Město nemělo pro Tobiáše už dávno žádné barvy a jako každý den v posledních pěti letech si pro něho připravilo stále stejné nezajímavé černobílé obrazy.

Kapky deště, které bušily do dláždění ulice, měly odstín tekutého olova, fasády barokních domů se slévaly do jednotvárné špinavě šedivé stěny a lidé pod deštníky kolem něj proplouvali jako zástup skic kreslených úhlem.

Když před pěti lety pohřbil dceru, jeho mozek prostě otočil pomyslným knoflíkem sytostí barev na nulu. Doktoři tomu tehdy říkali psychogenní milosrdenství, což měl být obranný mechanismus, který měl utlumit šok z neštěstí, které ho potkalo. Tobiáš tomu říkal „vestoje zaživa“ a byl to život v černobílém kině s pohyblivými obrázky, ve kterém ale chyběl zvuk i jakákoliv emoce. Všechno jídlo mu chutnalo jako popel a každá vzpomínka byla studenou kartotékou smutku.

Otočil límec navlhlého kabátu a zahnul do křivolaké uličky, kde městské lucerny svítily pouze mdlým popelavým světlem. Jako bývalý policejní kreslič měl mapu celého města vytištěnou v mozku jako jediný „barevný“ obraz minulosti. Dokázal poslepu nakreslit každý portál i kdejakou spáru v dláždění.

Tobiáš zahnul za roh a překvapeně se zastavil. Tahle ulička tu minulé úterý nebyla. Voda mu stékala po spáncích a studila ho na krku, ale on jen nehybně zíral na dům z hrubě otesaného kamene, který se mačkal mezi dvěma novogotickými činžáky. Tohle tady nebylo nikdy!

Dům vypadal, že vyrostl ze země přes noc, ale byl starý, zchátralý a pokrytý vrstvou mastných sazí, které požíraly i to málo světla z pouliční lampy, které až sem dosáhlo. Přímo proti němu byly pootevřené těžké dubové dveře bez jakéhokoliv nápisu nebo vývěsního štítu s mohutnou mosaznou klikou ve tvaru deformované lidské ruky, jejíž prsty byly ale prohnuté dozadu, neboť se zřejmě snažily někoho zachytit a už nepustit.

Zpod prahu dveří se líně plazil těžký hustý dým vonící po tlejícím podzimním listí, starém papíru a něčem sladce kovovém, co mu připomnělo pitevnu kriminálky v horkém letním odpoledni.

Tobiáš necítil žádný strach, tahle emoce ho opustila již dávno, protože vyžaduje představivost a víru v budoucnost. V něm snad zůstalo pouze trochu zvědavosti člověka, který dosáhl na své dno a dnes už jenom zdálky pozoruje stíny své bývalé osobnosti.

A tak bezmyšlenkovitě natáhl ruku a stiskl těžkou mosaznou kliku. Byla na dotek ledová, až mu chlad projel zápěstím přímo ke svalům u srdce. Dveře se s hlubokým lupnutím otevřely dokořán a Tobiáš překročil práh domu a nechal za sebou hluk deštivého města a nepříjemný zvuk mokrých kapek bušících do dláždění.

Vstupní prostor čarovného domu popíral všechny zákony stavitelství. Místnost, do které vstoupil, byla na první pohled nenápadná, ale uvnitř se strop ztrácel kdesi v neproniknutelné vířící temnotě kdesi pod nebesy. Vzduch se zdál být horký, suchý a prosycený prachem, který ve světle jediné voskové svíce uprostřed na malém stolečku tančil jako roj šedivého drobného hmyzu. Podél stěn stály vysoké regály z podivného temného a silně pokrouceného černého materiálu. Tobiáš k jednomu z nich přistoupil, přejel po něm prsty a pocítil podivně poddajný, mírně teplý pocit příjemného pohlazení, a když na povrch lehce zatlačil, ucítil pod prsty slabé pulzování, které v něm vyvolalo dojem, že se dotýká starobylé zkamenělé kůže obřího pomalu dýchajícího tvora, který vydává zvláštní teplo. V regálech však místo mnoha knih, které by v nich čekal, nebylo nic, tedy téměř nic!

V nepravidelných rozestupech na nich stály zavařovací sklenice s rezavými víčky, staré lékárnické baňky a těžké křišťálové karafy s broušenými zátkami. Všechny sklenice, karafy i baňky byly plné husté líně se převalující tekutiny.

