hodiny, vyzvedla dceru z kroužku a vydaly jsme se na nákup.

„Máš nějaké domácí úkoly?“ zeptala jsem se dcery, která si zrovna do košíku přihazovala čokoládové lupínky.

„Ne,“ odvětila zcela nezaujatě a sáhla po oříškové tyčince, „ale máme na pátek projekt o Sluneční soustavě. Paní učitelka říkala, že k tomu budeme muset udělat model. Co to vlastně je?“

„Model je něco, co vypadá jako skutečná věc, ale je menší. Takže budeme potřebovat polystyrenové koule a špejle.“ Společně jsme zahnuly do vedlejší uličky, abychom nakoupily vše potřebné.

„Nemusíme to ale dělat dnes, mami,“ připomněla mi dcera s káravým výrazem na tváři. To měla po svém otce, ten vše nechával na poslední chvíli.

„A znáš pořekadlo: co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra?“

„Ne, co to znamená?“

„Že s tím začneš dnes ať budeš chtít, nebo ne,“ usmála jsem se na Lucy a ta si povzdechla. Po zbytek cesty k pokladnám mlčela.

Zařadily jsme se do fronty. Paní před námi měla pouze dvě věci. Láhev levného vína a krabičku cigaret. Z jejího zanedbaného vzhledu bylo očividné, že se jedná o bezdomovkyni. Nechala jsem mezi námi větší mezeru, neboť mě její zápach štípal do očí. Teprve když byla u pokladny, začala jsem vykládat věci z košíku na pás.

„Deset padesát,“ ohlásila paní za kasou znechuceně. Bylo na ní vidět, že ji přítomnost ženy bez domova obtěžuje.

„Sakra,“ zamumlala si bezdomovkyně pro sebe a začala po kapsách hledat drobné.

„Chybí vám deset centů,“ poklepávala pokladní netrpělivě nehty o kasu.

„Někde jsem je tu měla.“ Žena si dále prohrabávala kapsy, a i mně to začalo připadat jako věčnost. Nakonec jsem to nevydržela a vytáhla z peněženky desetník. „Tady máte,“ natáhla jsem ruku k ženě a podala jí zbylé peníze. Při předání jsem se nechtěně dotkla její dlaně.

Hlava se mi začala motat a před očima se mi opět začaly míhat vidiny. Viděla jsem bezdomovkyni, jak s plastovým kelímkem v ruce vchází do svého skromného příbytku sestrojeného z plachty. Posadila se na karton, který s největší pravděpodobností sloužil jako její lůžko a odložila kelímek. Chvíli se vrtěla, aby našla nejpohodlnější polohu. Vložila si do úst cigaretu a když se natahovala po zapalovači, převrhla kelímek s alkoholem. Zlostně zaklela.

„Tohle se může stát jenom mně,“ povzdechla si a opřela hlavu o zeď. Zapálila si a zavřela oči. Ještě s doutnající cigaretou v ústech začala podřimovat. Netrvalo dlouho a usnula spánkem spravedlivých. Cigareta jí při pochrupování vypadla z úst na karton, kam se vylil kelímek. Z kartónu se začalo kouřit a během pár minut celý přístřešek pohltily plameny.

Procitla jsem. K uším mi doléhalo pípání z pokladen. Žena mě pozorovala se skelným pohledem, než nás obě vyrušila má dcera.

„Mami, můžu si vzít ještě tohle?“ otočila jsem se na ni a zírala na balíček žvýkaček. Přikývla jsem. Neměla jsem náladu se s ní hádat. Rychle jsem se otočila s úmyslem bezdomovkyni varovat, ale ta už kvapným krokem opouštěla obchod, zatímco pokladní začala markovat náš nákup.

Když jsem zaplatila, tajně jsem doufala, že ženu ještě potkám, ale nebylo po ní ani vidu ani slechu. Doslova se po ní slehla zem a mně se v žaludku začal rozlévat nepříjemný pocit.

*

I když jsem to čekala, nebylo mi příjemné číst o požáru, při kterém zemřelo patnáct lidí bez domova. Další den to bylo ve zprávách. Dokonce se jim povedlo sehnat i fotky některých mužů a žen, kteří tam žili. Ve chvíli, kdy se na obrazovce objevila fotografie oné ženy, Lucy ukázala na televizi a prohlásila: „Není to ta paní z obchodu?“ Hned po jejím dotazu jsem obrazovku vypnula.

Od incidentu v obchodě uběhlo několik dní, a přestože se mě lidé sem tam dotkli, vidění jsem neměla. Začínala jsem pomalu věřit, že to přešlo. Až do včerejšího dne. Jela jsem domů metrem a naproti mně seděl mladý kluk. Nemohlo mu být víc než osmnáct. Zdál se být nervózní. Pořád si popotahoval rukáv mikiny a rytmicky si podupával. Neustále se ohlížel kolem dokola, jako by někoho hledal. Chvíli předtím, než se otevřely dveře na mé stanici, se kolem mě protáhnul. Letmo se mě dotkl ramenem a já zkameněla. Viděla jsem ho na náměstí, které se nacházelo tři zastávky od té mé. Nervózně chodil sem a tam až do půl sedmé. Vím to, protože v mé vidině se podíval na hodiny. Přesně v daný okamžik se vmísil doprostřed náměstí a zmáčkl tlačítko, které svíral v ruce. Následoval bílý záblesk.

Dveře se otevřely a dav lidí mě vytlačil ven. Cestující, kteří zrovna nastupovali do mě strkali a trousili nejapné poznámky. Já před sebou měla jeden záblesk za druhým. To však nebylo vše. Cítila jsem bolest po celém těle. Zdálo se mi, že má kůže hoří. Udělala jsem dva vrávoravé kroky k sloupu za mnou a opřela se o něj. Nohy se mi klepaly a já nebyla schopná čehokoliv.

