Stráž měst aIrdis
Konečně svítalo. První sluneční paprsky se prodraly skrz hustý ranní opar a pomalu začaly odhalovat město v jeho skutečné podobě. Ale pořád bylo moc šero, než abychom byli schopní zjistit, kdo z nás měl pravdu.
„Pánové, povídám vám,“ ozval se Vladimírův hlas, „že tam nic nezůstalo, určitě to přes noc celý rozkradli! Havěť odporná!“ Ležel někde za mnou, ale nevěděl jsem kde. Nemohl jsem se otočit.
„Drž už hubu,“ okřikl ho Václav, „meleš o tom pomalu celej večer. Všichni víme, co si myslíš! Nemusíš to furt dokola vomejvat!“ „Sám si drž hubu! Co je na tom špatnýho, že se na něco těším? Že mám z něčeho radost? Neurvalče. Aspoň teď bys mi to mohl dopřát, a ne mě furt sekýrovat!“
„Sakra, kluci!“, rozkřikl jsem se na ně, „kroťte se. Lidi kolem vás možná neslyší, ale já jo! Už mi z vás třeští hlava, nemůžete s tím na chvilku přestat? Jste jak malý děc…“ To je nehorázně pobavilo. Vysmáli se mi. Milovali černý humor a ironii, ještě víc než já.
„Heeeeej, Václave!“ křičel rozdivočelý Vladimír. „Háádej co?“ „No to by mně zajímalo, co zajímavého mi povíš!“ řehotal se Václav. „Našeho urozeného pána rozbolela hlava. HLAVA! Šištička makovička!“ a dál se mi tlemili. Musel jsme se smát s nimi, naběhl jsem si jak pitomec. Aspoň že už se nehádají.
„Heleďte pane. Ano, vy! Ten s tou převelikou kebulí,“ pronesl po chvíli Václav, ještě stále v dobré nálaďě. „Jak jsem na tom já? Teď mně nějak svědí na levý patě, a ne, a ne to přestat.“ Zamrazilo mně v zádech, která jsem neměl.
„Vašku…“, začal jsem opatrně. „Jseš si opravdu jistej, že tě svrbí zrovna pata?“ „No snad ještě vím, kde mám patu, ne?“ odsekl uraženě. „A… Ehm… tím myslíš jako tvoji levou nohu? Nebo levou z mýho pohledu?“ „No přece moji levou,“ poznamenal Václav otráveně, „jak mám vědět, která z nich je pro tebe pravá a která levá? Když vůbec nic nevidím…“
„Jenomže Vašku,“ začal se Vladimír pochichtávat, „ty už přece nohy nemáš! Sám jsi nám to říkal, že ti je ti sedláci usekli.“ Chudák Václav na to úplně zapomněl. Bylo to dost matoucí. Nemít tělo v jednom kuse, přesto cítit osud každé jeho části.
„A jo…“ vypadlo z něj udiveně, „Já na to zapomněl jako na smrt.“ „A to všechno jen pro pár novejch bot“ přisadil si Vladimír, „zvířata jsou to. Člověk je tu pro jejich dobro a takhle se mu odmění.“
Mlčeli jsme, bylo nám na nic. „Pořád lepší, než abychom leželi každý o samotě. Někde ve tmě. Ve smradlavé postranní uličce. Kde je jen vlhko, smrad a krysy.“ prohodil jsem. Dlouho bylo ticho. „To by mi z toho asi už dávno ruplo v bedně. To přiznávám.“ Povzdechl si Vláďa.
Chtěl jsem mu něco odpovědět, nestihl jsem to. Z přemýšlení mě vytrhla krysa. Velká, odporně chlupatá a smradlavá. Na jedno oko slepá, s obrovskými zažloutlými zuby. Kráčela si to přímo prostředkem ulice, směrem ke mně. K mojí tyči, na níž jsem byl napíchlý. Vlastně jen moje hlava, mé bezhlavé tělo pořád leželo u brány do města. Aspoň předpokládám. Necítil jsem, že by se ho za celou dobu kdokoliv dotknul…
My o vlku a krysa za humny, pomyslel jsem si. Beztak jsem ji přivolal. Jak smrdím, jak se rozkládám. Tím, jak jsem se jí bál, jak jsem na ni hluboko v podvědomí myslel. Vycítila mě, vycítila nás. Neutečeme před ní. Nikdo z nás.
„Ehm… kluci?“ řekl jsem opatrně. „Copa se děje?“ zabrumlal Vladimír. „Víte, jak jsme se včera bavili o těch krysách? Jaké to máme štěstí, že se sem neodváží?“ „Do prdele…“ zaklel Václav, „Neříkej mi, že…“ Nedořekl, oba odtušili.
„Zatím je jen jedna“, konstatoval jsem. „Ale večer, večer jich určitě bude víc. Přivede kámoše.“ Krysa mezitím došla až ke mně. Stála pod tyčí, neviděl jsem ji. Ale cítil jsem, jak do ní hryže, strká a všelijak se snaží ji shodit na zem. Bolela mne z toho hlava. Tyč mi procházela pod hltanem až k horní části lebky. Skrz mozek, rozdrtila celou pravou hemisféru.
