Sladké sny

O súťaži New Weird sme už na našej stránke informovali viackrát. Vďaka výbornej spolupráci s organizátorkou súťaže (http://sussanah.blog.cz/) Vám v dohľadnej dobe prinesieme viacero textov, ktoré sa v tejto súťaži umiestnili na popredných priečkach. A začíname zhurta - víťaznou poviedkou ročníka 2013!
Podporte scifi.sk
Ilustračné obrázky k spacenews - Sladké sny
Ilustračné obrázky k spacenews - Sladké sny Disclaimer
Kapsle se táhly všemi směry v několika patrech. Bylo jich tu na tři tisíce a to se Miranda nacházela v té nejmenší části budovy. Slabé modré světlo vycházející zpoza skel ozařovalo okolí. V každé z nich spal člověk.
Do ticha se ozývalo pípání. Vycházelo z příručního počítače na Mirandině předloktí. Procházela kolem kapslí a na obrazovce se jí ukazovala jména a zdravotní stav osob za skly. Rakovina, rakovina, roztroušená skleróza, Alzheimer. Než našla toho pravého, musela vystoupit až do třetího patra.
Říkala si, že najít zdravého jedince v oddělení neléčitelných nemocí je nesmysl, ale v poslední době měla Postel nepořádek ve svých Spáčích. Nedávno viděla dítě v oddělení seniorů, už ji nemohlo nic překvapit.
Připojila počítač ke kapsli a po pár minutách byl zadán pětimístný kód. Kapsle zasyčela a kapalina v ní se začala vypouštět. Když zmizela úplně, naskytl se Mirandě pohled na mladého muže kolem třicítky s krátkými hnědými vlasy. Jmenoval se Robin Davis, aspoň tak to stálo v jeho kartě.
Položila na zem tašku a otevřela víko kapsle. Hned rozzlobeně svraštila obočí. Někdo tu byl před ní. Po břiše muže se táhla klikatá jizva. Žádná chirurgická práce, Miranda poznala amatéra na první pohled. Nic ale nedá za to, když se podívá.
Z tašky vytáhla mechanickou rukavici. Nasadila si ji a připojila ji ke svému počítači. Z jednoho z prstů vyjel skalpel a Miranda muže otevřela.
Vnitřnosti byly na kaši. Střeva rozřízlá a podle smradu se taky vylila žluč. Žaludek byl pryč a játra jakbysmet. Miranda znechuceně vyřízla zbytek střev a odhodila je na zem. Ledviny byly neporušené, dostat se na ně byl sice trochu problém, ale vyjmula je a vložila do dvou přenosných chladících sklenic. Pevně je uzavřela.
Rozhlédla se po tom sajrajtu. Neměla čas se s ním zdržovat. Do útrob muže nacpala noviny a laserem začala sešívat ránu. Hezky rovně, ne jako ten blbec před ní. Kdyby se sem chtěl vrátit, bude ohromně překvapený a třeba si přečte něco o nevadské krizi.
Byla v půlce zašívání, když ji někdo chytil za ruku.
„Co to děláte?“
Miranda se dívala do vyděšených očí Robina Davise.
***
Robin Davis se probudil a jeho první myšlenka byla, jak dlouho asi spal. Potom otevřel oči a viděl tu ženu s obrovskou rukou, která mu něco dělala na břiše. Pálila ho. Škvařila! „Co to děláte?“ vykřiknul a pokusil se vzepřít. Nešlo to, byl připoutaný k lůžku.
Žena zalapala po dechu a ustoupila.
„Odpovězte!“
Hlas se rozlehl budovou a vracel se v ozvěnách i s hvizdem sirén.
„Do prdele,“ sykla žena, stiskla několik tlačítek a pouta, která Robina držela na místě, povolila. Robin se svalil na zem, pod rukou mu něco čvachtlo. Rozeznal v tom zbytky vnitřností, ale nepřemýšlel nad tím, kde se tu vzaly. Nebyl na to čas. Žena k němu klekla a přiložila mu ruku na týl hlavy. Robin vykřiknul, jak mu tělem projel elektrický impuls a zprovoznil mu ztuhlé svaly.
„Pohni,“ houkla žena, hodila na záda tašku, chytila Robina za ruku a rozběhla se. Robin chvíli klopýtal, nemohl si vzpomenout, jak se používají nohy, pak krok srovnal. Cítil se hrozně nesvůj. Sotva se probudil a už utíká. Neměl tušení, co se děje. Tak prostě následoval tu ženu.
Ta ho vedla mezi báněmi, často slyšel další kroky a výkřiky. Najednou byli z budovy venku a protahovali se pod drátěným plotem. Zastavili se už za prvním rohem ukryti mezi dvěma paneláky. Robin si teprve teď uvědomil, že je mokrý, krom bílých kalhot na spaní nahý a je mu příšerná zima. Pokusil se zahřát, a když při tom sklonil hlavu, vydral se mu úst další výkřik.
Z napůl zašitého břicha mu vyčuhoval kus novin. Japonské hranice stále uzavřeny, dokázal přečíst. Zaúpěl.
„Ticho,“ napomenula ho žena a vyhlédla do ulice směrem k Posteli. „Jsem z toho stejně vyplesklá jako ty, tak buď od tý lásky a nevzbuzuj pozornost.“ Otočila se k němu a kriticky si ho prohlédla. Robin si připadal jako vykuchaná hadrová panenka, kterou někdo vymáchal v kaluži. Žena si sundala bundu a hodila mu ji. „Obleč se.“
„Z břicha mi trčí noviny!“ vykřiknul Robin.
„A budou ti trčet i z hlavy, jestli nepřestaneš řvát.“
Trochu se ztišil a přehodil přes sebe bundu. „Řekneš mi, co se děje?“
„Ne teď,“ odpověděla a chytila ho za ruku. „Jdeme.“
***
„Mého muže si nevšímej. Je to psychiatr,“ řekla mu jako první věc, když vešli do jejího bytu. Zpoza zavřených dveří na levé straně chodby se ozýval smích chvílemi přecházející do hysterie. Robin se otřásl.