V Tobiášově černobílém vidění vypadaly jako různé odstíny šedi, asfaltu a dehtu. V některých baňkách se hmota líně usazovala a v jiných zase narážela do stěn skla, což vypadalo, že se chce něco uvnitř nadechnout. Když se podíval blíž, v šedých odlescích tekutiny spatřil pokřivené lidské tváře zachycené v němém výkřiku, které však v mžiku hned zase zmizely, vypařily se kamsi do útrob sklenic.

V Tobiášově hrudi se poprvé po letech něco slabě zachvělo. Ne, nebyl to strach, spíš lehký neklid, jakýsi pocit, že tohle místo nepatří do světa živých.

„Hledáte něco konkrétního, pane profesore, nebo jen utíkáte před tou břečkou venku?“ Tichý hlas s podivným šelestivým tónem se ozval odněkud zpoza masivního pultu na konci místnosti. Tobiášovi se zdálo, že někdo listuje velmi starou osahanou knihou.

Z přítmí vystoupila postava nepřirozeně vysokého a hubeného muže, jehož klouby při každém pohybu tiše cvakaly. Byl oblečený do potrhaného brokátového kabátu, který určitě pamatoval nejedno z minulých staletí. Jeho kůže měla barvu zažloutlého pergamenu a rty byly na několika místech popraskané do hlubokých rýh, ze kterých ale netekla krev. Oči měl zapadlé, lesklé a černé jako dva korálky obsidiánu, z nichž však nevyzařovalo žádné lidské teplo, ale pouze chladná velmi vysoká inteligence.

Sběratel?

Tobiáš neustoupil ani o krůček, protože v životě viděl až příliš mnoho lidských zrůd i obětí svých nevydařených životů než aby ho vyvedl z míry jeden podivný stařec v bizarním krámě. A tenhle člověk byl určitě Sběratel, četl o nich až příliš než aby se teď pletl.

„Tenhle dům tady včera nestál, Sběrateli,“ zkusil to Tobiáš a jeho hlas zněl v tichu místnosti cize.

„A, takže mě znáte!“ pokýval holou hlavou muž, až to zachrastilo. „Pro ty, kteří vidí svět v celé jeho nudné barevnosti, tu nestojí ani teď,“ usmál se Sběratel a jeho potrhané rty suše zapraskaly, až se z nich uvolnilo několik drobných šupinek kůže. „Ale vy… vy máte v očích ten správný druh prázdnoty. Vítejte tedy v mém skromném archivu, pane profesore.“

Sběratel pomalým plynulým pohybem sáhl pod pult a vytáhl masivní skleněnou baňku, otřel z ní vrstvu prachu rukávem svého brokátového kabátu a postavil ji přímo před Tobiáše. Ten najednou dostal tak prudkou ránu do zátylku, až se mu hlava zakývala jako marionetě. Alespoň měl přesně takový pocit.

Celých pět let byl jeho svět složený pouze z nekonečných odstínů popela, sazí a špinavého sněhu. Ale hmota uvnitř téhle sklenice… ta pulzovala a líně rotovala jako hustá tekutina složená z drcených borůvek a čerstvých jater. Byla sytá a hypnotizovala ho, a když ho cosi donutilo zavřít oči, uviděl po všech těch letech barvu, jedinou barvu a byla to barva purpuru. Pro něho to byla v tom okamžiku jediná barva na světě.

Tobiáš vykročil nevědomky směrem ke sklenici stojící na pultu a prsty na obou rukou se mu lehce chvěly, když se nad ní zastavil. „Co je to, proboha?“ vyhrkl chraplavě a hlas mu přeskočil do fistule.

