Nesnáším být jiná. Všichni tady budí hrůzu. Například Mary. Její dlouhé havraní vlasy, bílá, téměř průhledná kůže, pod níž jsou vidět černé žíly, a neustále krvácející oči budí ve všech pozemšťanech hrůzu. Na poslední hodině předmětu Promítání se do světa smrtelníků způsobila jedné starší paní infarkt. Když jsem se promítla do zrcadla já, pán na druhé straně mi jen zamával a odešel se vysprchovat.

Nebo takový Org, jeho dunivý hlas budí hrůzu i v některých spolužácích. Stačilo mu jedno slovo na to, aby uvedl sedmileté dítě do kómatu. Jistě, byla to jen simulace, ale i tak. Bylo to působivé a všichni věří tomu, že by to dokázal i v reálném světě.

Nebo také Komik, ten patří mezi zdejší celebrity. Má též sněhobílou pleť jako Mary, ale jeho obličej zdobí různé klaunovské malůvky. Jeho neustálý úsměv je velmi znepokojivý. Jednou v noci vyděsil i učitele, který se loudal na pekelný záchod. Komik ho potkal v potemnělé chodbě, učitel se lekl a vypustil obsah svých pěti močových měchýřů na koberec. Smolař jeden. Ředitel ho za tento prohřešek poslal na týden do žaláře. Prý dává svým studentům špatný příklad. Říďa mu původně chtěl setnout hlavu a dát ji na kůl před školu.

„Na co mám mít učitele, který se bojí svých studentů?“ prohlásil u soudu. Porota se na něj chvíli dívala a rozmýšlela se nad odpovědí. Slovo si nakonec vzal pan Pac, který prohlásil, že to mohlo souviset s učitelovou náměsíčností. Navíc poukázal na předchozí úspěchy pana Klause, takže z toho vyšel ještě docela dobře.

Komik má navíc velké štěstí na svůj zjev. Mezi studenty se totiž šušká, že pozemšťané se klaunů velice bojí.

No a potom jsem tu já, Iris. Mám světle modrou kůži, která mi vysloužila přezdívku Šmoula. Hnědé, vlnité vlasy, jež nikdy nejdou učesat do strašidelného účesu, a co je na mém vzhledu úplně nejhorší, mám velké, duhové oči. Ano, slyšíte správně. Duhové! Zatímco ostatní je mají černé, rudé, bílé nebo je nemají vůbec, já vypadám jako posraná disco koule!

Někdy, když se dívám do zrcadla si říkám, že když mě Satan vytvořil, v podstatě jen žertoval. Možná jsem měla být jen jeden velký vtip a po pár desetiletích zemřít. No, pokud to tak opravdu bylo, moc se to nepovedlo.

Také mám lidské ruce bez ostrých drápů. Místo ostnů mám na konci prstů pozemšťanské nehty, které si musím lakovat, abych zakryla jejich přirozenou, průhlednou barvu. Přijde mi, že do Inferna ve skutečnosti ani nepatřím.

Chodím do dvanáctého ročníku z třinácti. Je to předposlední rok, ale pokud se nestane zázrak a nezačne se mi konečně v předmětech dařit, propadnu a celou školu budu muset opakovat. Nejen jeden ročník, kdepak. Tedy alespoň v tom lepším případě. Satan mě vrátí do dětských let a se všemi vědomostmi mě šoupnou do první třídy. Byla bych v historii druhá, které se to stalo. Taková ostuda!

V našem ročníku máme o mnoho více předmětů než v minulém desetiletí, což je na nic, jelikož jsem pomalu nestíhala ani ty minulé.

Nyní mám v rozvrhu tyto předměty:

Promítání se do lidského světa – učí nás tam, jakými způsoby se můžeme dostat do lidského světa. Jaké jsou nejpotřebnější věci, aby se nám to povedlo, trénujeme schopnost udržení se mimo Peklo a tak dále.

Mučení, to je nauka o různých mučicích nástrojích a technikách, kterými musíme znepříjemnit lidem jejich mrzký život.

Ďáblova gramatika, tu obzvlášť nesnáším! Každý rok se tam učíme jiný světový jazyk. To znamená všechny lidské jazyky, ale také ty pekelné.

Potom je tu temné umění, kde nás převážně učí magické a černokněžnické praktiky.

Pekelná historie, tam studujeme dějiny od samotného počátku pekla, přes invazi do lidského světa v podobě válek až po nynější pekelnou hierarchii. Je tam jednoduše úplně všechno. Učíme se o slavných osobnostech, které získaly slávu pomocí utrpení, jež lidem způsobili. Nejčastěji se jedná o diktátory, teroristy a vrahy. Musíme znát jejich životopisy do sebemenších detailů.