Posadil se v kuchyni. Miranda odložila tašku na židli vedle. „Nabídla bych ti čaj, ale vzhledem k tvému stavu to není dobrý nápad.“
„Co se stalo?“ zopakoval už aspoň po sté svou otázku. „Spal jsem…“
Miranda se zběžně podívala na obrazovku počítače. „Padesát šest let, čtyři měsíce a osm dní přesně,“ přečetla. „O hodně jsi přišel. Ty jsi generace co utíkala před hladomorem?“
„Ano.“
„Hloupý nápad,“ Miranda se posadila a upila čaje. „Všichni, co se dali uspat, jsou mrtvoly.“
„Cože?“
„Byl hlad, bylo málo lidí pro práci. Tak jsme museli přejít na alternativní stravu. Dal by sis kousek Korejce? Máme ho v mrazáku. Dobrý ročník.“
Nekomentoval to, jenom zbledl.
„A aby toho nebylo málo, stal se z vás dobrý zdroj náhradních dílů,“ Miranda otevřela tašku a položila na stůl sklenice s ledvinami. „Seznamte se. Robinovy ledviny.“
Nebylo divu, že Robin omdlel.
***
Když přišel k sobě, ležel na posteli a slyšel hlasy. Otevřel oči. Na jedné straně postele stála jeho únoskyně a na druhé muž, kterého neznal.
„Jak dlouho si myslíš, že takhle může přežít?“ zeptala se žena.
„Všechny jeho životní funkce se zdají v pořádku. Funguje jen na srdci, plicích a mozku. A myslím, že by přežil i bez plic,“ odpověděl muž.
„Ježišikriste, Jonathane, ten chlap je vycpanej novinama! Není v pořádku!“
„Proč jsi ho sem vůbec brala?“
„Kdyby mě identifikoval, byl by obchod v háji,“ její pohled sklouznul k Robinovi. „Ah, jsi vzhůru.“
„Jak se cítíte, příteli?“ naklonil se k němu Jonathan.
„Mám žízeň,“ přiznal Robin.
Jonathan se podíval na svou ženu. Ta nesouhlasně mlaskla a zmizela v kuchyni. „Jmenuji se Jonathan Bradbury. Jsem Mirandin manžel, lékař. Nemáte se čeho bát.“
„Robin Davis,“ pomyslel si, že se má zatraceně čeho bát. Je tu s úplně cizími lidmi a má být mrtvý! Začínal být zoufalý.
„Klid, příteli,“ Jonathan, jako by v něm četl. „Promluvíme si a uvidíme, co se dá dělat. Váš stav je pro nás stejně nový, jako pro vás.“
Robin se posadil a vděčně přijal sklenici s vodou od Mirandy, která se vrátila z kuchyně. „Vaše žena říkala, že jste psychiatr.“
„Ano. Sešil jsem vás,“ poznamenal Jonathan. Robin se podíval na břicho, bylo zavřené a táhly se přes něj dvě dlouhé jizvy. Jedna rovná od Mirandy a druhá klikatá.
„Děkuju,“ napil se, udělalo mu to dobře. Konečně neměl tak sucho v krku a taky se trochu uklidnil. Pokusil se srovnat si věci v hlavě. „To co vaše žena říkala,“ zvedl oči k Jonathanovi.
„Je rozrušená, nechtěla vás vyděsit,“ omluvil se Jonathan. Miranda něco mrzutě zamumlala a znovu zmizela v kuchyni. „Vysvětlím vám to všechno pomalu. Nejspíš to bude šok, ale věřím, že se s tím srovnáte. S vaším stavem jste se vyrovnal rychle.“
„Asi si to ještě neuvědomuju.“
Jonathan se opřel na židli. „Začnu od začátku. Jistě si ještě pamatujete to šílenství ohledně uspávání. Když se naskytla možnost počkat na vyrobení léků proti smrtelným nemocem, všichni se do toho vrhli po hlavě. Proč umírat teď, naděje čeká v budoucnosti, to byl reklamní slogan Postele.
Všichni chtěli mít jistotu přežití a dlouhého života. Nejdřív jen ti nemocní, kteří našetřili dost peněz. Na uspání se dokonce braly i půjčky. Můžete nám vše splatit v budoucnosti. Časem se z uspávání stala móda bohatých. Spousta jich věřila v to, že se dočkají lepších zítřků a snad i něčeho, co jim prodlouží život. Tak se nechali uspat, aniž by jim něco bylo.
Jenomže počet spících narůstal v mnoha státech a počet pracujících klesal. Firmy začaly krachovat a jediný fungující monopol byla Postel. Čím víc lidí se dalo uspat, tím rychleji upadala ekonomika. Mohlo za to víc věcí, ale když pár významných byznysmenů zamrazilo svá konta, začal propad. S propadem uléhalo víc lidí a tím se prohlubovala krize. Byl to bludný kruh a s každou otáčkou byl horší a horší. Po celém světě stály tisíce Postelí naplněných Spáči.
Stavěli je všude. Jenomže ekonomika padla, na úrodných půdách byly Postele a jídla byl nedostatek. Tehdy Postel začala prodávat maso.“
„A lidem to nevadilo?“ zeptal se Robin a dělalo se mu mdlo.
„Lidé měli hlad a nikdo se neptal, kde se maso vzalo. Kolovaly drby a měli jsme špatné tušení, ale jak se říká, sladká nevědomost. Takhle jsme přežívali a ekonomika se začala znovu rozjíždět. Když jsme se dozvěděli pravdu, nikdo si s tím už hlavu nelámal. Žijeme jako kanibalové a dnešní vegetariáni jedí vepřové.“
Robin se otřásl. „To je odporné.“
„Zvyknete si.“
„A co já?“ zeptal se Robin.