Sběratel se naklonil k Tobiášovi, kůže na jeho potrhaných rtech suše zapraskala a odhalila řadu zažloutlých špičatých zubů. „To, co vám už léta chybí, pane profesore. Skutečný život, který je ukrytý v posledním pohledu umírajícího elfího stopaře, když se díval, jak jeho domovský hvozd požírá popel. Krásná věc, že? Tolik hněvu, tolik marnosti… a ta barva. Nekonečně nádherná.“

Tobiáš nespouštěl z baňky oči s rozšířenými zorničkami. Purpurové světlo ze sklenice se mu odráželo na bledé tváři. „Já… já ji vidím. Já vidím po letech barvu.“

Sběratel se tiše zasmál, což znělo jako tření suchých kostí o sebe. „Samozřejmě že ji vidíte, vždyť je to moje velmi kvalitní zboží. To jenom lidský svět tam venku je tak zoufale fádní, že se vaše mysl raději vypnula, abyste nezešílel žalem. Ale tady pečujeme o duši přímo u pramene. Chcete ji, že?“

Tobiáš otočil s obrovským sebezapřením hlavu od pohledu na purpurové světlo a zeptal se: „Kolik za to chcete, Sběrateli? Mám peníze, zbylo mi dost, abych…“

Sběratel ho přerušil mávnutím dlouhé nepřirozeně bledé ruky s černými nehty. „Peníze? Pane Tobiáši, buďte soudný. K čemu by bytosti mého ražení byly papírky s obrázky vašich mrtvých prezidentů? V tomhle krámě se platí jinou měnou, drobnou protislužbou.“

Tobiáš zúžil oči a úkosem se podíval na vysokou postavu před sebou. Mysl bývalého policejního kresliče, který léta sledoval výslechy vrahů, se v něm po letech začínala probouzet. „Jakou službou?“

Sběratel sáhl hlouběji pod pult a vytáhl prázdnou rozbitou skleněnou nádobku, ze které zůstal jenom zubatý střep u hrdla, a na dřevě pultu byla znatelná matná šedivá skvrna.

„Před třemi hodinami mě navštívil zákazník,“ ztišil Sběratel hlas. „Poutník z podsvětí, parazit, který se sytí lidským neštěstím, využil mé nepozornosti a odnesl si něco, co mu nepatří, velmi vzácný válečný ročník koncentrátu lidského žalu. Pokud tu baňku otevře, ve městě se zítra ráno polovina obyvatel probudí s touhou jakýmkoliv způsobem spáchat sebevraždu. To by pro mě byla veliká škoda, protože bych přišel o skvělé budoucí dodavatele.“

„A vy chcete, abych já našel nějakou stvůru a vzal mu ten výtažek a přinesl vám ho sem zpátky?“ zakroutil hlavou nevěřícně Tobiáš.

„Přesně tak,“ usmál se Sběratel sladce. „Jednu baňku rozbil, jak vidíte, ale její obsah jsem zachránil, ale jednu stejnou, ale s daleko vzácnějším obsahem, se mu podařilo ukrást.“

„Ale to mě vůbec nezajímá!“

„Dostanete klíč od zadních dveří domu,“ nenechal se Tobiášovou poznámkou rozhodit suchý dlouhán, „a ty vás zavedou do Pustiny, kde se Poutník skrývá. Přinesete mi moji celou a neporušenou baňku i s obsahem a až se vrátíte…“ Poklepal dlouhým nehtem na purpurově pulzující sklo před Tobiášem. „…Až se vrátíte, bude tahle vzpomínka vaše. Stačí, když se jednou napijete a váš svět už nikdy nebude šedivý, vrátí vám všechny barvy světa.“

Tobiáš sevřel v kapsách kabátu obě pěsti a do žil se mu začal vracet adrenalin, který v těle necítil od pohřbu dcery. „Sběrateli, tohle je evidentní past. Určitě mě v Pustinách Poutník zabije.“

Sběratel se pouze lehce pousmál, rty se napnuly a na bradě se mu objevila kapka tmavé tekutiny. „Možná! Ale riskovat smrt je pořád lepší než vaše pomalé umírání, nemyslíte? Podívejte se na své ruce, Tobiáši, už teď vypadají jako ruce mrtvoly. Tak co? Budete dál přežívat v černobílém světě, nebo se to rozhodnete risknout?“

Tobiáš se podíval na své prsty, které vypadaly jako z křídy. Jeho pohled se ale opět stočil na purpurovou tekutinu, která svítila v jeho mysli a možná dokonce i šeptala jeho jméno. Raději zemřít někde v Pustinách než strávit další roky ve smutné šedi. Rozhodl se a natáhl ruku přes pult ke Sběrateli. „Dejte mi ten klíč!“

Klíč, který Sběratel položil na pult, byl vyřezaný z kusu zažloutlé kosti, a Tobiáše okamžitě napadlo, že vypadá jako vyrobený z lidského prstu a jeho zuby tvořily drobné ostře zbroušené lidské stoličky. Když ho Tobiáš vzal do ruky, kost byla v jeho dlani horká. Měl dokonce neodbytný pocit, že v něm slabě tepala ukrytá krevní céva. Znechuceně se na muže za pultem podíval, zatnul zuby, s viditelným odporem sebral klíč z pultu a zamířil do temné zadní části obchodu.