Věda o utrpení je předmět o různých formách bolesti a utrpení. To by nebylo tak zlé, kdyby se jednalo jen o teoretickou část. Bohužel od minulého ročníku musíme trénovat na živých tvorech. Od zvířat po lidi. Tedy, oni nejsou tak úplně živí. Jsou to jen projekce, ale velmi reálné. Křičí a trápí se stejnou intenzitou jako ti skuteční. Jasně, jen to hrají a je to pouze program, ale je to tak reálné! Jejich křik mi drásá uši a nejednou jsem se z toho pozvracela.

Pekelná filosofie není tak špatná. Diskutujeme o pekelných principech a filosofických otázkách. Rozebíráme různorodost lidského a démonického smýšlení a porovnáváme jejich odlišnosti. Je to jediný předmět, ve kterém exceluji. Ráda rozjímám nad lidským světem. Přemýšlím o jejich snech, ideálech, plánech, myšlenkách a všednosti jejich dní.

Po pravdě by mě zajímalo, jaké to na lidské části země ve skutečnosti je. Jistě, znám podrobnosti o válkách a lidském utrpení, ale pokud je lidský svět takový, tak není potřeba mít další Peklo. Tyto myšlenky a úvahy jsou zde však zakázané.

Nadechnu se a projdu kolem partičky starších spolužáků. Snažím se být neviditelná, ale moje fosforeskující modrá barva tomu moc nepomáhá.

„No, a tak jsem dostal dobrou známku z mučení, měli jste vidět, jak se ten holografický pštros tvářil. Bylo to k popukání!“ slyším, jak vypráví jeden z nich. Ostatní obdivně přikyvují a usmívají se.

Jdu po cestě z doutnajících uhlíků, které mi propalují boty z hadích kostí. Vím, že bych měla chodit bez nich, ale nesnáším pach spálené kůže, který vychází z mých nohou. Ostatní tyto problémy neřeší, berou je jako každodenní součást jejich životů.

Když vcházím do budovy, vidím Jeffa, jak jednomu z menších démonů vyřezává do tváře úsměv. Ráda bych tomu klukovi pomohla, aby nemusel trpět, ale kdybych to udělala, vysloužila bych si deset hodin nekonečné matematiky jako trest. Navíc bych zajisté také skončila s vyřezaným úsměvem na tváři. Už jsem si tím jednou prošla a obličej se mi hojil půl lidského roku.

Opatrně se prosmýknu kolem modrých ohníčků, jež lemují jednu z chodeb, a vyberu si jinou cestu, abych se dostala do učebny Pekelné historie.

Tyto modré ohníčky jsou ve skutečnosti také malé bytosti. Jsou to základy démonů, kteří ještě dostatečně nevyrostli, aby svou podobu zformovali do něčeho děsivějšího. Jsou shlukem temné energie, která pulzuje žilami všech obyvatel Pekla.

Pro někoho můžou tyto ohníčky vypadat jako milé, tak akorát teplé, hořící plyny, ale ve skutečnosti jsou to pěkní lumpové. Nejednou se mi stalo, že jeden z nich zapálil mým spolužákům šaty, a ti potom běhali po škole nazí. A přesně z toho důvodu se jim raději vyhýbám.

Vydám se tedy chodbou, která vede kolem místnosti určené pro mučení. Ze třídy se jako vždy ozývá holografický jekot a já bojuji s touhou zacpat si uši a utíkat, jak nejrychleji dovedu.

Konečně dorazím do posluchárny, kde se odehrává má první hodina. Sednu si do zadní lavice v pravém rohu. Tam nikdo sedět nechce, jelikož tu kolují různé pověry. Však to znáte, pravá strana představuje Boha a ta levá zas našeho stvořitele. Podle mě jsou to jen nesmysly, kterými tu straší mladší školáky. Údajně se již několikrát stalo, že démona, který seděl celých třináct ročníků na pravé straně, si k sobě vzal sám Bůh a přeměnil ho na anděla. Při této myšlence se nejeden z nás hrůzou otřese.

Třída se začíná plnit a místa na levé straně jsou rychle zabraná. Když se z reproduktorů ozve kakofonie křiku, která ohlašuje začátek hodiny, všichni již sedí. Přede mnou jsou tři řady volné. Nikdo kromě mě se neodváží sedět na pravé straně.