„Spolu s těmi všemi problémy jde ruku v ruce černý trh. Někteří lidé potřebují čas od času, popravdě velmi často, nové orgány. Udržují se tak déle naživu. Takže transplantace podstupují nejen potřební, ale i staří. Někteří si to nemohou dovolit legální cestou. A tak jsou tu vykradači jako Miranda. Víte, že v kapsli přežijete i bez vnitřních orgánů jako je žaludek a ledviny? Avšak po probuzení… Proto jsme tak překvapení,“ Jonathan se postavil a začal přecházet po pokoji. „Příteli! Vy jste něco nového!“
Robin rozhodně nesdílel Jonathanovo nadšení. „Jak je možné, že ještě žiju?“
„Netuším, ale znám někoho, kdo to zjistí. Zavolal jsem svému známému, ještě dnes vás vezmeme do laboratoře. Pak se dozvíme víc,“ slíbil Jonathan.
Svůj slib nesplnil tak úplně. Robin opravdu šel do laboratoře, ale jen za doprovodu Mirandy. Znal ji jen chvíli a už ji neměl rád. Asi to mělo spojitost s těmi ledvinami v jejím batohu. Jonathan se omluvil s tím, že musí zapsat nějaký experiment a pak se z jeho pokoje zase začaly ozývat divné skřeky.
Město se od doby, co se Robin nechal uspat, moc nezměnilo. Pořád stejně odporné, pořád plné bezdomovců. „Ekonomika šla do kytek. Postel nemohla zachránit všechny,“ řekla mu Miranda, když se s ní o tu myšlenku podělil. „Už jsme tady.“
Vešli do hračkářství. Robinovi to přišlo směšné, ale Miranda procházela mezi regály s jistotou. Napadlo ho, že si je jistá ve spoustě věcí. Možná proto ji vytáčí, že se stalo něco, nad čím nemá kontrolu a je na něj tak ostrá. Nebo to už patří k ní.
Miranda otevřela dveře za regálem s plyšovými medvědy. Byl tu sklad, který už nepřipomínal hračkářství ani trochu.
Uprostřed místnosti se nacházel operační stůl, kolem stěn stály skříně a regály s naloženými orgány, složkami, knihami a několika desítkami chirurgických nástrojů. „Howarde? Jsi tu?“ houkla Miranda.
Z dalších dveří vyběhnul muž v středních letech. „Mirando! Rád tě vidím!“ rozpřáhl ruce. Robin si všimnul, že je má podivně nazelenalé a šupinaté.
„Nepřeháněj to,“ opáčila Miranda a postavila na stůl sklenici s ledvinami. „Mám u tebe výplatu.“
Howard ji ignoroval. Přišel k Robinovi a začal si ho prohlížet. Nejspíš nikdy neslyšel o osobním prostoru, protože se jeho obličej pořád nacházel maximálně centimetr od Robina. „Panečku, panečku,“ opakoval, když zmatenému Robinovi zvedal ruce a přejížděl po jeho jizvě.
„Nechte toho,“ vzpamatoval se Robin.
Howard se mu zblízka zadíval do očí. Měl zvláštně zúžené zorničky. „Famózní! Všimla sis toho, Mirando? Krev mu koluje úplně normálně! Ten chlap je zázrak! Musím se podívat dovnitř!“ s těmi slovy odtančil ke stolku s chirurgickými nástroji.
„Tak to prrr!“ zamával Robin rukama. „Já se tu nehodlám dát vykuchat!“
„Pozdě,“ upozornila Miranda.
„Chci jen vědět, co se stalo. Je toho tolik co chci?“ vykřikl Robin.
Howard odložil skalpel. Zpod pláště mu vyčuhoval kousek ocasu a on s ním mrzutě mával ze strany na stranu. „Má dost nervy, co?“ otočil se na Mirandu.
„Dneska ráno jsem se probudil, i když jsem měl být mrtvý. Ano, mám nervy.“
„V rámci vědy ti pomohu,“ Howard ukázal na křeslo. Robin se zamračil, ale posadil se. „Odeberu ti krev a uvidíme, co se dá zjistit. Mirando, můžeš mě zatím seznámit s fakty?“
Miranda se posadila na operační stůl. Howard mezitím odebral Robinovi krev. Ten pečlivě poslouchal, taky chtěl znát kus historie.
„Dal jsi mi tu objednávku na ledviny člověka s AB krevní skupinou. Tak jsem si ho našla v databázi. Ideální dárce. Bylo jich tam desítky, ale věkem, pohlavím a částečnou genetickou strukturou se shodoval jen on. Vloupala jsem se do Postele, mají tam teď pekelný bordel. Kapsle byly přeházené, trvalo mi čtvrt hodiny jen najít správné oddělení a další půl hodiny najít jeho. Když jsem otevřela kapsli, všechny jeho životní funkce byly stabilní. Tak jako vždycky. Dokud jsi na přístrojích, dokážeš přežít i bez druhotných vnitřních orgánů,“ vysvětlila Miranda.
„Druhotných,“ zopakoval Robin. Řekla to, jako by žaludek nebyl důležitý.
„Srdce a mozek, to ti stačí, zbytek ti do těla dostanou,“ pokračovala Miranda. „Když jsem ho vytáhla ven, zjistila jsem, že už tam byl někdo přede mnou. Rozhodilo mě to, nejsem zvyklá paběrkovat. Navíc to musel být nějaký kretén, řez šel kostrbatě a střeva byla rozřízlá. Byl to sajrajt, vždyť se podívej, jakou jizvu mu to udělalo! Ale ledviny tu byly, chyběl žaludek a játra. Vyházela jsem zbytek, abych se dostala na ledviny. Když jsem ho pak zašívala, probudil se. Konec příběhu.“
Howard seděl u mikroskopu a mlčel.
„Teď nevím, jestli se mám cítit uraženě,“ konstatoval Robin.