Těžké dubové dveře na konci chodby neměly klíčovou dírku, ale místo ní se při jeho příchodu uprostřed objevila úzká svislá štěrbina lemovaná ztvrdlou tkání, která Tobiášovi připomínala hojící se řeznou ránu. Přiložil kostěný klíč k otvoru a masitá tkáň se okamžitě sevřela kolem kosti. Ozvalo se nechutně vlhké mlasknutí a dveře se před ním začaly pomalu rozestupovat jako právě proříznutá lidská kůže. Z otvoru se vyvalil závan tak ledového vzduchu, že při něm Tobiášovi zamrzl dech. Překročil práh a dveře se za ním s hlasitým bouchnutím zavřely.

Antikvariát zmizel, starý dům zmizel a zmizelo i celé město.

Tobiáš stál na okraji zničené kamenné terasy, na které se tu a tam válely zbytky kamenných soch. Terasa kdysi zřejmě bývala součástí obrovského chrámu. Před ním, až kam dohlédl, bylo vidět jenom písek s popelem a občas nějaký kámen. Pustina mu hned ukázala svoji nevlídnou tvář. Na obloze nebylo žádné slunce, ale tvořila ji těžká klenba v šedých odstínech.

Alespoň tak ji viděl Tobiáš, který odhodlaně vykročil pískem pokrytým drobnou vrstvou jemného šedého popela, který v ledovém větru vířil jako chuchvalce špinavé vaty. Když překročil první val, pak teprve uviděl celou hrůzu Pustiny, neboť všude kolem z písku a popela trčely kosti obřích tvorů a ohořelé pahýly stromů, které vypadaly jako zkroucené lidské ruce žebrající o milost. Takhle si Tobiáš představoval svět po konci světa; nehybné mrtvé zničující ticho.

Ani při dalších jeho krocích písek nekřupal, ale pod jeho nohama se ozýval tichý nářek z mnoha hrdel. Připadalo mu, že šlape po hromadě umírajících lidských hlasů.

„Dál ani krok, zloději!“ Hlas, který se ozval, zněl jako skřípání rezavých plechů o sebe. Ze stínu masivního zlomeného sloupu vykročila obrovská asi dvakrát vyšší postava než Tobiáš, která vypadala jako rytíř v gotické zbroji, ale pláty kovu byly zprohýbané, zrezivělé a na mnoha místech popraskané.

Tobiáš ostražitě ustoupil o několik kroků, protože otevřenými prasklinami v plátech neprosvítala kůže, ale hustá spleť černých šlach a svalů, které kovem prorůstaly jako cizopasná réva. Místo obličeje měl tvor pod temným průzorem helmy vířící prázdnotu, z níž svítilo jediné žhavé oko černé jako uhel; v prastaré zbroji nebyl člověk. V pravé ruce stvůra svírala masivní obouruční meč, jehož zubatá rezavá čepel byla pokryta vrstvou staré zaschlé krve.

„Jsem Strážce a živí sem nesmí,“ zasyčela obluda a šlachy v jeho kolenou při každém pohybu hlasitě zapraskaly. „Tvé vzpomínky budou teď už patřit Pustině.“

Tobiáš věděl, že proti takovému monstru nemá v otevřeném boji žádnou šanci. Neměl zbraň, neměl sílu ani výcvik k boji, ale žádný strach nebo panika ho nepřepadly, naopak začal u příšery vnímat detaily, hledat jeho nějakou slabinu, což se naučil za léta služby. Jeho pohled sklouzl k pravému boku Strážce, kde z hlavního plátu, který držel celou zbroj pohromadě, vytékala hustá dehtovitá kapalina.