Učitel má, jako vždy, půl hodiny zpoždění. Což je paradoxně ta nejlepší část této hodiny. Zatímco čekáme, pohrávám si s jednou vlnou svých vlasů, která mi neustále padá do obličeje. Spolužáci po mé levici kreslí na zdi různorodé obrázky, které nejsou zrovna vzorem pekelné slušnosti. Asmodeus, jež sedí v první lavici, zády ke katedře, se vykusuje se svým posledním úlovkem. Od včerejšího dne je to již pátá démonická bytost, s níž se „sbližuje“.

Třídou se prožene párek modrých ohníčků, roztrhají pergameny, které zdobí stěny učebny, a když zmizí, vejde dovnitř učitel. Na svých bagančatech má, jako vždy, vysoké podpatky, které mu alespoň trochu kompenzují jeho malý vzrůst. I tentokrát je oděný v nazelenalé kombinéze s hákovým křížem na levém rameni. Nad ústy má pečlivě zastřižený knírek do čtverečku, který mu mám pokaždé chuť vytrhat. Mastné, černé vlasy si opět sčesal na patku.

Pan učitel Adolf si vystoupá po svých schůdcích za stůl katedry a shlíží na nás z vrchu. Jednoho by zajímalo, co všechno si tím kompenzuje. Poslední dobou dost pochybuji o tom, že to dělá jen kvůli své výšce. Podle mě má menší i něco, co se skrývá v jeho kalhotách, pokud tedy není eunuch.

„Heil!“ zakřičí na třídu a natáhne ruku do vzduchu. Čeká, že ho tak pozdravíme i my, ale to se plete. Nejspíše bude lehce slabomyslný, když mu ani po dvou pekelných letech nedošlo, že my naše ruce opravdu zvedat nebudeme.

Avšak jeho pozdrav přeci jen padl na neúrodnou půdu, většina studentů se k němu alespoň otočila čelem. Jejich otrávené výrazy však značily, že má tak tři minuty výkladu, než se všichni vrátí ke svému přemýšlení o nesmrtelnosti pekelné berušky.

„Tak tedy, meine lieben studenti,“ zahlásí a jako vždy komolí dva pozemské jazyky v jeden, „dnes vám povím o čisté rase! Arijská rasa je vyvolená a nadřazená nad ostatními. Je silná, krásná a inteligentní. Jsou to jedinci, kteří v sobě mají sílu ovládnout svět. Jsou příkladem dokonalosti a musí si udržet svou čistotu a sílu za každou cenu. Jsou budoucností lidstva a mají povinnost chránit naši rasu před všemi, kteří by chtěli ohrozit. Jsou dokonalí a stále věřím, že se má vize i po mé smrti jednou vyplní.“

„Hele, účo, já mám dotaz,“ ozve se z prostřední lavice Lot, „vy jste udělanej z arijské rasy a vraždil jste židy. Jakože podle vzhledu. Černý vlasy, velkej nos a tak. No a moje otázka zní: proč jste nezabil i sebe? Vždyť vy jste žid jak vyšitej!“

Třída se Lotově poznámce jednohlasně zachechtala. I když svou myšlenku formuloval zcela špatným způsobem, něco na ní přeci jen bylo. A vsadila bych se, že si touto otázkou lámal hlavu nejeden pozemšťan.

„Schwein,“ zařval Adolf na Lota a jeho tvář nabírala pekelně rudou barvu, „jak se opovažuješ plácat takové nesmysly! Já nejsem žid! Nevypadám tak! Mám zcela odlišný vzhled, ty ignorante! Nechám vás všechny stáhnout z kůže!“

„Jo, a kde je ten váš vzhledový rozdíl?“ zasmál se Lot a zcela ignoroval Hitlerovo rozčilení. Všichni, kromě mě, se začali smát.

Dolfík, jak mu říkáme, se ještě několik minut rozohňoval nad neúctou, jež mu naše třída projevuje. Nakonec se však vrátil ke své vznešené, arijské rase.

Předstírala jsem, že si něco zapisuji do sešitu, aby mě nezkusil vyvolat. Alabastr, který sedí kousek ode mě, si pohrává s plamínkem, který se mu podařilo vyvolat na konci jeho ukazováčku. Chvíli ho pozoruji. Plamínek se mu mihotá na prstě a mění spektrum barev. Alabastr je bezpochyby jeden z nejlepších studentů. Nejen že mu jdou všechny intelektuální předměty, dokonale zvládá i ty silové. V minulém ročníku se dostal na nástěnku démonů a dostal možnost pozřít jednu lidskou duši, což je nejvyšší pocta mladému démonovi, který stále studuje.