„Páni!“ vykřiknul najednou Howard. „Máš něco v krvi, chlapče. To by mohlo posunout můj výzkum mnohem dál!“
„Jaký výzkum?“ zajímal se Robin, ale Howard už zase nevnímal a tancoval po místnosti.
„Howard pracuje na nesmrtelnosti,“ odpověděla místo něj Miranda. „Použil už všechno možné. Dnešní věda dokáže lidi udržet při životě transplantací orgánů, ale nikdo nemůže žít věčně. A tak se někteří přední vědci snaží přijít na lepší způsob, jak žít dlouho. Howard to vzal přes plazy a testoval na sobě. Neúspěšně, krom pokřiveného vzhledu si odnesl ještě vyhazov z výzkumného ústavu a občasnou chuť na cvrčky.“
Howard zaúpěl. „Proč jsem na to nepřišel já?“ s vytisknutým papírem přiběhl k Robinovi. „Někdo ti naočkoval nějakou chemikálii. Tvoje tělo z ní čerpá všechno, co potřebuje. Je to energetický zdroj. Potřebuju víc vzorků tvojí krve. A potřebuju najít zdroj.“
Robin nastavil ruku pro další odběr. „Ale je to výzkum někoho jiného.“
„Když s ním vyjdu na světlo světa jako první, bude můj,“ prohlásil Howard. „Mirando?“
„Ještě mi dlužíš za ledviny,“ odsekla Miranda.
Howard hodil na stůl obálku. „Tak?“
Miranda si vybrala peníze, schovala je a zvedla se. „Zjistím, co budu moct. Ale toho chlapa jsem ti přivedla já, i za to budu chtít výplatu.“
„Zlato, všechno, jen co se stanu slavným.“
„Jasně,“ odfrkla si Miranda a zamířila ke dveřím.
„A co já?“ dožadoval se pozornosti Robin.
„Ty budeš hodný a hezky tu na maminku počkáš. A ta ti slibuje, že pan doktor Howard do tebe v její nepřítomnosti nebude řezat.“
Robin nasucho polkl, když Miranda zmizela a Howard vykřikl. „Musíme udělat ještě pár testů!“
***
Co se Mirandy týče, tenhle život už ji otravoval. Měla neustálé problémy se zákonem, musela si pořád dávat pozor a neudělat si víc nepřátel, než bylo nutné. Její sen byl otevřít si knihovnu ve středu města, kde jsou ještě lidi bohatí, a už nikdy nemuset řezat do lidí nebo se rvát na ulici. Proto byla tahle nabídka lákavá. Howard měl dost schopností na to, aby zjistil, co se doopravdy stalo. A kdyby se mu povedlo lék na nesmrtelnost vymyslet, byly by peníze. A pak by byl dobrý život.
Ráda o sobě přemýšlela jako o nejlepší. Svoje okolí o tom nepřesvědčila, ale jí to usnadňovalo práci. Potřebovala zjistit, kdo byl u Robina před ní a taky, kdo se zajímá o to oddělení, ve kterém Robin ležel. Znamenalo to ptát se lidí a nabourávat se do systémů. Znamenalo to, že z těžce vydělaných peněz nezbude nic.
Na černém trhu byla jako doma. Znali ji tu, ona znala velká zvířata. Stačilo pár správných otázek s pár správnými lidmi. Bylo snadné zjistit, kdo v poslední době potřeboval nové orgány a taky, kdo byl najat na tu práci.
Ten, co potřeboval orgány, musel být zoufale bez peněz, protože na jejich získání poslal Blbečka Franka. Frank se snažil, to je pravda, a byl i docela dobrý, dokud ho nepřejel kamion. Dostal nové ruce a do mozku čip, aby mohl mluvit. Poškození bylo velké a Frank je od té doby prostě neschopné pako. To by vysvětlovalo rozřezané orgány.
Blbeček Frank bydlel v garsonce s třemi dalšími lidmi. Víc si při svém stavu nemohl dovolit. Práce o něj většinou nezavadila, takže vzal za vděk každému flusu. Miranda nečekala, že by se od něj něco dozvěděla, nejspíš neměl s celou situací nic společného. Přesto zaklepala na dveře bytu.
Zaslechla supění a mechanické cvakání. Potom se dveře otevřely. Frank na ni zíral, na holé lebce se mu skvěla jizva. Miranda si znovu uvědomila, jak moc šišatá hlava mu po té nehodě zůstala. „Nazdar, Franku.“
„Mirando,“ dostal ze sebe těžce. Rozhodil rukama, bylo to pro něj snazší, než se zeptat, co tu dělá.
„Poslední práce, Robin Davis, co jsi s ním dělal?“
„Proč?“
„To tě nemusí zajímat. Paběrkovala jsem po tobě. Špinavá práce.“
„Babka. Játra,“ naznačil rukou vybírání vnitřností.
Miranda si povzdechla. Komunikace s Blbečkem by ji musela stát nervy. Kohokoliv by stála nervy. Nebyla možnost, aby s tím měl něco společného.
„To je všechno? Sebral jsi orgány, zašil ho a vypadnul? Nic víc?“ Frank zavrtěl hlavou. „Tak jo, promiň, že jsem tě rušila.“
Tohle byla slepá stopa. Takže už musela jen pátrat u zdroje. To bude nejtěžší.
Blbeček Frank zavřel dveře a na počítač na svém zápěstí nacvakal zprávu.
***
Jonathan pil už třetí kafe a sepisoval zprávu. Účinky nových drog na psychiku a tělesné funkce. Bylo mu špatně jako psovi, ale testování už měl za sebou. Teď už jen formální část a ve zdravotním časopise můžou tisknout. Jednou ho tahle práce zabije.
Z psaní ho vyrušila rána a zvuk sypající se omítky. V rámci vteřin se rozrazily dveře do pokoje a na už stojícího Jonathana se pověsili dva muži. Pokusil se jim vytrhnout, ale marně. Oba měli na obličejích masky, které zakrývaly celou tvář, stejně tak chlápek, co přišel do místnosti až po nich. Jediné, co na mužích rozeznal, byla tři pírka na pravém rameni každého z nich. Pracovali pro Postel.
