„Co to tady zase děláš?“ otočila jsem se zhurta na Kubu. Stál u stolu a sypal si cukr nejen do čaje, ale i na kuchyňskou linku a na zem.

„Už jsem ti to osladila.“ Vytrhla jsem mu kilovku cukru z ruky a rázně ji postavila na poličku.

„Mami…,“ Kuba začínal nabírat. „Když mě se točí hlava. A mám pořád žízeň…“

„Nemáme čas. Brečet můžeš, až se vrátíš ze školy… Tobě je taky pořád něco.“ Bylo mi jasné, že za tohle ráno nejsem zrovna nejlepší matkou roku. Ale i já jsem si už šahala na dno. Únavou se mi zavíraly oči. Kuba v noci vstal nejmíň pětkrát. To bylo pořád, že má žízeň nebo že chce na záchod. Jednou si dokonce lehnul v kuchyni na zem, že prý pokojíček je daleko. Nechápu, po kom tohle noční cvandrání ten kluk má. Musím se zeptat bývalého.

„Na,“ popadla jsem školní brašnu a nasadila ji Kubovi na záda. „Máš tam svačinu. Přibalila jsem ti k ní i malou Nutelu.“ Usmála jsem se na něj. Nutela ho vždycky rozveselila. Pak jsem mu dala pusu na čelo a vystrčila ho ze dveří. Uvědomila jsem si, že v poslední době zhubnul. Nechápu to, vždyť pořád jí. Otočila jsem se dovnitř a zamířila do kuchyně, kde mě čekala pocukrovaná podlaha.

„No to mě podrž,“ užasla jsem, když jsem přišla blíž.

K cukru mířila tmavá klikatá čára. Sklonila jsem se. Jsou tady. Nenávidění mravenci. Nesnáším je. Jakmile jsou tady, je to boj na měsíce. Jenže, takhle rychle se ještě nikdy neobjevili. Bylo mi do breku. Ruce se mi třásly nevyspáním. Dám si kafe, a pak to tu uklidím, rozhodla jsem se. Těch třicet minut už nikoho nezabije.

Za chvíli se kuchyň rozvoněla překapávanou kávou. Nalila jsem si do svého oblíbeného hrnečku a usadila se v obýváku. Musím počkat, až trochu vychladne. Nemám ráda horké kafe. Popadla jsem starý časopis a začetla se. Takhle mi to čekání snad uběhne rychleji a já si nespálím jazyk jako minule.

Článek o dětské cukrovce mě zaujal. Prý se u dětí neprojevuje tak jak u dospělých. Žízeň, časté močení, únava, ospalost … Zapomněla jsem na čas. Usrkla jsem si studeného kafe. Hubnutí i přes zvýšený apetit. Šálek kávy se mi rozkmital v ruce.

Soustředěně jsem si dala druhý doušek kávy. Au! Spálila jsem si jazyk. Vždyť se to kafe znova ohřívá… Svět se kolem mě zbláznil. Vzala jsem samoohřívající se šálek kávy a odnesla ho do kuchyně. Kdo ví, co je v tom za chemii.

Mravenci v kuchyni sice pořád byli, ale když jsem se k nim sklonila, všimla jsem si, že místo směrem k cukru, pochodují pozpátku. Od cukru pryč. Promnula jsem si oči a vytáhla z přihrádky lupu.

Klekla jsem si na zem k černému proudu těch malých potvor a zaostřila na ně zvětšovací sklo. Málem mi vypadlo z ruky. Místo černých klasických tělíček jsem uviděla armádu očíslovaných mechanických těl s pancéřovanými trupy, mechanickými klouby. Na robotickém mravenci s číslem čtyřicet jedna dokonce seděla malá jezdkyně. Měla kovovou helmu, tmavý přiléhavý oděv a seděla naprosto vzpřímeně. Byla maličká, sotva větší než mechanický článek mravencova tykadla, a přesto z ní vyzařovala autorita. Sedla jsem si na zem.

„Poslouchej mě!“ ozvalo se od země. Miniaturní žena si promluvila do malého tlampače, který vytáhla z mravenčího stroje.

„Jsem královna času…“ Žena na mravenci se postavila v třmenech. Všichni mravenci se jako na pokyn zastavili a natočili se směrem ke mně. Sledovalo mě tisíc mechanických očí.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj hrnek kafe se na lince třese a bublá v něm, jako by se to kafe vařilo. Chtěla jsem vstát, ale mravenčí královna mě jedním pohybem zastavila.

„Tvá káva se stala kouzelnou. Tvé prozření a první doušek kávy se propojily a ty jsi nastartovala kouzelný časový odpočet…“

„Jaké prozře-,“ nedopověděla jsem. Vzpomněla jsem si na článek o dětské cukrovce a příznacích, které seděly Kubovi jako na míru šitá rukavice.

„Dostala jsi druhé ráno!“ zahřměla královna, „Tentokrát to nepokaz!“ Zvedla ruku na povel a v tu chvíli se mravenci znovu seřadili a začali couvat z kuchyně ven.

Všechno okolo mě se zrychlovalo. Svět kolem mě se roztočil. Seděla jsem na zemi a snažila se nadechnout.

Konečně se mi to povedlo. Zvedla jsem hlavu a uviděla u kuchyňské linky stát Kubu a třesoucí se rukou sypat cukr do svého ranního čaje. Byl nevyspalý. Cukr se mu vymkl z ruky a rozsypal se po celé podlaze.

Rychle jsem vyskočila a objala jeho hubené tělíčko.

„Kubo, Kubíčku,“ stiskla jsem ho. „Dnes do školy nejdeš…“

Překvapeně se na mě podíval.

„Dnes zajedeme na kliniku…“