Strážce vyrazil vpřed a meč opsal ve vzduchu smrtící oblouk. Tobiáš se instinktivně vrhl k zemi a popel chutnající po spálených kostech mu vnikl do očí a do úst. Čepel obřího meče s ohlušujícím třeskem zasáhla pouze kamennou podlahu těsně vedle Tobiášovy hlavy a rozmetala několik ostrých kamenných úlomků.

Ruku zabořil do kapsy svého kabátu a sevřel v dlani kostěný klíč od Sběratele, na kterém byly ostré zuby z lidských stoliček. Strážce se stále snažil vyprostit těžký meč ze štěrbiny mezi kameny, kde zůstal zaklíněný, a toho Tobiáš využil. Skočil tvorovi na záda, levou rukou se chytil horního okraje helmy a pravou veškerou silou, kterou vládl, udeřil do prasklého plátu na boku monstra. Zuby klíče se zaryly hluboko do jeho obnažených černých šlach.

Tvor se divoce zapotácel, pustil meč a pokusil se Tobiáše setřást. Ten však nepovolil, zatnul zuby, zapomněl na bolest v rameni, kterou si přivodil při pádu, a několikrát otočil klíčem v ráně jako v zámku. Brnění se s hlasitým kovovým třeskem začalo rozpadat, černé obnažené šlachy se proměnily v prach a prázdné pláty zbroje se s rachotem sesypaly na šedivou zem, kde po Strážci zůstala jen hromada rzi a stoupající hustý černý dým, který rozfoukával ledový vítr.

Tobiáš klesl na kolena do popela, těžce oddechoval a na rukou měl černou lepkavou tekutinu netvora, která však rychle vysychala a měnila se v šedé šupiny. Čekal triumf nebo paniku, nevolnost, křik, možná obyčejný strach, ale on nic z toho necítil, pouze vnímal svou prázdnou mysl stejně pustou jako krajina kolem něho, a to děsivé ticho.

Pomalu klidně vstal, oprášil si kolena, ale ten vlastní klid ho děsil víc než Strážce. Uvědomil si, že v šedém světě už ztratil i poslední zbytky lidské morálky a stal se pouhým dravcem, kterého teď pohání jediné, touha po purpurové tekutině.

Zastrčil kostěný klíč zpět do kapsy kabátu, jako by to byla obyčejná propiska, a otočil hlavu směrem k Pustině. V nekonečné pláni šedého písku a popela se v dálce rýsovala silueta nějaké stavby, z jejichž trhlin pulzovalo slabé světlo. Už to věděl, v podzemí té stavby Poutník z podsvětí hlídá skleněnou nádobu plnou lidského žalu, pro kterou přišel. Tobiáš se vydal pískem a popelem ke stavbě bez zaváhání, oči upřené ke svému cíli.

Vstup do krypty připomínal chřtán obludy zaříznuté hluboko do břicha písčité Pustiny. Kamenné schody byly kluzké, pokryté vrstvou černého slizu, který pomalu skapával v pravidelném rytmu z vysokého stropu. Tobiáš sestupoval dolů temnotou a orientoval se pouze rukou, kterou sunul po chladné vlhké zdi. Když se zastavil na posledním schodě, objevilo se matné světlo, které se marně snažilo prozářit celé podzemí, jehož prostory se rozšiřovaly do obrovské kruhové síně. Uprostřed té tmy někde ve stínech cosi pulzovalo, to Tobiáš jasně vnímal.

Před mužem bez barev se neustále převalovaly chuchvalce stínů, z jejichž povrchu vystupovaly desítky lidských obličejů. Tobiáš v nich s mrazením v zádech poznal tváře lidí z policejních spisů, viděl i tváře, které kreslil; sebevrahy, zloděje, násilníky, masové vrahy, ale také lidi zlomené žalem, oběti vrahů a tyranů i lidi, kteří odešli dobrovolně, protože už nesnesli nespravedlnosti světa. Tváře těch lidí se bezhlučně pohybovaly, otvíraly ústa v němém výkřiku, aby opět mizely v černé hmotě. Poutníkova postava z mlhy a temnoty se nakláněla nad oltářem z lidských lebek, na němž stála ukradená baňka s koncentrátem lidského žalu, ze které se právě Poutník chystal pít.

„Tobiáši…“ Ten tichý dětský hlásek, který už neslyšel pět let, nezazněl v kruhové síni, ozval se přímo v Tobiášově hlavě. Stínové Poutníkovy chuchvalce se rozestoupily a z jejich šedivé vaty v jejím středu vystoupila malá dívčí postavička a v Tobiášovi se zastavil dech.