„Kde je?“ zeptal se třetí chlápek. Měl chladný, kovový hlas, který Jonathanovi jen přidal na bolesti hlavy.
„Kdo?“ zeptal se Jonathan. Odpovědí mu byla rána pěstí do žaludku. Obě kafe se mu vrátily a Jonathan se pozvracel na podlahu.
„Víme, že tu byl? Kde je teď?“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zachrčel Jonathan. Další rána.
„Vaše žena sem přitáhla chlápka z Postele a my ho chceme zpátky.“
„Moje žena si většinou tahá chlapy do postele,“ uchechtl se Jonathan. Tentokrát trvalo dobrých dvacet vteřin, než bití ustalo. Třetí muž očividně neměl náladu na žerty. Natáhnul ruku, na dlani mu ležel malý mechanický pavouček. Rozpínal nožičky do stran, cvakal kusadly a byl jen připravený vyrazit do akce.
„Víte co to je?“ zeptal se chlápek. „Myslím, že jste na to psal práci, ne? Poslední technologie. Tahle věc se vám nabourá do nervového systému a pouští do něj impulzy. Normálně je to pro odstranění bolesti, ale tenhle je speciální. Pokud nechcete postoupit velmi bolestivou proceduru, radil bych vám mluvit.“
Jonathana bolel celý člověk a přestával vnímat. V ústech měl kyselo a znovu se mu z toho zvedal žaludek. Nehodlal ale těm parchantům říct jediné slovo. Nedá jim Mirandu.
„O čem si chcete povídat? O drogách?“ zašeptal.
Rána tentokrát přišla od samotného šéfa. Jonathan pak ucítil bodnutí do týla a svět se mu zamlžil bolestí.
***
Postele zvenku vypadaly jako obyčejné kopulovité budovy. Byly obehnané plotem, na příjezdové cestě u brány stáli dva hlídači a třetí čas od času obcházel areál. Nebyl problém dostat se dovnitř a žádnému ze zlodějů to nikdy nepřišlo divné. Miranda si teď uvědomila, jak absurdní to bylo. Když děláte něco, co se nesmí dostat na veřejnost, schovejte to jako jehlu v kupce sena. Jak velká pravděpodobnost byla, že si ji někdo vrazí do ruky?
Malá. A jmenovala se Miranda Bradbury.
V počítačích Postele našla složku Robina Davise. Nechal se uspat v dvaceti devíti letech. Perfektně zdravý. Ze spořádané rodiny, měla dost peněz, aby Robinovi zaplatila uspání, ale nikdo další z rodiny se uspat nenechal. Buď měli rozum, nebo se jich krize ani v nejmenším nedotkla. Ani to nebylo zvláštní.
Na Robinovi nebylo vůbec nic. Byl perfektní. Perfektně čistý.
Nikdo takový neexistoval!
Miranda vytrhla kabel z počítače a nadechla se. Když se jí povedlo uklidnit, znovu nechala volně proudit myšlenky. Nevěřila na náhody. Ani trochu. Když nemohla najít nic na něj, musela se podívat hloub. Jenomže o jeho rodině tu nebyla jediná zmínka.
Znovu se zapojila a napsala číslo jeho kapsle do databáze. Vyhledavač jí vyhodil jeho složku, potom dlouho nic a nakonec ještě jednu složku pojmenovanou jen číslem. Otevřela ji.
„Bingo,“ vydechla.
Dokument se sestával ze zápisků experimentu v rámci měsíců. 20459 Robin Davis, objekt, na kterém byla testována nová látka pro nesmrtelnost. Stalo se tak před dvěma lety, experiment byl úspěšný jen zčásti. Robina nikdy neprobudili, nechávali jeho tělo dlouho venku bez živin a on dál přežíval. Píchli mu experimentální látku, kterou jeho tělo odmítlo přijmout. Vědce nenapadlo nic lepšího, než zabít bílé krvinky a nahradit je. Už dřív tento pokus neúspěšně provedli. Tentokrát se ale setkal s pozitivní odezvou. Robinův imunitní systém byl nahrazen. Stal se nesmrtelným.
Na žádost příbuzných byl experiment zastaven. Nebyl tu důvod. Konec experimentu podepsal vedoucí lékař.
Miranda se kousla do rtu. To snad ne!
Vedoucí lékař byl Howard Montague.
***
Robin seděl v křesle a četl časopisy. Moc se nezměnilo. Ženy chtěly být krásnější, štíhlejší a muži chtěli mít vypracovaná těla a stát se předními fotbalovými hráči. Sex, drby, zajímavosti, všechno stejné jako dřív. Jenom kuchařka se rozšířila o nejlepší možnou přípravu lýtka nebo paže. Kdyby měl Robin žaludek, určitě by mu udělal kotrmelec.
Howard byl zavřený vedle v místnosti a Robina ignoroval. Zkoumal tam vzorky a občas nadšeně vykřikoval. Robin tomu nevěnoval pozornost. Od šoku při probuzení ho nemohlo nic překvapit. Už ani ta nová kuchařka.
Po přečtení dalšího článku (Rajská omáčka – Afroameričan nebo Američan?) se podíval na hodiny. Seděl tu už tři hodiny. Přišlo mu to jako věčnost od té doby, co se probudil, přitom to nebyl ani celý den. Venku už se muselo začít stmívat, ale tím si nebyl jistý, protože tu nebylo jediné okno. Začínal se nudit, měl žízeň a chuť na hamburger. Třeba i z Korejce. Ale asi ho nikdy neochutná. Neměl na to žaludek.