„Hlodá, mizera“, poznamenal jsem. „Je to jen otázka času.“ řekl Vláďa, „ale chvíli jí to zabere.“ Měl pravdu. Mohl jsem jen čekat.
„Láďo?“ prolomil jsem ticho. „Když se tak hezky bavíme, co ta naše sázka? Už je na to vidět?“ „Jooo, je. No a co myslíte? Všechno to rozkradli“ „Jak jsi říkal,“ povzdechl si Váša. „Takže jsem vyhrál!“ rozkřikl jsem se, „Vyhrál, vyhrál!“ „A já takýýý!“ přidal se Vladimír, „Já takýýý, já takýýý! Taky jsem vyhráál!“ a oba jsme křičeli, jako malé děti.
Zaráželo mě to. Měli jsem opravdu radost? Ano, vyhráli jsme sázku. Jenomže za jakou cenu? Že jsou lidi zvířata a nebojí se rozkrádat kostely? To nejsvatější, co pro ně v téhle době zůstalo? Podvádí sami sebe, VLASTNÍ VÍRU! Obrázky a sochy svatých, zdobené ornamenty z hrobek… Co ukradnou příště? Koho při tom zabijí, zamordují. KDO to bude příště? Dál jsem nad tím nepřemýšlel.
Tyč v mojí hlavě se přestala chvět. Zapraskala a já padal obličejem k zemi. Krysa s ulekaným pískotem zmizela. Dopadl jsem obličejem do bláta a pak se vahou tyče překulil. Bylo to zvláštní. Po čtyřech dnech najednou vnímat, vidět něco jiného. Něco jiného než Václavovo rozsekané, rozbodané tělo. Leží v otepi zakrvácené slámy, hlavou napřed. Jako by to byl pštros. Už se nemusím koukat na tělo bez nohou – jen s upižlanými pahýly. Na shnilé maso, které živí červy a sedají na něj masařky. Byla to úleva, jenže bez Vaška. Pořad jsem ho slyšel, ale už jsem ho neviděl. Chyběl mi.
„Jsi v celku?“ zeptal se Václav. „Jasně že je,“ prohodil Vladimír, „Co by se mu asi mohlo stát? Odře se? Vždyť už je to jen lebka. Té se nic moc stát nemůže.“
Nebylo to od něj hezké, ale měl pravdu. Už jsem jenom lebka, obalená shnilým masem. Co hrozného by se mi mohlo stát?
„Jestli tě to potěší,“ odsekl jsme mu, „ty taky nejsi zrovna krasavec.“ Ztratil jsem Vaška, ale teď jsem měl pohled na Vladimíra. Bylo to úsměvné. Byl z nás tří nejmenší, neměl ani metr sedmdesát. Teď se ale houpal vysoko nad námi. Oběsili ho. Visel na tlustém, dobře uvázaném provaze. Bylo vidět, že sedláci mají praxi.
„Čaaauu. Vladimíre!“ hulákal jsem. „Zdravím, pane kapitáne! Kdybych mohl, zasalutoval bych Vám. Ale moje momentální situace mi to jaksi neumožňuje. Promiňte, pane!“ pitvořil se. Jeho rty se ale nehýbaly. Obličej měl bledý, zanícený a napuchlý. Přesto ho nepřecházel humor. Našeho nadřízeného parodoval dokonale. Navíc, teď měl doslova vyšší postavení než kdokoliv z naší posádky. Mohl si to tedy dovolit.
Chvíli jsme se takhle pitvořili, dělali si ze sebe srandu, bavili se tak po zbytek dne. Václav, Vladimír a já. Bezhlavý, beznohý a opuchlý. Ale pořád veselí.
Leželi jsme tam dlouho. Vladimír se mi zařezával do paměti. Jeho opuchlý obličej byl rudý jako ředkev. Postupně z něj odpadávaly kousky masa. Příroda odváděla svou práci. Nejdříve bílé oči postupně zažloutly, pak zčernaly. Teď už jen dva veliké, černé knoflíky. Jeho vojenská uniforma je celá špinavá. Vsakovala do sebe všechnu špínu a hnis. Vlasy, dříve krásně kaštanové kadeře, postupně vypadávaly. Vlas po vlase. Počítal jsem je jako by to byly sněhové vločky. Zatím jich bylo čtyři sta padesát tři. Václav typuje, že čtyři sta padesátý čtvrtý vypadne dnes večer. Kolem sedmé. Uvidíme.
Krysy. Naše jediné společnice nás opustily. Už neměly co žrát. Od toho večera, kdy jsem spadl, za námi chodily pravidelně. Hlavně za mnou a Václavem. Vladimír byl moc vysoko.
Už nás oba ohlodaly. Kupodivu to vůbec nebolelo. Nic jsme necítili. Nejdříve se nám to zdálo nechutné, ale zvykli jsem si. Dokonce jsme některým z nich dali jména. Budou nám chybět.
Přichází zima. Většinou už jen mlčíme a koukáme do prázdna. Město se dávno vylidnilo. Nikdo už tu nežije.
Začíná toho být moc, často zapomínáme. Jsme tu moc dlouho. Sami. Ztratili jsme pojem o čase. Ne, tohle ještě není smrt. Snad. Protože jestli ano…
Hodnotenie poviedky:
Ak chceš hodnotiť poviedku, musíš byť prihlásenýDiskusia