Sedmiletá dívenka na sobě měla oblečené šaty s motivem sedmikrásek, ve kterých ji tehdy našel v bezvědomí v jejím pokoji. Nejděsivější a zároveň nejkrásnější ale bylo, že Kateřina měla barvy. Jeho černobílý svět se změnil a on viděl sytě žluté sedmikrásky na šatech, jasně kaštanový odstín vlasů, zdravou růžovou na jejích tvářích a světlou modř v očích. Bylo to všechno, po čem celá léta toužil. Barvy dívenky byly tak ostré, že ho začaly pálit oči.

„Tati?“ otočila se Kateřina a natáhla k němu drobné ruce. „Mně se po tobě moc stýskalo. Proč jsi pro mě nepřišel už dřív?“

Tobiášovi vyhrkly z očí slzy, které ho pálily na tvářích, a podařilo se mu udělat několik kroků k holčičce. „Katko…,“ zašeptal a všechno, co ho drželo nad vodou, se roztříštilo na prach. Chtěl padnout na kolena, obejmout ji a cítit vůni jejích vlasů.

Za dívenkou se ozval šelestivý šepot Poutníka. „Nech mě dokončit moji hostinu, Tobiáši. Nech mě vypít ten žal! Když to uděláš, tvoje dcera zůstane s tebou, vrátím ji do tvého světa ve všech barvách. Už nebudeš muset proklínat věčnou šeď světa a samotu, budete dva.“

Tobiáš stál uprostřed obrovské krypty mezi dvěma světy. Pokud zaútočí na Poutníka, zničí iluzi své dcery a vrátí se do prázdnoty, ale pokud ho nechá baňku vypít, zachrání si to nejcennější, co kdy ztratil, ale město zítra ráno propadne šílenství a sebevraždám a tisíce jiných otců budou pohřbívat své děti.

Katka k němu udělala několik drobných krůčků a její žluté šaty svítily v temnotě jako maják na útesu.

Tobiáš se podíval na svoji dcerku, ale najednou ji viděl docela jinak. Když se znovu zahleděl na její natahující se drobné ruce, všiml si, že sedmikrásky na jejích šatech měly žlutou barvu, ale při chůzi se nehýbaly a nešustily, jak si dobře pamatoval. A když upřel svoje oči do jejích, viděl modrou barvu, ale oči se nepohybovaly a neměly černé zorničky. Jeho Katka nebyla dívenka, kterou znal, byl to podvod, pouhá iluze. Poutník nevracel lidi zpátky do života, ale naopak ho lidem bral. Barevná Kateřina, která se před ním objevila, byla jenom ubohou návnadou, a kdyby se nechal chytit, už by se nevzpamatoval.

„Ty nejsi moje dcera,“ řekl chvějícím se, ale pevným hlasem.

„Tati, prosím…,“ plakala dívka a její vzlykot mu trhal uši.

Tobiáš vytáhl z kapsy kostěný klíč, jehož zuby z lidských stoliček divoce zacvakaly cítíce blízkost kořisti, a vrhl se vpřed. Kateřina vytvořená Poutníkem se mu pokusila zastoupit cestu, ale v momentě, kdy se k ní přiblížil, se roztekla do šedého slizu, který se záhy rozplynul v jeden z šedých chuchvalců stínu, ze kterého bylo už vidět pouze němě křičící obličej. Tobiáš vyskočil, dopadl na Poutníkovu postavu z mlhy a temnoty a vrazil kostěný klíč do středu stínového těla, kde se objevily desítky křičících němých obličejů, které už viděl.

Kryptou otřásl ohlušující řev a všechny chuchvalce stínů se začaly kroutit, jak je kostěný klíč pálil. Tobiáš pocítil obrovský tlak, který ho vymrštil z Poutníka, a on dopadl na tvrdou kamennou zem, zatímco nestvůra z mlh a stínů se před jeho očima začala vpíjet sama do sebe a stále se zmenšovala. Černé lidské tváře se začaly rozpadat na popel a mizející dým. Všechny barvy zmizely a obrovský podzemní sál se vrátil do chladné šedi.