Vstal a začal si prohlížet místnost. V jedné poličce stál rámeček s fotografií. Byl tam Howard a žena, která bezpochyby podstoupila stejnou proceduru jako on, protože měla plochý nos místo vlasů šedivou šupinatou kůži. Držela v náručí vejce. Šťastná rodinka, pomyslel si Robin.
Zaslechl hlasy. Howardovým skřekům nevěnoval pozornost, ale teď se změnily v dialog. Zbystřil a přistoupil ke dveřím.
„To nemůžete.“ To byl určitě Howard.
„Howarde, měli jsme dohodu. Ten experiment neměl pokračovat.“ Tenhle hlas Robin neznal. Byl klidný a chladný.
„Ale jsem na cestě! Už vím, jak to udělat. Dejte mi možnost!“
„Příbuzní toho muže…“
„Jsou mrtví a už je to nezajímá.“
„Měli jsme tě nechat zavřít, když jsme měli možnost. Kde je ten chlap?“
„Nemůžete mi v tom bránit!“ tentokrát křičel skoro hystericky. Následovalo tříštění skla.
Robin vzal za kliku a pokusil se otevřít. Marně. Howard se zamknul. „Howarde?“ zavolal.
„Je to moje životní dílo, nemůžete mi ho vzít!“
Cvaknutí, pak se dveře prudce otevřely. Dva páry rukou Robina chytly a vtáhly do místnosti. Nestihnul se ani leknout. Dva muži ho drželi mezi sebou ve stoji.
„Tak přece,“ třetí muž s maskou na obličeji, která podivně poblikávala, se otočil k Robinovi. „Je to on.“
„Není to hotové!“ vykřiknul Howard. Stál na druhé straně operačního stolu a z nosu mu tekla krev. „Není! Můžeme to udělat spolu!“
„Pusťte mě!“ trhnul sebou Robin.
Maska vytáhnul dlouhý nůž a bez varování ho zabodl Robinovi do břicha. Robin vykřiknul, bolelo to. Maska ho otevřel jediným plynulým řezem. Ven vypadaly vlhké chuchvalce novin a s odporným pleskavým zvukem dopadly na podlahu. Robin začal vzlykat.
„Zajímavé,“ konstatoval Maska.
„Nemůžete mu ubližovat, je vzácný! Jediný!“ zakňoural Howard. Robin znovu zavzlykal. Kam se to jen probudil? Proč mu museli tak ubližovat?
„Co po mě chcete? Nechte mě být,“ cuknul sebou Robin.
Maska schoval nůž a podíval se na Robina. „Jste první fází pro nesmrtelnost, příteli. Samozřejmě, že vás všichni chtějí. Žijete bez orgánů, nepotřebujete je. Teď vás stačí zbavit srdce a mozku a budete nesmrtelný.“ Robin zalapal po dechu a z očí se mu valily slzy. „Vrátíte se do Postele, jako by se nic nestalo. Budete probuzen podle smlouvy.“
Nakonec to neznělo jako špatný nápad. Co mu chybělo, když spal? Nebudou mu ubližovat, nic ho nebude bolet a nebude potřebovat, aby všemu rozuměl. Přikývnul.
„Ale já to dokážu. Potřebuju ho,“ zaskučel Howard.
„Ne, doktore. Vaše práce je u konce. Máme všechno, co potřebujeme,“ oznámil mu Maska. Jediný výstřel a Howard zmizel za stolem. Robin slyšel jen chrčení. „Tak, pane Davisi, půjdeme.“
Když ho odváděli, zahlédnul Robin Howardovo tělo. Krev byla rozlitá kolem něj na podlaze. Byl mrtvý. Robin se roztřásl. Chtěl pryč.
***
Postel nejenom, že prodávala lidi na maso. Dodatečně na zdravých jedincích začala experimentovat s novými léky a pokusy o transplantaci. Doktor Howard Montague byl vedoucí projektu zabývající se nesmrtelností. Jeho experimenty byly víceméně úspěšné, využíval geny živočichů s větší odolností, než má člověk. Když si byl ke konci jistý, že vytvořil správnou látku, vyzkoušel ji na sobě a na své ženě. Látka v jeho těle ale zmutovala a zanechala na něm viditelné následky. Stal se z něj nový druh. Kvůli neúspěchu přestala Postel výzkum nesmrtelnosti financovat. Howard udělal poslední experiment sponzorovaný rodinou Davisových, ale byl přerušen kvůli nedostačujícím výsledkům a ututlán.
Poslední, na kom Howard prováděl své testy, byl Robin. Proto chtěl ty ledviny. Věděl, že Miranda Robina najde a taky věděl, že bude první, za kým zajde, když se jí probudí. Howard to měl celou dobu v plánu. Proč ji tedy poslal sem? Proč měla hledat informace o projektu, když to byl on, kdo ho vytvořil? Sebrali mu snad spisy? Postup experimentu nebyl k nalezení. Rozhodně ne na síti.
Miranda si povzdechla. Tak o co šlo? Blbeček tu byl před ní, proč se tedy Robin probudil až potom?
Začalo to zapadat.
Blbeček Robinovi něco píchnul a Howard chtěl vědět co. Kdo si objednal Blbečka? A jak se Howard dozvěděl, že se s Robinem něco stalo? Tyhle otázky zůstaly nezodpovězené. Miranda se ušklíbla. Howard ji sprostě využil. Nejednal s ní na rovinu. Přitom byli partneři už dlouhou dobu. Musel něco vědět. Musel vědět, že je to nebezpečné. Nebezpečnější než cokoliv. Tak moc, že by s tím Miranda nesouhlasila.
Zadoufala, že je Jonathan v pořádku.
Odpojila se rozhodnutá vypadnout co nejdřív. Smrdělo to, bude nejlepší se s Jonathanem sbalit, odejít z města a začít někde znovu. Zamotala se do většího problému, než chtěla.