Pobavilo ma ako sa banda mŕtvol navzájom rozpráva aj dávkou humoru k svojej situácii. Prijala by som väčšiu zápletku, ale inak sa príbeh čítal s ľahkosťou, priam sám.
Ale zaujímalo by ma či to boli ich duchovia čo sa spolu rozprávali alebo to boli ich kostry...
04.11.2025

Aj mňa poviedka bavila. Niektoré časti boli vydarené, najmä tá s krysami ma rozosmiala. Záver za mňa úderný. Tiež mi ale chyba vedieť o trochu viac, čo tomuto stavu predchádzalo a kto sú naši 3 hrdinovia.
13.11.2025

Zdravím, díky za komentáře. Mé text jsou inspirované hlavně mými sny. Vše co napíši a případně někde zveřejním je základem hlavně z nich. Včetně tohoto textu.
AKČNÍ dějovou zápletku (@Drea) text ani mít neměl. Takže není do očí bijící. ALE když se do toho člověk začte, uvidíte, že je tam řečena spousta věcí mezi řádky. Postupně a útržkovitě si tedy (při pozorném čtení) dokážete slepit, co se stalo. Proč ti lidé jsou v takové situaci, jak si to vysvětlují, jak reagují a co tomu předcházelo.
Samotný název textu (i když nedopatřením zkomolený) je sám o sobě také indícií. Jen to není naservírované přímo na stříbrném podnose. "Stráž města Irdis"
Námětem vychází ze dvou věcí. Z tzv. "spánkové paralýzy" a pocitu, kdy nemůžeš nic dělat. Jen čekáš, čekáš a koukáš. Ale nic se svojí situací udělat nemůžeš. Ať se ti to líbí nebo ne.
17.11.2025

Zdravím, díky za komentáře. Mé text jsou inspirované hlavně mými sny. Vše co napíši a případně někde zveřejním je základem hlavně z nich. Včetně tohoto textu.
AKČNÍ dějovou zápletku (@Drea) text ani mít neměl. Takže není do očí bijící. ALE když se do toho člověk začte, uvidíte, že je tam řečena spousta věcí mezi řádky. Postupně a útržkovitě si tedy (při pozorném čtení) dokážete slepit, co se stalo. Proč ti lidé jsou v takové situaci, jak si to vysvětlují, jak reagují a co tomu předcházelo.
Samotný název textu (i když nedopatřením zkomolený) je sám o sobě také indícií. Jen to není naservírované přímo na stříbrném podnose. "Stráž města Irdis"
Námětem vychází ze dvou věcí. Z tzv. "spánkové paralýzy" a pocitu, kdy nemůžeš nic dělat. Jen čekáš, čekáš a koukáš. Ale nic se svojí situací udělat nemůžeš. Ať se ti to líbí nebo ne.
17.11.2025

Zdravím, díky za komentáře. Mé text jsou inspirované hlavně mými sny. Vše co napíši a případně někde zveřejním je základem hlavně z nich. Včetně tohoto textu.
AKČNÍ dějovou zápletku (@Drea) text ani mít neměl. Takže není do očí bijící. ALE když se do toho člověk začte, uvidíte, že je tam řečena spousta věcí mezi řádky. Postupně a útržkovitě si tedy (při pozorném čtení) dokážete slepit, co se stalo. Proč ti lidé jsou v takové situaci, jak si to vysvětlují, jak reagují a co tomu předcházelo.
Samotný název textu (i když nedopatřením zkomolený) je sám o sobě také indícií. Jen to není naservírované přímo na stříbrném podnose. "Stráž města Irdis"
Námětem vychází ze dvou věcí. Z tzv. "spánkové paralýzy" a pocitu, kdy nemůžeš nic dělat. Jen čekáš, čekáš a koukáš. Ale nic se svojí situací udělat nemůžeš. Ať se ti to líbí nebo ne.
17.11.2025