Čarodějnice nic nedělají jednoduše. Ani moje matka. Ležela na posteli, oči měla zavřené a víčka se jí chvěly. Zadívala jsem se na její ruce, které měla složené na hrudi. Ještě včera jsem mohla pozorovat jejich lehký pohyb nahoru a dolů. Dnes jsem proti dřevěné stěně naší chatrče nezaznamenala nic. I přesto jsem si byla jistá, že matka ještě žije. Staré čarodějnice neopouštějí svět jen tak. Žaludek se mi sroloval do klubíčka. Zanedlouho stanu na místě mojí matky. Kouzelné knihy se budou samy otevírat na dotek. Všichni očekávají, že pomocí složitých kouzel a komplikovaných zaříkání pomohu obyčejným smrtelníkům získat to, po čem touží. Štěstí, moc, nebo zdraví. Jako čarodějnice bych měla znát odpovědi na otázky, které si smrtelníci ani netroufnou vyslovit. A já zatím neznám odpověď ani na základní otázky, které se mi honí hlavou: „Co se stalo s mým otcem?“

Matka se najednou nadechla tak silně, že se jí ruce rozletěly do stran. Přiskočila jsem a šedé, papírovou pokožkou pokryté ruce jsem jí složila podél těla. Přisedla jsem si a chytila její dlaň do svých. „Maminko,“ zašeptala jsem.

„Dítě…“ vydechla a otevřela oči. Zorničky jí blýskaly a když jsem se do nich zadívala, uviděla jsem v nich světélkující tmu nekonečné smrti. Tohle je ta poslední chvíle. Každá čarodějnice ji má v sobě. Nemůže odejít, aniž by sdělila své největší tajemství. Má jen krátký čas, kdy musí předat své největší tajemství.

Matka se znovu nadechla a obličej jí zrůžověl. Její poslední chvíle byla tu. Rukou mi naznačila, že vstane. Pomohla jsem jí na nohy. Pomalu se odšourala ke skříni a zkostnatělým prstem poklepala na truhlici schovanou v jejím rohu. Zatajil se mi dech. Tajemná truhlice mě provázela odmalička, ale ještě nikdy jsem neviděla její obsah. Víko se samo odklopilo a z vnitřku truhlice se rozlilo tajemné modrozlaté světlo Matka se naklonila a vytáhla měděnou misku plnou hlíny. Vyrůstalo z ní sedm tenkých bílých hub. V šeru světnice světélkovaly a pulzovaly bílým světlem.

Matka se narovnala a otočila se zpět ke mně a natáhla ruce. „Tyhle jsem vypěstovala pro tebe.“

Zírala jsem na ni. „Houby? Proč?“ Zkoumavě jsem se zahleděla do misky, kterou jsem teď držela v rukou. Myslela jsem si, že mi matka předá svá největší tajemství, že mi vysvětlí, jak to mám všechno zvládnout. A doufala jsem, že mi dovolí se zeptat na otázky, které jsem od malička měla zakázané.

Matka si sedla na lůžko. „Mé dítě…“ zachrapěla, „už nemám dost času. Má poslední chvíle je krátká…“ Nadechla se a lehla si zpět na staré lože.

„Nestihla jsem tě naučit vše. Proto jsem vypěstovala houby mrtvých…“

Očima jsem přeskakovala z její stařecké tváře na misku plnou hub a zpět. Matka chátrala a s každým pohledem byla vrásčitější a průsvitnější. Její kůže zešedla.

„S každou houbou můžeš přivolat mrtvého… stačí ji utrhnout, rozdrtit v hmoždíři, smíchat s vlastní krví a tou pak napsat jméno mrtvého s kterým chceš mluvit.“

„Já nechci mluvit s mrtvými…“ zhrozila jsem se. Vždyť neumím ani tradiční kouzla.

„Až budeš v nesnázích, můžeš přivolat mě… Za chvíli i já budu mrtvá…“

„Maminko!“

Matka naposledy vydechla. Její oči vyhasly a její kůže se změnila na popel. Pomalu vysychala a měnila se v prach. A najednou, ještě než jsem se stihla rozplakat, vítr rozrazil okna chatrče a rozfoukal prach mezi stromy. Byla jsem sama.