Zastavila se mezi kapslemi, zaslechla hlasy. Opatrně vykoukla. Chodbou pod ní šla skupina zaměstnanců Postele a vedli mezi sebou Robina. Miranda vydechla. Našli ho u Howarda. Jonathan věděl, kde jsou. Bože, ať je Jonathan v pořádku. Přikrčila se a potichu je sledovala.
„Uspíme vás, nebudete o ničem vědět,“ říkal muž s maskou.
„Chci se vyléčit,“ požádal Robin dost sklesle.
„Je mi líto, taková možnost tu není. Dáme vás na bezpečné místo, ať se neopakují podobné incidenty jako dnes.“
Robin měl v břiše díru, visely mu z ní noviny. Byl to směšný pohled, Miranda přemýšlela, jak se tak může vůbec pohybovat. Sundala si tašku z ramena, vyndala z ní mechanickou rukavici a nasadila si ji. Tašku vmáčkla mezi kapsle a pokračovala za skupinou.
Došli až k dvoukřídlým dveřím a zmizeli za nimi. Miranda si pamatovala, že na tom místě je laboratoř. Slezla dolů a přikrčila se pod okýnky. Nahlédla dovnitř.
Robin už ležel na stole a muž s maskou stál nad ním a odebíral krev. „Je smutné, že jsme vás museli hledat,“ říkal Maska. „Nerad dělám špinavou práci.“
„Zabil jste Howarda,“ vzlyknul Robin. „Nemusel jste.“
„Musel,“ řekl Maska klidně. „Tenhle experiment se nesmí dostat ven. Ještě ne. Howard by všechno zkazil. Každý, kdo o něm ví, musí zemřít. Teď už zbývá jen ta žena. Kde je?“
Robin zavrtěl hlavou.
„Zmínila se, kam má namířeno?“
Robin znovu zavrtěl hlavou.
„Nevadí. Teď půjdete spát,“ Maska se natáhnul pro injekci.
Miranda se nadechla. Jonathan je mrtvý. Hledají už jenom ji. Až ji najdou, nezaváhají ani vteřinu. Jako nezaváhali u ostatních. Měla by se sbalit a vypadnout dřív, než ji chytí. Pryč z města. Co nejdál, kde ji nenajdou.
Ale v tom experimentu byly peníze. Každý potřeboval peníze.
Rozrazila dveře. Ruku s rukavicí nataženo před sebou. Několik pružinek luplo a skalpely v prstech vylétly ven a postupně se zabodly do dvou poskoků. Třetí trefil Masku do ramene. Trhnul sebou a sáhl po zbrani, Miranda už ale byla u mrtvého vojáka a zamířila jeho zbraň na Masku. „Nehýbejte se,“ zasyčela.
Maska pustil zbraň a zvednul ruce. „Paní Bradbury, nepletu-li se.“
„Teď už vdova,“ natáhla kohoutek zbraně. „Prosím, odstupte od Robina.“
Maska začal couvat, najednou se ale zarazil a zíral ke dveřím.
„Zabij ho, Mirando,“ uslyšela Howardův hlas. Otočila se ke dveřím, zbraní pořád mířila na Masku. Stál tu Howard s Blbečkem za zády. Živý a zdravý. „Zabij ho, protože zabil Jonathana, a protože když ho necháš naživu, nezastaví se, dokud tě nenajde.“
„Jsi naživu?“ syknul Maska. „Jak to, že jsi naživu!“
Howard se postavil vedle Mirandy. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ usmál se na ni. „Opravdu. Opravdu jsem.“
„Jonathan?“ zadoufala Miranda.
„Je mi líto, byl jsem se za ním podívat. Popravili ho,“ zavrtěl hlavou Howard.
Miranda ucítila, že se začíná třást. Poslední naděje byla v trapu. A to jen proto, že se namočila do tohohle nesmyslu. „Zatraceně,“ vzlykla a otočila se na Masku. „Ty zasranej hajzle.“
Maska na obličeji praskla, když mu kulka provrtala hlavu.
„Výborně, Mirando. Zasloužil si to.“
Miranda se otočila na Howarda a zamířila na něj. „Chci znát pravdu,“ dostala ze sebe skrz slzy. „Chci. Znát. Pravdu.“
Blbeček zavřel dveře a zajistil je. Howard se podrbal na hlavě a spustil. „Potřeboval jsem dotáhnout ten experiment do konce. To chápeš,“ podíval se na ni. „Už toho hodně víš, chtěl jsem, aby ses to dozvěděla. Ale ne všechno se dá zjistit z lékařských záznamů. Byl jsem jen krok od úspěchu! Použili jsme sami sebe – já a má žena. Naše dítě mělo být perfektní, nesmrtelný tvor. Odolný a schopný. Jenomže když jsme ho dostali z vajíčka, bylo mrtvé. Hledal jsem chybu a už jsem byl skoro hotový. Robin byl další a na skvělé cestě úspěchu! Ale zatrhli mi to! Zrušili ten zatracený experiment a vyrazili mě jako psa!“
Stisknul pěsti a nadechl se, aby se uklidnil. „Tak jsem musel jednat na vlastní pěst. Načerno. Blbeček pro mě získával vzorky a já postupně přišel na to, jak dotáhnu experiment do konce. Robin byl speciální a jeho děti, ty budou perfektní. Potřeboval jsem se dostat k poslednímu kroku. Potřeboval jsem dostat Robina k sobě a všechno dotáhnout do konce. Blbeček zajistil, aby se probudil, až u něj budeš, protože jsem potřeboval tebe.“
„Mě?“ zopakovala Miranda. „Na co sakra potřebuješ mě?“
„Nesmrtelnost není otázka vědy, ale evoluce, Mirando. U Robina se to skoro podařilo, ale až nová generace může být perfektní. Tak, jako mělo být perfektní naše dítě. Jenomže nebyla vhodná žena se správným genetickým kódem. Až ty.“
„Já?“ zopakovala a přišla si nekonečně tupá.
„Ano. Tvoje a Robinovo dítě bude perfektní.“
„To ti ruplo v kouli, jestli si myslíš, že s ním budu mít dítě!“ rozkřikla se Miranda.