Pomoc. Musím zavolat pomoc. Times Square. Bylo to Time Square v půl sedmé. Což je přesně za třicet minut. Telefon. Kde mám sakra telefon? Jak je číslo na tísňovou linku? Sakra! Bože vzpomeň si!

Myšlenky mi létaly hlavou. Šátrala jsem v kabelce po mobilu, ale nemohla jej najít. Jímala se mě naprostá panika. Na dně kabelky se mi konečně podařil nahmatat známý obdélníkový tvar. Nečekala jsem ani vteřinu a okamžitě vytočila 911.

„Tísňová linka, sdělte mi prosím důvod vašeho telefonátu?“ ozval se nabroušený mužský hlas. Nadechla jsem se, abych si srovnala myšlenky do srozumitelného textu. „Haló? Je tam někdo?“

„Atentát,“ vyhrkla jsem, „na Time Square proběhne atentát. Bude tam muž v černé mikině, který se odpálí za půl hodiny, v půl sedmé.“

„Co prosím? Jak to víte?“ zeptal se, tentokrát již zaujatý tón hlasu.

„Měla jsem vidění, já… nevím, jak vám to přesněji vysvětlit, ale vím, že se to stane! Musíte tam někoho poslat a musíte ho najít, jinak tam zemře spousta lidí. Prosím, udělejte něco.“

Jsem si jistá, že s posledními slovy zněl můj hlas hystericky.

„Moment, madam. Vy tvrdíte, že jste měla vidění o tom, jak se za necelou půl hodinu někdo odpálí? Víte, že volat o pomoc ze srandy je trestné. Možná blokujete linku pro někoho, kdo je v opravdové nouzi!“

„Ale ono se to opravdu stane!“ zavřískala jsem. Muž na druhé straně si však stál za svým.

„Jste se zločinem snad nějak propojená? Nebo, a to se vás nechci dotknout, netrpíte nějakou duševní nemocí?“

„Cože? Samozřejmě, že ne! Říkám vám, že se to stane! Je to mladý kluk. Musíte ho najít.“

„Tak jo, paní,“ povzdechl si operátor, „hlavně se uklidněte. Pošlu tam hlídku, aby to zkontrolovala a vy se jděte pořádně vyspat. Je dost možné, že jste prodělala mikro spánek. Podle mě jste jen přetažená.“ S těmito slovy telefonát ukončil. Byla jsem rozčílená a v zároveň cítila naprostou beznaděj. Myslela jsem si, že na tísňové lince mě budou brát vážně, že jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, a ne aby jim tvrdili, že jsou jen „unavení“.

Když nad tím však nyní přemýšlím, chápu ho. Měla jsem říct, že jsem viděla muže s bombou kolem pasu. Měla jsem to lépe promyslet. Být na jeho místě a nemít s tímto zkušenosti, reagovala bych podobně.

Za několik hodin toho byly plné zprávy. Ukázalo se, že tam operátor opravdu poslal dvoučlennou hlídku. Ta však byla v danou chvíli k ničemu. Oba tam zemřeli společně s mnoha dalšími lidmi. Po tomto incidentu jsem nemohla zpět domů. Proto jsem nyní tady. Vím však, že za chvíli budu muset vyrazit zpět do práce.

*

Běžím po chodbě do ředitelny. Za tři minuty zvoní na druhou hodinu. Proč musí ředitel sídlit až na druhé straně školy? Telefon jsem si prozíravě zapomněla v hotelu. V panice vrážím do ředitelny a křičím na Ricka, aby zrušil výuku a evakuoval školu. Ten to odmítá a říká mi, ať si vezmu den volna a jdu se prospat. Od včerejšího dne má špatnou náladu. Dozvěděl se, že ho žena podvádí. Vidím na něm, že mu je všechno jedno. Neposlouchá mě a minuty ubíhají. Snažím se mu oponovat, ale on je tvrdohlavý a hrozí mi vyhazovem. Vybíhám z místnosti a slyším, jak mluví na svou sekretářku, aby za mě našla náhradu na suplování. Myslí si, že jsem se zbláznila. Já ale nemám čas. Ne, když jsem před chvílí viděla, jak někdo zastřelí moji dceru. Učí ji kolegyně Sarah, která se kolem mě protáhla, když vycházela s kávou ze sborovny a já to uviděla. Nedá se to popsat jinak než jako masakr. Maskovaný muž přijde se zbraní do školy, přesně za sedm minut. Sakra, Ricku, proč musíš být takový zabedněnec!

Běžím ke třídě své dcery a vytahuji klíče z kapsy. Musím je zamknout, aby se k nim nedostal. Musím jim zajistit minuty navíc, aby se stihli evakuovat.

Modlím se, abych to stihla včas. Plíce mi hoří a už nemůžu popadnout dech. Konečně. Na konci chodby jsou dveře třídy, ve které je Lucy. Strkám klíče do zámku, ale nedaří se mi to. Ruce se mi klepou. Oddechnu si, když se konečně strefím. Otáčím klíčem a najednou se ozve rána, kterou následují dvě další.

Nejdříve si to neuvědomím, teprve, když se otočím, mi dojde, co se stalo. Cítím bolest. před očima mám mžitky, ale jsem stále dostatečně při vědomí na to, abych poznala muže, který se schovává pod maskou. Snažím se sáhnout po klíčích, abych je zlomila v zámku. Jsem však moc slabá. Poslední, co vidím je, jak mě překračuje a pomalu otáčí klíčem v zámku.

My za to nemůžeme, Ricku.