***

Dny ubíhaly a můj život jako čarodějnice sice nebyl jednoduchý, ale nějak jsem to zvládala. Jen občas v noci mě přepadl strach a tíživý pocit, jaký jsem zažívala v dětství, když můj otec odešel. Matka vždy tvrdila, že můj otec odešel a v krajinách, které nepřály kouzlům umřel. Byl zvědavý. Chtěl poznat svět a to ho zabilo. I já kdysi chtěla poznat svět. Ale nechtěla jsem umřít.

Jednu takovou noc jsem se rozhodla. Vždyť jich mám sedm. Utrhla jsem první houbu a rozdrtila ji v hmoždíři. Pak jsem přidala kapku vlastní krve a napsala jeho jméno na starý kus papíru.

Chvíli se nedělo nic. Pak lehký vánek rozhoupal plamen svíčky. Najednou někdo zaklepal. Ve dveřích stál muž. Jeho černé kudrnaté vlasy jsem si pamatovala z ranného dětství. „Ty moje holčičko!“ Jeho obličej se roztáhl do zářivého úsměvu. Pokročil ke mně a objal mě do svých paží.

„Tati,“ vydechla jsem a ztratila jsem se v náručí, která mě naposledy chránila před světem, když mi bylo pět.

„Tati… proč jsi odešel… a kam?“ Na nic víc jsem se nezmohla. Věděla jsem, že máme málo času.

Otec si mě stále držel v náručí a někde nad hlavou mi jen vydechl „Já neodešel… jsem pořád tady.“

„Jak tady?“ vykroutila jsem se z jeho objetí a pohlédla mu do tváře.

„Pod jabloní, tam kde…“ bylo vidět, že otec chce dál pokračovat, ale kouzlo sláblo. Jako by matka ze záhrobí chtěla jako vždy přerušit mé otázky. Otcova ruka, kterou mě držel za ramena najednou byla pryč a s ní i on. Stála jsem tam v šeru noci sama. Svíčka pomalu zhasínala.

„Co tím myslel, pod jabloní?“ honilo se mi hlavou…

Tu noc jsem neusnula. Už za prvního rozbřesku jsem stála na zahradě a očima přehlížela jabloňový sad. Generace čarodějnic tady pěstovala svá kouzelná jablka.

***

Tohle nebylo složité. Ale byla to dřina. Okolo každé jabloně jsem vyhloubila hluboký příkop a hledala něco. Něco, co by mi připomnělo otce.

Nevím kolik prošlo času, mé dlaně zmozolnatěly a svaly na rukou se mi vyrýsovaly. Teď jsem seděla na zemi před poslední jabloní a držela v ruce zlatý prsten umazaný od hlíny. Tátuv prsten. Přede mnou v hnědém blátě vykopané jámy pobleskovaly bílé kosti. Našla jsem otce. Nikdy neodešel.

Rozchody nejsou nikdy jednoduché, řekla mi jednou matka. Nechápala jsem, co tím myslí. Dnes jsem měla pocit, že odpověď na jednu otázku vytvoří sto jiných.

***

Byla půlnoc. Les ztichnul a já seděla ve světnici sama. Přede mnou stála miska se šesti svítícími houbami. Pomalu jsem jednu utrhla a strčila do hmoždíře. Tentokrát jsem si dávala záležet. Potřebovala jsem, aby kouzlo fungovalo déle než minule. Napsala jsem jméno na pergament. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Ve dveřích stála moje matka.

„Dítě moje,“ vydechla a pokročila ke mně. „Co se děje? S jakým kouzlem potřebuješ pomoc? Nemáme moc času…“

Postoupila jsem o pár kroků k zadní stěně a ukázala na židli u stolu.

„Nehněvej se, mami. Nepotřebuju pomoc.“

Ukázala jsem směrem k jabloňovému sadu.

„Potřebuju se tě na něco zeptat.“