„Omlouvám se, drahá Mirando, ale to není v tvojí moci.“
„Že ne?“ zašklebila se a stiskla spoušť. Howard se prohnul, když se mu kulka provrtala do hrudníku a syknul. Než stihla Miranda zareagovat, byl u ní Blbeček a vyrazil jí zbraň z ruky. Chytil ji za ruce, jeho mechanické paže byly moc silné, nedokázala se mu bránit.
„To byla chyba, drahá,“ zakuckal se Howard a narovnal se. Miranda vyděšeně sledovala, jak mu díra v hrudníku pomalu zarůstá. Kulka vypadla ven. „Zapomněl jsem se zmínit, že mi můj malý experiment přinesl silné regenerační schopnosti. Teď už chápeš i to, proč žiju.“
„Koukej mě pustit,“ škubla sebou Miranda. „Přísahám, že tě zabiju!“
Howard k ní přišel a usmál se. Podíval se na Robina, který spal na stole. Spánek měl zasloužený. To co prožil za jediný den, neprožije spousta lidí za celý život. „Mirando. Nezabiješ.“
Blbeček držel zmítající se Mirandu, když k ní Howard přišel s injekcí. „Budu mít zpátky svoje místo. Budu zase pracovat pro Postel. Protože vy dva mi přinesete slávu. Děkuji ti, Mirando.“
„Shoř v pekle,“ vyplivla Miranda, když jí zabodnul jehlu do ruky. „Shoř…“

Tereza Kadečková

Tereza Kadečková

Diskusia

Kr4b
Toto je Super :D "S"uper. Vážne som sa bavil a počas čítania mi do oka neudrela jediná chybička. Na konci som bol trochu zmätený, ale občas sa mi stane, že niečo nepochopím a pretože sú prázdniny, nechce sa mi nad tým príliš rozmýšľať. V každom prípade to ale je podarené a dobre sa to číta. Len ma trošičku zarazila tá história Postele. Prečo biznismeni zmraili svoje kontá? Mohli ich dať niekomu spravovať, vedeli by, že sa peniaze musia točiť. Prečo ľudí neprebudili, keď ekonomika padala. Iste, vlastníci Postele by boli riadne proti, ale hádam si nemohli robiť celkom čo chceli? Oceňujem myšlienku dlhého života a akými problémami tento "sen" prešiel, kým sa stal realitou. 10
30.08.2014
Ash
Príjemne čítavé. No obávam sa, že na rozsah poviedky je to príliš veľký krajec. V druhej polovici poviedky sa z neho začne drobiť a na konci sa už mrví po veľkých kusoch nejasných zámerov a motivácií jednotlivých postáv (vrátane hlavnej). Ono s motiváciami má poviedka problém od začiatku (prečo vzala hrdinka vypitvaného chlapa domov?), ale tam sa ešte dá dúfať, že sa to nejako rozuzlí a vysvetlí. No postupne sa klbko len nabaľuje (prečo je doktor taký posadnutý výskumom, čo skutočne motivuje maskovaných k tomu, čo robia?) a tempo zrýchľuje až do záveru. Svet je na poviedku príliš odlišný od nášho, čitateľ potom tápe a stráca kontakt s príbehom.
30.08.2014
Culter
Aj ja mám nejaké nezrovnalosti. Ako Moranda vedela, že je jej muž mŕtvy. Nik to nespomenul. A prečo ju potreboval mať Howard pri Robinovi v okamihu jeho prebudenia? Získať spermie od spiaceho predsa nemôže byť až taký problém, keď už mu ukradli skoro celý obsah brucha. :) Pre mňa prekombinované, normálne som sa tesne pred koncom stratil. Inak, mimoriadne pútavý text, sarkazmus, slušný nápad, odsýpanie deja... presne podľa môjho gusta. Spokojnosť.
30.08.2014
zuna
Maska povedala "teď už zbývá jen ta žena", Mirande muselo byť jasné podľa tej vety, že je manžel mŕtvy, alebo mala počkať na parte?:) .Kvalita textu bola fakt vynikajúca, bolo to pútavé, malo to drive. Mne sa akosi nezdalo socioekonomické pozadie. Ono, keď sa dajú uspávať ľudia, ktorý sú smrteľne chorí a pod., tak by človek čakal, že klesnú výdavky na ich zdravotnú starostlivosť, dôchodok atď,čo národnému hospodárstvu prospeje. A čo znamená, že biznismeni zmrazili svoje kontá, že ostali tie peniaze v bankách a svet sa točí ďalej nie? A tiež pár ďalších drobností, vrátane tých spomínaných spermií a blabla, vlastne to je jedno, bolo to aj tak super. 9
30.08.2014
jurinko
Pre uplnost: V sutazi (aj teraz) som tomu dal 9 bodov :-)
02.09.2014
Marek Páperíčko Brenišin
Nuž, prečítal som a malo to takú tú pochmúrnu šťavu. Rozhodne sa to nečítalo zle a klobúk dole autorke, že zvládla prelínanie dejov lepšie ako ja :-) Avšak. Malo to niekoľko veľmi logických rozporov a použite "chemikálie" na nesmrteľnosť ostalo využité len na polovicu. Navyše, zabili mu biele krvinky a človek si nerobil starosti s infekciou. Som len zvedavý a chcem poznať odpovede. Myšlienka hnusnej megakorporácie a oportunistických ľudí celkom pekne zvládnutá. Je tam proste priveľa miest, na ktoré treba odpovedať, asi aj preto je u mňa tento žáner dosť skeptický. Rovnako s tým odberom spermií, prišlo mi, že proste sme potrebovali dej a dostali ho, ako nejakú zápletku, ktorá byť nemusel. Za mňa 7 bodov :-)
27.09.2014
Ak sa chcete zapojiť do diskusie, musíte najprv poviedku ohodnotiť.