Tobiáš se s námahou zvedl ze země. Celé tělo ho bolelo a z rány na tváři mu kapala krev. Přešel k oltáři z lebek, kde stála netknutá baňka s koncentrátem lidského žalu a líně se v ní převalovala hustá tmavě šedá tekutina. Vzal baňku do obou rukou a pomalu začal stoupat schody do písků a popela Pustiny tam nahoře. Ani jednou se neohlédl, ale byl na sebe pyšný, že svoji část dohody splnil. Teď byl na řadě Sběratel...

Kostěný klíč v masité štěrbině zadních dveří opět vlhce mlaskl a dveře se rozestoupily. Tobiáš prošel a uslyšel za sebou bouchnutí, jak se za ním uzavřela cesta do Pustiny. Stál v teplém vzduchu antikvariátu, prach opět líně tančil v záři jediné svíce a regály ze zkamenělé kůže zase tiše dýchaly. Všechno bylo šedé a bezpečně, jak mu to připadalo známé.

Sběratel stál za svým pultem přesně tak, jak ho Tobiáš opustil. Jeho prsty s černými nehty bubnovaly o dřevo, a když spatřil Tobiáše, potrhané rty se roztáhly do suchého úsměvu. „Dokázal jste to,“ zašustil Sběratelův hlas. „Přinesl jste ji celou?“

Tobiáš bez slova přistoupil k pultu a postavil na něj neporušenou baňku s lidským žalem. Těžce dýchal a z rány na tváři mu stékala šedá krev, která zanechávala na límci kabátu tmavé skvrny. Šedá tekutina uvnitř se uklidnila, ale ta ho nezajímala. Očima sledoval nádobu, kterou Sběratel držel ve své bledé ruce, baňku s purpurovou esencí umírajícího elfa. Jediné místo v celém vesmíru, které pro něho mělo barvu.

„Moje odměna,“ řekl Tobiáš chraplavě. „Dejte mi ji, Sběrateli!“

„Sliby se mají plnit, pane Toniáši,“ přikývl Sběratel, odšrouboval křišťálovou zátku purpurové baňky a vzduchem se rozlila vůně spáleného jehličí, podzimní mízy a starého míru, klidu, harmonie a lásky. „Jen malý lok, pane! Víc by vaše lidská mysl neunesla.“

Tobiáš nezaváhal, uchopil baňku do třesoucích se rukou, zvedl ji k ústům a napil se. Fluidum, které chutnalo jako tekutý oheň a hořké mandle, mu projelo hrdlem do žaludku a v tu chvíli mu vybuchla hlava. Tobiáš vykřikl, upustil baňku, která se roztříštila o zem, a padl na kolena. Celý antikvariát se kolem něho roztočil a on už pouze vnímal, jak mu v očích praskají drobné cévky a jak mu mozek zaplavuje vlna zvláštní kombinace žalu a štěstí. Mysl se mu zatemnila a Tobiášův svět zmizel v náručí milosrdné temnoty…

Muž bez barev otevřel oči. Ležel na zádech na studené podlaze a do obličeje se mu opíral ostrý studený vzduch. Zamrkal a posadil se. Už nebyl v antikvariátu, ale ležel na vlhkém dláždění ulice, ze které tehdy zahýbal za roh. Nad ním se tyčila šedá lucerna, která právě zhasla, a z nebe na něho padal listopadový déšť. Bylo ráno a kolem něho procházeli lidé pod deštníky spěchající do práce. Nikdo mu nevěnoval pozornost, byl to pro ně jenom další opilec nebo bezdomovec, který se v noci pěkně zřídil.

Tobiáš s námahou vstal alespoň na čtyři a uvědomil si, jak mu třeští hlava. Posadil se a opřel se o nějakou zeď. Sáhl do kapsy kabátu, ale kostěný klíč byl pryč. Ulička, kde stál dům z hrubého kamene, byla prázdná a slepá, žádný dům v ní nestál, pouze vysoké zdi proti němu byly pomalované barevnými uměleckými graffiti.

Barevnými? Podíval se na své ruce a došlo mu, že Sběratel nelhal. Svět už nebyl černobílý, Tobiáš znovu viděl barvy a pochopil, proč se muži říká Sběratel. Ten člověk sbírá lidem jejich zapomenuté sny a rozdává je potřebným. A jemu vrátil barvy života…