Alabastr tenkrát pozření odmítl. Prohlásil, že první duši, kterou si přivlastní, bude ta, jež sám vyrve z lidského těla. Údajně nemá zájem o laciné trofeje, které nezíská on sám. Na démona je velmi zásadový a má to v hlavě srovnané.

Na chvilku myšlenkami zabloudím k Alabastrovým černým očím a představuji si, jak se na mě dívá. Bylo by krásné, kdyby si mě všiml, nebo mi věnoval jeden z jeho prstních ohníčků. Takové pocty se mi však nikdy nedostane. Vím to. On je hvězda naší školy, zatímco já jsem… já.

„Zmocnil jsem se Německa a vedl ho k největší slávě, kterou kdy viděl svět. Můj národ byl silný a disciplinovaný, a já jsem byl jeho vůdcem a průvodcem k jeho osudu. Vyhladil jsem tisíce nevinných, abych zajistil čistotu a dokonalost naší rasy. Mojí ideologií se řídil celý svět a já jsem se stal symbolem moci a síly. Mé jméno bude navždy žít v historii jako symbolem zla, které jsem dokázal rozšířit po celém světě.

Měl jsem možná jedno nebo dvě drobné selhání za sebou, ale to mi nebrání v tom, abych se tu dnes chlubil svými mnoha úspěchy. Ať už šlo o moji schopnost manipulovat s masami, ovládnout země nebo vydržet válku, či způsobit nevysvětlitelné hrůzy – vždy jsem se pyšnil svými schopnostmi a vytrvalostí. Ano, moje pekelná cesta byla plná zkoušek a těžkostí, ale dnes se zde mohu pyšnit tím, že jsem se stal největším vládcem své doby a nezapomenutelnou ikonou zla. Můj národ mě sice zradil a mou říši se podařilo zničit, ale v tomto pekle se cítím jako opravdový král,“ zakončil svou nekonečnou přednášku Dolf.

Tímto proslovem končil každý svůj vyučovací blok. Daná řeč byla jakousi osobní verzí věty: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno,“ kterou v pozemských antických dobách končil své proslovy Marcus Porcius Cato. Pokud si dobře pamatuji, bylo to během punských válek. Tuto větu, v mnoha různých variacích, používal na konci svých projevů, i když o Kartágu ve skutečnosti nebyla řeč. Mohli se tehdy v hloučku klidně bavit o počasí a on stejně na rozloučenou řekl: „Kartágo musí být zničeno.“

Cato sice nebyl pekelným poslem, ale to Dolfíkovi nebránilo v tom, se jím inspirovat. Mám silné podezření, že to bude i jedno ze cvičení v závěrečném testu. Zajisté tam bude otázka ve smyslu: „Čím jsem se já, Adolf Hitler, nejvíce proslavil?“ a určitě to bude otázka za nejvyšší počet bodů. Jeho ego je tak velké, že by se nejeden démon podivoval nad tím, jak se do takového skrčka může vejít.

Z reproduktoru se opět ozve jekot a blok pekelné historie konečně končí. Odcházím mezi posledními. Všímám si nové výzdoby, která je vyvěšena na stropech. Zatímco ve třídě se na stropech, v horkém vzduchu plném síry, pohupují lidské lebky, chodby zdobí pouze atrapy ocasů pekelných psů. Každý ví, že jsou to jen gumové atrapy, protože Hádes by nikdy nedovolil smrt jeho mazlíčků jen pro hloupou výzdobu. Se Satanem o tom již mnohokrát diskutovali a shodli se na tom, že budou lepší atrapy. Tedy shodli, bylo to tak, že Hádes na Satana povolal všechny své mazlíčky z farmy a náš stvořitel se strachy málem počůral. Sice by ho roztrhání na kusy zcela nezničilo, musel by však přes rok dorůstat v pekelném kotli a následujících pár let být v těle malého démona. To by jeho ego nesneslo. Nehledě na to, že nikomu se nechce být zpola sežrán pekelnými psy a projít celým jejich trávícím traktem. Takový proces patří k jednomu z nejnechutnějších.

Cestou na další hodinu přemýšlím, jestli se tohle někdy změní. Pekelná škola má být přípravou pro naši „velkou službu“, ale já se cítím spíš jako nepovedený kus. Modrá kůže, duhové oči, lidské nehty… Satan se musel při mém stvoření dobře bavit.

Další hodinu máme Promítání. Už teď mě polévá studený pot. Minule se mi podařilo na místo zjevení poslat jen svou ruku, která mávala před tváří nějakého taxikáře. Smál se. Smál se! Kdo se směje démonovi?

