„Tohle je už třetí noc, co jsi prospala! Kdo za tebe má na tom palouku tančit! Byl úplněk a na palouku nikdo…“ Hejkal zvyšoval hlas a přerývaně dýchal. „Ty hanbo mechová!“ dodal a otřel si pot z čela.

Až do teď jsem se dívala na muchomůrky před sebou, ale teď jsem zvedla zrak. Seděl na pařezu. Jeho dlouhý tmavý kabát byl na okrajích roztřepený a tmavé vlasy se šedinami měl rozcuchané okolo hlavy jako obrovské hnízdo se spoustou listí a mechu. Bydlet v hejkalových kudrlinách považoval každý brouk za privilegium. Oči se mu leskly vztekem a zklamáním. Radši jsem se zadívala na oblohou prosvítající mezi stromy za ním. Poslední červánky mizely na obloze stejně rychle jako moje naděje na klidnou noc. Navíc jeho hřímání probudilo i světlušky, které mu začali servilně kroužit okolo hlavy. Hejkala si nikdo naštvat nechtěl. Ani já.

„Co nic neříkáš?“ řekl smířlivěji když chytil dech. Světlušky v tu chvíli zvědavě zablikaly svými zadečky. Někde za mnou něco zašustilo. Bylo mi jasné, že si skřítkové nenechají ujít tohle lesní drama. Jsou rádi, že tentokrát to nejsou oni, na koho se Hejkal zlobí.

„Byla jsem unavená… Jsem usnula někde u studánky…“ vypadlo ze mě. My víly, neumíme lhát. Pokrčila jsem rameny až příliš prudce a pramen zlatých vlasů mi sklouzl do obličeje. Můj kamarád vánek, který se schovával opodál si toho všiml a lehce mi foukl do tváře. Malé pohlazení. Žaludek jsem ale pořád měla jako na vodě.

„Lili,“ Hejkal mě oslovoval jménem jen když to bylo vážné, „musím tě potrestat… Nemám zbytí. Vynechání úplňku je závažný prohřešek.“ Tvářil vážně. „Věz, že tě trestám jen proto, abych ti pomohl najít tvé poslání. Protože jako úplňková víla jsi úplně marná. Každý prospíš.“

Ztuhla jsem. Tohle je něco nového a nevěštilo to nic dobrého.

„Co tě baví, kde se cítíš nejlíp?“ Ať byl hejkal sebepřísnější, pořád nás všechny měl rád.

Zamyslela jsem se. „Mám ráda ranní paprsky. Ten moment, kdy se rodí nový den. Mám ráda polední slunce nad hlavou a jeho odlesky…“

„Vílu, co ve dne tančí a v noci spí jsem ještě nepotkal. Musím přemýšlet.“

Les ztichl. I skřítci za mnou se přestali vrtět. Jen světlušky pokračovaly ve svém letu.

„Už to mám!“ Hejkal se postavil a vypnul hruď. Lesem se rozlehl magický hukot. Všichni strachy zavřeli oči a zakryli si uši… Čas přestal existovat. Když bylo konečně ticho, otevřela jsem oči.

„Od teď budeš jejich chůvou…“ řekl slavnostně a bradou pohodil k třem zlatým vejcím, které držel v náručí. „Tvým úkolem je se postarat, aby se jim nic nestalo a vylíhli se zdraví…“ zahřímal a natáhl ruce.

Vejce byly obrovské. Snažila jsem se je nešikovně vzít do náruče. Jejda. Jedno mi málem spadlo. Kdyby ho trpaslíci rychle nezachytili, dopadlo by to špatně.

„Pokud svůj úkol nesplníš, dám tě vodníkovi, ať si s tebou dělá, co chce!“ dodal ponuře.

Vyjekla jsem. Jen ne vodník. „Udělám všechno…“ slíbila jsem a dodala si odvahy se zeptat: „A co se má z nich vylíhnout?“

„Haha, to je ten trest. To musíš zjistit sama…“ zasmál se a zmizel.

Zůstala jsem stát v mechu s dvěma zlatými vejci v náručí. Třetí drželi trpaslíci. Břízová divoženka se přitočila ke mně a nabídla mi svou tornu z březové kůry. „Na, vejcová vílo. Vem si to, jinak je všechny neuneseš.“

A tak jsem se stala vejcovou vílou. V lese mi už neřekli jinak, než `ta vejcová`. Ty zlaté potvory musela pořád tahat sebou. Díky torně mi zpevněly záda a místo tenounkých paží jsem najednou měla paže jako permoníci, co rubou zlato po zemí. Ale za to jsem měla celé dny volné. A v noci jsem mohla do sytosti chrnět na mechu u studánky.

Jenže jsem pořád měla jeden problém. Vejce zůstávaly vejcemi. Zkoušela jsem všechno, a stále nic. Nic se z nich nechtělo vylíhnout.

Můj kamarád vítr je ofukoval. Potůčková víla je hladila těmi nejněžnějšími proudy. Slunce je hřálo. Březová víla je zkusila omotat kůrou. Nic. Vůbec nic.

Až jeden den se v našem lese objevil pár člověků. Ani nevím, jak jim mám říkat. V životě jsem potkala jen jednoho člověka. Byl divně oblečený, na hlavě měl nějaké stínítko a na očích kulaté něco. Byl divný. Chodil ve velkých kruzích v lese a pořád koukal na které straně kmenů roste lišejník. Nakonec jsme ho měli všichni dost a světlušky ho vyvedly z lesa ven.

Jenže tentokrát přišli dva. Jeden člověk měl na sobě dlouhé, skoro vílí šaty a paže podobné mým, když jsem ještě tančívala na palouku. Druhý byl mohutný, před očima měl stejné něco jako ten kdysi a vlasy měl krátké jako permoníci. Drželi se za ruce a sebejistě zamířili na palouk, tak kde kvete naše jediná divoká třešeň. V třešňové víle by se krve nedořezal. Co tam chtějí?

Všichni jsme je pozorovali. Skřítci byli schovaní v trávě okolo s očima na vrch hlavy. Já se svou tornou a vejci jsem stála v křoví opodál. I hejkal se objevil ve stínu.

Ti dva se postavili proti sobě a přibližovali své tváře k sobě. Najednou se jejich rty dotkly a ten mohutnější jimi začal hýbat, jako by toho menšího člověka chtěl polknout. Ruce měli okolo sebe. Celý les ztichl. Nikdo nechápal. Dva člověci tam tak stáli nějakou dobu, pak se vzali za ruce a odešli z lesa, jako by se nechumelilo.

Ten večer jsem seděla na svém palouku a přemýšlela jsem na co vlastně mám pusu a rty. Nezpívám jako potůčková víla. Nekoušu jako vlkodlak. Něco mě napadlo. Vzala jsem jedno vejce a pomalu ho přiblížila k svému obličeji. Když bylo kousek od mých rtů, ani nevím proč, ale samy se mi našpulili a dotkly se vejce. Nebylo to nepříjemné. Zkusila jsem to ještě jednou a s větší odvahou. A v tom…

***

Už je to měsíc, co se vylíhli. Mí malí zlatí hejkálci. Hejkal je na vrcholu blaha. Mé tři polibky zlomily prokletí našeho lesa.

A já nevím, kde mi hlava stojí. To je pořád: „A proč potok zurčí? A proč mají trpaslíci krátké nohy? A proč strejda vítr nefouká pořád…“ Někdy si myslím, že jestli uslyším ještě jedno `proč` zešedivím a vyskočím z kůže. Ale neměnila bych ani za tisíc palouků a tisíc sluncí.