Do třídy vejde profesorka Lilith, celá oděná v šarlatové róbě, její stín se na zdi natahuje do tvarů, které by žádný smrtelník neunesl. „Dnes,“ začne, „budete trénovat dlouhodobé udržení projekce. Každý z vás se musí ukázat před smrtelníkem alespoň tři minuty.“

Třída zabručí, ale všichni se připraví. Vzduch se naplní šepotem zaklínadel a mihotavými obrazci.

Když přijde řada na mě, cítím, jak se mi třese žaludek. Zavřu oči a zkusím soustředit svou energii. Cítím, jak mě cosi vtahuje… a pak už stojím před zrcadlem.

Jenže na druhé straně není vystrašený smrtelník, ale kostel. Vysoké vitráže, lavice plné lidí. Zrovna probíhá mše. Kněz stojí u oltáře a jeho pohled padne přímo na mě.

„Anděl!“ vykřikne a padne na kolena. Lidé se k němu přidají. Desítky tváří, které mě nevidí jako zrůdu, ale jako zjevení.

Cítím, jak mi po tváři tečou slzy. Poprvé v životě se na mě někdo nedívá s odporem. Poprvé se necítím jako vtip.

„Iris!“ zaslechla jsem Lilithin hlas, vzdálený a zlostný. „Okamžitě zpět!“

Jenže já nechci zpět. Snažím se udržet. A daří se mi to – tři minuty, čtyři, pět… Lidé zpívají, natahují ke mně ruce.

Pak se proud přetrhne. Ocitám se zpátky ve třídě, lapám po dechu a všichni na mě zírají.

Lilith mě chytne pod krkem. „Co sis to dovolila?! Ukázala ses před desítkami lidí – a oni tě uctívali! Satan se to dozví!“ A on se to opravdu dozvěděl.

*

Stojím před trůnem samotného Satana. Jeho rohy se tyčí jako věže, oči mu planou rudým ohněm. Na každou chybu má obvykle jediný trest – roztrhat a znovu poskládat.

„Iris,“ zavrčí, „myslel jsem, že jsi jen k ničemu. Ale tys… ty sis dovolila ukázat lidem tvář anděla.“

„Já… já za to nemůžu,“ koktám. „Oni mě tak viděli. Já je nechtěla klamat.“

Satan se zasměje. Ten smích je hluboký, dunivý, a přesto v něm slyším pobavení. „Ne klam, nýbrž dokonalost. Nikdo jiný z mých démonů by nedokázal přesvědčit lidi, že je anděl. Ale ty… ty bys mohla být má tajná zbraň. Falešné spasení.“

Cítím, jak mi tuhne krev v žilách. „Ne!“ vykřiknu, ani nevím odkud se bere ta odvaha. „Já nejsem vaše zbraň! Já tam… patřím.“

Trůn ztichne. Démoni po stranách zasyčí. Jen Satan se usmívá. „Tak utíkej, Iris. Pokud to dokážeš.“ A pak cítím, jak se kolem mě otvírá portál. Vím, že je to past. Ale i tak skočím.

Dopadnu tvrdě na dlažbu. Kolem mě šumí město – skutečné město, se smogem, auty a lidmi. Ti lidé si mě prohlížejí a… usmívají se. Dítě na mě ukáže prstem a zasměje se: „Podívej, maminko, paní duhová!“

Žádný strach. Jen fascinace.

Zhluboka se nadechnu. Vzduch je plný prachu, ale je to nejsladší vzduch, jaký jsem kdy cítila.

Za sebou slyším ozvěnu pekelného smíchu. Satan mě pustil – možná proto, že ví, že se sama v tomhle světě jednou zničím. Ale možná i proto, že pochopil: právě tady je moje místo.

Podívám se na své duhové oči v odrazu výlohy a poprvé v životě se na sebe usměju. Začínám se poprvé v životě cítit opravdu dobře když…

„Amy, koukej vylézt z postele. Máma už na tebe čeká v autě,“ křičí na mě mužský hlas. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kde ve skutečnosti jsem.

„Tome,“ zamručím a hodím si polštář přes hlavu. Nechce se mi vstávat. Chci se vrátit zpět do říše snů. Nechce se mi z teplých peřin a už vůbec se mi nechce do školy. Tom mi stáhne polštář z hlavy a zakření se.

„A cestou mi musíš říct, co se ti to zase zdálo. Posledních deset minut ses hrozně mlela a mluvila něco o věčném ohni, Satanovi a Lilith,“ řekne a stáhne ze mě deku a já vím, že teď už opravdu musím vstávat.